Stop diskriminaci malých mužů

Návrh nových, genderově užitečných kvót pro potřeby EU, sepsaný za účelem zlepšení životní úrovně diskriminované skupiny obyvatelstva a směrnice potřebné k zajištění jejích nezpochybnitelných lidských práv.

Zhotovitel: Béďa Tomášek a přátelé, dne 18. 2. 2014 na hranatém stole pohostinského zařízení „U vyschlý žáby“ v nejmenovaném malém městě.

„Diskriminujou nás,“ řekl Béďa a zamyšleně sledoval, jak mu sedá pěna. „Všechny.“ Zachmuřeně zakroužil půllitrem a zkontroloval hladinku. „Je pod míru, Marcelko.“

„To ti dojde,“ utrousila oslovená, aniž by o Béďu zavadila pohledem.

„Tahle taky,“ pravil zhnuseně Béďa. „Voni nás snad ani neviděj!“ Zhluboka se napil a praštil poloprázdným půllitrem o ušmudlaný stůl. „Protože jsme malí. Čet jsem to na Seznamu.“

„A co tam psali?“ zajímal se Miloš. „Taky by mě to zajímalo.“

„Ženy diskriminujou malý muže,“ citoval Béďa titulek. „Dál jsem nepokračoval, jak mě to naštvalo. Maj nás na háku, protože jsme podměrečný.“

„Kecy,“ usadil ho Pepa. „Ženská není blbá, podívá se, přeměří, udělá si statistiku a dá si dvě a dvě dohromady.“

„A co, jako?“ nasupil se Miloš.

„Že máte malý šašky,“ ušklíbl se Pepa. „Tak to je.“

„Vole,“ ucedil Béďa. „Nepruď.“

„Diškriminácia,“ zahuhlal zpomaleně Fero u vedlejšího stolu. „Sviňa…“ uhodil těžce hlavou o desku.

„Ten toho ví, když má minimálně metr osmdesát,“ okomentoval to Miloš. „Čobol černej.“

„Tohle by se mělo napravit,“ zauvažoval Béďa. „Máme svý práva. Přece to tak nemůžeme nechat!“

„A co chceš dělat, vole? Stoupneš si s transparentem před parlament?“ chechtal se Miloš.

„Na všechno maj nějaký kvóty. Směrnice, jednu nablblejší, než druhou. Za chvíli mi budou počítat, kolikrát si utřu prdel, než spláchnu.“

„Co to má společnýho se ženskejma?“

„Napíšu petici,“ pravil Béďa rozhodně. „Návrh, jo, takovej návrh, a vy to podepíšete. Všichni malí chlapi se pod to podškrábnou.“ Zasnil se. „Konec potupnýmu přehlížení.“

„Petici?“

„Co petici, rovnou návrh zákona. Nejsme žádný blbí kašpaři,“ rozohnil se. „Jsme chlapi, a máme svý potřeby!“

Chvíli se hrabal po kapsách a postupně položil na stůl poloprázdnou krabičku cigaret, dva zapalovače (jeden už nefunkční), mobil, drť několika zmuchlaných papírových kapesníků, polámaná párátka a pár drobných, až se mu konečně podařilo vylovit malou tužku z Ikey.

„Marcelko,“ zavolal. „Ještě jednou a přines nám kus papíru!“

„Ukliď si ten bordel,“ sykla Marcelka přes rameno a odsunula věncem půllitrů Béďovu privátní hromádku na okraj stolu. „Čuně.“

„Vidíte to, volové?“ zamručel Béďa pohoršeně. „Žádná úcta, žádnej respekt. Tomuhle se už jednou musí udělat přítrž.“

„Na to si zapálím,“ zašklebil se Pepa a vyklepal z krabičky poslední spartu. „Začni.“

„Tak za prvé,“ zapíchl Béďa hrot tužky do zacintaného čtverečkovaného papíru. „Musí se jim to zákonně nakázat.“

„Jako aby nám daly?“ nechápal Miloš.

„A co asi, vole. Budou to mít povinný, jako my dřív měli vojnu.“

„Já bych to omezil věkově,“ přidal se Pepa. „Tak nejvíc do pětatřiceti – čtyřiceti,“ připustil ještě. „Přece se nechceme nechat brousit nějakejma nadrženejma vykopávkama.“

„Tak znova,“ probodl Béďa Pepu otráveným pohledem. „Za prvé:

1)      Každá dospělá občanka ČR do čtyřiceti let věku je povinna minimálně jednou týdně sexuálně obsloužit alespoň jednoho muže vzrůstu pod 165 cm.“

„Přidej, vole,“ zahuhlal nespokojeně Miloš. „Stošedesátpět je málo, takovej skřet zase nejsem.“

„Dobře,“ šlehl po něm Béďa pohledem. Tak do 170. Dále…“

„Jak se to bude hlídat?“ zajímal se Pepa. „No řekni, jak chceš tohle ohlídat, aby ti to ty baby neošvindlovaly?“

„Dostanou notýsky,“ odsekl Béďa. „Nebo – to bude lepší, něco elektronickýho, jako takovou registrační pokladnu.“

„Každej prc poctivě zaznamenat,“ vložil se do debaty Ludva, který zatím jen zaujatě poslouchal, protože jeho míry byly poněkud větší.

„Takže,“ ignoroval ho Béďa. „Za druhé:

2)      Každá věkově odpovídající žena obdrží od příslušného orgánu státní správy – musí se zřídit nějakej dozor,“ vysvětloval, „kterej to bude mít pod kontrolou“ – obdrží elektronický zápisník...“

 „něco jako tablet,“ upřesnil svou vizi, „do kterýho bude přesně zaznamenávat každej odvedenej výkon, den, čas, způsob i dýlku, a my jí to elektronicky podepíšem, aby to neodflákla. A taky jí potom dáme něco jako známku kvality,“ zaculil se. „Chce to širší stupnici, od jedný aspoň do deseti.“

„Zírám,“ vydechl Ludva pobaveně. „A jak se bude flákat, dostane za trest veřejný práce.“

„Hele,“ podrbal se Pepa znepokojeně za krkem, „ale na mojí starou se šahat nebude.“

„Když každou, tak každou,“ zpražil ho Béďa. „Ale myslím, že tvoje stará už ze soutěže stejně dávno vypadla.“

„Dyť je jí teprv pětatřicet,“ ozval se napruzeně Pepa.

3)      rozhodl se pokračovat Béďa. „Jak už jsem tu předeslal, bude nutný nějaký dozorčí orgán. Možná by se na to mohlo zřídit vlastní ministerstvo.“

„Ministerstvo řízenýho šuku,“ zašklebil se uznale Ludva. „Kluci, zvedněte ještě tu vejškovou hranici, možná byste nemuseli bejt tak akurátní.“

„Časem,“ zpražil ho Béďa. „Možná. Ale mohli bysme ti sem tam udělit nějakou tu výjimku.“

„Jenže,“ rýpl si znovu Pepa. „Co když se mi nebude líbit? Co když to bude nějaká stopadesátikilová bedna kitu?“

„Tak na ní nevlezeš,“ odbyl ho Béďa.

„No jo, ale co když na mě v tom tejdnu žádná jiná nevyjde?“ Zapálil si a dlouze natáhl kouř. „Ty hezký budou určitě zase rozebraný, znám to,“ dodal depresivně.

„Sme to vymysleli, ne,“ uklidňoval ho Béďa. „Kdo jinej by měl první přijít k těm nejpěknějším kusům.“

„Váhovej limit,“ nadhodil Miloš. „Chce to ještě stanovit váhovej limit.“

„A to jako před tím každou postavíte na decimálku?“ chechtal se Ludva. „Marcelko,“ vykřikl. „Kolik vážíš? Já jen, jestli tady u kluků máš šanci.“

„Ať si zkusej šmátnout,“ zaculila se roztomile. „Natáhnu jim takovou, že i s těma svejma pivníma mozolama proletěj lokálem rovnou ven na schody.“

„Vidíš?“ řekl Miloš opatrně. „Mám pravdu, jako vždycky.“

„Chce to prostě vrazit do zákona,“ dodal Pepa. „Pak si můžou pindat, co chtěj. Smůla.“

4)      zmáčkl Béďa tužku, až se proryl do odřeného laku stolu. „Dámy vážící více než 150 kg, budou připuštěny jen s výslovným a písemným souhlasem vybraného protějšku.“

„Něco jako – na vlastní nebezpečí, volové,“ dodal už trochu znechuceně. „Já se pro vás snažim něco udělat, a vy jen furt rejete a vymejšlíte ptákoviny. Životaschopnost každýho projektu přece ukáže čas, ne? Vemte si třeba takovou Opencard.“

5)      Státní dozor nad příslušnou lékařskou péčí musí být samozřejmostí, připsal. „Prevence, volové. Základ zdraví.“

„Prachy na to by se taky daly vytáhnout z Unie,“ zamyslel se odborně. „Nechcem přece něco chytit, že, pánové?“

„No jo,“ šklebil se zlomyslně Ludva. „Máš to promyšlený. Klidně si ten papír odnes do parlamentu, ať si ho tam přečtou a pošlou to do Bruselu. Jsem přesvědčenej, že podobnej nápad by tam moh klidně projít. Ale hlavně to nevykládej svý starý,“ zubil se.

„Někdo bude muset vymyslet softvér a tu registračku,“ zamyslel se Miloš. „Já bych se nabíd.“

„To bude veřejná soutěž, vole,“ utřel ho Béďa. „Ale neboj, tohle si samozřejmě ošéfujem.“

„Napadlo mě,“ zaryl Ludva, „že baby by si k tomu mohly podat pozměňovací návrh.“

„A co jako, jakej třeba?“ zarazil se znepokojeně Béďa.

„No třeba ty váhový limity nad stopadesát, ty by se klidně mohly cejtit diskriminovaný. Mohlo by je třeba napadnout,“ škytal, „že by se ty dvě skupiny, podměrečný a nadlimitní daly spojit dohromady. Stop diskriminaci prcků a beden kitu.“ Slzel.

„Každej skrček minimálně jednou tejdně oblaží jednu pořádnou metrákovou kredenc. Dostanou na to registrační tabulky. A když jí neuspokojej, budou zametat chodníky. A…“

„Pojď ven,“ zabublal Béďa. „Pojď ven, ty sr…!“

Návrh nových, genderově užitečných kvót pro potřeby EU, přečetla na kusu zmuchlaného papíru Marcelka, když kolem půlnoci zametala mezi stoly. Sepsaný za účelem zlepšení životní úrovně diskriminované skupiny obyvatelstva a směrnice potřebné k zajištění jejích nezpochybnitelných lidských práv.

Zhotovitel:

„Volové,“ řekla pobaveně a hodila ho mezi odpadky. „Prostě volové.“