Kam kráčí naše společnost?

Mám za to, že svět už delší dobu kráčí špatným směrem. Dění nedávných dnů u nás doma mne v tom jen utvrzují. Připomínka událostí před padesáti lety, doby, kdy národ držel pospolu jako nikdy, lidi spíše dále rozdělila.

Rozdělení společnosti trvá dál. Neschopnost naslouchat jeden druhému se opět prohloubila. Nenávist mezi lidmi zase povyrostla. Společnost zhrubla. Přít se o to netřeba. V politice, na ulici, ve veřejných vystoupeních, debatách i názorech. Zamýšlím se nad tím, proč nám politická etika chřadne v přímém přenosu před očima. O jaké etice je řeč? Zdá se mi, že politici v podstatě jen odrážejí hrubé výpady etikou nepolíbené a morálkou nedotčené společnosti? Někteří pak stejnou rétorikou. Jakousi normou je dnes pískat a křičet na nejvyšší politické představitele. Volat hanba při pietních aktech nebo vystoupeních politiků, co byli demokraticky zvoleni, ale nejsou těmi, které chtěl muž s vulgárním transparentem, či žena s píšťalkou, to je pro slušné lidi nepřijatelné. Média, spíše než událost samotnou, zachytí pochopitelně právě toto. A nepískající většina k tomu mlčí. Zvláštní a smutné. Láska bohužel už zase nevítězí nad nenávistí! Co se to, lidi, s námi stalo?

Odpověď hledám těžko. Možná lze pátrat v tom, že současnost směřuje k ještě hlubší individualitě a odtažitosti, sounáležitost se vytrácí. Nejen názorová, ale také mezigenerační. V nenávratnu jsou doby, kdy každý člen rodiny v ní měl svoje místo. Místo a z něj plynoucí povinnosti. Ty ctil a choval se podle nich. Byly doby, kdy se v rodině mluvilo o lásce k vlasti, k našemu národu a historii naší země.  Mnohým připadají tyto věci a morální hodnoty zastaralé, možná i směšné. Bohužel. Málo ctíme hodnoty, jako je rodinný život, věrnost, schopnost pomáhat si, když je zle, vychovávat děti s úctou k práci a také, v neposlední řadě, k úctě ke stáří! Protože nejsou tyto hodnoty připomínány a v řadě věcí aktualizovány, jsme tam, kde jsme asi být nechtěli. Došli jsme tak daleko, že se rozvádíme kvůli novým partnerům bez ohledu na děti, staré lidi mnozí z nás odkládají do domovů, jako nepotřebnou a zbytečnou věc! Úcta je pryč, jak k rodičům, tak starým lidem obecně. Denně toho býváme svědky. Třeba v tramvaji nebo na ulici.

Nemoralizuji. Prostě jen říkám, že existují hodnoty, co by měly platit dál.  Mezi hodnoty, které jsou pro mne a asi pro většinu z nás zvláště důležité patří tyto: 1. Rodina a domov, kde žijí děti ve stabilním manželství, kde všichni cítí, že mají společné útočiště, kam se mohou uchýlit s radostmi i starostmi a najdou podporu a zastání, kde je úcta ke stáří. 2. Domov v širším slova smyslu, to je naše země, kde jsme se narodili a žijeme, kterou máme rádi, jsme na ni a její historii hrdí a jsme připraveni ji kdykoliv bránit. 3. Slušnost, úcta a tolerance, ale i snaha zastat se slabých a bránit zlořádům, násilí a zneužívání moci. 4. Podpora vzdělanosti a názorové rovnoprávnosti, podpora demokracie a stop extremismu.

Je na společnosti, zda tyto hodnoty vědomě udržuje, anebo nad nimi mávne rukou. Základem je nesporně výchova. To už jsem ale u jiného tématu.  Děti a senioři jsou nejvíce zranitelné skupiny z nás. A tak vždy zvednu ruku pro prorodinnou politiku, pro přídavky na děti, vyšší a pružnější mateřské dávky, podporu předškolních zařízení a podporu školství. Budu podporovat růst mezd, aby se vyplatilo pracovat a ne brát dávky. Podpořit chci další růst penzí a doufám, že právě schválené navýšení nebude konečné. Vítám schválení vládní varianty o důchodovém pojištění tak, aby senioři mohli dostat přilepšení již od začátku příštího roku. Přesto bych chtěla, a v Senátu jsem s tímto návrhem vystoupila, abychom brzy novelou upravili nespravedlnost u matek s dětmi, které odešly do důchodu dříve, a často pak dále nepracovaly, protože buď práci nesehnaly nebo pečovaly o rodiče či vnoučata. Novela by je neměla pominout a prémie by měla být vyplácena buď 25 let od první splátky důchodu, nebo po dosažení věku 85 let. To je příklad podpory prorodinné politiky. 

Musíme ale vyřešit, kde na to vše stát získá peníze. Jedna z cest vede přes radikální důchodovou reformu. Dle mého názoru by neměla stát jen na obdobě „třetího pilíře“, ale i na doplňování zdrojů z výnosů státních, či polostátních podniků, jakým je třeba ČEZ a také, možná to především, na zvýšení porodnosti, včetně podpory i nadále platných morálních hodnot. Ať už tyto zdroje pro penzijní a jiné sociální reformy budou jakékoliv, vláda by s nimi neměla váhat, politické strany by se měly chovat vstřícně a vést věcný dialog, protože takové reformy vyžadují široký politický konsensus.