Dám dělovou ránu. Bum, bumbum, bum! Neveselo, truchlivo?

Přežili jsme bombardování petardami, zhasla světelná monstra, skončily teatrální oslavy a nepatrně ubylo manipulativních reklam. O našem domě se nezmínili v krimi zprávách, je to za námi. Svět se nezbořil.

Jen jsme jeho oslavováním vyplodili desetkrát více odpadu než obvykle, snědli a vypili za regiment, vyvolali kvantum sporů, uronili moře slz. Nasmáli jsme se o to víc? Za mě ne!

To bezbřehé jančení kolem Vánoc a Silvestra je průmyslové, kašírované, tradičně hlučné a teď i neonové. Prostě takový barevný kravál na ulici. Zvykejme si od malička. Hračkářství se zaplnila umělohmotnými obludami, jež vřískají, blikají nebo houkají. Je to účinné, ten blázinec dítě v mžiku zcela ochromí, takže na moment zmlkne. Do té chvíle než to začne napodobovat.

Nějak se tomu nedokážu smát. A vůbec už ne přihlouplým a rozeřvaným komediím. Santu přímo nesnáším, dědu Mráze naštěstí nevysílají. A Silvestr? Tak se jmenoval můj děda. Ten by koukal, co lidí ho oslavuje a zapíjí. Novým trendem se stala střelba. Pro radost, pro slávu, pro nesmrtelnost. S hrůzou zjišťuji, že někdy to nelze ani rozlišit. Udělat bum, protože jsem! Jak jinak doložit svou existenci?

Neveselo, truchlivo? Ale kdeže. Za mě ne!

Zůstal mi Ježíšek. Není světový ani evropský, ani západní ani východní. Je můj. Přichází jindy a jinak než ti druzí. Zjevuje se nečekaně. To dá přece rozum, potřebuje totiž tmu a pokoj. Vždyť Tichá noc k němu náleží odjakživa. A tou ta štědrovečerní už dávno není.

Můj Ježíšek čeká pokorně a trpělivě na konec toho cirkusu. Našlapuje po špičkách, cinká zvonečkem, září něžným plamínkem a voní po hvězdách. Nestojí o oponu ani o potlesk. Je příslibem začátku, ne konce.

Slunce se vrátilo. Už nejsme na konci, už jsme zase na začátku.  Není neveselo, není truchlivo.

A tak … zhasněte. Já chci vidět tmu a slyšet ticho. Přát si něco krásného od Ježíška. Zapálit svíčku pro vzpomínku a snít o nových 365 dnech. S vírou, s láskou, se zdravím… a s vámi se všemi.