Taxidermie

Má takovej divnej pohled, napadlo Boháčkovou už bůhví po kolikáté. Takovej úskočnej. Zvířecí, jako nebezpečná šelma. Další chuťovka z černé serie.

- - -

„Taxidermie,“ řekla Boháčková znechuceně a seškrábla lžičkou trošku šlehačky z nakousnuté rakvičky. „Ví snad některá z vás, co to znamená? A tohle cpou do křížovek.“ Znechuceně si odfrkla.

„Preparování,“ poučila ji s plnou pusou Sobotková. „A ví to každej jen trochu vzdělanej člověk.“

Ta je zase chytrá, kráva jedna, napadlo Boháčkovou. Ale sama jsem si naběhla, měla jsem mlčet. Jako kdybych ji neznala. A Mlejnská, ta jí zase určitě poleze do zadku, na to vezmu jed. Úkosem pohlédla na židli vedle sebe.

„Já to teda věděla,“ řekla vlezle Mlejnská a libově se zaculila.

„No tak mi to řekni, Mařenko,“ pravila úlisně Berta Kosíková ze svého strategického posedu proti vchodovým dveřím. Té neunikne ani myš, pomyslela si s lehkým obdivem Boháčková.

„No tak mi pověz, co to je, to preparování. Já jsem poslední dobou nějak zapomětlivá,“ zatvářila se Berta zkroušeně. „Kdybych se rozkrájela, tak si nevzpomenu.“ Cucala svoje kapučíno a oči jí nad okrajem hrnku zlomyslně svítily.

„Taxi… tento,“ vyhrkla pohotově Mlejnská. Preparování je tamta, no - taxi…“

„Je to vycpávání,“ řekla znechuceně Sobotková. „Zvířat, a tak… Kdyby ti chcíp Rexík, mohla by sis ho dát vypreparovat, Mařenko…“ Nenápadně a trochu štítivě odsunula nohou překrmeného srnčího ratlíka, rozcapeného pod stolem.

„Jsi hnusná,“ vypískla neuctivě Mařenka. O Rexíka se jí nikdo otírat nebude, dokonce ani Sobotková ne.

- - -

Venku se snášelo mlhavé listopadové šero a cukrárna už byla plná. Kroužek důchodkyň obsadil, jako téměř každé druhé odpoledne, svůj oblíbený pozorovací stolek těsně u okna.  Rakvičky, kapučíno, pařížská kostka, věnečky, alžírská káva (Sobotková - ta má mlsnou hubu, napadlo Boháčkovou) a k tomu novinky. Takhle ty čerstvé drby nazývaly všechny, přece jenom to vypadá trochu jinak, nějak sofistikovaněji, skoro intelektuálně. Alespoň Boháčková, učitelka na penzi, považovala vlastní osobu za intelektuálku docela určitě. Tedy až na tu taxidermii, že. Ale to musel být jen chvilkový výpadek.

Povzdechla si.

- - -

„Už de,“ sykla Sobotková. „A má sebou zase úplně jinýho chlapa!“

Oči celé pátrací čtyřky se lačně přisály na velké sklo okna.

„Pěkná partaj,“ okomentovala venkovní scénu Boháčková. „A tohle mám na chodbě hned vedle.“ Byla si jasně vědoma, jak moc jí tahle skutečnost zrovna v tuto chvíli dodává na důležitosti. Nejčerstvější události má přece každý den přímo před nosem.

Veselá ladně vlnila pevnými (ach - vzdychlo to nenávistně uprostřed zvědavého hloučku) boky, nacpaná do černých kožených legin a kozaček nad kolena. Jejich vysoké jehlové podpatky vyťukávaly do zmoklého asfaltu smrtící melodii pohrdání, nadřazenosti a naprostého nezájmu. Kavárenské okno ohodnotila pohledem, který hovořil zcela jasně: „Vraťte se do hrobu, senilačky.“

„Mrcha,“ utrousila Mlejnská.

„Má černý nehty,“ řekla Kosíková. „Vážně, viděla jsem to.“

„Dyť je skoro tma,“ utřela ji Sobotková. „Vidíš prd.“

„Ta se nosí, nána nafrněná. Dyť už jí taky musí bejt dobře přes čtyřicet.“

Mužský doprovod zmiňované mrchy vězel v dlouhém, draze vypadajícím kabátu a zbytek obličeje pod kloboukem úzkostlivě nořil do luxusní kašmírové šály.

„Velbloudí srst,“ řekla znalecky Sobotková. „Kapou z něj prachy.“

„A nechce, aby ho tady někdo viděl,“ odhadla Kosíková.

„Vona si sem Veselá každou chvíli přivede jinýho,“ objasnila jim to Boháčková. „Vona je střídá jako fusekle, a samý takovýhle zazobance.“

„Třeba tam má salón.“

„Co? Jakej salón?“

„No vona na to přece vypadá, furt v černý kůži, to její nalakovaný mikádo a ocelový jehly místo podpatků,“ mlaskla Kosíková. „Sado - maso, to je jasný jako facka. Proto ty frajeři tak úzkostlivě schovávaj ksicht. Jsou to zákazníci.“

Chvíli panovalo ohromené ticho. Sado - maso?, pomyslela si šokovaně Boháčková. Ve stejným patře, a hned ve vedlejších dveřích? Je to vůbec možný?

„A ty,“ otočila se k ní Sobotková, „ty mi chceš říct, že sis celou tu dobu ničeho nevšimla? Přece u toho musej dělat rámus!“

„Já nevím,“ šeptla Boháčková nešťastně. „Dyž já si večer pustím televizi. Já ani nevím, kdy ti chlapi odcházej, vážně. Nešmíruju…“

„Chyba,“ ucedila Sobotková. „Zásadní pochybení. Přece bys měla vědět, jaký doupě máš hned ve vedlejším bytě. Já bych si to teda vyšetřila.“

„No jo, když ty seš taková slečna Marplová,…“ Vlastně to asi ne, napadlo Boháčkovou. Slečna Marplová byla, soudě podle dostupné detektivní literatury, drobná a milá stařenka s nevšední pamětí a živým zájmem o okolí. Ne jedovatá metráková kredenc, jako tahle. Ale nahlas prozíravě neřekla nic.

„Rozdělíme si úkoly,“ Sobotková spolkla poslední zbytek svojí rakvičky a labužnicky si olízla špičky prstů. „Od zítřka bude Berta hlídkovat ze svýho okna nad křižovatkou, a zavolá, až uvidí Veselou, pochopitelně s nějakým chlapem - protože samotná nás nezajímá, že, dámy? Takže ještě jednou,“ tvrdě pohlédla na Kosíkovou. „Zavoláš mi, až je na parkovišti uvidíš vystupovat z auta. Já budu u sebe, mám okno toho doupěte hned naproti přes ulici.“

To je pravda, napadlo Boháčkovou, vždyť já ji tam často vídám, když se podívám ven. Většinou má rozsvíceno jen v ložnici, ale i to stačí, abych postřehla, jak se krčí u vchodu s uchem na dveřích. Bože, dělá ta ženská taky někdy něco jinýho?

„Tadyhle Lucka,“ probrala ji Sobotková ze zamyšlení. „Lucka bude doma, vezme plecháček a zkusí poslouchat skrz zeď. Neciv tak na mě, nedělej, že nevíš, o co se jedná. A ve středu zase tady, pořádně to probereme.“

„A co já?,“ špitla Mlejnská. „Já nic?“

„Ty to budeš zapisovat,“ řekla po chvilce zaváhání Sobotková. „Tím nic nezkazíš.“

- - -

Nakonec to dneska nebylo špatný, napadlo Boháčkovou, když doma nazula pantofle a usadila se do křesla před televizi. Místo obvyklejch hovorů o tom, co komu vyoperovali a jaká se v příbuzenstvu objevila choroba, hned skoro detektivní pátrání. Vzrušovalo ji to, a zároveň plnilo lehkou hrůzou. Ta ženská, Veselá, má opravdu divný pohled. Tak studený, že z toho jde skoro strach. Ale přiznat před ženskýma, že se jí vlastně trochu bojím, ne, to nemůžu. Už bych s nimi nevydržela. Pomalu se odšourala do kuchyně, vytáhla z kredence plecháček a přiložila ho ke zdi. Neslyšela skoro nic, jen sem tam nějaké divné bouchnutí či křupnutí, nebo co to bylo. Žádný hovor, nic zajímavého. Ulevilo se jí, úkol byl splněn a nic se nestalo. Přesunula se do křesla před televizi a pustila si ”Ordinaci”.

Co když to ví?, napadlo ji najednou s hrůzou. Že jí šmíruju, že jsem tu stála s uchem na plecháčku přilepeném ke zdi jejího obýváku? Vypnula televizi, zhasla a chvíli stála bez hnutí uprostřed místnosti. Jdi spát, nařídila si po chvíli. Hrabe ti. Než ulehla do postele, ještě naposledy vyhlédla z okna, aby se ujistila, že naproti v okně vidí sehnutý číhající stín zvědavé Sobotkové. Byla na místě a to jí uklidnilo.

- - -

Vstala ještě za tmy. Probudila se někdy kolem třetí ráno a celé dvě další hodiny se jen marně převracela v posteli. To jsou nervy, holka, vynadala si tiše. To máš z toho, že se od tý echt drbny Sobotkový necháváš uvrtat do podobnejch pitomostí. Sado - maso. Pátrání, odfrkla si. Aspoň vynesu odpadky, když už nemůžu usnout. Chvíli tiše poslouchala, ale odvedle se neozvalo ani pípnutí, natož nějaké štrachání. Ta určitě jen tak nevstane. Boháčková nazula papuče, popadla odpadkový koš a vyrazila do chodby. Úzký proužek světla z pootevřených dveří záhadné sousedky ji zastavil přímo na prahu. Strnula jak přimražená. Nic si nepřála méně, než takhle ráno a potmě narazit zrovna na Veselou. Chodba tonula v temnotě, jen ze škvíry mezi dveřmi se linulo slabé světlo a spolu s ním i zvláštní zápach, nijak silný, ale přece… Boháčková si za nic na světě nemohla vzpomenout, co jí to připomíná. Něco technického nebo chemického a do toho odér, jo, když jsem byla malá a maminka třeba kuchala slepice? Blbost, řekla si a zabouchla se v předsíni těsně před tím, než sousedka vyšla na chodbu. Jde sama, došlo Boháčkové s okem na kukátku. Chlap nejspíš vypadl v noci. A nese dvě nadité igelitové tašky, asi do kontejneru. Vida, myslela jsem si, že ráno vyspává a ona přitom chodí s odpadkama. Popošla k oknu do ulice a sledovala, jak Veselá míjí kontejnery před domem a míří směrem ke křižovatce. Kam to nese? Ani není vyfiknutá jako vždycky, má na sobě obyčejné domácí kalhoty a svetr. Kdybych nevěděla, že je to ona…

Veselá se najednou zastavila a rychle se na setmělém chodníku otočila. Dívá se na mě, došlo Boháčkové, jak tu stojím s obličejem nalepeným na okenním skle. Chvatně ucukla a na rozechvělých nohou prchla do kuchyně. Nemohla mě vidět, namlouvala si. Je ještě tma. Proč by se dívala zrovna do mého okna? Postavila na čaj a neustále si dokola omílala totéž - blbost, je to blbost - ale třesoucí se ruce ji usvědčovaly ze lži. Sobotková, napadlo ji. Musím to zavolat Milče Sobotkové.

- - -

„Zajímavé,“ ohodnotila raport Sobotková. „Zapisuj,“ vyjela na Mlejnskou. „Co Berta?“

„Parkoviště bez větší změny. Jeden zazobanej nejspíš padesátník, trošku přičmoudlej, s největší pravděpodobností nějakej cizinec. Držel se ve stínu.“

„Svítila,“ dodala Sobotková. „Celou noc, dívala jsem se. Má sice žaluzie, ale mezi lamelama je taková mezera, vždycky poznám, jestli je rozsvíceno a kdy zhasne. Šla zase s odpadkama?,“ otočila se na Boháčkovou.

„Nevím,“ hlesla oslovená zahanbeně. „Já usnula a spala jsem až do půl osmý. Jen…“

„Jen co?“

„Vlastně nic, šeptla Boháčková. Nic.“ Jen ty fleky, napadlo ji stísněně. Na schodech a dole na rohožce. Takový drobný kapky. Jako krev… Kdybych jí to řekla, udělá ze mě blba. Strašpytla.

Mlčela.

„Nepíšeš,“ houkla Sobotková. „Co je s tebou?“

„Rexík,“ vzlykla Mlejnská. „Ztratil se. Včera na procházce. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát.“

„Zaběhnul se, někdo ti ho přivede,“ snažila se Boháčková o soucit. „Má přece známku i čip.“ Co by kdo dělal s takovou vysádlenou agresivní hnusnou obludou, napadlo ji.

„Sežrali ho bezdomovci,“ dodala s gustem Kosíková, zatímco sbírala šlehačku z pařížského dortu a přendávala si ji do kafe. „Byl pěkně vykrmenej.“

„Ty mlč!,“ zaječela Mlejnská. „Podívej se na sebe, než…“

No jasně, pomyslela si s úlevou Boháčková. Pro dnešek je nejspíš pátrání konec.

- - -

Večer se přímo přede dveřmi srazila s Veselou. Zadek měla narvaný v lesklé černé a samozřejmě kožené minisukni a její dlouhé špičaté nehty a dokonce i rtěnka vyhlížely v bledém světle chodbové zářivky opravdu téměř černě. Boháčková cítila, jak se jí ježí chlupy za krkem. Přimáčkla se ke dveřím a nervózně se snažila vylovit z kabelky klíče.

„Dobrý den, paní sousedko,“ zapředla Veselá. „Nechcete se u mě zastavit na kávičku? Skoro se neznáme.“ Oči se jí v bílém obličeji studeně leskly.

Má takovej divnej pohled, napadlo Boháčkovou už bůhví po kolikáté. Takovej úskočnej. Zvířecí, jako nebezpečná šelma.

„Ne, děkuji,“ vypravila ze sebe staženě. „Pospíchám domů. Čekám návštěvu.“ Sotva se udržela na nohou.

„Jak chcete,“ odsekla ledově Veselá. „Chtěla jsem vás pozvat na večeři. Dneska plánuju extra biftečky, takové jste určitě ještě nejedla. No, jak myslíte. Možná někdy jindy.“  Práskla za sebou dveřmi.

Neusnu, přemítala Boháčková v posteli. Vlastně bych usnout ani neměla. Co když přijde, co když mi sem v noci vleze? Taková osoba si jistě hravě poradí se zámkem, jaký mám ve dveřích právě já.

Vstala. Stála u dveří a upřeně sledovala kliku. Pohnula se, nebo ne? Byla si jistá, že za dveřmi slyší tichý dech, něco podobného netrpělivému šoupání podrážek. Srdce jí bušilo, jako před infarktem. Proč jsem se do toho pletla? Proč jen jsem se nechala tou pitomou Miluší uvrtat do tak ujetýho podniku? Protože neumím odporovat, neumím říct ne?

Rychle skočila do kuchyně, vytáhla židli a strčila ji pod kliku. Teď neotevře, určitě ne tak, abych to nezaslechla. Sedla si k oknu a dívala se naproti, na stín u dveří protějšího pokoje, co nepochybně patřil Milče Sobotkové, až konečně usnula.

- - -

„Proč tu není Mařena?“ zeptala se následující odpoledne nad svým větrníkem. „Kdo teda bude zapisovat?“

„Mařena je v lázních. Včera mi poslala sms-ku, že odjíždí, na poslední chvíli, prej si musí odpočinout.“ Sobotková se opovržlivě zakřenila. „Ztratí se jí pes, a… Čokl,“ dodala. „Prej zase zmizel nějakej cizinec, četly jste to?“

„Dneska si dám irskou,“ upozornila Kosíková číšnici. „Tak ať tam toho koňaku je aspoň trochu, ne, že mi s ním jen pokapete šlehačku, jako minule.

Vyčůránci, tyhle holky,“ dodala směrem ke zbylé dvojce. „Buď si to vychlastaj samy, nebo to znova naúčtujou jinde.“

„Šetřej z cizího,“ glosovala její projev Boháčková a vrazila do kafe ještě jednu tabletu aspartamu. Nesnášela se za to, za tu servilitu i za aspartam. Stejně nezhubnu. Měla bych úplně přestat sladit. Člověk by toho měl…

„Víš prd, co to jsou harpagóni,“ ušklíbla se Sobotková. „Já znala jednu, která když jí vypadly přední zuby, chodila vyškrabovat svíčky na hřbitov a z toho si je modelovala, no nesměj se, to je svatá pravda, můžu ti říct, i kdo to byl,“ vrhla zničující pohled na Kosíkovou. „Prej, že ušetří…“

„Ta ženská,“ obrátila list Kosíková. „Ta Veselá. Chtěla jsem ti něco povyprávět, ale dneska, dneska se na tebe můžu, víš co.“ Důstojně zvedla svých sto čtyřicet kilo a odešla. „Vysrat!,“ zařvala mezi dveřmi.

„Jdi se vycpat,“ odsekla Sobotková, a tím pro ten den detektivní porada skončila.

- - -

„Berta se nejspíš urazila,“ konstatovala otráveně Sobotková.

Jo, napadlo znepokojeně Boháčkovou. Mařena je v lázních, Berta uražená, a na tu hroznou ženskou jsme tady zbyly jen my dvě. „Nevykašleme se na to?,“ nadhodila.

„Šílíš?,“ řekla Sobotková. „To nikdy.“

- - -

Měla bych se odstěhovat, pomyslela si Boháčková. Někam jinam, kamkoli. Hlavně daleko odsud. Vždyť už vlastně skoro nespím, večer strkám nábytek ke dveřím, bojím se vystrčit nos na chodbu… Možná bych o tom měla povykládat svojí doktorce, třeba by mi něco napsala? Ne - to ne, taková ostuda. Řekli by, že bábě hrabe… Ale ta Milča, ta si nedá pokoj. Vážně. Boháčková stála u okna a sledovala stín v protějším bloku.

Že tak vydrží, pořád na stejným místě, u dveří. Vypadá, že se ani nehne. To je nátura. Drbna od kolíbky. Zlá ženská. Proč s ní vlastně na to kafe chodím? Berta už to vzdala a Mařena asi taky. Ani nevím, jestli už se vrátila z těch lázní. Kam to vlastně jela? Musím se Sobotkový zeptat - pokud teda přijde. Od minulýho týdne se neukázala a telefon mi nebere. Nejspíš nás má plný zuby, jo, to asi. Špatná spolupráce, tím to bude.

A Veselá, povzdechla si zamyšleně. Možná tý ženský křivdím. Zrovna dneska se tvářila docela mile. Prej kdy už si k ní přijdu sednout na to kafe. Sousedský vztahy, řekla, jsou pro mě priorita. A že něco dobrýho uvaří. Já bych šla, jen kdyby neměla ten svůj divnej pohled. Ty oči, takový - jak to říct? - takový hladový…

Nadzvedla záclonu. Teda ta Sobotková je vážně nezmar. Pořád za dveřma, jak nějaká figurína.

Nezmar.