Dejte nám svátek! S celou demisí

Poznáme státní svátek podle toho, že vlají prapory na úřadech? Že klademe věnce? Kéž by to bylo tak jednoduché. Vláda nám stanovila daleko komplikovanější rozlišovací znamení.

Ten významný den identifikujeme podle toho, že jsou zavřeny obchody s prodejní plochou větší než 200 metrů čtverečních. Ale ani to samo o sobě ještě svátek opravdovým svátkem nedělá. Marně se musíte dobývat také do zastaváren, second handů a zařízení určených ke sběru a výkupu odpadů. A kdy že tento ryzí okamžik nastane?

To určují páni poslanci, a tak v tom logiku ani systém nehledejte. Je potřeba to odříkat jako básničku.

1. ledna, v Den obnovy samostatného českého státu a na Nový rok je zavřeno. Jasně, předtím jsme se přejedli i přepili. Ledaže by došly petardy. Ale ty jsou k mání i ve sklepě u Vietnamce. Čili žádná újma.

Začínám se smiřovat s tím, že o Velkém pátku nenakoupím. Víte, že to mi vadí ze všeho nejméně? Vždyť v tento den zemřel Ježíš. Základem církevní tradice na Velký pátek je půst a klid. Věř nebo nevěř, krámy i brány sběrných dvorů však zůstávají dokořán. A v ruce držím pozvánku na slavnostní večer o Velkém pátku spojený s oceněním okresních sportovců a bohatým občerstvením, jemuž dominuje rostbíf, řízky a uzeniny.

Na svá pracoviště se nevracíme ani o Velikonočním pondělí. Pravděpodobně proto, abychom dodržovali zvyky lidové, byť místy trochu připitomělé. Ale pozor! V tomto povznášejícím okamžiku zákon káže unisono: zavřít!

První ranní zpráva následujícího dne je proto z pochopitelných důvodů mimořádně dramatická. Představte si tu hrůzu, někde v jižních Čechách obchodní inspektoři dopadli a na světlo boží vytáhli hříšníka. Nestyděl se a prodával. K soudu s ním, tam už mu to spočítají. Stahují se nad ním mračna i pětimilionová pokuta.

Teď pozor. Je tu 1. máj - svátek práce, letos v pondělí. Zoufalý soused klepe na dveře, jestli nemáme cibuli. Po víkendu vykukuje ze spíže jen tvrdá skýva a kousek naloženého bůčku. Proč že si neskočí nakoupit? To dá rozum, je skutečný svátek, je zavřeno. Představte si, a ono just a právě není!  Rozum to sice dá, ale hlava nebere.

Soustřeďme se! Další významný den je 8. květen, Den vítězství. Tady přituhuje. Osvobození smíme oslavovat, pít, jíst, zpívat, hodovat, co hrdlo ráčí. Ale bacha! Zakázáno je nakupovat, lépe řečeno prodávat. Pokladní namísto za kasou sedí doma. A tak ti, co takové zastání nemají, si ve službě neskočí ani pro svačinu.

Panika a nervozita při rodinném zásobování stoupá před tuplovanými svátky: 5. červenec - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, 6. červenec – Den upálení Mistra Jana Husa.

Klid, tady dobrý. Můžeme všechno: do zastavárny, do sekáče, i juchat do alelujá. I když neměli bychom tak hrůznou smrt vlastně v tichu oplakávat?

Truchlit v rodinném kruhu je ale obchodníkům každopádně povoleno nad umučením svatého Václava 28. září, v Den české státnosti. To tedy, milí Václavové, smutněte, anebo si přípitek opatřete do zásoby. Rolety prodejen zůstanou stažené.

Zákaz, upřesňuji zákaz prodeje, nikoli prohibice, se zopakuje i 28. října, v Den vzniku samostatného československého státu, tak toho proviantu pro jistotu vezměte více. Samostatní, to sice jo, ale co je pro nás dobré, nevíme. Nepřetržitá provozní doba supermarketů by prý poškodila naše příbuzenské vztahy.

A jsou tu Vánoce. To je panečku nářez. Naštěstí je i naše sněmovna alespoň na Štědrý den štědrá. V posvátném čase vymezila dobu, kdy si zaběhneme pro rohlíky.

Že v tom výčtu něco chybí? Ano, 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii. Zde to konečně zavání hlavou a patou! Pravý svátek to vzhledem k výše uvedeným indiciím u nás samozřejmě není. Stejně tak jako u nás není ani pravá svoboda ani pravá demokracie. A vida, mezitím co tu mudruji, podala vláda demisi. Tak třeba už nám nadobro dá svátek. Ten pravý!