Zahrada

...chuťovka, určená milovníkům strašidelných příběhů. Pár domů, skrytých hluboko v zahradách, za okny tma. Spí, napadlo ji. Nebo tu nejsou. Otřásla se. Možná tu už dávno nikdo nebydlí. Možná tu nikdo nebydlel ani tenkrát. Narovnala záda a vytáhla krabičku cigaret. Zapalovač. Plamínek pořád zhášel. Třesou se mi ruce, uvědomila si... Kdo se nerad bojí, ať dál raději nečte.

Zajela levými koly na chodník a zastavila. Chvíli seděla bez hnutí s rukama na volantu a pak zatáhla ruční brzdu. Potlačila touhu zamknout se v autě a místo toho donutila ruce otevřít dveře. Co tu děláš? položila si v duchu už po sté stejnou otázku. Co proboha čekáš, že tu najdeš?

Pomalu vysunula levou nohu a opatrně opřela špičku boty o trs vyprahlé suché trávy mezi obrubníkem a zbytkem dláždění. Vystoupila. Okamžitě se do ní dala zima. Podzimní nedělní ráno, těsně před rozedněním. Ulice se za těch patnáct let vůbec nezměnila, jen jí připadala nějak menší. Ve vzpomínkách ji vídala širokou a rozlehlou, ne jako teď, úzkou prašnou cestu, pokrytou zbytky rozdroleného asfaltu. Pusto. Pár domů, skrytých hluboko v zahradách, za okny tma. Spí, napadlo ji. Nebo tu nejsou. Otřásla se. Možná tu už dávno nikdo nebydlí. Možná tu nikdo nebydlel ani tenkrát. Narovnala záda a vytáhla krabičku cigaret. Zapalovač. Plamínek pořád zhášel. Třesou se mi ruce, uvědomila si. Taky bych asi měla přestat kouřit…

Zamkla auto, popošla ke zdi a lehce se jí dotkla dlaní. Velké kameny různých velikostí, pospojované řídkou, dávno vydrolenou bahnitou maltou. Škvíry prorostlé mechem a uschlou trávou. Betonový sokl se nahoře už také rozpadal, místy chyběl úplně. Opřela se. Kamínky se pod vahou úzkých ženských lopatek šustivě uvolňovaly a padaly na chodník jako drobný špinavý déšť. Ulice pod jejíma nohama ostře ubíhala dolů, až k zatáčce. Čím prudčeji se svažovala, tím byla zeď vyšší. Zašlápla nedokouřenou cigaretu, opatrně uchopila zbytek plotu a vyhoupla se na zídku. Držela se levou rukou a pomalu sunula nohy před sebou. Klouzalo to. Tenkrát to taky klouzalo. „Ještě kousek,“ řekla si nahlas, aby přehlušila bušení vlastního srdce. „Kousek a už tam budeš, Evo.“  Za zatáčkou. Bylo to přece za zatáčkou. Zavřela oči a suše polkla.

"Včera," řekla tiše do ledového ranního vzduchu. Jako by to bylo včera. Barva vzpomínek, napadlo ji, musí být tmavě modrá. Je mi znovu dvanáct a špičkami letních bot měřím hloubku propasti.

„Ujela mi noha,“ křičím. „Mám blbý boty, hrozně kloužou.“  Nevykašleme se na to, chce se mi zavolat, nevrátíme na silnici, a potom pryč odtud, zpátky do města, třeba do cukrárny na zmrzlinu? Mám hloupý pocit, že Pavlína ví, jak to je. Boty jsou ubohá zástupná lež, sice opravdu kloužou, ale pravda je taková, že se strašně bojím výšek.  A zrovna teď stojím dva metry nad chodníkem, na popraskané staré rozdrolené zdi.

„Kecáš,“ ušklíbne se Pavlína. „Bojíš se.“

Zvolna posune nohu a podívá se za plot. Zahrada je úplně zarostlá a neudržovaná, vidíme jen změť větví a koruny stromů. Pavlína jde napřed, vždycky byla statečnější. Třeba je to jinak, napadne mě najednou. Možná jí jen chybí pud sebezáchovy. Něco, o čem člověk ve dvanácti ještě moc neuvažuje.

„Lez opatrně,“ říká téměř mateřsky Pavlína. V nejvyšším místě přímo za zatáčkou je zeď rozvalená, kameny spolu s hlínou se sypou a valí dolů k chodníku a nechávají ve vyzdívce díru jako po vytrženém zubu. Pomalu sunu zadek po štěrku a hledám oporu pod nohama. Ulevilo se mi. Dostala jsem se níž, ani ne metr nad chodník.

„Jsi podělaná,“ směje se Pavlína. „Podíváme se dovnitř?“

„Je to zarostlý.“

Představa džungle za plotem se mi vůbec nezamlouvá. Přes rameno se podívám dovnitř. Husté keře a stromy, vysoká suchá tráva celá prorostlá šlahouny divokého maliní a ostružin. Ze zahrady vane zvláštní chlad, takový divný pach, ze kterého se mi dělá špatně od žaludku. „Smrdí to tam,“ řeknu. Jako by v ní při zemi ležela pára, která vylezla až odněkud z hrobu. „A není tam kam šlápnout.“

„Vidím něco jako cestičku,“ ukazuje Pavlína.

Od díry ve zdi do nitra houštin v zahradě se táhne sotva postřehnutelná pěšinka. Klikatí se pár metrů zarostlá v trnitých šlahounech a mizí ve tmě stromů.

„Možná tam žijou lišky,“ uvažuje nahlas Pavlína. „Třeba tam maj nory, v takovejch opuštěnejch místech je prej mívaj. Nikdo by je tam nehledal. Představuje si je, štíhlé, zrzavé, s dlouhými huňatými ohony. „Mají bílou špičku ocasu,“ řekne a ocucává při tom dlouhé stéblo trávy. „A štěkaj. Jinak než psi, ale štěkaj.“

„Mohly by nás pokousat,“ pípnu s úzkostí. „Můžou mít vzteklinu.“

„Bože,“ odfrkne si opovržlivě Pavlína. „Ty jsi vážně posera. Nemusíš tam chodit, jestli nechceš.“ Otočí se na zadku a spustí dlouhé hubené nohy do zahrady.

Najednou cítím silnou, iracionální úzkost. Nevím, co to je, ale je mi jasné, že pustit Pavlínu dovnitř prostě nesmím.

„Roztrhneš si punčocháče,“ vyhrknu. „Ty trny, všude. Bude mazec.“

„No jo,“ utrousí Pavlína zhnuseně. „Máš pravdu. Nejsem na to oblečená.“ Ráno počkala, až máma odejde do práce a vyhrabala z šuplíku její nové punčocháče (pětikilo, vole, stály skoro pětikilo, tak na ně nechmatejte, ať nezatrhnete očko, matka by mě přerazila). Minisukni. K tomu máminy lodičky. Kam porosteš, říkají doma, když máš už ve dvanácti nohu jako máma. Vystrkuje pučící prsa a já jí je tiše závidím. Teď sedí na zdi a zhnuseně sleduje dlouhý škrábanec v lesklém černém laku. Bude to muset něčím zamazat, a doufat, že si toho máma nevšimne. V kapse jí navíc tlačí ukradená krabička cigaret. Vytáhne dvě sparty, a obě si zapálíme. Rozkašlu se. Měla bych se cítit jako dospělá, ale nějak to nefunguje. Zvedne se mi žaludek a začíná se mi točit hlava.

„Jdeme domů,“ zavelí Pavlína. Zahodí nedokouřené cigáro. „Tohle počká.“

Balancuje na zbytku zdi a snaží se proniknout očima celou tu změť stromů, keřů a trávy za plotem. Pak se sehne, zvedne kus odroleného valounu a hodí ho dovnitř. Oblázek letí chvilku vzduchem, než s tichým zašelestěním zapadne do houštiny a zmizí, jako by ho spolkla voda. Kdybych byla pes, pomyslím si, tak by se mi určitě zježily chlupy na zádech. Kdybych byla pes, nejspíš bych tam nikdy nevstoupila.

V noci zvracím a mám horečku, nejspíš z těch cigár, a tak druhý den nejdu do školy. Odpoledne sice ještě ležím v posteli, ale už se cítím líp. Neustále musím myslet na zeď a na zahradu za ní. Večer pořád zvoní telefon, mámě, pak i tátovi, když přijde domů. „Nevím,“ slyším mámu, „Eva dneska nebyla ve škole, asi chytla nějakou virózu, jestli se něco dozvím, hned zavolám…“

„Mami,“ šeptám do polštáře, „mami!“

„Pavla dneska nepřišla ze školy domů,“ ptá se máma jemně. „Nevidělas něco, třeba někoho divnýho, před školou? Nezval vás někdo k sobě do auta? Nesledoval vás někdo?“

Vypadá ustaraně. „Pořád chodily spolu,“ říká tátovi. „Jen dneska ne. Panebože, když na to jen pomyslím…“

Prázdniny. Vůbec nevím, co jsem tenkrát dělala, kde jsem byla. Asi u babičky, úplně se mi to ztrácí.

Nový školní rok. Pavlína ve třídě chybí. Nenašli ji, šušká se. Nejspíš musela nastoupit k někomu do auta. Hned první týden máme ve škole přednášku na téma ochrany před úchylnými jedinci. Jde mi to druhým uchem ven. Mlčím. Nějak hluboko uvnitř vím, že i kdybych něco řekla, stejně bych ničemu nepomohla. Do školy i zpátky chodím zásadně přes náměstí a okraji města se vyhýbám. Ale nedávám si pozor, jak bych asi měla.

„Naval prachy,“ Ruda mě tvrdě natlačí na zeď v uličce mezi parkem a školou. „Nebo aspoň cigára.“

„Nemám,“ šeptám, slzy na krajíčku. „Nekouřím, vážně.“

„Krávo,“ praští mě Ruda do žaludku. Za ramenem mu vykukuje Tomík, jeho mladší brácha. Vypadá vyplašeně, ale neodpustí si alespoň kopanec do holeně.

„Kdybys měla aspoň ňáký kozy, přeříznul bych tě.“ Rudovi se v přimhouřených očích zle zablýskne. Vidím fialovou podlitinu na levém víčku. Oteklý ret. Zase ho zmlátil, napadne mě. Tomík má také oteklou tvář. „Co čumíš,“ řekne nevybíravě. „Fotr přitáh z hospody trochu pod parou. Nemáš prachy, tak teď dostaneš nakládačku pro změnu ty!“

„Já něco vím,“ slyším se říkat. „Vím, kam šla Pavlína, než se ztratila.“

„Kecáš,“ šklebí se Ruda. „Protože seš posraná strachy.“ Ale pustí mě. „Chci to vidět,“ dodá. „Jestli sis to vymyslela…“

Zeď je stejná, jako v červnu. Jako kdyby se tu zastavil čas, jen horký vzduch začínajícího léta chybí. Přemáhám nevolnost a pomalu se sunu po kamenech až k rozvalenému otvoru, kluky v zádech.

„Sem,“ ukážu rukou. „Šla sem.“

„Jdeš první,“ surově mě postrčí Tom. „Nemysli si, že nás jen tak oblbneš. Že třeba vemeš roha.“ Sletím jako nahnilá hruška a cítím, že jsem si zarazila do kolene kus ostrého odlomeného kamene. Džíny mám roztržené a krvácí to, za chvíli je celá nohavice lepkavě přilepená k holeni. Rozhlédnu se.

Tráva je tu plná trní a při zemi prorostlá mokrým mechem. Postavím se a teniska se mi okamžitě zaboří do země. Znovu cítím ten divný ledový pach vlhkosti, plísně a ještě něčeho, žaludek se mi obrací stejně, jako před prázdninami, kdy jsem se jen dívala z relativního bezpečí zdi.

„Vidím stezku,“ skloní se Ruda k zemi. „A hnusně to tady smrdí.“ Najednou ten suverénní, lehce mutující hlas zní trochu nejistě. Tomík to také slyší.

„Chci zpátky,“ vyjekne. „Domů.“

„Doma je fotr,“ ucedí Ruda. „Posluž si. Jestli chceš, klidně se vrať. Já teda jdu dál.“ Co horšího se mi může stát, uvažuje. Až vyrostu, zabiju ho. Jestli znova sáhne na mámu, tak ho vážně zabiju. Sleduju jeho sveřepý výraz a mám intenzivní pocit, že ty myšlenky přímo slyším.

„Půjdeš poslední,“ řekne Ruda bráchovi. „Aby nám nezdrhla.“

Vytáhne nůž a postupuje jako voják v bojovém nasazení, odhazuje trny, řeže šlahouny a ignoruje bolest z rozdrápaných rukou. Smířeně ho následuju a Tomáš za mými zády náš podivný průvod uzavírá.

„Říkala, že tu možná žijou lišky,“ mluvím Rudovi do zad. „Prej je občas v noci slyšela štěkat až k nim, na druhou stranu města.“

„Kravina,“ ušklíbne se Ruda. „Jestli tu jsou, tak daleko je slyšet nemohla. Vymyslela si to,“ otočí se na mne. „Chtěla tě postrašit, protože seš posera.“

„Šla sem,“ vzlykne Tom. „A už se nevrátila.“

„Řek jsem ti, že se můžeš klidně vrátit. Ale sám. Já a Eva pokračujem.“ Jeho hlas nepřipouští diskuzi, ani námitky. Držíme se těsně u sebe, prakticky se jeden druhému lepíme na záda. Uprostřed hustého porostu vládne mihotavá polotma a zvláštní, mrtvé ticho. Jako bychom procházeli něčím mimo čas.

„Co když jsme někde jinde?“ zeptám se. Hlas se mi lehce chvěje. Nechci, aby si toho Ruda všiml.

„Jak, jinde?“

„Nevím,“ řeknu. „Třeba jsme někudy prošli. Mimo město. Mimo čas. Já nevím.“ Tiše se rozpláču. Jak si špinavýma rukama utírám slzy, zůstávají mi na tváři krvavě bahnité šmouhy.

„Kraviny. Meleš nesmysly,“ odsekne znepokojeně Ruda. „Radši drž hubu.“

Zvláštní, bleskne mi hlavou. Jak jsou najednou z nepřátel spojenci. Naposled se školou v kině. Koupila jsem si popkorn. Stejně mi nechutná. V kině vždycky smrdí trošku jako chcanky. Povzdechnu si. Zkroutil mi ruku a sebral mi ho. Seděl za mnou a plival mi na záda. Řekla jsem mu, ať se s tím zadáví. Stejně ho před smažením máčej v lidský moči. Kopal mi do sedačky. Krávo. Blbá plochá krávo…

Až se dostaneme ven, uvažuju, všechno se znova otočí. Až se odsud dostaneme. Najednou se přistihnu při myšlence, že vlastně nechci, aby se tihle dva někdy dostali zpátky ven. Naskočí mi husí kůže. Přiznej si pravdu, Evo, proč je sem vlastně vedeš? Co doufáš, že se tady stane?

Dům je vegetací tak zarostlý, že do něho Ruda skoro narazí čelem. Omlácené tlusté zdi, cihly střídají velké kameny, všechno pokryté zbytky špinavé oprýskané omítky. Díry a okna tak oloupaná, že skoro vypadávají z rámů. Popraskané špínou neprůhledné tabulky. Rezavé ozdobné mříže. Tepané lístečky. Dřív musely být krásné. Střecha pravé části domu se propadla a uvnitř vykukují z holých zdí štíhlé bílé kmeny dvou bříz.

„Obejdeme to,“ nařizuje sebejistě Ruda, „najdeme dveře, nebo aspoň ňáký vhodný okno. Podíváme se dovnitř.“

Vlastně už se skoro nebojím, napadá mne. Jen mě tak lehce mrazí v zádech. Protože to vím. Ať udělám cokoli, je pozdě…

Zbytky oloupaného nátěru napůl vyvrácených dvoukřídlých dveří prosvítají nazelenalým šerem pod malou špičatou stříškou v čelní zdi té rozvaliny. Studená mosazná klika se zubatou dračí hlavou na konci. Úzký chodník, šachovnicově poskládaný z betonových dlaždic, se směrem od domu ztrácí v neprostupné houštině starého ostružiní. Vidím seschlé zčernalé plody. Poslední úroda nesklizená možná před sto lety. Přejede mě mráz. Chodník je pokrytý spoustou prázdných hlemýždích skořápek všech velikostí a bezbarvé schránky v šeru bíle světélkují. Pár si jich položím na dlaň. Všechny vypadají stejně šedivě a odpudivě. Musí to být dávno, co se sem připlazili umřít. Nikdo už nepozná, jestli se od sebe někdy barevně lišily, a jak. Nezbývá nám, než je nohama doslova rozhrnovat, abychom prošli, aniž bychom nějakou ulitu rozšlápli.

„Šnečí hřbitov,“ oklepe se Tom. „Nebo tady svedli nějakou mega bitvu a povraždili se navzájem. A ty nejsilnější, než chcípli, sežrali ty nejslabší. Nebo…“

„Bouchla jim tu atomovka, ty pako,“ ušklíbne se Ruda a s chutí do skořápek dupne. Má kanady, a jak se mu ulity bortí pod nohama, chrupe to skoro jako sklo. Vezme za kliku a opře se do dveří ramenem.

„Nezamykaj,“ šklebí se. „Jejich chyba. Trochu jim to tam probereme.“ Ale přece jen mu chvíli trvá, než sebere odvahu a vkročí. Na chodbě je zatuchlá tma. Zažloutlé dveře. Čtyři prázdné místnosti. Holé stěny, odloupané látkové tapety, pach plesniviny. Vrstvy letitého prachu. Žádný nábytek.  Jestli tu někdo bydlel, dávno se odstěhoval. Jdeme dál.

Kuchyň. Tady nábytek zůstal. Zvědavě otvírám skříňku a prohlížím řady nádobí. Hrnce jsou zašlé, ale čisté. Talíře s drobným květinovým vzorem. Křehké porcelánové hrnečky na kávu s jemnými, skoro průhlednými podšálky. Žádné pavučiny, ani prach. Někdo ho musel utřít docela nedávno. Začínám se třást. Jestli ho utřel, tak…

„Krámy,“ řekne Ruda a praští jedním z hrnků o podlahu. Mám neodbytný pocit, že ten zvuk tříštících se střepů musí být slyšet celou zahradou, až k plotu, až na náměstí. Cítím, jak se mi srdce třepe uprostřed hrudníku. Uteč, říká. Otoč se a rychle uteč, dokud je ještě čas.

Čas, napadne mne. Nikdy ho nebylo dost. Dávno je pozdě. Lišky, slyším z dálky Pavlínu. Štěkají jako psi. Kdybych já byla pes, nikdy bych sem nevkročila.

„Počkej!“

Ruda stojí u schodiště a drží něco v ruce.

„Myslel jsem, že mi kecáš. Ale Pavla tady určitě byla.“ Drží v ruce kus obalu od čokolády.

„Velká Milka s oříškama,“ říká. Koupila si ji v cukrárně, když šla ze školy. Zašila si ji do tašky, abych jí nemoh kus ulomit. Prej zásoba.“ Vypadá zamyšleně. „Jdeme nahoru.“

„Pavlíno!“ vykřiknu stísněně. „Jsi tady?“

„Seš blbá?“ otočí se na mě Ruda. „Dyť se ztratila před čtyřma měsícema. To si fakt myslíš, že je tu celou dobu schovaná s jednou tabulkou čokolády?“

Schody vržou, potichu a nenápadně se po nich zrovna jít nedá. Uprostřed jsou pokryté prošlapaným červeným běhounem, místy ještě uchyceným v rozích mosaznými tyčkami, prostrčenými skrz měděnkou pokryté kroužky. Prach mě štípe v nose, nohy mi ztěžkly a uprostřed žaludku cítím olověnou tíži. Musím dál, když už jsme sem vlezli. Co najdeme, až vyjdeme po schodech nahoru?

„Dívej,“ Tomík se zastaví na podestě. Zřetelný otisk boty v prachu. A vedle další. Teniska, napadne mne. Mám stejné, vždycky jsme se oblékaly podobně.

„Musela jít tudy,“ šeptnu. Hlas se mi už znatelně třese.

„Vrátíme se,“ zaprosí Tom. „Já se strašně bojím, vážně. Co když uvidíme mrtvolu?“ Odhazuje dospěláckou slupku a najednou je z něj zase malý kluk.

„Už to nejde,“ řekne Ruda tvrdě. „Už jsme se dostali moc daleko.“ Potí se. Má úplně mokré tričko a kapičky na čele. Také se bojí.

„Kdybych tu měl zhebnout, tak se tam podívám. A vy dva se mnou.“

Všude kolem leží tlusté vrstvy šedého prachu a ze stropu i velkého kovového lustru visí záclony dlouhých pavučin, ale stůl vypadá docela čistě. Tři prázdné židle zasunuté pod desku.

Proč tu nejsou čtyři? Kolem stolu přece vždycky bývají minimálně čtyři židle. Ale tady jedna chybí. Pro nás, mrazí mě. Jsou tu pro nás. Jak je ta pohádka o Mášence, co vlezla medvědům do domečku? Mlčím, abych se před ostatními neshodila, ale pomalu začínám propadat panice.

„Vole,“ vykřikne nadšeně Tomík. „Nějakej blb tady nechal tablet.“

„Všechno berem,“ říká Ruda. „Ukaž, co tam má. Prohlídnem to tady a padáme.“ Usedá na jednu z židlí a Tomík si přitahuje druhou, těsně vedle něho.

„Čokoláda,“ hlesnu. Dělá se mi špatně. „Někdo tady jedl čokoládu.“ Kus prázdného fialového obalu a zmuchlaný staniol uprostřed stolu, vedle prázdné kazety na šperky. Tmavohnědá kůže, vyschlá a celá popraskaná. Zvednu kus staniolu a udělám kuličku. Vhodím ji do kazety a zaklapnu. Práskne to. Už nikdy v životě nebudu jíst Milku. Klepou se mi ruce.

„Pojďte pryč, kluci…“

Využiju jejich zaujetí tabletem, a potichu vycouvám do vedlejší místnosti. Závěsy ze silné těžké látky, pečlivě zatažené na vysokých oknech, noří místnost do husté tmy a marný pokus o jejich odhrnutí mi pokryje vlasy i ramena mrakem dusivého prachu. Rozkašlu se a vzdávám to. Nejdřív téměř nic nevidím, ale oči si docela rychle zvykají na tmu. Zavadím o tvrdou desku masivního stolu uprostřed místnosti. Obejdu ho a počítám židle. „Čtyři,“ zašeptám s úlevou. Nejsou prázdné, na každé leží něco jako kupička zmuchlaných starých hadrů. Závan divného pachu. Opatrně přistoupím blíž a sfouknu prach z hromádky na stole. Uprostřed se povaluje rozložená klasická šachovnice s rozehranou partií dámy. Její dřevěná kolečka pod hustou vrstvou prachu skoro ztrácejí barvu. Ukazováčkem posunu černý kámen a vyhodím jeden bílý. Naslepo sáhnu kousek vlevo, kde spíš jen tuším malý notýsek s tužkou. Je tam. Špičkami prstů ohmatávám obrysy věcí na stole, dokud mi rukáv nezavadí o něco těsně vedle šachovnice. Třeštím oči do tmy a zavírám vší silou ústa, až mi skřípou zuby. Koušu se do rtů. Nebudu křičet, opakuju si. Nebudu. Opatrně se dotýkám změti látky na stole, posunuji dlaň a nahmatávám chladnou tvrdou kost, pokrytou chumáčem suchých jemných vlasů. Nejsem tu sama, dochází mi s hrůzou. Ti, co tu žili, odsud nikdy neodešli. Kolik let tu mohou takhle sedět nad svou poslední rozehranou partií? O co asi hráli? Možná poslední zápas o svůj vlastní život…

Malé drobné kosti, napadá mne. Tohle nejsou dospělí, jsou to děti, jako my. Potichu se sunu ke dveřím, obličejem pořád otočená ke stolu. Co nejpomaleji zavírám dveře. Chodba. Sbíhám ze schodů a běžím ke vchodu. Zdá se mi, že to trvá strašně dlouho, příliš dlouho na to, abych mohla přežít. Mám pocit, jako by se prostor zmenšoval a každou vteřinu v něm ubývalo vzduchu. Jsem uzavřená v smrduté tlamě nějakého strašného pekelného netvora, který mě za okamžik neodvratně uvězní uvnitř tvrdou hradbou ostrých zubů a polkne. Opřu se o dveře a vší silou do nich tlačím, až se mi podaří prosmeknout malou škvírkou ven. Poprvé blahořečím vlastní ploché hubenosti, tomu, že nemám žádná prsa. Jinak bych určitě neprolezla. Dveře mi na okamžik sevřou cíp svetru, zoufale a prudce škubnu, v uších zvuk trhané látky a jsem venku. Snažím se běžet, deru se ostružiním, padám, ale pořád nevidím plot. S hrůzou popadám dech, vzlykám a dávím se, málem neuzvednu nohy…

Mysli na něco pěknýho, slyším najednou Pavlínu. Na něco hezkýho, co jsme zažily spolu. Rychle, vzpomeň si. Musíš nás dostat ven…

Narozeniny, napadá mě. Slavily jsme je spolu. Já měla čepičku ze zlatýho papíru s modrejma hvězdama, a ty obráceně. Pomáhalas mi foukat svíčky. Měla jsem od tebe korálkovej náramek s kytičkama.

Znovu běžím. Sípavě se nadechuju.

Dál, Evo, pokračuj, dál…

Zalezly jsme k našim do ložnice a vybrakovaly mámě toaletní stolek. A tys mě krásně namalovala. Aspoň jsem si myslela, že je to krásný. Nadělaly jsme mámě v těch šminkách pěknou paseku…

Už jsem skoro u plotu, vidím ho úplně rozmazaně, jako v mlze. Něco leží v křoví kousek od cestičky. Potrhané džíny a tenisky, jedna je napůl zutá. Nasládlý zápach. Mravenci prolézají očnicemi a mizí v culíku blonďatého ohonu, plného listí. Růžová gumička. Padám na kolena.

Jedna ruka má rukáv kdysi světle fialového trička trošku vyhrnutý a na zbytcích paže matně svítí zlatý náramek ve tvaru hada. Musela si pod něj nastrkat pár kapesníků, aby jí nepadal, dochází mi. Měla hubené ruce a byl jí velký. Z paměti se mi vynořuje prázdná krabička na stole, vedle obalu od čokolády. Možná ho vyměnila, napadá mě nelogicky. Nechtěla ho sebrat jen tak. Pavlína není zlodějka. Klečím zhrouceně na patách a marně se snažím zvednout.

Pokračuj, no tak, něco hezkýho, snaž se…

„Nemůžu,“ křičím. „Už mě nic nenapadá, vůbec nic!“

Tak si něco vymysli, prostě si to vymysli, dělej! Oni to nepoznají, věř mi! Nepoznají to!

Morčátko, představuju si ho ze všech sil. Vždycky jsi chtěla morče, a já ti jedno přinesla. Byl to sameček, celej rezatej a měl na hrudníku srst jak malej lvíček. Takový legrační chlupy na zádech, chvíli krátký a chvíli dlouhý, jak ostny. Říkaly jsme mu Dikobraz. Jedno bílý a jedno černý mrňavý ouško.

Už jsem skoro u zdi.

Měla jsi z něj hroznou radost. Zpívala jsi a tančila jsi s ním v náručí. Nekousne mě. Nikdy nekoušou.

Kámen pod rukama se drolí. Opři se nohou. Nahoru.

Tvůj nejmilejší dárek. Říkala jsi, že ti nikdo nikdy nedal nic lepšího.

Jsem venku, dochází mi s úlevou. Vážně jsem venku. Je to pryč, je to daleko. Ležím na chodníku pod zdí, schoulená do klubíčka a celá se třesu. Jsme venku, slyším. Díky, Evo.

Váhavě otevřela oči. Stála na zdi a nevěřícně hleděla dolů. Zbytek plotu za rozvalenou dírou byl pryč, zmizela zahrada i dům. Pod nohama se jí šklebilo velké asfaltové parkoviště. Opatrně seskočila.

Nedohledali majitele, tak to připadlo státu. Ale nikdo to nechtěl koupit. Po tom všem, co se tam našlo. Tolik dětí, vzdechla babička, a musely tam být už hodně dlouho, desítky let. Mimo Rudy a Tomáše samozřejmě. Zamíchala cibuli na pánvi a vysmrkala se. A Pavlíny. Ta jediná ležela na zahradě. Chudinka. Byly jste tenkrát kamarádky, viď? Evo, je ti dobře? To nic, babi, to jen ten gulášovej čuch. Vážně.

Nakonec to srovnali se zemí a udělali z toho parkoviště pro novej supermarket, usmála se. Ale z místních, tam stejně nikdo neparkuje.

S nepříjemným pocitem, že ji něco uvnitř postrkuje skoro proti vlastní vůli, popošla sevřeným krokem až doprostřed parkoviště. Trhlinami ve zvlněném asfaltu se draly trsy trávy. Sleduj, řekla by Pavlína, co dovede jedno malý semínko pampelišky. Ani vrstva asfaltu ho nedokáže zadržet. Prostě ho roztrhne.

Nikde žádné auto. Je brzo, uklidňovala se. Nedělní ráno, v obchodě mají ještě zavřeno.

Otřásla se. Jasně cítila, jak se pod boulovatým povrchem začíná něco tiše a kluzce pohybovat, něco jako klubko hadů a pomalu se to soustřeďuje pod jejíma nohama. Nechalas nás tady, slyšela hluboko v hlavě. Tys nás tu nechala.

„Rudo,“ skoro křičela, „Tome, já nechtěla.“

Nelži si do kapsy, Evo, vždyť tys chtěla, přesně v tohle jsi doufala…

Musím pryč, došlo jí. Nic nezmizelo. A poznalo mě to. Pryč...

Řezavá bolest kolem kotníků. Rozhlédla se. Celé parkoviště bylo plné ostnatých šlahounů. Ovíjely se jí kolem nohou a pozvolna utahovaly sevření. Jen pomalu, jako když si někdo hraje. Jako kdyby si tu hrůzu chtěl pořádně vychutnat. Vyškubla nohu a dupla. Krvácím, vydechla zděšeně. Tohle není sen.

Neutečeš. Tomášův nenávistný šepot. Patříš sem. Musela ses vrátit, abys tady zůstala s námi.

Dostaň nás ven. Prosím…

Ruda. Jak by asi vypadal? Nejspíš by se z něj stal velký a hranatý chlap, a stejně jako jeho otec by každý večer po návratu z hospody mlátil svojí ženu a děti. A Tom – už tenkrát to byl malý zlodějíček. Dneska by skoro jistě seděl.

Mysli na něco pěknýho. Na něco hezkýho, Evo, co jsme prožili spolu.

Proboha Rudo, šílíš? Na co asi? Co hezkého jsme spolu my dva asi mohli zažít? Jen jsi mi ubližoval, napadá ji. Nic jiného. Bála jsem se tě.

Něco si vymysli. Prosím, vymysli si něco. Probůh Evičko, dostaň mě odsud. Nás všechny. I sebe…

V kině, jsme v kině. Koupil jsi mi popcorn. Víš, že mi chutná, utratil jsi za něj svoje poslední peníze. Sedíš vedle mě. Bojím se, protože jsme šli na horor, tak mě držíš za ruku. Mě se vlastně hubený holky strašně líběj, říkáš. Hlavně ty. Ty nejvíc.

Skoro neviděla přes slzy. Zoufale rvala nohy ze sevření šlahounů, téměř nevnímala bolest. Nedívala se na ně. Nedívala se dolů.

Jsi cítit cigárama, ale mě se to líbí, připadá mi to takový chlapský. Tom kňučí, tak mu ten popcorn dáme. Stejně smrdí, směješ se.

Ještě kousek, už tam skoro budeš, Evo. Statečná holka.  Panebože, nejde to, já nemůžu…

Mám tě rád, říkáš. Já nikdy ženský mlátit nebudu, jako můj fotr. A tebe už vůbec ne…

Plakala a stála na všech čtyřech jako pes, jako ta Pavlínina tajemná liška, zraněná do krve a z posledních sil rvala chodidlo pravé nohy pryč z asfaltu, ven ze zahrady. Jedna bota, plná krve, zůstala mimo její dosah. Šokovaně sledovala, jak se v rozstříknutých rudých kapičkách leskne vycházející slunce.

Opravdu jsem tě měl strašně rád. Jen jsem nevěděl, co s tím. Děkuju ti, Evo.

Klečela na silnici, parkoviště v zádech. Těžce se zvedla. Nohavice měla úplně rozervané, kotníky, lýtka, kolena, dokonce i stehna samou krev. Pomalu odkulhala do kopce, k autu. Točila se jí hlava, ale bolest už skoro necítila. Nasedla. Teprve když za sebou zabouchla dveře a zastrčila pojistku, začala se pomalu uklidňovat. Prohlížet drápance na nohách. Některé vypadají jak rozříznuté žiletkou. Bude to možná i na šití, uvědomila si.

Spadla jsem do růží, tak to řeknu. Nedávala jsem pozor, a uklouzla. To se přece stává. Nedívejte se tak na mě. Prostě jsem spadla, a trochu se podrápala. Jako tenkrát. Asi jsem nešika. Nic v tom nehledejte.

Roztřesenou rukou otočila klíčkem v zapalování a bosou nohou stiskla pedál plynu. Budu to muset vyčistit, napadlo ji. Potahy, podlahu. Všechno. Potom.

Všechno vyčistit. Bože, proč necítím úlevu? Přežila jsem, měla bych ji cítit.

Pomalu přeřadila a opatrně se rozjela. Vlhké spadané listí klouzalo a šustilo pod koly.

„Už se rozednilo,“ řekla nahlas. „Konečně.“