Takový bych rovnou střílel
Mám kamarádku, bydlí v bezbariérovém bytě v Praze na Černém Mostě. Tanečnice. Chorea Bohemica, Černé divadlo. Patnáct let v dnes válkou zmítané Sýrii – příběh jak na román. Potom vlastní taneční studio v Praze. Povodeň v Karlíně, která všechno odnesla. Nový začátek na jiném místě. Nakonec těžký úraz, který ji definitivně usadil na invalidní vozík. Jezdím za ní, jak to jde a povídáme si.
Tentokrát je zamlklá. Opatrně upije růžové, co jsem přinesla a jen se tak zamyšleně dívá.
„Já ti musím něco říct,“ vypadne z ní po chvíli. „Co se mi stalo.“ Čekám, nechám jí, aby si to rozmyslela.
„Jela jsem si nakoupit,“ řekne konečně. „U nás, tam do toho Alberta u cesty... Přijedu tam na tom svým vozejku a venku stojí maminka s takovým malým klukem, tak osm, devět? Nevím.“ Povzdechne si. „On na mě chvíli civí, potom ukáže prstem a zařve: Mamí, takový bych rovnou střílel!“
Odmlčí se a jen mě sleduje. Jsem trochu vyvedená z míry.
„Co matka?“ zeptám se. Doufám, že spratka důrazně poučila.
"Smála se,“ řekne kamarádka. „Prostě se smála.“
„A ty? Řekla jsi jí něco?“
„Já nemohla,“ nepatrně se pousměje. „Já vůbec nevěděla, co bych mohla říct. Úplně mě to dostalo.“ Chvíli se jen dívá před sebe. „Pořád na to musím myslet.“
Jasně, to je první, co mě napadne. Škoda facky, která nepadla. Vlastně měla sednout už dávno, někdy v době, kdy rodiče toho dítka byli sami ještě malí. Dítě spoustě věcí nerozumí, většinou jen opakuje to, co slyší doma. Lepší si to nepředstavovat. Až trochu povyroste, nejspíš se připojí ke smečce podobných sídlištních deprivantů a začne terorizovat svoje okolí.
„Přeju jeho matce,“ říkám, „ať probůh nezestárne. Hlavně aby se jí něco ošklivýho nepřihodilo. Snadno se jí pak může stát, že až bude jednou potřebovat obětavou péči, dostane od synáčka tak leda kulku mezi oči.“
Národní sport, bleskne mi. Vždycky se najde někdo, kdo ten prst napřáhne směrem, co je zrovna v kurzu. Začíná to tradičně cikánama. Jsou nepřizpůsobiví, nepracujou, kradou, chlastaj, válej se v hernách a na náměstích po lavičkách a řvou. Každej to ví, není co řešit. Hrr na ně. V těsném závěsu jsou třeba buzny. Vůbec není rozhodující, že v současné době se jedná o mediálně spíš protěžovanou minoritu. Záleží jen na tom, odkud zrovna vane vítr. Až začne fičet z Kremlu, všechno může být jinak. Pak jsou tu katolíci a církve vůbec – panbíčkářští zmetci, co by drze chtěli zpátky bolševikem nakradenej majetek. Důchodci – je jich moc, všude se cpou, berou nám práci, pruděj a furt by poučovali. Následují postižení, třeba zrovna vozíčkáři, co žijí na čerňáku ve svých mrňavých bytečcích z legračního invalidního důchodu, ze kterého jim po zaplacení nájmu a nákladů na bydlení nezbude ani celá tisícovka na jídlo na měsíc (co vůbec jíš? ptám se a otvírám lednici. Pár jogurtů a nějaká zelenina. Zdravá strava, co? Do konce života). Cikáni jsou jen dočasně na špici tohohle žebříčku.
Náckové mají jasno, Hitler už měl tohle přece dávno, počínaje nepřizpůsobivými, přes židy a konče mrzáky, dokonale vyřešené. Bolševik, co sem po válce natáhl polovinu Olachů ze Slovenska, sebral jim maringotky, zničil jejich rodinné vazby a prakticky je do tohohle způsobu života vecpal, se alibisticky prsí – tohle za nás nebylo, všichni museli pracovat a byl klid. Nebyl, lžou, jako ostatně vždycky. Razítko zaměstnavatele v tehdejší občance ještě nic nezaručovalo. Na pražském Smíchově bylo před třiceti lety dost ulic, kudy jste se báli projít i ve dne a hospody, do kterých jste nevkročili nikdy. Spolužák z gymnázia, který v jedné takové ulici bydlel, nikdy nechodil ven bez vyskakovacího nože a žiletky na gumičce v kapse. Jinak by ho seřezali a okradli, než by stačil dojít z baráku na tramvajový ostrůvek. Já vyrostla a základku vychodila na druhém břehu Vltavy, v Braníku. Taky jsme jich měli ve třídě dost. Kromě ukradených svačin, vyrabovaných tašek a rozmlácených věcí to obnášelo nutnost chodit do a ze školy zásadně jen ve skupinkách. Když jste šli sami, létaly za vámi, kromě nadávek, navíc kameny. O fackách a kopancích nemluvím. Ale běda, kdybyste sáhli na někoho z nich . Druhý den by na vás čekala před školou celá jejich rodina.
Tyhle děti s námi stejně většinou moc dlouho do třídy nechodily. Spolkla je zvláštní škola nebo pasťák a holky už ve dvanácti pracovaly před hospodami v Branické ulici. Takže stejné, ne-li horší, než dnes. Jen ten pomyslný ukazovák tenkrát mířil někam trošku jinam. Víc, než nepřizpůsobiví snědí soudruzi, vadil svobodný projev a svobodné myšlení.
Vlastně, ještě že je tenhle stát má. Občas se stane, že nahoře začne cosi hnít tak silně, až to hrozí břebubláním ven. Vždycky je dobré mít po ruce nějakou obětní ovci k zaříznutí, když se něco vymkne. Někdy je nutné sáhnout i do vlastních řad a sem tam bodne i nějaký ten politik, třeba Rath - je to nenažranec a arogantní blbec a všichni už ho mají dost, tak jim ho necháme. Hlavně to musí vypadat, že se jedná o velkou rybu, aby měl národ pocit, že se něco konečně děje. A když se po pár měsících omrzí (přece jen už to trvá docela dlouho), máme po ruce pár nácků. Stačí je nasměrovat někam, kde je hodně cikánů, jedno kam, s nima jsou potíže přece všude, a když zrovna nebudou, nějaké si vyrobíme. Ostatní se rádi přidají, konečně se jich někdo zastal. Přijede televize, budou zprávy, policajti na koních, zabereme nějakou zvlášť nechutnou starou tlustou a bezzubou cikánku, co neumí ani pořádně česky, ukážeme převrácené kontejnery a řvoucí nespokojené občany. A mezitím si rychle zameteme to skutečné svinstvo někam pod koberec, aby ho náhodou někdo neviděl.
Žádné opravdové řešení problému. Papírové projekty, do kterých zasyčí peníze z EU a nenávratně se vypaří. Stát se jen dívá na odírání těch nejchudších, třeba zrovna nenažranými majiteli ubytoven. A nevzdělaní se neumí bránit. Nemohu se zbavit pocitu, že pro skutečný právní stát by přece neměl být problém donutit lidi, aby dodržovali zákon a posílali děti do školy. Jenže – co kdyby začali fungovat, učit se, pracovat a studovat, co kdyby se konečně socializovali. Třeba by nám, nedejbože, nakonec nalezli i do státní správy.
Nemějte strach, vážení. Na startovní čáře je už připraveno dost nových adeptů tohohle pomyslného žebříčku. Můžete je i střídat, jednou ten, podruhé jiný, ať se národ baví. Pár silných vůdců, co budou ukazovat prstem. Ochotné poskoky, kteří je budou nadšeně následovat, si doma vyrobíme sami. Už se na tom pracuje. Takový bych rovnou střílel. A maminka se směje - chlapeček byl vtipnej.
Že si neumíte představit takový hon třeba na důchodce? Ale ten už tady přece ve skrytosti probíhá dlouho. Soucítění dávno zmizelo a staříci jsou vnímáni jen jako otravný obtížný hmyz. In je být mladý, krásný, silný a zdravý. A mít prachy. Nebudeme přece ze svých daní živit pijavice.
Kam až se může člověk dostat, když se zamyslí nad jedním nevychovaným klukem a jeho omezenou matinkou.
Ale něco tady vážně smrdí.
Ludmila Svozilová
Koridor
Jmenuje se Patricie. Během jediného dne přišla o práci i o bydlení a ocitla se na ulici. K tomu má tajemství – cosi, co sama nedokáže definovat ani vylovit z paměti.
Ludmila Svozilová
Možná přijede i PPL
„Jestlipak věříš na Ježíška?“ zeptal se ten studený hlas. „Asi bys měla, protože se už brzo potkáte.“ Čerňák pro všechny, co se rádi bojí, nebo by si po vánočním doručovacím martyriu potřebovali alespoň malinko zchladit žáhu.
Ludmila Svozilová
Lucie se neholí
Aneb lehce nemravné vzpomínky neznámého cestujícího. Ať si to, prosím, Lucie neberou osobně. Je to jen takové ohlédnutí za ztraceným létem.
Ludmila Svozilová
Jablečný čaj
Pomalu otočila plecháček dnem vzhůru. Zbytek jeho obsahu zmizel pod noži bruslí, připadalo jí, že provrtal dírku v ledu a prosákl až hluboko ke dnu; a tam dole se cosi zvolna otočilo, aby ho lačně vypilo. „Teď umřu?“ zeptala se.
Ludmila Svozilová
Sběračka kostí a Belialovi psi
Alžběta Pírková opouští šumavské Sudety a stěhuje se do Litoměřic. Právě tady, v městském podzemí a malebných kopcích Českého středohoří, bude muset svést osudovou bitvu nejen s Belialovými psy, ale i se samotným Knížetem temnot.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030
Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...
Bitva o Kolumbijskou univerzitu. Policie udeřila na zabarikádované studenty
Newyorská policie vyklidila v noci na středu budovu Kolumbijské univerzity, kde se před tím...
Úprava pravidel čištění odpadních vod v EU bude mít zřejmě vliv na cenu léků
Na čištění městských odpadních vod by se od roku 2045 měly podílet největší znečišťovatelé, tedy...
Role digitálních služeb České televize bude posilovat, říká její nový ředitel
Jan Souček stojí od října v čele veřejnoprávní televize. V kandidátském projektu uvedl mimo jiné...
Česko si letos během oslav prvního máje připomene i dvacet let v EU
Sledujeme online Začínají každoroční oslavy prvního máje. V Praze pořádají tradiční setkání strany hnutí a spolky,...
Prodej chaty, 120 m2, Načetín u Kalku
Kalek - Načetín, okres Chomutov
2 119 000 Kč
- Počet článků 123
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 843x
Pořád ještě mě to hodně baví. Tohle mám zatím za sebou:
Hledá se autor bestselleru 2015 (nakl. Fragment), Černá série (Pusinky), po povídce též v 6. a 7. antologii českého hororu, 3. a 4. českém thrilleru (Ladislav Kocka), Hřbitov bílých králíčků (21 povídek, Viking), mysteriózní román s nádechem hororu Sběračka kostí (Krigl), Achernar, horor, lehce šmrncnutý mystikou a fantasy a hororová thrillerová duologie Zemři, Kaine: Svatyně a Zemři, Kaine: Stín (všechny Golden Dog). Kratší povídku sem tam potkáte i v nějakém tom sborníku. Kolem stovky dalších dokončených příběhů a dva mysteriózní romány zatím čekají na svého nakladatele.