...proč to sem vlastně vůbec píšu. Protože nejen někde v orientu, ale i u nás, v samotném srdci Evropy žijí civilizací nepolíbená hovada ...
„Potřebovala jsem vymalovat,“ poznamenala mezi řečí kamarádka. „Tak jsem si objednala jednu malou rodinnou firmu.“ Seděly jsme v malé útulné vinárničce mezi paneláky na Černém mostě, kam se dá v klidu zajet i s invalidním vozíkem a popíjely – já kupodivu opravdu dobré červené a Andulka střik. Nesešly jsme se docela dlouho, a tak jsme samozřejmě probíraly všechno možné, rodinami počínaje a zdravím a prací konče.
„Ty mi to nebudeš věřit,“ pokračovala. Už jsem od ní slyšela lecjaké příběhy, které tak nějak naostro mapovaly vztah běžné sídlištní populace ke spoluobčanům, přišpendleným řízením osudu na pojízdné křeslo, a ne vždy to byly zrovna veselé historky.
„Tak to vybal,“ řekla jsem.
„Přišli dva,“ přivřela oči a lehounce, možná trošku nevěřícně se usmívala. „Otec se synem.“
„Natáhli tě?“ napadlo mě jako první.
„Ne,“ podívala se z okna. „Oni – normálně pracovali a v poledne šli na oběd.“
Čekala jsem, co z toho vypadne.
„No,“ navázala, „když teda odešli na baštu, tak jsem si řekla, že se konečně dostanu na záchod. A tam, uprostřed mísy, trčelo obrovský smradlavý hovno, obalený papírama. Zvedl se mi z toho kufr.“ Na chvíli se odmlčela. „Spláchla jsem to, samozřejmě, a ten hajzl jsem umyla. Ale proč ti to říkám. Když se vrátili, povídám – pánové, prosím, příště, až použijete toaletu, mohli byste po sobě spláchnout?“
„A?“
„No, ten starší se na mě podíval a povídá: Milostivá pani, tohle u nás dělaj ženský. Tím to pro něj zvadlo.
„Kecáš,“ řekla jsem.
„Než odešli,“ dodala, „nechali mi tam ještě jedno. Ale to není všechno, zaculila se. „Na úklid jsem si pozvala jednu paní. Vyprávím jí to a ona se na mě tak dívá, jako o co mi teda jde, a pak povídá – ale u nás doma je to stejný. Jako kdybych byla nějaká divná, že to vůbec řeším. A vám to nevadí? zkusila jsem to. A co s nima nadělám, ona na to.“
„To by mi nejspíš bouchly saze,“ poznamenala jsem. „Asi bych jim ten jejich výtvor nacpala do tašky mezi nádobíčko.“ Jenže, došlo mi pak. Co opravdu nadělá křehká ženská, upoutaná na invalidní vozík? Nic. Spláchne a uklidí.
A proč vlastně sem něco takového vůbec píšu, přátelé. Protože nejen někde v orientu, ale i u nás, v samotném srdci Evropy žijí civilizací nepolíbená hovada a nepotřebují k tomu ani několikrát denně mlátit hlavou o modlitební kobereček, i když by jim podobný systém možná docela vyhovoval. Suveréni, po kterých i vlastní exkrementy uklízejí jejich matky, manželky a sestry, místo aby jim vymáchaly úsměv v obsahu toaletní mísy, jak by si taková bezohledná čuňata nepochybně zasloužila.
A to je vlastně vše.
