Když stojí, tak stojí a vesnice hladoví

Pracovní cestu jsme absolvovali v pěti. Mírně ojetá Fabie se od božího rána drkotala po zapomenutých okrskách, kručení břich posádky nabývalo na rytmu i grádech. Konzum abys pohledal, natož hospodu.

Sláva, kolegyně o jedné ví. V sídlišti malého města kam se kolem poledne sjíždějí lidé ze široka daleka. Popustili jsme hladu uzdu a jednomyslně vyrazili ve směru pověstné restaurace. „Otevírají v jedenáct,“ pobízela řidiče ta, která věděla. Zaparkováno, spěcháme. Paráda, jsme první! Snad sedneme si pospolu a namísto proškrtaného seznamu dostaneme čerstvý jídelní lístek. Vrháme se ke dveřím.

Ouha, do otevíračky schází šest minut. „Zkus, třeba nás pustí dříve,“ ponouká mě chtivá skupinka. Pro klid nás všech beru nedočkavě za kliku. Marně, dveře drží. „Tady odemykají přesně,“ ospravedlňuje hostinského ta, která ví. Ke stvrzení jejích slov zalomcuji ještě jednou. Bezvýsledně.

Lačný hlouček kvapem roste a za mnou, za tou první, se tvoří úctyhodný zástup. Po chvíli začínají spekulace: To se ještě nestalo. Žádná cedule nebo vzkaz? Vážně tu nic nestojí?

„Ale co by, nám tu stojí,“ povykují rádoby vtipní muži. A mladší ženy se jejich dvojsmyslnému žertu snaživě smějí.

„Dnešní nabídka tady přece visí, tak do toho lokálu zavolejte!“ s nadějí se rozhlížejí křiklouni, kterým je šuma fuk kdo, kde, co a komu stojí, zkrátka mají hlad.

„Však oni o nás vědí, jen dolaďují stoly,“ zrazují horlivce ti s malým apetitem a velkým vkusem.

„Uvnitř se svítí,“ zní výsledek pátrání amatérských detektivů.

Ať už se však v té dlouhé, dlužno říci spořádané, frontě dělo cokoli, spojoval ji neustálý pohled na hodinky. Leč přibývalo tichého žehrání i hlasitějšího hudrování a před dvanáctou už zcela nepokrytého nadávání. Že ať si teda ty nazdobené talíře strčí někam! A jestli jim marodí kuchař, měli to sakra napsat rovnou, ale tady nestojí zhola nic!

Už se nikdo nechichotá, nestojí ani ta řada, která zcela pozbyla discipliny a poposedává po obrubnících. Jedinci žvýkají sídlištní trávu. Pár zoufalců hledá zadní vchod. Zčistajasna se, celí rozjaření, vrací k hlavním dveřím. Pídili se, odkud to voní, šli za nosem a nalezli okénko do kuchyně. Bystře tedy usoudili, že…a přece se vaří.

Nás pět vytrvalo v předních pozicích. Opuštění první linie kvůli kuchyňským výparům by znamenalo přenechání vystátých ďůlků a potupný odsun na konec.

V hladové frontě se mezitím zvedá bojová nálada. „Hospodu nedáme, radši ji zbouráme“ a vypadá to, že opravdu a hned. Stojaté vody se bouří, vlna protestu se zvedá.

 A v tom to přišlo. Blesk z čistého nebe! Dveře, kryté a úspěšně hájené naší pěticí, se rozlétly.

„No potěš pánbů, tady je ale lidu,“ překvapeně volá udivená servírka. „A my porád, že nikde nikdo! Proč stojíte venku?“

Ty dveře se otevíraly ztuha. Ovšem ven! A já je něžně tlačila dovnitř.

Ano, tušíte správně. Pět nás v té chvíli už nebylo. Rázem jsem tam stála sama já, jediná a vinná. Když mě dlouhý, předlouhý, hladový dav, plivajíc rozžvýkané šťovíky, pohrdavě míjel, moji čtyři spolucestující vyčkávali schovaní za bukem. Poučení?

Když stojíte sborem za tím prvním volem, tak ta kráva vzadu zpochybnit má řadu.