Já vím, že správnej blogger tvrdej chleba má!

Zajímavé názory, pozoruhodné příběhy, osvícené komentáře. Moudří lidé, kteří vidí svět jako kaleidoskop. Články, které tříbí vkus, rozšiřují vnímání, podněcují fantazii. Blog!

Běda, jde o tvrdej chleba.

Političtí matadoři i rebelové, odvážní kritici i zajímaví volnomyšlenkáři, vášniví diskutéři i romantici. Geniální básníci, nedocenění autoři, nadšení lingvisti i neúnavní statistici. Fotoreportéři.

Bloggeři!

Novodobá skupina podivínů. Ti, pro něž jsou vlastní slova terapií. Už rok k nim patřím. Rok jsem bloggerkou.

A že to byl tedy rok. První blog o postýlce, poslední o prezidentovi. Co bylo mezi tím? Seznámení s pravidly, s karmou a správci systému. S pomíjivými bloggerskými hvězdami i s nehvězdnými stálicemi.

Běda, jde o tvrdej chleba, jehož bloggerovi třeba.

Blbnu! Tvořím si profil. Zálibně koukám na fotky bloggerek - modelek, nacvičuji idiotský úsměv a retušuji bradavičku. Namísto úsloví „je to na palici“ používám „je to na blog“. Na pravidelnou procházku kolem našeho bloku zvu: „neobejdem blog?“  A pro sraz spolužáků jsem omylem blogla stůl.

Píši o rodině, manželovi. Poděkování rozhodně nesklízím, nevycházejí z toho příliš dobře. Píši o politice. Zarputilí jinostraníci si mnou bradu a dole vytahují hole. O práci? Koho to baví. Snad jen šéfa, a ten to zas neunese. O sousedce? Proboha! Kolegyni? Zbláznila ses! Psát o sobě? Za živa mimořádně riziková záležitost. Tak jsem napsala alespoň tchyni - do nebe.

Vytvářím seznam těch, kteří si odkaz na můj blog přečtou. Posléze rozšiřuji o ty, které odkaz neurazí. Pozlatím si ty, kteří dočtou, pochopí princip a zvednou karmu. Jak jednoduché. Prostě kliknou na ten palec dole pod článkem. Sakra, co je na tom tak těžkého? Po roce vím, že všechno. Někteří přátelé tomu věnovali tolik úsilí, že se stali nechtěnými odběrateli mých příspěvků. Dodnes netuší, jak se toho závazku zbavit a tak mě prostě trpí.

Mám i zavilé fanoušky. Jeden z nich mě chtěl hned po mém prvním článku nominovat na bloggerku roku. Od tohoto chvályhodného činu ho vzápětí odradila povinná registrace. Taková pitomost, ale potěšila.

Z mlčící skupiny čtenářů vyčnívají moji dva, tři skalní příznivci, kteří komentují. Avšak vyniká jeden. Ten, který mě výslovně upozornil, že upoutávka na můj blog jej extrémně obtěžuje.

Brrrrr! Takto důkladně se totiž správnej blogger oklepe, když sobě přizná barvu a odpůrci pravdu.

Jde o tvrdej chleba, bloggerovu hračku, leckdy rýmovačku, leckdy zkrátka sračku:

Všimli si mě po čase také v Českém rozhlase,

všimli si mě lidé z Hradu, hraběcí mi dali radu.

Sklízela jsem hanu, sklízela jsem chválu,

obrousila hranu, klaněla se pánu.

A jindy zas -  k ránu, ocenila drámu. Abych chytla ránu.

Já vím, že blogger tvrdej chleba má...