Táfat, Egypťanka

Co uděláte, když se váš stárnoucí manžel zakouká do exotické krasavice? Ale Táfat je Egypťanka, faraonova dcera. Ona si poradí. Na její hlavu nemá ani samotný král Šalamoun. Po Judit další ze slíbených biblických příběhů. Jméno Šalamounovy egyptské manželky není nikde zmiňováno, Táfat se jmenovala jeho dcera. Kdoví, možná zrovna po mamince? Její jméno jsem si jen vypůjčila. Jinak je to celé, samozřejmě, jen fikce, jako vždycky. Hezké počtení.

Připlula první ze tří lodí, které to osudné ráno dorazily do přístavu. Dívala jsem se z výše palácového nádvoří, jak seskakuje z nosítek v čele průvodu zlatem naložených velbloudů, vzácných koní a otroků obtížených dary pro našeho krále. Sestoupila lehce a plavně po nahých naolejovaných zádech mladých dívek svého doprovodu. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje neklid, něco jako neblahá předtucha. Byla překrásná a velmi mladá, tak mladá…

Pohybovala se sebejistě, přesně vypočítanými krůčky, nešla ani pomalu, ani příliš rychle, vzpřímená a ztepilá, s vyšpuleným zadečkem a při chůzi vlnila krásnými dokonale oblými pevnými boky oblečená pouze v sukénce ze skvrnité kůže pošité těžkými tepanými amulety. Spousta jemných kroužků z tmavožlutého ofirského zlata navěšených na hladkých útlých pažích (na kterých se ještě nic, opravdu nic nezačalo prověšovat) a ovinutých kolem kotníků dlouhých gazelích nohou. Krásné kulaté tuhé kozičky s tvrdými bojovně vpřed mířícími hroty, pružné tělo s napjatou kůží, břicho, které ještě nepoznalo tíhu těhotenství a bolest porodu. Spíš než stepní gazelu připomínala černého leoparda, šelmu, kterou jsem vídala jako dítě na dvoře svého otce faraona. Stejně krásná, bezohledná, stejně nebezpečná, obklopená oblakem smyslné vůně, přicházela lehkým tanečním krokem před trůn Šalamouna, mého muže, temná a černá jako pulzující žhavá tma. Minula mne i Betšebu, prošla kolem nás, jako bychom byly vzduch a zadívala se přímo do Šalamounovy tváře. Ofirská panovnice, královna ze Sáby.

„Slyšela jsem ve své zemi mnoho neuvěřitelných zkazek o tvém bohatství, podnikání a obzvlášť o tvé velké a neobvyklé moudrosti,“ řekla teplým lehce chraplavým hlasem a dovezený tlumočník její řeč pohotově překládal. „Musela jsem přijet, abych se o tom všem sama na místě přesvědčila.“

Všimla jsem si, jak se Šalamounovi chvěje chřípí, tohle už jsem znala. Ženské byly odjakživa jeho největší slabost.

„Jak tě mám nazývat, krásná paní,“ zeptal se okouzleně, „až tě budu provázet svým palácem?“

„Saába,“ protáhla mazlivě. „Mám stejné jméno, jako moje zem.“

Bohové Egypta, napadlo mě poplašeně. Ta přesně ví, proč sem přijela. Nejbohatší královna světa, Sába ze zlaté země Ofiru a nejmocnější a nejmoudřejší král Šalamoun. Bude z nich božský pár, až se vedle něj posadí na trůn. Udělalo se mi zle. Šalamoun už se směrem ke mně ani nepodíval, měl oči jen pro ni. Znepokojeně jsem sledovala, jak se do té její rozžhavené tmy poblázněně propadá, jako oblázek hozený do misky ještě horké krve obětního býčka.

„Budou potíže,“ řekla Betšeba.

Neukázal se už více než měsíc. Večer jsem stávala u okna paláce, přemýšlela a marně přemáhala silný pocit zmaru a hořkosti. Nedívej se do vyleštěné plochy zlatého zrcadla, Táfat, už ne. Jsi stará. Kolik let už jsem strávila po boku krále Šalamouna?

„Bylas ještě děvčátko,“ řekla Betšeba. Vůbec jsem nepostřehla, kdy přišla. „Když si tě přivezl z egyptské země, od faraonova dvora. Bylas zrovna tak krásná, možná mnohem krásnější, než tahle, protože jsi v sobě měla něco jako hrdou cudnost, a to taková vypočítavá mrcha vůbec nezná.“

Mám Betšebu opravdu ráda. Možná málokterá žena dobře vychází s matkou svého muže, ale já s tím nikdy neměla potíže. Betšeba byla ze začátku hodně zdrženlivá a opatrná, testovala si mne, ale po narození prvního dítěte ke mně, myslím, docela přilnula. Poznala jsem, řekla mi tenkrát, že ty, na rozdíl od ostatních jeho žen nemiluješ hlavně postavení a bohatství krále, ale miluješ mého syna, milovala bys ho, i kdyby se stal vyhnancem ze své země a přestal být nejmocnějším panovníkem. Ano, pomyslela jsem si, tohle je pravda, to proto jsem se nechala odvést z Egypta do cizí země mužem, který byl už v té době pověstný velikostí svého harému.

„Schovává se přede mnou jako malý kluk,“ ušklíbla se. „Zapírá se. Je mu jasné, co si o tom myslím, a nechce to slyšet. Musíš si poradit sama.“

„Pořád ho mám moc ráda,“ řekla jsem. „Možná proto to tak bolí. Proto jsem tak bezmocná.“

Stála ve stínu, skoro jsem ji neviděla. Mlčela. „Jsi královna,“ poznamenala, „matka jeho legitimních dětí.“

„Přemýšlí, napadlo mě. Jestli má Šalamoun po někom svou chytrou hlavu, tak zcela jistě po ní.

„Půlka Jeruzaléma a celý palác žen jsou plné Šalamounových dětí,“ obrátila jsem se na ni. „Až Sába dosedne na trůn po jeho boku, jistě je všechny nechá rychle odstranit. Odvezeš včas moje děti, Betšebo? Je mi jedno, co bude se mnou, ale nechci, aby se něco stalo jim.“

„Moc rychle se vzdáváš,“ usmála se. „To bych do tebe neřekla.“ Lehce mi pohladila vlasy.

„Stárneš,“ řekla. „Ale přesto jsi pořád ještě velmi krásná, Táfat. A nemáš hlavu jen pro parádu. Mysli na to.“ Otočila se a zmizela ve stínu chodby.

Zabrala, pomyslela jsem si spokojeně. Myslí si, jak je chytrá, Sába. Teď už je to jen na mně.

Pohodlně jsem se natáhla a nechala útlé tmavohnědé děvče hníst svoje unavená záda. Byla opravdu šikovná, navíc používala oleje v naší zemi dosud téměř neznámé. Dárek královny ze Sáby odkopnuté manželce. Jeden večer s její osobní masérkou.

„Podej mi víno,“ řekla jsem.

Nezareagovala. Dělá, že nerozumí, napadlo mě. Sába není hloupá, opravdu. Co jsou tady, vždycky se Šalamounem mluví jen prostřednictvím tlumočníka. Počítám, že do postele si ho určitě neberou.

Stačilo, usmála jsem se do podušky, jen za pomoci oddaných služebnic roztrousit pár věrohodných drbů. Služky si spolu pořád povídají, třeba když berou vodu. Stojí u studny společně, moje, i ty Sábiny. Dělají, že nerozumí naší řeči, ale ne všem se to dá věřit. Ostatně, myslím, že Betšeba měla podobný nápad.

„Nejde jí jen o majetek,“ řekla mi ten večer, než odešla. Toho má sama dost. A hodně si na něm sedí,“ ušklíbla se. „Jde jí hlavně o moc a prestiž.“

Nechala jsem stát u lůžka zpola vypitý džbán dobrého chaldejského vína a poloprázdnou sklenici a dala si záležet, abych vypadala, jako lehce opilá.

„Děvkař,“ řekla jsem ztěžka. „Je to obyčejný dobytek, hulvát.“

Malé ruce nepřestávaly hníst.

„Má sedm set manželek a tři sta souložnic,“ pokračovala jsem. „Každá by se chtěla stát královnou, ale s většinou si stejně zašuká jen jednou. Pak si ty holky nějak musí vystačit samy. Plný palác manželek,“ ušklíbla jsem se, otočila se na záda a nechala si masírovat prsa a hrudník. „Je to vlastně spíš něco jako šperkovnice. Egypťanky jako já, Hebrejky, Moábky, Sidóňanky, Chetitky, holky z Edómu i Amónky, děvčata černá, hnědá, žlutá i bílá, holky ze všech koutů světa. Taková pečlivě udržovaná luxusní sbírka. Občas i některou oblíbenější dobře provdá, aby se mu tam uvolnilo místo pro nějakou mladší.“ Dívčina se dál věnovala svojí práci s neproniknutelnou tváří.

„Má to po otci,“ pokračovala jsem. „Velký král David… byl taky pěkný kurevník. Ty mi stejně nerozumíš,“ pohlédla jsem se na ni pátravě, „a to je dobře. Můžu si tady plácat, co chci.“

Vytáhla další lahvičku a urazila jí hrdlo jedním profesionálním úderem. Nádherná, opravdu neobvyklá těžká vůně. Pižmo. Doufám, že ten parfém není otrávený.

„David,“ nedala jsem se rušit, „poznal Šalamounovu matku Betšebu, když byla ještě vdaná za Chetijce Uriáše, co právě udatně bojoval v Davidově vojsku proti Amónovcům. Viděl ji při koupeli v zahradách a zamiloval se jako blázen. Nechal ji přivést do paláce a šoustal s ní, dokud to vojenské tažení trvalo. Zpátky domů ji s těžkým srdcem poslal, až když bylo jasné, že je podvedený Uriáš skoro za branami. Jenže Betšeba otěhotněla, a co teď? Manžel byl přece celou tu dobu pryč.“

Pousmála jsem se. Bože, jak nesnáším tenhle vulgární slovník. Ale je to účinné. Bohové, kéž mi to Betšeba odpustí.

Malé ruce roztírající vonný olej po mém těle malinko zvolnily tempo. Houby nerozumíš, napadlo mě. Posloucháš. Sába je zvědavá, chce vědět, co se tu dá očekávat, kdyby se třeba nechala přemluvit na další manželku a samozřejmě případnou novou královnu.

„Dal si toho pitomce zavolat,“ pokračovala jsem. „Povečeřeli, vyptal se Uriáše jak se mu daří, samozřejmě taky jeho bojovníkům, a pak ho poslal domů, za manželkou.

To nejde, řekl mu na to ten vymytý mozek. Moji bojovníci i služebníci táboří v poli a já bych měl vstoupit do svého domu a spát se svou ženou?

Někomu prostě není pomoci,“ dodala jsem. Takže ho David poslal do první linie a pak se v klidu oženil se zarmoucenou vdovou.“

Dělala, že nevnímá, ale zřetelně jsem cítila vzrůstající napětí v prstech. Dobře, to je dobře. Určitě mi rozumí.

„To dítě jim nakonec umřelo,“ zhluboka jsem se napila. „Ale potom se narodil Šalamoun. Kolem tisíce manželek,“ ušklíbla jsem se. „Ale hádej, kdo tady skutečně vládne? Betšeba, samozřejmě. Matinka, je na ní závislý. Všichni, co jdou za ním, musí před tím navštívit královnu matku.“

Cítila jsem, jak ty ruce mechanicky hnětou pořád jedno místo. Nedat jí čas na rozmyšlenou. Pokračovat.

„Černé holky se mu nikdy doopravdy nelíbily,“ utrousila jsem jako mimochodem. Má radši co nejsvětlejší, nejlíp plavovlásky. Vzácné zboží. Jednu podobnou mu před lety přivezli ze země, kterou tu ani nikdo nezná, ale dlouho mu nevydržela.“

Zase lžu, jako když tiskne, Šalamounův Hospodine, a vůbec mi to nedělá problém. Skutečně plavou měl jen jednu. Sygin je hodně bledá, vlasy má téměř bílé a k tomu světlounce modré oči i řasy má bělostné. Nikdo neví, odkud vlastně pochází, byla nejvzácnější ze všeho zboží dovezeného kdysi lodí ze severu. Vysoká a útlá, taková křehká. Putovala rovnou do královského harému. Šalamoun z ní byl úplně hotový, ale po pár dnech za mnou zašel a po společné náruživé noci se mi svěřil.

Leží jako prkno, postěžoval si. Nedělá vůbec nic, jen čeká, až z ní zase slezu. Ani nezaheká. Navíc je tak hubená, že z ní skoro čouhaj žebra. Mám strach, že jí ublížím, když trochu přirazím, a ještě se popíchám o její kosti. Provdal ji pak za velitele harémové stráže, o kterém se proslýchalo, že strká svoje kopí raději do jiných děr, než jsou ty osvědčené ženské. Nechtěl o něj přijít, všichni víme, jak se u nás trestá hřích sodomských. Takhle zacpal lidem huby, zvlášť když pak Sygin porodila krásnou holčičku. Občas s ní za námi zajde, aby ji otci předvedla, a Šalamoun to dítě nehorázně rozmazluje cizokrajnými cukrovinkami a exotickými hračkami. Myslím, že Sygin je v tom manželství dokonale spokojená.

Ale černé holky, jejich jemnou sametovou pleť, plné rty a dlouhé údy, ty má Šalamoun rád. V paláci žen jich žije požehnaně. Víš, svěřoval se mi po pár pohárech těžkého vína, že černejm holkám voní úplně jinak, než světlejm? Opravdu, docela jinak… Ale ta tvoje, šeptal mi do klína, je stejně nejpěknější.

Měl sice dům žen plný těch nejkrásnějších děvčat, ale většinu nocí stejně lehával po mém boku. Vytrácel se jen občas, hlavně když mu přivezli nějaký nový kousek, to se pak pár dní, někdy i týdnů neukázal, ale vždycky se nakonec vrátil na svoje místo vedle mě. Tebe mám rád, říkával. Ty mi ve všem nejvíc rozumíš. Když tě chvíli nevidím, je mi smutno…

„Pořád se nějak snaží zahladit ten otcův hřích,“ otočila jsem se na bok a nechala si hýčkat pravé rameno. „Proto taky staví ten megalomanský chrám. Udobřuje si Hospodina.“ Škodolibě jsem se pousmála. Skoro přestala pracovat. „Už z národa vyždímal, co se dalo a vyplundroval spoustu okolních kmenů. Nemá, kam by sáhnul.“ Znova na břicho.

„U vás prý máte hodně zlata, aspoň se to říká. Zlato Ofiru je legenda.“

Na chvíli jsem se odmlčela. Pomalu, nic neuspěchat. Protáhla jsem se.

„Tady by se opravdu hodilo. Šalamoun potřebuje pozlatit celou kupoli svého chrámu, chce, aby zářila jako slunce. Taky uvnitř ho ještě nemá ani zdaleka dodělaný. Stojí to moc peněz. Samé drahé kameny, cedrové dřevo, zdobené bronzové sloupy, nádrže, co stojí na sochách býků, lvi a cherubové... Jenže mu docházejí prostředky.“

Zase odmlka. Klid, Táfat. Už skoro nemasíruje, strnule si přerovnává lahvičky.

„Myslím, že stavitelé a Chíram se svými řemeslníky našeho moudrého krále dost natáhli. A v případě toho chrámu mu úplně dochází soudnost. Snad i chodník v hlavní lodi by si představoval vydlážděný mozaikou z ofirského zlata.“

Dolila mi pohár a tvářila se dost neproniknutelně. Jen se nedělej, holčičko, je mi to jasné. Musím ti nechat čas, aby sis to dobře uložila do hlavy.

„Možná je to taky trošku věkem,“ poznamenala jsem. „Stárne, jestli mi rozumíš, už mu to nefunguje jako dřív. Nechce se s tím smířit. Cpe do sebe všelijaké kapky z dalekých zemí a kupuje si nejrůznější zaručené mastičky… a taky čím dál mladší holky. Chvíli to trvá, než se mu pořádně postaví. Ale možná má tvoje paní ráda takové ty hrátky ve třech, čtyřech a víc. Masírovat mu klacek a pak se dívat, jak ho strká do nějaké jiné…“

Hospodine Hebrejů, kdyby mě slyšel. Navíc mu trošku křivdím. Co začal stárnout a mít s tím potíže, občas si ke mně přivede nějakou holku a chce se na nás dívat, ale nakonec neodbude ani jednu. Ono to zasunutí není všechno, že. Umí si poradit, to musím přiznat.

Býval tak něžný, vzpomněla jsem si. Dřív. Oba jsme byli mladí. Zamilovaní. Psával mi básničky, když mi ještě nadbíhal na dvoře mého otce.

Jak jsi krásná, milovaná moje,

jak jsi krásná,

oči tvé jsou holubice

pod závojem

prsy tvé jako dva koloušci

dvojčátka gazelí, co v liliích se pasou…

Parchant, otočila jsem se čelem do podušky, aby nebylo vidět, jak se mi do očí derou slzy. Sába je prostě o dvacet let mladší, neopotřebovaná, svěží jako rosa, nádherná. Kdo by ji nechtěl. Byl by blázen, kdyby po ní nesáhl, zvlášť když se mu navíc od začátku sama tak nepokrytě nabízela. Ještě před pár lety by mu taková fikaná ctižádostivá potvora nedokázala úplně zamlžit rozum, jenže teď stárne…

„A ta jeho věhlasná moudrost,“ pokračovala jsem surově. „Pořád se vypráví o těch dvou děvkách, co se přely o dítě. Obě čerstvě porodily, ale jedna si v noci svoje dítě v tom společném pokoji zalehla. Pohotově ráno vyměnila mrtvolku za chlapečka té druhé, nejspíš aby nepřišla o prachy od tatíka. Skončily před královským soudem. Vytáhly Šalamouna z postele po jedné obzvlášť vydařené noci. Měl těžkou kocovinu a sotva chodil a poslední, na co měl náladu, byl spor dvou štětek o dítě. Chvíli poslouchal jejich ječení, a pak otráveně řekl, ať mu podají meč, že to dítě teda rozpůlí na dvě části a každá dostane svůj kus. První to bylo jedno, že prý je to spravedlivé, ale druhá začala řvát a kvílet a chytala ho za nohy, ať teda toho bastarda nechá té první štětce, hlavně ať mu neubližuje. Řekl, aby to živé novorozeně dali ženě, která ho nechtěla nechat usmrtit, to že je matka. Koho by to napadlo, že ano?“

Jsi si jistý, zeptala jsem se ho tenkrát, že jsi rozhodl dobře, a právě tahle ženská je skutečně matka toho chlapečka? Ne, řekl, ale určitě mu u ní bude líp.

Bože, napadlo mě. Jsem první manželka, královna a taková potvora. Ale co můžu dělat, přece se nenechám vyhodit ze sedla nějakou zazobanou exotickou mrchou? Stárnu, a začíná to být vidět. Nikdo, tím méně Šalamoun nesmí vědět, kolik úsilí mě stojí, abych si udržela figuru. A ty vrásky. Oslí mléko moc nezabírá, ani makový, ani sezamový olej. A ta vyskákaná koza z nitra Afriky, viděla jsem ji v hodovní síni, cpe se, čím chce. Já bych s takovým apetitem za chvíli vypadala jako bečka beraního tuku. Bohové Egypta, sladká Nut, obrátila jsem se v duchu na svou oblíbenou bohyni, proč ještě nikdo nevymyslel žádnou mast nebo lék proti věku? Tohle není spravedlivé. Ještě že dobře vycházím s Betšebou, nikdy mě ani na okamžik nenapadlo jakkoli zpochybnit její postavení v královské rodině a ona za to nade mnou drží ruku. Ale tentokrát, myslím, se synáček začíná vymykat kontrole.

„V každém případě,“ dodala jsem klidně, „doplní pokladnu. Jestli se ožení s tvojí paní, tak ten svůj úžasný chrám určitě v klidu dostaví a pořádně vyzdobí. A možná s ní bude ze začátku i spát. Přece jen je tu velká a početná konkurence. Ona si hlavně musí dát pozor, aby ji nikdy nikdo nenačapal s nějakým jiným chlapem. U vás si prý ženy vybírají milence samy, jak a kdy zrovna mají chuť. To je mi tvé paní líto. Tady se něco takového trestá smrtí. Žádní mladí kozlíci z hradní stráže. Nanejvýš nějaká harémová přítelkyně, to mu nevadí. Na to se i rád koukne.“

Pomalu sbírala svoje nádobíčko. Opravdu šikovná holka. Dala jsem jí za to zlatý náramek. Prohnětla mi poctivě všechny svaly, cítila jsem se mnohem líp. Navíc semínko je zaseto. Zbývá jen doufat, že dávala pozor, dobře rozuměla a stejně dobře slyšené i přetlumočí.

„Odjíždí,“ přešlapoval kousek ode mne a díval se, jak dole pod hradbami mizí v hustém žlutém prachu kolona velbloudů naložená vzácnými dary a spolu s nimi honosná nosítka se sábskou královnou, obklopená suitou krásných nahých černých otrokyň. Tvářila se mrazivě a dost neproniknutelně. Srdce se ve mně chvělo radostí, ale dala jsem si dobrý pozor, aby to Šalamoun neviděl. Vypadal trošku zpráskaně, jak za ní vyhlížel oknem, dokud poslední náhončí velbloudů nezmizel za obzorem.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptala se potěšeně Betšeba. Stála těsně vedle mě, ale ani neotočila hlavu, aby si nikdo nevšiml, že na mě mluví.

„Jsem ráda,“ zašeptala potichu do závoje. „Byla by jí docela škoda. Nejspíš bych ji musela nechat nenápadně otrávit. S mladými ctižádostivými děvčaty většinou není rozumná řeč.“

„Co se jí tak najednou stalo?“ Šalamoun došel až ke mně a podezíravě si mě měřil.

„Zeptal jsem se jen, jak se jí líbí můj nový chrám. Ještě pozlatit střechu, řekl jsem, a už bude skoro hotový. A trochu doladit interiér. Tvářila se dost kysele. Pak dostala skoro záchvat, když jsem si u postele nechal malou Bešet, aby nám dolévala víno. Najednou s ní nic nebylo. Že jí bolí hlava…“

Pátravě se na mne zadíval. „Kdy jste spolu mluvily?“ Pořád mi hleděl do očí. Neuhnula jsem.

„Nemluvila jsem s královnou ze Sáby, můj pane. Nepřekročila jsem práh jejích komnat, protože mě nikdy nepozvala, netoužila po mojí přítomnosti. Ani ona sama nevešla do mých pokojů. Vlastně pořádně nevím, jak vypadá. Viděla jsem ji snad jednou a potom už jen z dálky.“

„Stárnu,“ řekl tiše. „Začínám blbnout.“ Najednou mu v očích zajiskřilo. Tohle na něm od začátku miluju, humor a nadhled, tu jiskru, kterou každý nemá. Chytil mě za bradu a jemně zmáčkl.

„Jak se ti to povedlo?“

„Nevím, o čem mluvíš, můj pane.“

„Jsi mazaná, Táfat, vážně, hodně ses naučila,“ dodal uznale.

„Sába tu nechala spoustu vzácných látek, pošlu ti to. Hezky se večer obleč a navoň, přijdu za tebou.“ Usmál se. Ulevilo se mi.

„Nejspíš jsem tě poslední dobou trochu zanedbával,“ řekl jemně. Pořád se tak potutelně usmíval, než odešel.

„Tři lodě zlata z Ofiru,“ řekl stavitel Chíram, Šalamounův nejlepší přítel. „Vzácný balzám, almugímové dřevo a drahokamy. Nevyšel jsi z toho zrovna špatně, když pominu, že odjela a nezůstala v tvém harému.“

„Nedělalo by to dobrotu,“ poznamenal Šalamoun smířeně. „Betšeba, Táfat, a tak vůbec. Taky už nejsem nejmladší a nerad se ztrapňuju před mladejma holkama. Sedm set manželek,“ vzdechl. „Plus tři sta konkubín. Většinou mi je přivezou jako panny. Pořád musím deflorovat, nic neuměj. Nuda. To je skoro za trest. Navíc, kdo to má všechno stihnout. Kolem tisícovky nadrženejch ženskejch. Co s tím?“

„Máš Táfat,“ povzdechl Chíram trošku závistivě.“

„Začínají se jí dělat vrásky,“ poznamenal Šalamoun. „Cpe se jen libovým jehněčím a zeleninou, aby netloustla. Občas to taky přežene s vínem a pak bývá skutečně protivná. Stárne, ale pořád ještě vypadá dost dobře.“

„Neznám druhou takovou ženu,“ dodal Chíram. „Je moc chytrá.“

„Proto je to královna,“ usmál se Šalamoun lišácky. „Blbou bych si nevzal.“