Chcípněte tu všichni

Poslední večerní spoj směr Žižkov. Florenc, zastávka busu 207, 133. Přešlapující dav vzájemně netečných lidí. Já. A mladá, na pohled slušná dvojice postávající opodál; patrně proto, že ona kouří.

„Proč hulíte? Proč si ničíte zdraví?“ autoritativní, leč libozvučný hlas rázem upoutal pozornost.

„Je to moje zdraví a kouřím, protože mi to chutná,“  spíše odpověděla, než odsekla dívka, zřejmě zaskočená solidním vzhledem tazatele.

 „Okamžitě to típněte, tady se kouřit nesmí! Ničíte zdraví i mně!“ hartusil urostlý, bělovlasý sedmdesátník v černém, dlouhém kabátě, majitel onoho energického hlasu.

„Pane, my jsme od zastávky dostatečně vzdáleni, nechte nás být a jděte si po svém,“ pro změnu na to hoch.

Rozpoutala se malá, ale hlasitá slovní potyčka, kterou všichni čekající kradmo sledovali.

Hlavy otočené na druhou stranu, kamenné tváře, lhostejné pohledy.

„Co uděláte, když tu cigaretu netípnu?“

„Zabiju tě!“ a na důkaz svých slov se seriózní pán na slečnu vrhl.

Proboha! Netrpělivě přešlapuji, rozhlížím se, pokukuji po kolemstojících, už už něco udělat. Hledám v kabelce mobil a? Tázavě těkám po přelidněné zastávce.

Hlavy otočené na druhou stranu, kamenné tváře, lhostejné pohledy.

Bus s číslem 207 ani 133 stále nejede. A pán s averzí na cigarety lynčuje mladou kuřačku dál. Její útlý partner ho popadá za klopu a všichni tři do sebe všelijak strkají. Au! Těla se zaduněním dopadla na betonový zátaras.

Hlavy otočené na druhou stranu, kamenné tváře, lhostejné pohledy.

„Říkám, že tě zabiju,“ křičí agresivní staromilec a zběsile šátrá v hlubokých kapsách jakostního zimníku.

Dodávám si odvahy a zpříma se na něj podívám: „Pane, nechte je být. Za to, že tu kouří, přece ještě hned nemusejí umřít.“

„Drž hubu, nebo tě zabiju taky!“

Tak! A bylo! Po odvaze!

Hlavy otočené na druhou stranu, kamenné tváře, lhostejné pohledy se rozmnožily i o tu moji.

Tu kupodivu ten bělovlasý pán opouští zastávku zcela dobrovolně, středem, se slovy: „Chcípněte tu všichni!“

Přijela dvěstěsedmička.

Nejde mi to z hlavy, stydím se za společnost, za ten netečný dav, za toho pána, za kouřící mladý pár. Stydím se za svůj strach, stydím se za svoje ponížení.

Kam se poděla občanská statečnost? Vyměnili jsme ji za jakousi občanskou svobodu? Za jakou? Stavíme pomníky těm, kteří za nás položili životy, připomínáme si Lidice. Řeči, řeči, řeči! Vždyť na útočníka, který napadá bezbranné za bílého dne, se bojíme byť jen podívat. Ztratili jsme víru v nás!

Celá roztřesená to ještě ten večer vyprávím pražským přátelům. „Ty ses dočista zbláznila, mohl tě zapíchnout nebo zastřelit, co ty víš, co měl v té kapse? Proč provokuješ a co si dokazuješ? Myslíš, že se tě někdo zastane?"

Příště pamatuj:

Hlavu otočenou na druhou stranu, kamennou tvář, lhostejný pohled!

Pamatuji si to. Neotočím hlavu. A budu hledat ztracenou víru v nás!

Pamatuji si to. Neotočím hlavu. A pořídím si pistoli!

A co uděláte vy?