Tenhle svět ztrácí svůj tvar

V čekárně bylo dusno. Unaveně setřela pot z čela a zamířila k pokladně. Přece by nám měli dát aspoň nějakou informaci. Dvě a půl hodiny a žádnej vlak – ani tam, ani zpátky? Ticho po pěšině.

„Zavřeli,“ okomentovala její snahu tlustá žena, naditá v modře květovaných šatech. Ostře páchla a pod krátkými rukávy se jí rozpíjely tmavé koláče potu. „Zaklapli okýnko a zamkli,“ dodala s pohoršeným zafuněním. „Co by se s náma bavili, že jo?“

„Nikdo tam není,“ poznamenal starší zarudlý muž. „Ťukal jsem na dveře. Vypařili se.“

Nevypadá dobře. Aby ho tady nakonec nekleplo. „Kam máte namířeno?“ Matylda vytáhla mobil a nervózně vyťukala číslo. „Zavolám domů, aby pro mě někdo přijel. Vzali bychom vás s sebou.“

„Marná snaha,“ utrousil zahořkle ten člověk. „Už jsem to zkoušel. Žádnej signál, víte? Bůh ví, co se děje.“

„Bordel, jako vždycky,“ setřela ho obézní matróna. „Co jinýho?“

Matylda prokličkovala mezi odloženými kufry a batohy na nástupiště. Necítila se zrovna nejlíp. V nevětraných místnostech, našlapaných rozčilenými lidmi, se jí dělalo špatně vždycky. Překročila tašku s kňučícím ratlíkem, a co nejrychleji vyběhla ven. Obličej jí okamžitě sežehla vlna horkého vzduchu. Měla pocit, že se dusí. Záchod byl naštěstí odemčený. Otočila kohoutkem, aby si opláchla obličej, ale krom zachrčení z trubek nic nedostala. Smůla, a zrovna teď. Zacvakala vypínačem na zdi. Vlastně ani nejde proud. Vodu si teda nenapustím, rezignovaně pohlédla na poloprázdnou láhev. Pomalu vyšla ven. Světlo bodalo do očí až k slzám a mezi rozpálenými kolejemi se nehnulo ani stéblo.

„Asi je tam bouřka, co myslíte?“

Žena vypadala křehce a mladě. Sluncem spálený nos se jí loupal v drobných šupinkách. Dva velké kufry. Slamáček na světlých blond vlasech. V jedné ruce svírala dlaň kluka a v druhé holčičky, klidně by mohli být dvojčata. Batůžky na zádech. Matylda je odhadovala tak na čtyři, nejvíc pět let. Usmála se. Hezký děti, ano. Zpocené vlásky jim zpod kšiltovky lezly do očí a baculaté ruce měly zarudlé od sluníčka.

„Co by to mohlo být jinýho?“ Nepřeslechnutelná úzkost v hlase té ženy Matyldu zarazila.

„Ani autobus nepřijel,“ dodala blondýna a bezděčně urovnala holčičce vlásky. „Přemýšlela jsem, že se vrátíme. Škoda, že je odtud do města tak daleko,“ pohlédla na prašnou cestu mezi poli. „Půl hodiny? S nimi,“ pohlédla na děti a pousmála se. „To vidím na jednou tolik.“ Zarazila se. „Ale do tohohle se mi teda nijak zvlášť nechce.“ Vysvobodila prsty z dlaně malé holčičky a mávla směrem k obzoru. Modrá obloha mizela jako ukrojená oblakem žlutého prachu. Městečko, skryté v kotlině za souvislými lány zralé pšenice v něm úplně zmizelo. Hustou žlutou clonu jen občas místy prosvítilo něco jako krátké zablesknutí.

„Vypadá to skoro jako písečná bouře. Tady u nás?“ V hlase jí zněl nevěřícný úžas.

„To sou ty klimatický změny,“ ozvalo se z hloučku, natlačeného v posledním zbylém stínu mezi dveřmi. „Počasí začíná bláznit, holt si budeme muset zvyknout.“

Jak dlouho to může trvat, zamyslela se Matylda. Do večera? Celou noc? Žlutá tma. Je téměř jisté, že v tomhle pro nás nikdo nepojede. Přejela pohledem hlouček naštvaných cestujících. Kdo z nich už ví, že neteče voda?

„Měla jsem odletět do Řecka,“ postěžovala si mladá žena v tílku a šortkách. „K moři. Doufám, že mi aspoň vrátěj peníze za letenky.“

„Ticho!“ znalec klimatu vystrčil hlavu z čekárny a otřel si papírovým ubrouskem orosenou pleš. „Poslouchejte! Myslím, že něco přijíždí.“

- - -

Vlak zastavil přímo proti nádražní čekárně. Vypadal prázdně. Střechu i zavřená okna mu pokrývala slabá vrstva hrubého prachu. „Vážně to snad bude písek,“ zašeptala Matylda. Natáhla ruku a strnula. Nějak se té drti nedokázala dotknout.

„Dveře jsou zamčený,“ zaječela naštvaně majitelka čivavy. „Dělaj si z nás blázny?“

- - -

„Seřaďte se!“ Průvodčí stála u prvních dveří soupravy. V ruce měla připravenou píšťalku. „Všichni cestující do řady!“ Zapískala. Matyldě se vůbec nelíbila. Upjatá jedovatá baba, nacpaná v příliš malé uniformě.

„Ale já jedu na druhou stranu,“ pípl kdosi uprostřed fronty.

„Žádný jiný vlak už dnes nebude přistaven,“ usadila ho průvodčí. „Vysadíme vás v nejbližším městě, odtamtud vás rozvezou autobusy.“

„A co se vůbec děje?“ Osamělý hlásek se ztratil v rozhořčeném šumu.

„Před nástupem budete označeni,“ oznámila průvodčí komisně. „Obejdu řadu. Všichni nastavte levé zápěstí.

„Mám platnou jízdenku,“ ozvala se Matylda. Začínalo ji to štvát. „Nevidím jedinej důvod, proč bych se měla nechat razítkovat jako někde na fesťáku.“

 „Nikdo vás nenutí,“ ucedila ta ženská. „Další… Ty ne!“ hrubě vystrčila z řady chlapce hned za Matyldou. Všimla si ho už v čekárně. Tipla ho tak na třináct, čtrnáct let. Byl po obrně. Těžce napadal na kratší levou nohu a paži na stejné straně měl téměř nehybnou.

„Proč?“ hlesl. „Já… vždyť…“ Ve zkroucených prstech se mu klepala jízdenka.

„Přibližuje se to!“ vyjekl někdo. „Žene se to rovnou sem!“ Matylda se otočila směrem k městu a ztuhla. Písečná clona stačila postoupit téměř doprostřed pole. Chvíli jí připadalo, že přímo vidí, jak se asfalt na cestě a drny uschlé trávy trhají a mizí v hloubi její špinavé žluti.

„Nastupujte,“ žena s ratlíkem si začala bezohledně razit cestu k jediným otevřeným dveřím. „Na co čekáte!“ obořila se na průvodčí.

„Neboj se.“  Matylda se vysmekla ze sevření zpanikařeného davu a chytila chlapce za ruku. „Zůstanu tady s tebou. Mě žádná kráva číslovat nebude.“

„Evičko!“ hlas mladé ženy se lámal strachem. „Pepčo!“ Nad hlavy lidí vyskočily její hubené ruce, jak se marně snažila prodrat z vlaku zpátky na nástupiště. „Pusťte mě ven! Mám tam děti!“

Matylda doběhla ke schůdkům a zvedla klučíka, aby ho podala průvodčí. Vlak už se rozjížděl. „Jen označení,“ sykla ta baba a zabouchla dveře.

„Co?“ vykřikla Matylda. Malá holčička se jí tiskla k noze. „Co to kurva děláš?“ Otřeseně sledovala, jak poslední vagón mizí v zatáčce. Prošlápnutý slamáček mezi pražci.

„Mami!“ zakvílel Pepča a rozplakal se.

- - -

Vzduch v čekárně páchl starou špínou. Matylda usadila děti na lavici a utřela jim nudle.

„Co uděláme?“ zeptal se ochrnutý chlapec. „Zabedníme se tady?“ pohlédl ven.

„Lavice jsou přišroubované.“ Teprve teď si jí všimli. Stařenka seděla v rohu před pokladnou a nasliněným kapesníkem si zachmuřeně drhla předloktí. Připomínala rozzlobenou, vrásčitou želvu.

„Tohle už jsem jednou zažila,“ ukázala na vybledlé číslo, co tak tvrdošíjně odolávalo snaze o odstranění. „Jako malinká. Já vím, že to nepustí,“ dodala omluvně. „Je to vytetovaný. Ale… už nikdy,“ hodila kapesník do koše. „Nikdy mě nesmí nikdo značkovat.“

„Stejně,“ řekl chlapec a zmlkl. Stejně byste neodjela, to chtěl říct, napadlo Matyldu. Protože děti, starce a mrzáky neberou. A paličatý holky, samozřejmě.

„Odhaduju to tak na hodinu,“ řekla. „Ale nemyslím, že je rozumný zůstat tady.“ Stála ve dveřích a rozhlížela se. Z okolních polí už neviděla téměř nic. Zmizely dokonce i koleje na obzoru, v místech, kudy před malou chvílí odjel vlak. Dívala se, jak chlapec vytahuje z Pepčova batůžku dvě autíčka. „Dáme závody,“ usmál se. „A tohle je kdo?“ pohladil opelichanou plyšovou kočičku.

„To je pan Číč,“ řekla Evička. Přestala plakat. Možná by to dali, uvažovala Matylda. Každopádně, nic jiného nám stejně nezbývá.

„Všimla jsem si, že lesu se to vyhýbá,“ nadhodila. Rozepnula batoh a s povzdechem vyskládala jeho obsah na podlahu. „Vezmeme si jen to nejnutnější. Hlavně jídlo a pití. Autíčko a pana Číče samozřejmě taky,“ opravila se. „A budeme muset doplnit zásoby, děti a stará paní nemají vůbec nic. Voda neteče,“ zmuchlala svoji prázdnou petku a hodila ji do koše. „Takže…“ Vysadila kovovou mříž u pokladny a jediným úderem rozbila skleněná dvířka automatu na cukrovinky.

„Krademe?“ řekl chlapec šokovaně.

„Nemám drobný,“ pokrčila rozpačitě rameny. „A stejně by jich bylo málo. Vezměte, co poberete, hlavně tekutiny. Vůbec nevíme…“ zmlkla.

- - -

Šli co nejrychleji a drželi se kolejí, jak navrhla Matylda. Les před nimi připomínal ostrov, utopený ve špinavé mrtvé vodě. Modré nebe už vlastně zůstávalo jen nad ním, všude jinde nedokázali v té sinavé žluti rozeznat ani přechod mezi oblohou a pevnou zemí.

Moc se courají, napadlo Matyldu netrpělivě. Posadila si holčičku za krk jako na koně. Pepču vedla stará paní, ale i tihle dva byli rychlejší, než chlapec. Dělej, pomyslela si. S obavami sledovala, jak těžce za sebou vláčí ochrnutou nohu a vrávorá mezi kameny. Pohni sakra. Zahanbeně spolkla ostrá slova. Vždyť ten kluk dělá, co může.

„Jak se jmenuješ?“ řekla místo toho povzbudivě.

„Filip,“ zahuhňal.

„Kolik ti je?“

„Čtrnáct.“ Díval se do země. Bože, pokrčila rameny Matylda. Takový dítě. Pupínky po obličeji. Mutuje. Jen o šest let mladší, a jakej je to rozdíl. Mohl z něj být docela hezkej kluk, pohlédla na Filipovy jemné rysy a tmavě modré oči. Asi po mámě. Taková klasická krása. Škoda.

„Přidej trochu, Filipe,“ řekla.

- - -

Když dorazili mezi první stromy, vedro už bylo k nevydržení. Matylda si uvědomila, že má hlavu plnou drsného narudlého prachu. Vypadá skoro jako cihlová drť, usoudila, když ho marně vytřásala ze svých drobně kudrnatých vlasů. Štípalo to. Sundala tričko a pořádně ho vyklepala. „Co koukáš?“ houkla na Filipa. Zrudl jako rajče a otočil se k ní zády. Oprášila děti a vyndala z batohu limonádu.

„Napijeme se,“ navrhla, „ale jen trochu. Ne všechno najednou.“

„Pan Číč taky,“ řekla holčička. „Bolej ho nožičky.“

„Jasně.“ Matylda zvedla plyšáka a přidržela mu lahev u čumáku. „Mňau,“ mroukla. „Ale teď musíme jít dál, Evičko. Odpočineme si až v chládku. Támhle,“ napřáhla chlupatou packu směrem do hloubi lesa.

- - -

Vlak stál v zatáčce, zanořený pod vysokým náspem obrostlým starými smrky. Dívali se na něj shora.

„Maminka!“ vypískla Evička.

„To není on,“ řekla jemně stará paní. „Tenhle jel na druhou stranu.“

Filip se otočil a začínal klouzat po svahu dolů.

„Počkej!“ vykřikla Matylda. „Ještě tam nechoď.“

Vlak se jí zdál nezvykle tichý. Všechny dveře byly zabouchnuté a dokonce i okna měla celá souprava, navzdory panujícímu vedru, zavřená. Nezahlédla ani strojvedoucího za oknem lokomotivy. Znepokojovalo ji to.

„Vrať se!“

„Proč?“

„Nikoho nevidím,“ řekla stísněně. „Okna jsou zatažený. V tomhle vedru? Zavřený dveře. Přece – kdyby v tom vlaku někdo byl“ – někdo živý, chtěla říci, ale hned si to raději rozmyslela, „tak by je otevřel, aby vyvětral. Když někde dlouho čekáš, vždycky vylezeš ven. Procházíš se po kolejích, jdeš si zakouřit, sedneš si na trávu… Telefonuješ, aspoň to zkusíš.“

„Ta skla.“ Filip se opatrně vydrápal zpátky na cestu. „Vidíš to, co já?“

Jako kdyby byla zevnitř potažená mastnotou, nebo zalepená nějakou žlutou mlhou, došlo Matyldě. Najednou jí byla zima.

„Jdeme dál,“ řekla.

- - -

„Myslím, že do Dubové bychom mohli dorazit tak za hodinu.“ Matylda přehlédla očima unavený hlouček před sebou. „Spíš za dvě,“ zhodnotila situaci. Nebo za tři.“ Vylovila z kapsy splasklou krabičku cigaret a zapálila si. Možná bych s nimi měla šetřit, zachrastila zápalkami. Ten divnej vlak? A prach. Leží už skoro všude. Típla nedokouřenou cigaretu a zahrnula ji hlínou. Přece nebudu čudit pod nos dětem.

- - -

Seděli na trávníku a dojídali uloupené čokoládové tyčinky. Budou mít žízeň, napadlo Matyldu. A vodou bychom měli raději šetřit. Vzpomněla si na žlutou clonu nad městečkem. Nikdo nám přece nezaručí, že… Mlčela.

„Šimrá to,“ zahihňal se Pepa. Ležel na bříšku a dlaněmi se dotýkal země. „Něco tam běhá.“

Matylda strnula. Také to postřehla. Letmý pohyb hluboko v hlíně pod nohama. Najednou se jí zmocnila hrůza. „Vyskoč!“ zaječela. „Hned! Všichni na nohy, honem!“

„Pan Číč říká,“ Filip zvedl kocoura nad hlavu, „že se mu tady nelíbí. Chce jít dál.“ Vzal za ruku starou paní a pomohl jí vstát. „Taky povídal, že máte pořád zvedat nožičky. Dokud nezamňouká, že chce odpočívat.“

„Děkuju,“ hlesla Matylda. „Nevím, co to se mnou je. Chovám se jako blázen.“

„Možná,“ řekl Filip. Vypadal zamyšleně. „Možná ne. Myslím,“ navrhl nesměle, „že bychom měli jít radši mimo cestu. „Dál od těch kolejí. Lesem.“ Mlčky zvedl batoh a zamířil mezi stromy.

„Co se to děje, Matyldo,“ zeptal se po chvíli. „Víš to?“

- - -

Ochladilo se. Do hodiny padne tma, pomyslela si Matylda. Baterku nemáme ani jeden a děti už skoro nemůžou dál. A babča? Znepokojeně pohlédla na stařenku. „Budeme tu muset přespat,“ řekla se sevřeným žaludkem. Pořád před sebou viděla ta zvířata, strnule natěsnaná na kusu opravené asfaltky uprostřed lesa. Divoké prase, dvě srny, liška. Ani se nepohnula, jen boky se jim skoro nepostřehnutelně chvěly. A tráva, vysoká tráva, co se vlnila kolem. Sem tam, sem tam. „Otoč se,“ řekl Filip. „Pomalu.“ Vyhnuli se tomu místu obloukem.

„Neležte v trávě,“ řekla Matylda. Přehodila svetr přes velký plochý kámen a uložila na něj stařenku s dětmi. „Batůžky si dejte pod hlavu.“

„A my?“ Filip měl v obličeji úplně popelavou barvu. Je na hranici svých sil. Musí se aspoň trochu vyspat, a to vestoje půjde těžko, uvažovala Matylda. A já taky.

„Vylezeme na strom,“ řekla. „Tenhle vypadá přátelsky. Přivážeme se popruhama od batohu mezi spodní větve. To dáš,“ usmála se. Sama tomu nevěřila. „Pomůžu ti.“

Přátelskej strom. Nepřátelskej strom. Kde se to ve mně bere? Jsem snad cvok?

Leželi zkroucení v prohlubni mezi větvemi a třásli se zimou. Matylda zírala do tmy, jasně osvětlené velkým kotoučem měsíce. Má jinou barvu, jak je to možný? Tohle není noční modř, je taková špinavá. Zastřená.  Jaká vlastně?

Pes se ostře rýsoval proti světlému nebi. Usmála se. Ježatý voříšek se staženým ocasem a čumákem ohnutým až mezi přední packy. Nedokázala z něho spustit oči. Vytrvale cupital po horní hraně mraku a zmateně se vracel zpátky, od jednoho konce ke druhému, pořád dokola. Jestlipak to Filip vidí taky, pes na obloze, jak se mi může zdát taková blbost? Usnula.

- - -

„Jsou pryč,“ vyhrkl Filip. Zíral na prázdný kámen a hlas se mu třásl. „Museli odejít před svítáním. Proč?“ Rychle se svezl na zem.

„Heleno! Pepčo! Evičko!“

Heleno. Matyldě se sevřelo hrdlo. Ani jsem se jí nezeptala, jak se jmenuje.

„Pan Číč! Pan Číč tu zůstal!“ Slyšela, jak Filipovi cvakají zuby. „Lehli si do trávy,“ šeptal zdrceně. „Ten kámen byl moc tvrdej, tak si lehli do trávy…“ Plakal. Ráda by se ho dotkla, aby ho povzbudila, ale nedokázala to. „Musíme jít,“ řekla místo toho.

- - -

„Proč nás nehledají?“ První prolomil ticho Filip. „Copak nikomu nechybíme? Přece… Čekal bych,“ pohlédl k nebi, „že uslyším aspoň vrtulník. Určitě nejsme jediný, kdo…“ Zmlkl a kopal před sebou drobné kamínky.

„Sleduješ moc akčních filmů,“ řekla Matylda.

- - -

Les zhoustl, místy se jím museli doslova prodírat. Nejdřív si myslela, že se jí to jen zdá. Nedokázala odhadnout, odkud se ten zvuk nese. Nějaký tvor kvílel jako chycený v pasti. Konečně ji napadlo vzhlédnout. Pes seděl na vrcholu nejvyššího smrku. Packami drásal krátké větve v jeho špici. Klouzalo mu to. Zoufale ječel.

„Kde se tam vzal?“ vydechl šokovaně Filip.

„Já ho viděla,“ zašeptala Matylda. „V noci. Myslela jsem, že se mi to zdá.“ Zkusila vyšplhat po kmeni, ale s hrůzou zjistila, že je to nad její možnosti.

„Tohle nedám,“ vzlykla. „Nedokážu to. Nepomůžu mu, nepomůžu.“ Zacpala si uši, ale pořád ho slyšela.

„I kdybys tam vylezla, jak ho chceš sundat? Spadli byste oba.“ Filip ji chytil za ramena a otočil zády ke stromu. Měl v očích slzy. „Pojď.“

- - -

Zhruba po hodině chůze znovu narazili na koleje. „Za chvíli jsme v Dubové,“ řekla Matylda. „Mám tam příbuzný.“ Konečně se přestala chvět. Slunce sice vyšlo, ale zdaleka nehřálo jako včera. Filip vytáhl z batohu větrovku a donutil ji, aby se do ní oblékla.

„Loni jsem byl s dětma z ústavu v Rakousku,“ usmál se plaše. „Proto mi ji koupili. Taky tam byla po ránu zima. Horský jezera jsou tak nádherný.“ Vytáhl z houští klacek a opřel se o něj, aby se mu lépe šlo. „Mají takovou zvláštní jasnou barvu, ani modrou, ani zelenou. Jako tvoje oči.“ Odvrátil se.

„Hned v prvním krámu si koupíme něco k jídlu.“ Matylda zaklepala prázdným batohem. „Netušíš, jakej mám hlad. Taky ze sebe umyjeme ten svinčík. A pak zajdeme za tetou a za babičkou.“ Co to plácám, uvědomila si. Podívala se Filipovi do očí. On to ví, blesklo jí hlavou. Je zbožný přání lež?

„Vem si ji zpátky,“ podala Filipovi větrovku. „A nasaď si kapuci. Já mám kšiltovku.“

Jak se přibližovali k vesnici, les řídl. Z nebe se sypal déšť drobných kamínků a suché hlíny. Matylda si uvědomila, že se jí třesou nohy. Koleje končily s posledními stromy jako utržené. Zkroucené kovové pahýly trčely kolmo k nebi a dál už nebylo nic.

„Dubová,“ vyjekl Filip. „Kde sakra je?“

Prach si už sedal, ale neviděli žádné domy. Žádné zahrady, ploty, pole. Jen souvislou plochu rozryté hlíny. Matylda přiškrceně vykřikla. Na rameni jí přistála tlustá dešťovka, celá vyschlá a zkroucená.

„Babičko! Babi!“

„Ne…“ řekl Filip. „Ne…“

„Vrátíme se.“ Matylda se otočila k lesu. „Najdeme jinou cestu. „Projdeme to napříč, směrem na západ.“ Vrávorala zpátky po kolejích. „Půjdeme…“ Těžce sklesla na kolena a dosedla na paty.

„Filipe!“ Prokulhal kolem a s prázdným výrazem v očích zamířil mezi stromy. „Počkej!“

„Je to zbytečný.“ Chraptěl. „Zbytečný. Nemá to žádnou cenu. Nemá to cenu!“ ječel. „Nemá to cenu!“ Dala mu facku. Ještě jednu. Ještě. Oba plakali.

- - -

Zpátky šli automaticky a drželi se od sebe co nejdál. Matylda zahnala myšlenky na zpustošenou vesnici, ale pes jí pořád nešel z hlavy. Hlavně, ať už neječí. Jestli existuješ, Bože, ať už neječí.

Ležel dole pod smrkem a na první pohled bylo jasné, že svůj boj prohrál. Jen drobné tělíčko se ještě trochu cukalo. Matylda zvedla velký kámen, odvrátila hlavu a udeřila. Myslela jsem, že to nedokážu, projelo jí hlavou. A přitom to bylo tak snadné. Paradoxně se jí ulevilo.

„Pohřbíme ho,“ nadhodil Filip. „Co to děláš?“

„Dlouho jsme nejedli,“ řekla Matylda. Vytáhla z kapsy nožík. „Přines suchý dřevo a já ho zatím stáhnu. Sirky naštěstí mám, to je výhoda kuřáků.“

Jedl. Dívala se, jak hladově okusuje maso a otírá prsty do umazaných džínů. Všiml si, že ho sleduje.

„Nenávidím tě!“ vykřikl. Brada se mu třásla. „Nenávidím tě!“ Rozvzlykal se.

To je dětství. Matylda sevřela rty a schovala tvář do dlaní. To odchází dětství. Vždycky to bolí.

- - -

Neměli nejmenší tušení, kde právě jsou. Občas si rozdělali malý oheň, aby se na chvilku ohřáli a Matylda si při té příležitosti vykouřila cigaretu. Šetřila zápalky. Jak z krabičky mizely, proklínala sama sebe, že byla tak nepředvídavá a víc se nezásobila. K jídlu neměli nic už třetí den. Poslední, téměř prázdnou láhev limonády opatrovali jako svátost. Až dojde, bude nejspíš rozhodnuto. Oba doufali, že se nemotají v kruhu. Několikrát se jim už sice povedlo vyjít z lesa, ale zatím všude nacházeli to samé. Suchou hliněnou poušť. Všimla si, jak se na ni Filip dívá. Zhubl. Kalhoty na něm doslova visí. Ostatně na mně taky, povzdechla si. Co bych za to dřív dala.

„Proč to prodlužujeme?“ zeptal se.

„Nerada se vzdávám,“ řekla.

- - -

Spali na posedu. Noc byla temná a studená a rozednění kalné. Obloha dávno ztratila svoji letní modrou barvu, byla divně nazelenalá a sluneční kotouč se rozpíjel za clonou smradlavé sinavé mlhy. Všimla si, že stromy začínají schnout. Nikde neviděla chlapce.

„Filipe!“

„Překážím,“ řekl včera. „Se mnou je to tak vždycky.“ Znělo to hořce. Zavrtěla hlavou. „Zdržuju tě.“ Měl zapadlé, vyčerpané oči. Samozřejmě, že mě zdržuješ, pomyslela si. Mrzáku. Ovládla vztek a nepochopitelné rozladění. „Nezdržuješ,“ řekla nahlas. „Není kam spěchat.“

Není kam spěchat.

„Filipe!“ vykřikla. Kdyby neměla tak prázdný žaludek, určitě by zvracela. Úzkost jí svírala střeva. Sešplhala z posedu a vyrazila do lesa.

„Filipe! Nenechávej mě tady! Nenechávej mě samotnou!“ Schoulila se v trávě do klubíčka a kvílela jak zvíře.

„Vstaň! Vstaň, prosím tě. Nelež tady. Hlavně si nelehej!“

- - -

Šli pomalu, spíš klopýtali. Drželi se lesní cesty, jako by stále věřili, že je může někam dovést. Spát na zemi se báli. Dávali si dobrý pozor, aby se nikde dlouho nezdrželi a usedali jen na několik krátkých minut. Pár posledních nocí střídali široké větve rozložitých starých stromů s náhodně objevenými posedy. Ale dnes bylo oběma jasné, že další noc na stromě už nedají. Ochromující únava jim svazovala nohy. Žízeň. Poslední zbylou tekutinu na dně lahve si šetřili na další den.

„Stmívá se,“ řekla Matylda. „Myslela jsem, že je teprve odpoledne.“ Stáli na palouku obklopeni hradbou osychajících bříz. Zkroucené listy padaly na zem s jemným ševelením. Nejen my, problesklo jí bolavou hlavou. I stromy umírají žízní.

„Odpočineme si,“ řekl Filip. „Trochu se vyspíme.“ Dostrkal Matyldu k žebříku starého posedu na okraji mýtiny. Podlamovaly se jí nohy a musela se opřít. „Nemůžu,“ řekla. „Už nemůžu dál.“ Posed byl celý ztrouchnivělý a napůl rozebraný. Viděla, že nahoře zůstaly jen dvě bočnice a část děravé stříšky. Žádné lavice. Na něco podobného, zatrnulo jí, dřív Indiáni pohřbívali své mrtvé.

„Lez,“ Filip jí položil prsty na příčku. Byl cítit potem, suchou trávou a hlínou. „Jednu nohu, druhou…“ Jako s dítětem. Kdo je tady vlastně dospělej?

- - -

Ležela a dívala se do tmy. Ať rozevírala oči sebevíc, nespatřila nic. Měla pocit, že tma houstne jako voda v rašeliništi.

„Vyjasňuje se,“ řekla skoro neslyšně. „Vyšly hvězdy.“ Nelžu, uvažovala. Jistě září, utopené za clonou temnoty. Jenom je zatím nevidíme.

Zavřela oči. Skutečnost odplouvala a zanikala v hloubi vesmíru, jako světlo hvězd. Možná tam nikdy ani nebyly? Potom můj život neexistoval, ani Filipův ne. Mohli jsme se jen někomu zdát? Čemu vůbec můžu věřit, když ani les a stromy a hlína pod nohama nejsou jako dřív? Čeho se ještě mohu dotknout bez úzkosti?

„Svět ztrácí tvar,“ řekla. „Rozpadá se. A tomu, co zbývá, vůbec nerozumím.“

Byla jí strašná zima. Přisunula se blíž.

Filip vedle ní se ani nepohnul. Slyšela jeho tichý dech. Tluče mu srdce, povzdechla si s úlevou. Spí? Tak hustá tma. Ráno už možná slunce ani nevyjde.

„Pamatuju si, že u Trněný Lhoty byla v lese hájovna. Zítra tam dojdeme. Třeba pořád stojí. Určitě tam zůstala aspoň studna.“

Nezbyla mi žádná síla, pomyslela si. Filipovi taky ne. I kdyby ráno nakrásně vyšlo slunce, už neslezeme dolů.

„Najdeme vodu,“ řekla. Mlčel.

„Na,“ vytáhla petku. „Dopijeme to.“ Zhluboka si lokla a podala Filipovi zbytek. Slyšela, jak to zachrastilo, když prázdná láhev spadla dolů mezi kameny.

„Filipe,“ nahmatala jeho obličej a pohladila mu tváře. „Škrábeš?“ řekla překvapeně. „Rostou ti vousy.“ Otočil se k ní a zabořil jí prsty do vlasů. Rozpraskané rty chutnaly pomerančovým džusem. Rozepnula mu kalhoty a poddala se jeho klukovské dychtivosti a neohrabanosti. Necítila žádné velké vzrušení, jen uklidňující pocit blízkosti a vzájemnosti. Mám tě ráda. Jsi fajn kluk, moc milej a strašně statečnej. Plakal. Neřekla nic.

Leželi vedle sebe a drželi se za ruce.

„Umřeme,“ řekl tiše Filip.

Vnímala, jak ji opouští strach. Už jí nebyla zima. Stiskla Filipovu dlaň a ponořila se té zvláštní úlevy, vyrovnaného tichého klidu hluboko uvnitř. Nic se neděje náhodou. Nic nechybí, Filipe. Jako by se už stalo všechno, co se stát mělo. Dokonce i poslední dílek skládačky před chvílí dosedl na své místo. Jsem šťastná.

„Ano,“ zašeptala.

„Ano.“