Zásadní problém

Zvláštní, napadlo Ivanu trochu znepokojeně. Jak bezmocně si člověk najednou připadá, když leží na zádech se zavřenýma očima, s rukama pod dekou... Další povídka z černé serie. Co se vám může stát, když se vypravíte třeba na ...

X+

„Hezky se položte,“ zašveholila Daniela. „Uvolněte se. Tak copak s vámi dneska provedeme?“ Vzala stočenou osušku a podložila Ivaně kolena.

„Je vám dost teplo?“ Protřepala pokrývku a přikryla Ivanu skoro po ramena. Lehoučká a měkká deka byla čerstvě vypraná a příjemně voněla aviváží. Jak z reklamy, ušklíbla se v duchu Ivana.

Kyselá prdel, pomyslela si Daniela. Tyhle baby mezi čtyřicítkou a smrtí jsou takový skoro všechny. Žádná výjimka. Každý ráno civěj do zrcadla, počítaj vrásky a na kosmetiku choděj, protože doufají, že to tady nějak zastavíme. Že jim je vymažeme. Ceramidy, jojoba, cellium keratin. Zázračný oleje. Vychytaný krémy.

„Mám nový krém,“ zkusila to. „Facelift. Už jsem ho tu na několika klientkách vyzkoušela. Lepší než plastika. Neuvěřitelné účinky,“ dodala jako mimochodem. „Na váš typ pleti by mohl být jako dělaný.“

Myslí si, že jsem blbá, napadlo Ivanu. Ten šmejd bude určitě stát štangli zlata.

„Jsem zvědavá,“ řekla nahlas.

„Tak se na vás podíváme,“ Daniela rozsvítila lampu a zaměřila ostré světlo Ivaně do obličeje. „Zavřete očička. Ale, ale, to se nám to tady rozmnožilo…“

Ta se v tom snad vyžívá, pomyslela si Ivana zhnuseně. Vynípávání ťupek  a beďarů, kterýho normálního člověka může tohle bavit? Vždyť je to ještě mladá holka.

„Au!“ sykla. Proč sem vlastně lezu a nechám ji, aby mi takhle řádila v obličeji?

„Nevrťte se,“ poznamenala Daniela. „Mohla bych vám ublížit.“

A co asi děláš, chtělo se zařvat Ivaně. Tohle snad dokážou vydržet jen ženský. Ráda bych viděla chlapa, co by se dobrovolně nechal takhle rejpat do ksichtu, aby se líbil svojí manželce.

„Občas sem zajde i nějaký ten muž,“ řekla Daniela. Taková ta sorta, co o sebe dost pečuje. Ale na tohle většinou nemají morál,“ dodala pobaveně.

Skučej, jak když šlápneš psovi na ocas, chtělo se jí říci, ale mlčela.

- - -

Nesnáším je, pomyslela si. Bože, jak já je nenávidím. Všechny ty namyšlený podnikatelský paničky, co sem vlezou rovnou z těch svejch předimenzovanejch bouráků a vykládaj mi, jak jsou vlastně hrozně nešťastný, když furt jen šoférujou svejm zpovykanejm harantům a pak se nuděj někde v posilovně, u kadeřníka nebo v kavárně u bazénu. Jsem tak osamělá. Manžel si mě nevšímá. Bodejť, potichu si odfrkla. O čem by se s něčím takovým měl bavit? O záclonách v obýváku? O tom, jakou drží novou dietu?

Zmuchlala papírový ubrousek a odhodila ho do koše.

A takovýhle baby, probodla Ivanu pohledem. Ty jsou ještě horší. Rudej kostýmek, samý zlato, jeden prsten vedle druhýho. Solárko. Těsně předklimakterickej diblík, co by chtěl vypadat na dvacet. Zaklapnout za ní víko od rakve, nikdo by ji ani nehledal.

„Nadzvedněte hlavičku, stáhnu vám vlasy,“ zašvitořila sladce. „Pořád neotevírejte, ať vám tam něco nenateče. Namasírujeme obličej, budete mít pleť jako novou. Krásně hydratovanou. Jako miminko.“

Postavila se do hlavy lůžka, namočila ruce do oleje a zkušeně ho Ivaně rozetřela po celé ploše čela, tváří a krku. Kyselina hyaluronová, ušklíbla se surově. Měla bych jí na ten ksicht nalejt hydroxid sodnej, ten by ji vyhladil obzvlášť důkladně.

- - -

Zvláštní, napadlo Ivanu trochu znepokojeně. Jak bezmocně si člověk najednou připadá, když leží na zádech se zavřenýma očima, s rukama pod dekou...

Zavrtěla se. Vlastně vůbec netuším, co se té holce může honit tou její blond makovicí.

„Zkuste se uvolnit,“ řekla Daniela. „Máte úplně strnulé krční svalstvo.“

Kdybych ji za tu hlavu chytla, uvažovala. A pořádně škubla - hezky rychle, nestihla by ani pípnout. Nikdo by ji zas tak zaujatě nehledal. Ten její určitě ne, ten už má stejně někde zašitou minimálně o dvacet let mladší náhradu. Zaujatě masírovala krční úpony. Ale má to háček. Zásadní problém.

„Možná by to chtělo trochu zrehabilitovat,“ zmáčkla Ivanu v zátylku. „Napíšu vám kontakt na jednu šikovnou sestru.“

Škubnout je moc rychlý, zamyslela se. Nic bych si neužila. Lepší je zalepit nos i pusu a nechat ji vycukat. Ale musela bych jí před tím nějak znehybnit ruce. Pomalu se rozhlédla po místnosti. Zase tak velká potíž by to být nemusela. Hlavní problém, povzdechla si, leží jinde.

- - -

„Jste nádherně opálená,“ řekla. „Musela jste mít úžasnou dovolenou.“ Otřela si ruce a zapnula magnetofon. „Indické melodie,“ dodala na vysvětlenou. „Uklidňují, udělá vám to dobře. Zapálím k tomu vonnou tyčinku.“

Bože, pomyslela si znechuceně Ivana. Ještě tohle. Copak vypadám jako nějaká praštěná biomatka? Nesnáším ten smrad. Ale mlčela, sama se tomu divila. Že by to bylo tou polohou na zádech? Vlastně jsem jí vydaná napospas, uvědomila si. A dělám to každý čtyři týdny docela dobrovolně. Proč? Milan stejně nic nepozná, ten už mě dávno ignoruje. Nevšimnul by si, ani kdybych přišla dohola s lebkou potetovanou jak Franc.

„Tunisko,“ řekla tiše. Byli jsme v Tunisku.“

Nuda, vzpomněla si otráveně. Hotel plnej ožralejch Angličanů a arogantních uřvanejch Rusáků.

„Jo, bylo to moc pěkné.“ A taky nehorázně drahý, kotě. Milan celou dobu chlastal první ligu a já hned na začátku dostala sračku. Ale to ti povídat nebudu. Husičko.

Určitě all inclusive, ušklíbla se v duchu Daniela, to je jasný, slušně ses vyžrala. Ty pneumatiky, jak krmník před zabijačkou, jen ho píchnout. Co bys tam taky dělala jinýho. Podobný velryby se přece stejně jen přesunujou mezi bazénem a barem.

- - -

Zásadní problém, nakrčila zadumaně čelo. Ten mě trápí. Tělo, kam s ním. Co potom s tělem?

„Odpočinula jste si,“ zavrkala. „Sluší vám to.“

- - -

Zahrabat vcelku? - ne, ohodnotila Ivanu dlouhým pohledem. Je moc tlustá, nedostala bych ji do auta. Nacpat do mrazáku? Klidně, ale to není na dlouho. A pohromadě by to ani nešlo. Rozřezat bych ji ale mohla. Koupelnu tady mám. Sekáček, velkej nůž. Potřebuje trochu nabrousit. Taky pilku, tu docela určitě.

Pomalu míchala masku a nechala myšlenky volně toulat.

Byla by z toho spousta bordelu. Takže Savo. A musela bych ji nějak dostat třeba do vany. Fyzičku sice mám… No dejme tomu, ale co pak? Zabalit a šikovně rozházet, do kontejnerů, do kanálu. Aby to trvalo co nejdýl, než se něco najde. Pár kousků bych klidně mohla strčit do mraveniště někde v lese, mravenci by si to zpracovali, ale tady už je riziko, že člověk natrefí třeba na houbaře. Něco by se možná dalo zkrmit v Rexovi - ne, podrbala se ve vlasech, tohle asi nebude nejlepší nápad…

- - -

Ta holka má dneska vážně zvláštní pohled, blesklo Ivaně. Navíc je taková nezvykle nemluvná. Něco jí musí ležet v hlavě. Proč mám pořád pocit, že bych se měla zvednout a co nejrychleji vypadnout?
- - -

„Vy dnes zrovna nejste ve své kůži, Danielo,“ zeptala se opatrně. „Mohla bych vám nějak pomoci?“

„Možná,“ utrousila přes rameno Daniela. „Hezky si položte ručičky na opěrky, taky vám na ně něco dám.“

Má divnej hlas, došlo Ivaně. Fakt divnej.

- - -

„Uvidíme, možná mi opravdu pomůžete. Teď budete hezky spinkat. Držte víčka zavřená,“ řekla Daniela medově. „Naliju na vás masku, tak pevně stiskněte, ať se vám pod ně nic nedostane. Dnes mám pro vás extra speciální kůru.“

- - -

„To je hrozný, co se dneska děje,“ poznamenala Karolína a zabořila lžičku do zmrzlinového poháru.

„Co tím myslíš?“ Alena opatrně usrkla horkou kávu a hodila do ní další tabletku aspartamu.

„Ty se nedíváš na zprávy? Jak našli tu rozřezanou ženskou.“ Karolína labužnicky olízla lžičku, nabrala kus šlehačky a přihodila si ji do zbytku presa. „Teda jen ruce, jednu nohu a pozdějc i hlavu,“ pokračovala zaujatě.

„Domácí zabijačka,“ utrousila Alena, zatímco promíchávala kafe. Stejně bude pořád málo sladký, ale aspartam je prej nezdravej. Měla bych s tím přestat.

„Určitě nakonec zjistěj, že to udělal nasranej žárlivej manžel. Nebo to byla nějaká houmlesačka.“

„Ne,“ Karolína otřela z brady šlehačku a odsunula šálek. „Prej o sebe pečovala. Upravená, čerstvě obarvená, pěkný nehty, dokonalá pleť… Žádná socka.“

Měla bych se objednat na kosmetiku, napadlo Alenu. Ivana chodí k jedný šikovný holce, mohla by mi na ni dát telefon.

„Máš číslo na tu tvojí kosmetičku?“ obrátila se na Ivanu. „Jen že sis jí chválila, tak bych ji taky vyzkoušela. Hele co je, seš ňáká zelená?“

„Já nevím,“ řekla trochu zmateně Ivana. „Klidně ti ho dám, ale… Sama už tam asi nepůjdu. Posledně…“ Upila kávu a pohodlně si pod stolem natáhla nohy. Ty lodičky, povzdechla si v duchu. Nedá se v tom chodit. Nenápadně je shodila a s úlevou přitiskla bosá bříška prstů na chladivé dlaždice podlahy.

„Možná začínám být paranoidní. To je z tý práce, dyť to znáte, holky.“

„No, jo,“ přizvukovala Alena chápavě. „Je toho na nás moc. A doma,“ povzdechla si. „Dělám, co můžu, abych trochu vypadala, aby mě ten můj kokot nakonec nevyměnil za nějakej neopotřebovanej model. Ale on to snad ani nevidí. Ten pozná jen, kdy nemá uvařeno a že v lednici chybí pivo.“

Dvakrát za měsíc nezáživnej sex s věčně otráveným chlapem, pomyslela si ještě. Co z toho mám?

- - -

„Marná snaha,“ glosovala její příspěvek do diskuze Karolína. „Možná by ti bez něj bylo líp.“

„Ona,“ vrátila se Ivana k tématu. „To děvče, co k ní chodím,“ zamyšleně si opřela bradu o spojené ruce. „Zdála se mi taková divná, holky. Jak si mě prohlížela. Nad čím mohla přemýšlet? Jako kdyby váhala, jestli… No nic.“

„A dál?“

„Ani jsem tam nevydržela do konce, vážně,“ pousmála se Ivana zahanbeně. „Asi bych se měla objednat ke svý psychiatričce, mám fakt dobrou, nebo ke kinezioložce.“ Pomalu upila a rozechvěle odložila nedopitý hrneček na podšálek.

„Když mi chtěla dát masku, něco se ve mně úplně jakoby zlomilo, holky. Sedla jsem si a řekla jí, že jsem se domluvila s Milanem, aby mě tu vyzvedl, ale spletla jsem si hodinu. Už tam určitě čeká, řekla jsem jí, a bude mě prudit, to jistě chápete, Danielo. Tu masku mi samozřejmě naúčtujte, nemůžete za moji hloupou roztržitost. Úplná panika. Vypadla jsem odtamtud jako cukrář, holky. Chápete to?“

„Nech si na to něco napsat,“ poznamenala zasvěceně Karolína při rozbalování další cereální tyčinky. Jak to může jíst? Takovej hnus… Stejně pořád přibírá, možná právě po všech těch zdravejch potravinovejch doplňkách.

„Jestli máš tak dobrou doktorku, tak to přece nebude problém, ne?“ zafuněla Karolína s plnou pusou. „To já…“

„Číslo ti samozřejmě dám,“ obrátila se Ivana na Alenu. Aspoň tý holce nebude scházet klientka. Ona je opravdu moc šikovná, ani není tak drahá. Ale já, víš, já…“ Zmlkla.

Ta Karolína furt mele, napadlo ji. Mele a mele.

Otřásla se. Život je strašně rychlej a přitom skoro není na co vzpomínat. Z práce a do práce, nákupy, domácnost, po večerech občas kadeřník, nehty, kosmetika, to abych si připadala jako člověk, že jsem možná ještě aspoň trošku přitažlivá, i když toho mýho to už stejně nejspíš dávno nebere. Sem tam kavárna nebo vinárna s kamarádkou, pár drbů, co nikoho vlastně doopravdy nezajímaj a všechno jen proto, abychom zapomněly, jak rychle se tím prázdným prostorem blížíme ke smrti.

„Platím!“ zamávala rukou.

Možná život může vypadat i jinak, projelo jí hlavou skoro bolestně. Úplně jinak. Možná jsem něčemu unikla jen o fousek. Možná.