Střelcův zácvik

„Jsme tajný agenti, Kryštofku a sledujeme cvrkot…“ V tomhle případě vykrmenou prdel sousedky odnaproti. Vyšla z vrátek a míří ulicí směrem k náměstí. Klimakterický diblík kolem padesáti. Je doma, tak co… Navlékla se do těsných černých legin. Kamaše velikosti XXXL lačně obepínají její monstrózní zadek. „Fůůůj,“ chlapeček projevil dobrý vkus. Fascinovaně sleduje černou látku, napnutou tak těsně, že nemilosrdně předvádí každou možnou i nemožnou rýhu. - ukázka je z knížky "Svatá noc".

Střelcův zácvik

Zkouším s ostatními ženskými plácat zbytek svatebních koláčků. Jsou to takové ty mrňavé a podle mého názoru naprosto zbytečné prdky, co zmizí do pěti minut od položení na stůl. Ale krásně voní, když je vyndáváte z trouby. Koláčky, co teď vyrábíme, mají být součástí výslužky. Další kravina, kterou si většina svatebčanů komplikuje život. Když už se rozhodnou, že tu šaškárnu podstoupí, na co mají ještě vykrmovat sousedy? Stejně se ničeho jiného než pomluv nedočkají. Ty koláčky byly ňáký ošizený. Moc tvrdý… moc měkký… málo tvarohu…moc máku – je přece nezdravej. Jsou připálený. A ty dortíčky… To určitě pekla ta kráva… Záměrně přidávám pár teček, aby se někdo neurazil. Nebuď cynická, Agnes…

Nebaví mě to. Dá se říct, že mě to přímo sere… Máma to vidí, myslím, že mě docela chápe. Dostanu na starost mrňavého bratrance nevím koho. Čtyři, pět let. Je z toho tady slušně otrávený.

„Ty seš ta němá?“ zeptá se.

„S tebou budu mluvit, neboj.“

„A s ostatníma ne?“

„Jasně že ne, lezou mi na nervy. Ale ne, abys to vykecal.“

„Hustý,“ ocení mě. „Spolehni se.“

Provádí mě domem, je to tady pro něho nové a ukazuje mi, co už stačil objevit. Za chvíli se začne nudit.

„Pojď, něco ti ukážu.“

Beru ho nahoru na půdu. Odkopnu svojí připravenou karimatku a vytáhnu šuplík otlučené zaprášené komody v rohu u zdi. Je tam pořád všechno. Moje staré polámané hračky, postýlka pro panenky, která v létě tajně hostila babiččiny králíky, nádobíčko, ztvrdlá plastelína. Všemožné, letitým prachem pokryté neidentifikovatelné zbytky bývalých hraček. To, co hledám, leží až na dně.

„Vole,“ vydechne. Velký prak z tvrdého dřeva. Mistrovský kousek.

„Takovej nemám.“

Z chlapečkova hlasu zní obdiv. Už mám připravenou zbrusu novou gumu a natáhnu ji. S tou původní bychom toho moc netrefili. Ještě přidělat kousek kůže doprostřed, aby se munice dobře umísťovala. Dávám klučinovi prázdnou plechovku.

„Přines nějaký kamínky. Malý a pokud možno hezky kulatý.“

„Rozkaz,“ vydechne a mete ven na zahradu. Dívám se na něj z vikýře, jak se snaží a luxuje písek a záhonky tou největší rychlostí, jaké je schopen. Než se vrátí, vyrobím pár skobiček z tvrdého papíru.

Za chvíli je zpátky s téměř plnou plechovkou.

„Musíš se naučit pořádně mířit.“

Je to dobrý žák. Má talent.

„Hele,“ dávám mu jasně na vědomí. „Žádný ptáčky. Kočky a ostatní zvířata jen do zadku. Vyhýbej se očím. Nechceš přece někoho zmrzačit.“

„Jasně, nejsem blbej.“

Nadšení v dětských očičkách. Tohle nečekal.

„Kolik ti je?“ ptá se.

„Sedmnáct.“

Zamyslí se.

„To je škoda, že seš tak stará…“ Chvíli dumá. „Ale mně to nevadí. Až vyrostu, tak se s tebou ožením.“

Žeru ho.

„Neplácej,“ povídám, „pořádně miř.“

Půda má dva vikýře, větší směrem do zahrady, tudy se kdysi na půdu skládalo seno. Menší směrem do ulice, u toho teď sedíme my. Dívá se dozadu.

„Tam je co?“

„Tohle bývaly holubníky… Prababička, dokud žila, chovala holuby. Měla jich celý hejno. Já byla tenkrát hodně malá a moc si z toho nepamatuju. Jen jak občas přinesla v ošatce několik malých holoubat. Když je chceš na jídlo, rozumíš, když je chceš prostě zabít a sníst, musíš jim zakroutit krkem. Vždycky to tak hnusně křuplo… A masa je z toho hrozně málo. Nestojí to za tu práci, za to škubání, jak babička říkávala… Já to nejedla. Nejedla bych to ani teď. Mláďátka holátka.“

Kouká na mě s otevřenou pusou. Asi jsem to trošku přehnala. Pak se otočí, že si to tam prohlédne.

„Tam nechoď!“ zarazím ho.

„Proč?“

„Straší tam.“

Vikýřové okénko nabízí dokonalý výhled do předzahrádky a ulice. Chlapeček se snaží. Už dokázal slušně zmasakrovat pár květináčů před brankou. Několik olysalých slepic zřejmě do konce roku přestane snášet. Kryštofek má trefu.

„Moh bych sejmout tu hnusnou bábu u nás v baráku,“ rozumuje. „Furt se mě ptá, jestli si meju voči. Prej je mám špinavý. A taky že moc zlobím.“ Zamyšleně se dloube v nose.

„Je blbá,“ odtuší.

„A zlobíš?“

„Furt,“ rozzáří se. „Já jsem strašně zlobivej.“

„To je dobře,“ pochválím ho. Ať vědí, že tě maj.“

Díváme se do ulice.

„Jsme tajný agenti, Kryštofku a sledujeme cvrkot…“ V tomhle případě vykrmenou prdel sousedky odnaproti. Vyšla z vrátek a míří ulicí směrem k náměstí. Klimakterický diblík kolem padesáti. Je doma, tak co… Navlékla se do těsných černých legin. Kamaše velikosti XXXL lačně obepínají její monstrózní zadek.

„Fůůůj,“ chlapeček projevil dobrý vkus. Fascinovaně sleduje černou látku, napnutou tak těsně, že nemilosrdně předvádí každou možnou i nemožnou rýhu. Vyrýsované tlusté půlky a další a nové půlky a čtvrtky se při chůzi lehce otřásají.

„Jestli se trefíš, dostaneš zmrzlinu…“

„Další už ti nekoupím,“ umravňuju ho, když v cukrárně dojídá pátý kopeček. „Poblil by ses. Ale neboj, nepřijdeš o nic. Zejtra je taky den.“