Když se veledůležitá porada změní v prkotinu, zatímco podružná záchranná akce se zapíše do dějin? Zdržela jsem se na pravidelné kontrole v nemocnici. Porada právě začínala a její začátek byl pro mě dost důležitý.
O to více mě mrzelo, že ho s nejvyšší pravděpodobností nestihnu. Uřícená a zpocená jsem vtrhla do místnosti už zcela zaplněné lidmi. Kývla jsem na kolegu, který ukázněně poslouchal a vyvažoval naši účast, zatímco já lítala po doktorech. Můj vstup všechny vyrušil, nedůtklivé pohledy řečníka byly tudíž naprosto oprávněné. Vzadu v rohu pro mě nalezli volnou židli, chvatně jsem se usadila a z výše uvedených důvodů okamžitě předstírala velké zaujetí.
Kde se vzala, tu se vzala moje fobie. Proboha, vždyť já si po té nemocnici a tramvajích neumyla ruce. Moje velké oči množily všudypřítomné bacily, mikroby a baktérie nadzvukovou rychlostí. Všelijak jsem se vrtěla, ošívala a otírala, až jsem z nervozity olízla mnou infikovanou tužku. Ááá, dost.
I nechala jsem všechno ležet a běžet a potichoučku, nenápadně vyklouzla z místnosti.
Bez prodlení mířím k umyvadlu. Preventivně, abych zase nerušila, využiji také toaletu. Leč tím pro mě porada skončila.
Zpátky to prostě nešlo. Byla jsem uvězněná na klasickém, malém, zděném záchodě. V žádné novodobé kabince. Ruce jsem měla sice čisté, ale docela prázdné. Vzduch se ke mně dostával pouze štěrbinami kolem dveří a klíčovou dírkou. Přičemž klasický klíč v klasickém zámku se ani nehnul.
Klepáním a nesmělým „haló?“ jsem se tedy jala domáhat svobody.
Záhy, s rostoucí úzkostí a nástupem další mojí klaustrofobie, začínám s dveřmi rumplovat a volat o pomoc.
Nic naplat. Místnůstka byla odlehlá a porada zřejmě napínavá.
Můj svět se vměstnal do klíčové dírky. Skrze ni jsem dýchala, viděla, halekala i naslouchala. Na rozdíl od dveří, do kterých jsem zatím pořád jenom kopala.
Hurá! Hlasy! V omezeném úhlu pohledu se cosi hnulo.
„Potřebujete něco?“
„Potřebuji ven!“
Prostrčit klíč pode dveřmi je pokyn, který sice zní velmi jednoduše, nicméně vyžadoval trpělivé a úporné podsouvání.
Věřte, či nevěřte. Po marných pokusech z druhé strany se mi ulevilo. Kdyby se povedlo, klika cvakla a dveře letěly, byla bych za úplného idiota.
Ale kdepak, problém se zdál zapeklitější. Následné informace je třeba brát s rezervou, protože těch se na moji stranu klozetu dostávalo jen sporadicky. Patrně se volá posila, usuzuji, když ke mně doléhají další a další hlasy a můj výhled doznává změny.
O vyražení dveří nemůže být řeč, chybí síly i manipulační prostor. Devadesát procent místnůstky totiž vyplňuje záchodová mísa a já.
Ve své izolaci jsem se tedy alespoň důrazně dožadovala konverzace.
Hysterie se časem rozplynula. Na otázky z civilizace typu „nepotřebujete napít?“, jsem odvětila zcela rozumně, že potřebné brčko dosud nebylo patentováno. Přivedli i mého kolegu, asi si mysleli, že známý hlas uklidňuje. To sice ano, ale jeho udivený dotaz, „co tam proboha děláš?“, mě okamžitě vrátil do původního rozpoložení.
Že jde skutečně do tuhého, jsem pochopila ve chvíli, kdy mně pod prahem začali podsouvat denní tisk. „Jak sem asi dopraví žárovku, kdyby, nedej bože, praskla?“ maluji si čerta na zeď.
Z živé diskuze přede dveřmi toalety jsem vydedukovala, že volají zámečníka. Ale prý to není samo sebou, teď něco má, prostě trpělivost. Ono také co jiného, že? Když nekonečné hodiny sedíte na záchodovém prkénku a svět se vám zúží do klíčové dírky, tak nic víc než trpělivost nepotřebujete.
Přivolaný zámečník díky bohu trpělivý byl, návdavkem i vytrvalý a schopný. Nicméně optikou z mé druhé strany klozetu přece jen jednu chybu měl. Byl nemluvný. Ovšem úspěšný!
Teď považte! Když jsem se, z mého pohledu po boji o holý život, po nesmírné době vrátila na poradu, nic se tam nezměnilo. Řečník mluvil se stejným zápalem a ostatní mu naslouchali s naprosto stejným zaujetím.
A tak mi ve znovu nabytém vzduchu a prostoru zůstala viset otázka: Co se stane, co se vlastně změní? Když tady člověk byl a náhle tady není?
