Co na svatbě nesmí chybět? Sud piva a špunty v uších!

Pokyny pro svatební hosty rozepsané na minuty. Ženichova strana je z daleka. Ženich, rodiče, sestra, zeť, roční batole a osmdesátiletá babička tudíž vyjíždějí časně ráno. V plánu počítáno s časově náročnými přejezdy.

Vše se odvíjí dle harmonogramu a etikety. Občerstvení u nevěsty, požehnání, vyrážíme. Nazdobená auta se řadí dle návodu. Před bytem v centru velkoměsta se tvoří kolona.

Ženich s maminkou odjíždějí jako první. Čili já a můj syn předpisově nasedáme. Řídí svědek, který  zároveň kontroluje počet a značky aut za sebou.

Stát! Jedno vozidlo ve svatebním konvoji chybí, šofér: otec ženicha. V překladu je to můj manžel, který v podstatě veze celou naši stranu.

Mně, v čele kolony, připadla role nervózního pozorovatele.

„Proboha, můžete mi vysvětlit, kde jste?“ dohaduje se s pohřešovanou posádkou přeskakujícím hlasem syn.

„Klid, klid, taťka to tu zná,“ odposlouchávám v telefonu dceru. "Na výpadovce budeme dřív než vy."

Nebyli.

 „Taťko, můžeš mi vysvětlit, co se děje? Že tys ty instrukce nečetl?!“ podezírá mého muže zsinalý ženich.

Mlčím a vím.

Co by nečetl. A s rozvahou postupuje podle nich.

Na papíře stálo, že jede uprostřed kolony. Usoudil tedy, že mapy ani džípíesky netřeba. Navíc není žádným automobilovým pirátem brázdícím velkoměsta. Veze babi, vnuka v autosedačce a dceru, které bez ustání zvoní mobil. Roční Vojtíšek už toho má taky tak nějak dost. Parný letní den, v autě nefunguje klimatizace. Proč? Na krátké trasy se to nevyplatí a dálky manžel nejezdí. Dítě dává nelibost najevo čím dál víc. Pokakalo se. Úkon, který voní snad jen v televizních reklamách.

Stáhnout okénka nelze, myrtové věnečky by to nevydržely. Přes boční zrcátka vlaje růžový šifon, zadní výhled kryje babiččina hlava. Řidič, celý rudý, jedno jestli horkem nebo vzteky, ztrácí nejen kolonu, ale i orientaci. Vojtíšek zlobí a fňuká. Dcera, na sedadle spolujezdce, neustále telefonuje a zjišťuje míru odklonění vozidla. Vojta už nefňuká, ale řve. Babi ve snaze ho konejšit zpívá jemu nejoblíbenější: Čerešničky, čerešničky, čerešně.

Křižovatka.

Kouká někdo na ty směrovky? Telefon, potoky potu. Dítě překřikuje babi, babi překřikuje dítě. Dítě nevoní čím dál víc. Respektive nelibě už asi zavánějí všichni. Čůrky potu dcera střídavě utírá plenou: taťku, Vojtu, babi, sebe.

Konečně výpadovka a  - pánbůh potěš – svatební kolona. Uf.

Manžel se s úlevou zařadí na její konec a dcera má čas sáhnout pro zakutálenou vodu. Všechny sužuje žízeň. Můj muž slibuje, že na hostině sedne k sudu piva a neodejde, dokud ho nevypije. Poučen nezdarem, drží se vypentlené karavany jako klíště. Sounáležitost dává najevo společným vytrubováním, i když to atmosféře uvnitř vozidla příliš neprospívá.

„Tati, tati, bacha, to je ten klášter. Tady všichni odbočují. Pozor!“

 „Jsme na místě,“ záhy nám telefonuje dcera. „Jo, jo, víme, že máme zpoždění. Děláme, co můžeme.“

Manžel ve sněhobílé košili, propocený naskrz, montuje dětský kočár. Fofr.

"Tak kdepak je ten náš ženich?“ rozhlíží se babi, když od hostesek přijímá přípitek na uvítanou.

Hluboké ticho.

Tu neuvěřitelnou pravdu si uvědomili všichni najednou.

Jsou na jiné svatbě.

„Já tady teda končím,“ skálopevně prohlašuje můj muž. „Zavolej Vaškovi, že jestli mě chce mít na svatbě, ať se přijede oženit sem!“ vykřikuje, ale přitom už opět skládá kočár. Dcera telefonuje. Kluk brečí a babi začíná po stoprvé Čerešničky, čerešničky, čerešně.

Konec dobrý, všechno dobré. Správnou svatbu našli. Sňatek je platný. Jedli, pili, tancovali až do rána. A zpívali: Čerešničky, čerešničky, čerešně…

Jen můj manžel se špunty v uších nechtěl opustit sud piva.