Spolucestující

Přece nikdo nemůže vědět, na co myslíte, když sedíte sami ve vlaku, zavřeni v prázdném kupé, nebo snad ano? Ano, nebo ne? A co když, zatímco jste spali, někdo přece jen přistoupil? To jen, kdyby si k vám jednou třeba přisedla

X+

Zatáhl za sebou dveře kupé a pohodlně se usadil. Když už musel jet vlakem, přicházel vždycky co nejdřív, aby si mohl, pokud možno nikým neobtěžován, sednout první. Zabral pochopitelně místo u okénka ve směru jízdy, lehký kožený kufřík hodil na sedadlo vedle a rozložil noviny.

Stejně nebudu číst, napadlo ho. Proč si je vůbec kupuju. Jen samý ptákoviny, korupce a konflikty.

Usrkl horkou kávu z papírového kelímku zakoupeného v nádražní hale a znechuceně ji postavil na stolek pod oknem. Vyhozený peníze.

Měl vztek, proto mu nechutnalo. Služební cesta, odfrkl si. Ani auto mi nedali. Jeď vlakem, je to levnější.

„Obsazeno!“ vyštěkl na jednu taškami obalenou nařvanou ženskou. Ještě toho trochu, napadlo ho. Určitě by sebou flákla naproti mně, vytáhla svačinu a prskala by na mě drobky. A celou cestu by nezavřela hubu, podobné typy mívají nutkavý pocit, že vás musí neustále bavit.

Nesnášel nepohodlí opatlaných sedaček spojené se spoustou užvaněných cizích lidí. Dráždilo ho všechno, od hluku a nechutných záchodů, po muže, teď v létě zapáchající potem a pivem a prdelaté baby, nasmrděné pro změnu koňskými dávkami jedovatě pronikavých parfémů.

Cestování vlakem, ušklíbl se zhnuseně. Horko, vydýchaný vzduch, uřvané děti, žvýkačky nalepené na spodku sklápěcích stolků. Proto za sebou v kupé tak rychle zavřel a zatáhl záclonku, chtěl tu co nejdéle vydržet sám. Vedro ho donutilo stáhnout okno ještě před rozjezdem vlaku. Klimatizace, pomyslel si nasupeně. Proč tu sakra nemaj aspoň klimatizaci.

„Protože jedeš starým muzeálním krámem,“ odpověděl si nahlas. „Protože ti ty pitomci ani nebyli schopný zařídit včas lístek do nějakýho normálního spoje. Lepším courákem,“ potlačil touhu si odplivnout. Rozmrzele sundal kravatu, zastrčil ji do kapsy a upřel zpola nepřítomný pohled na malebnou vyhlídku protějšího nástupiště. „Lidi,“ řekl si otráveně. Je jich tolik. Jsou přemnožený. Mohlo by jich být míň, určitě, mě by teda nechyběli. Panoptikum.

Než nastoupil, minul na nástupišti dívku. Ležela rozložená na lavičce, zády na tvrdém dřevu, otlučená kolena propnutá ve vzduchu a chodidla ve špinavých sandálech bezvládně pohozená na hřbetu zaprášeného kufru. Tvrdě spala a jemné vlny dlouhých vlasů jí visely přes obličej skoro na zem.

Hezká, krátce na ni pohlédl. Měla plátěné květované šaty a docela pěkné nohy. Jen tvářičky vyhlížely trochu opuchle a zmačkaně. Je nalitá, zrevidoval při pohledu do drobného ťupkatého obličeje svůj kladný posudek. Po ránu. Asi měla dlouhou noc.

Vyhnul se pubertální dvojici u zdi nádražky, děvče opřené o flekatou zeď kouřilo a mladík vedle něho je docela surově okopával pod koleny, podle dívčiných zamazaných džínů muž usoudil, že ten blb dnes zřejmě podobné třeskutě vtipné kousky předvedl vícekrát. Znechuceně sledoval, jak dívčina čerstvě zapálená cigareta padá na beton mezi koláče zaschlých plivanců a s nevěřícným údivem zaregistroval její pobavené vykviknutí.  Rychle potlačil nepříjemné zhoupnutí žaludku a nastoupil do přistaveného vagonu.

- - -

Nudil se. Co chvíli zvedl zápěstí a sledoval čas. Nikdy nevycházel bez hodinek, připadalo mu, že s nimi dělá o třídu vyšší dojem. 

„Ještě deset minut“  -  ulevil si potichu.

Za deset minut se může stát věcí. Doufal, že zrovna do jeho kupé už nikdo nenastoupí. Hlavně ne něco podobnýho, nenápadně sledoval dvojici na druhé straně kolejí. Zaplaťpánbu, že tohle míří na druhou stranu. Ještě že jsem neviděl, jak to svoje cigáro zvedá a strká si ho zpátky do pusy, pomyslel si s odporem. Nejspíš zapadnou do hospody, kam jinam. Pubertální zmetci. Před očima se mu vynořily jeho vlastní děti, ale rychle tu myšlenku zaplašil.

- - -

Hlavně, ať nemáme zpoždění, probůh, ať už se ten zatracenej krám rozjede.

Chtěl být pryč, daleko od tohohle hnusnýho města, od všech potencionálních spolucestujících, od svojí práce, daleko od všeho.

„Dejte mi všichni svátek,“ řekl nahlas.

Mladá žena, která právě otevírala dveře jeho kupé, se polekaně stáhla.

To nebylo na vás, chtěl za ní zavolat, ale nahlas neřekl nic.

- - -

Jasně, že se zpozdil, pomyslel si nespokojeně muž, když vlak konečně vyjel z města do volné krajiny, co jsem taky mohl čekat. Připadal si divně, nějak nepochopitelně ušpiněně, a štvalo ho, že neví proč. Možná kvůli té uřvané ženské, co ho před odjezdem vytrhla z příjemně ospalé letargie? Že se tak nahlas smála, i ten její chlap.

Smích ho vytáčel, že to někdo dokáže, ta nestydatá svoboda bezohledného řevu na veřejném místě. Co si myslej?

Vyhlédl právě včas, aby mohl ocenit ženinu pěknou siluetu, kulatý zadek nacpaný v džínové minisukni a hluboký výstřih. Trochu se na schodech potácela - od zdi ke zdi, ušklíbl se. Skelné oči. Co je tohle za spoj, napadlo ho podrážděně. Souprava z blbákova do zologický. Hulákal její doprovod, vysoký, mohutný a obalený stroupky oschlého bahna.

Někde pařili, napadlo muže, a určitě si to spolu rozdávali. Přivřel oči. Na okamžik si představil chlapovu rozložitě brutální zapocenou figuru, lapenou hladkými nahými stehny, viděl ženiny zuby lesklé slinami, pootevřená ústa dozadu zakloněné hlavy a tvrdé přírazy mužova odhaleného zadku. Téměř se zastyděl, jak nečekaně ho ta nezvaná představa vzrušila a rychle od okénka ucukl.

Chcípni, pomyslel si naštvaně. Řvoune.

Celou tu dobu, než vlak definitivně opustil nádraží, ho bodal v zádech ženin hlasitý vysoký smích, zamíchaný mezi duté nárazy kol o výhybky. Vypadali spíš sjetě, než nalitě. Celej tenhle svět, napadlo ho rozladěně, je dávno sjetej. Dávno na šrot, na sračky.

Opřel se a nechal dovnitř otevřeným oknem proudit horký letní vzduch. Ze všech sil se snažil ovládnout dřímotu. Neusnu, umiňoval si. Někdo by mě pak mohl v klidu okrást. Obezřetně posunul kufřík blíž k sobě a odložil na něj noviny. Myslel na to děvče na lavičce, jak bezbranně, trochu odpudivě a zároveň podivně zvráceně přitažlivě vypadalo. Taková mladičká. Proč asi pila? Měla kufr, možná ji zrovna to ráno nějakej pitomec vyhodil z domova. Blbost – uvažoval. Pospávala na nádraží, s čím jiným, než s kufrem se čeká na peróně na vlak? Pěkná, pomyslel si, jen nějak trochu laciná. Kdybych neodjel, mohl bych jí utěšit. Pozvat ji na panáka - nechal pracovat fantazii, možná i na oběd a pak někam do hotelu. Slušný nohy, vybavoval si její dlouhá lýtka. Hezký vlasy, pevný kozičky pod tou květovanou látkou.  

Uvědomil si, že má žízeň. S odporem dopil zbytek vychladlého nádražního kafe, a mezitím, co v dlani rozmačkával kelímek, pomalu, ponořený do v krajkách ukryté, vlhce voňavé, hedvábné hebkosti jejího klína, svlékal imaginární dívce kalhotky.

- - -

Nejspíš přece jen musel na chvíli usnout, protože když znovu otevřel oči, žena už tam seděla.

Nepozdravil, a ona také mlčela. Vypadni, pomyslel si vztekle a nenápadně si osahal obsah kapes. Nic nechybělo.

Dívala se na něho. Hleděla mu přímo do očí, a to ho neuvěřitelně znervózňovalo. Co čumíš?, chtělo se mu zasyčet. Poposedl a vrhl na ženu vražedný pohled. Až přijde průvodčí, zeptám se, jestli někde ještě nezůstalo úplně prázdné kupé, ať si ta čůza naproti myslí, co chce.

Podíval se na dveře. Kde vůbec ta průvodčí trčí? Když je člověk potřebuje, nikdy nejsou po ruce. Jo, kdybych si třeba náhodou zapomněl koupit jízdenku, to by tady byla hned, kráva. Zkusil si vzpomenout, jestli vůbec nějakou u vlaku viděl - taky by to mohl být chlap, ten by pro mě měl možná větší pochopení, napadlo ho, ale dokázal si vybavit jen jednu, takovou mladou a její krátké rukávy s červeno modro černou krajkovou blůzou až k zápěstí pod nimi. Jen na jedné ruce?, bylo mu to trochu divné, kdo nosí krajkovou blůzu jen s jedním dlouhým rukávem, teprve když přišla blíž, došlo mu, že je to tetování, divoce barevná kérka, jako krajka po šílené babičce.

Polkl. Ta ruka v něm vzbuzovala divoké asociace, takže na okamžik přestal myslet na nezvanou spolucestující na protějším sedadle a pro změnu si představil, jaké by to bylo, kdyby tuhle pěknou sebevědomou holku přitiskl do rohu někde v chodbičce, aby mu ho tou rukou vyhonila. Hlavou mu na chvíli prolétla vzpomínka na manželku. Renata, povzdechl si. Až dorazím, už bude nejspíš doma vařit večeři. Cítil, jak touha vyvolaná představou holého pomalovaného předloktí a malé horké dlaně rychle opadává. Koho by taky po dvaceti letech rajcovala představa vlastní manželky, že. To by snad musela uznat i tahle, probodl pohledem ženu na protějším sedadle. Pořád se na něho mlčky dívala. Narůstal v něm vztek.

- - -

V tomhle podělaným světě nic nefunguje tak, jak si člověk kdysi naivně představoval. Práce - ošil se na sedadle. Co já chtěl všechno dělat. A nakonec skejsnu tady, v podělaný špeditérský firmě, kde mi nepatří ani podělaná propiska na stole. Onuce, fackovací panák pro toho blbečka, kterej se jen dobře narodil a díky tomu mi dělá šéfa. Na co jsem studoval vejšku? Pro to nafouklý hovno, usazený v bavoráku, co mi ani nezaplatí služební auto prachama, který by možná nepokryly blbou třetinu ceny jeho jediný večeře v nóbl bordelu?

A doma - škoda mluvit. Děti ze mě jen tahaj peníze a žena…

Otočil se a zarytě zíral z okénka. Možná byla kdysi i hezká, jenže to už je dávno. Přitom kolem je tolik holek, s pěkným pevným tělem, a mladejch - jenže to bych musel mít mnohem tlustší peněženku. Mnohem nacucanější konto. Ani se za mnou neohlídnou, nezajímám je. Dal by sis, blbečku? Leda vztyčenej prostředník.

- - -

Pořád na mě civí, došlo mu. Jen sedí, mlčí a rentgenuje mě očima. Bože, co to je za úchylnou babu?

A tady v Česku to taky stojí za kulový. Kdybych aspoň uměl pořádně německy, mohl bych dělat venku, než jsem vlez do chomoutu, měl jsem to z domova kousek. Jenže zrovna tohle jsem se nikdy nenaučil, a teď už na něco takovýho nemám čas. Vždyť furt jen trčím v práci, od rána pozdě do večera. Děvka pro všechno, to jsem.

Tady chcíp pes, uvažoval. Všude bordel, korupce a nahoře pakáž, placená z mejch daní aby si navzájem rozdávala posty a koryta a mlaskala si nad nima, nikdy to nebude jiný. Plná huba keců, a když jim dáš hlas, vylezou z kukel jako nějaký odporný hnusy, jako ničím neodstranitelný paraziti.

- - -

Otráveně se schoval za rozevřenými novinami, zkontroloval ženu přes jejich okraj a musel znepokojeně konstatovat, že neuhnula očima ani o píď. Uvědomil si, že se začíná potit.

Ve světě se člověk dočte jen o samejch katastrofách, konstatoval po projetí titulků. Válečný konflikty na denním pořádku, buď si přihřejvaj polívčičku Arabáši s teroristama, nebo zase někde dělaj pořádek Američani a teď zrovna Rusáci. Velkej Sajůz, a už se jim znova leze do zadku. Těch jsme si sem taky natahali, po Praze jich je jak nasráno a ve Varech ještě víc. Za chvíli začnou smolit nějakej zvací dopis, že je tady utlačujeme, sajrajty.

- - -

Chtěl praštit novinami na sedadlo, ale uvědomil si, že by tak svůj obličej před ženiným pronikavým pohledem úplně obnažil, a nic si nepřál méně, než právě tohle. Novinový papír se mu pomalu začínal lepit na zpocené dlaně a všiml si tiskařské černi, obtištěné na bříšcích prstů. Šmejd jeden, zatoužil si ulevit, ale prozíravě mlčel.   

Tornáda v Americe, začetl se natruc.

Nečum na mě, nečum na mě. Babo jedna.

Udělaly jim tam z toho kůlničku na dříví, napadlo ho škodolibě při pohledu na fotografie. No ty se rychle vzpamatujou, vždyť na to mají. Ženin dotěrný pohled se mu na chvíli podařilo vytěsnit z hlavy.

Doma si dám pivo, olízl si oschlé rty. Taky už to není ono, co se všude vaří to europivo, všechno jsou to stejný sračky.

- - -

„Zahořkl jsi,“ řekla žena. Nevěřícně složil noviny do klína. Co mi tyká? Mám jí říct, že jsme spolu husy nepásli?

„Proč mi tykáte?“ konečně se zmohl na odpověď. „Neznám vás.“

„Zahořkl si,“ zopakovala mu to ještě jednou, jako troubovi, co nerozumí. „Jak se ti to stalo, víš to?“

Ohromeně na ni zůstal civět. O co jí jde?

„Všechno je špatně,“ řekla. „Práce, rodina, vlastní žena… Celý svět, včetně vlastní země, místa, kde žiješ.“

„Možná se těma kecama baví, napadlo ho. Nebo mě chce naštvat. Třeba je praštěná, blázince jsou plný podobnejch pomatenců.

„Z blázince jsem neutekla,“ podotkla pobaveně. Cítil, že mu po zádech začíná běhat mráz. Jak poznala, na co jsem právě myslel. Vlastně na co jsem myslel celou tu dobu, co tu sedí proti mně.

„Ty se mě bojíš,“ poznamenala.

„Madam,“ opáčil jedovatě. „Já vás vůbec neznám. „A vyprošuju si, abyste mi tykala.“

Má pravdu, napadlo ho. Povedlo se jí mě dokonale rozhodit. A mám strach. Co všechno se takový bláznivý existenci může honit hlavou?

„Kde bys chtěl žít, Josefe,“ řekla se zkoumavým pohledem. „Přemýšlel jsi o tom?“

Jak ví, jak se jmenuju? Mužův žaludek sevřela ledová ruka vystrašené nervozity. Nejspíš je to náhoda. Zkusila to, a trefila se. V týhle zemi se Josef jmenuje každej druhej. Trošku ho to uklidnilo.

„Já se nejmenuju, …“ zkusil to.

„A s kým, Josefe?“ nedala se vyvést z míry. „Koho bys chtěl mít vedle sebe?“

Začínal mít pocit, že se mu ženiny zvláštní oči propalují skoro do žaludku. Přece se nenechám rozhodit nějakou pošahanou existencí?

„Proč myslíš, že je kolem tebe a ve světě všude tolik bolesti, Josefe? Tolik nepochopení, násilí. Tolik přírodních katastrof.“

Má hezká ústa, napadlo muže. Takovou vášnivou a smutnou čáru mezi rty. Mlčel.

„Je to jako černá mlha,“ řekla žena. „Co se zvedá kolem tebe, kolem všech, co uvažujou podobně, jako ty.“

Nadzvedl se. Radši vypadnu, zauvažoval. Než vytáhne kudlu, nebo něco podobnýho. Strach o život mu svíral střeva.

„Nemám žádnou kudlu,“ usmála se. Nejistě se usadil zpátky na sedadlo.

„Nic se neztrácí, víš? Ve vesmíru nic nemizí. Tvoje myšlenky představují něco, jako data v počítači. Teda,“ znovu se pousmála, „podat to takhle je taky nesmysl, ale zároveň asi jediný způsob, jakým jsi schopný to pochopit.“

„Máte mě za pitomce?“ ujelo mu.

„To, co vyprodukujete,“ pokračovala. „Co vyprodukujete ve svých hlavách, je skoro důležitější než to, co uděláte rukama.“

„Proč?“ zeptal se trochu natuple.

„Je toho víc,“ povzdechla si. „Mnohem víc. Obalujete tím celou Zemi, vysíláte to do prostoru, daleko za hranice stratosféry, naplňujete tím svinstvem veškerý svůj vesmír. Jak ta věc houstne,“ podívala se na muže, „stává se z ní něco jako vysoce výbušná směs. Třaskavina, Josefe.“

Průvodčí, napadlo muže. Už dávno tu měl být.

„Je vzadu,“ řekla žena. „Chvilku trvá, než projde celý vlak.“ Povzbudlivě se usmála. „Zbav se strachu, Josefe.“

Třaskavina, kristepane. Stiskl kolena k sobě jak drůžička na svatbě, aby neviděla, že se mu třesou.

„Kde je toho tolik,“ vytáhla muži z rukou noviny a smutně je položila na sedadlo, „tam…

Nikdy ti nebylo divné, jak jdou přírodní katastrofy skoro ruku v ruce s těžkými konflikty v dějinách? Naštěstí,“ vzdechla. „Jsou tu ještě jiní. Takoví, co dokážou podobný hnus vyvážit. Co se pokoušejí rozsvěcovat ve tmě. Ale moc jich není, vlastně jich je čím dál míň.“

Už je mi to jasný, pomyslel si muž s jistou úlevou. Jehovistka, nebo jiná sektářka. Za chvíli vytáhne Strážnou věž, nebo nějakej podobně pochybnej, pro změnu esoterickej blábol. Že mě to netrklo hned.

„Nic z toho nejsem,“ řekla pobaveně. „A ty mě znáš. Ano,“ pohlédla do jeho překvapených očí. „Znáš mě.“

Ona snad opravdu dokáže vycítit, na co právě myslím, došlo muži znepokojeně. Co budu dělat? Jak se jí mám zbavit?

Ať už odejde, pomyslel si zoufale, ať už konečně vypadne, ať si najde pro svou zábavu jinýho vola.

„Já nikomu neubližuju,“ řekl roztřeseně. „Poctivě pracuju, živím rodinu.“ Jo, blesklo mu. Nezastavím se. Kde by beze mě byli? Renata, co si myslí, jak je chytrá, i ty dva smradi, co mě maj za blba, za chodící kasičku. Potřebuju na tohle, taky na tohle a ještě na támhleto. A škola chce zaplatit zase tohle…

„To děvče,“ rýpla si. „Na nádraží, nedělej, že nevíš. Celou dobu jsi myslel jen na to, jak by se ta její zoufalá situace dala zneužít.“

„To teda ne, já,…“ zahanbeně se odmlčel. Jak o tom ví? Ta ženská o mně snad ví všechno. Přece nikdo nemůže vědět, na co myslíte, když sedíte sami ve vlaku, zavření v prázdném kupé, nebo snad ano?

„Nezastavíš se,“ nahlas trochu škodolibě zopakovala jeho myšlenku. Otřásl se.

„Jaké oči má tvoje žena, Josefe? Jste spolu skoro dvacet let, to bys přece vědět měl.“

Modrý, to je přece jasný, chtěl říci muž, ale zarazil se. Vlastně… Jak je to dlouho, co jsem se jí do nich díval? Má modrý ona, nebo je měla Jitka, nebo…

„A tvoje děti, co? Jaké oči má tvůj kluk, jaké má malá Lucie?“

Ona to ví, skrčil se muž na sedadle. Ví, jak se jmenujou moje děti, že mám kluka a holku. Klid, nařizoval si. Dvě děti má většina národa a polovina z toho má kluka a holku. Odkud ví, že mám zrovna Lucku?  Cítil stružku studeného potu, mířila mezi lopatkami přímo do křížové krajiny a odtud s chladnou lepkavostí do trenýrek mezi půlky. Luxusní trencle, co mi Renata koupila k vánocům.

Co chce, co po mě ta strašná ženská vůbec chce?

„Máš docela živé představy, Josefe,“ dodala surově. „Chtěl bys vědět, na co myslí tvoje žena?“

„Ne,“ řekl ochraptěle. „Nechci. Nechci to vědět, nechci vědět už vůbec nic. Běžte pryč. Prosím, odejděte. Prosím.“ Skoro plakal.

„Uklidni se.“

Měl pocit, že v jejím hlase slyší skryté pohrdání. Nebo to bylo zklamání? Nevěděl.

„Jsme hnusný,“ řekl. „Jo. My lidi jsme teda prostě hnusný. Jsme takový a jiný už nebudem. Sobci, dobytkové. Zrádci. Zoufalci. Šmejdi. Bonzáci a úchylové. Srabi. No a co? Mám se z toho posrat? Kdo jste vy, abyste nás soudila?“

Zdrceně si uvědomil, že jí nedokáže tykat. Strašně by chtěl, chtěl by ji nějak ponížit, ukázat jí, zač je toho loket, že zrovna s ním si nikdo zadek vytírat nebude, ale zahanbeně si musel přiznat, že na něco takového se určitě nezmůže.

„Jste krásní,“ řekla smutně. „Jen o tom nevíte. To je právě ta škoda, víš, Josefe? Že to nevidíte. Kdybyste to dokázali, aspoň trochu…“

Má nádherný oči, napadlo ho ohromeně. Vážně, nikdy jsem podobný neviděl. Natáhla ruku a lehce se špičkami prstů dotkla jeho tváře.  Pocítil jemné lehké brnění, nepopsatelné zdání odpoutanosti. Nedokázal se pohnout.

„Spi,“ řekla.

- - -

„Ta žena,“ zeptal se průvodčího, než dojeli na konečnou. „Ta, co seděla se mnou v kupé, kdy vystoupila?“

Nemohl se zbavit tísnivého pocitu, zalezlého za hrudní kostí.

„Žádnou jsem neviděl, pane,“ usmál se průvodčí. „ Něco vám chybí? Jak ta paní vypadala?“

„Nic, … vlastně nevím,“ řekl muž nejistě. „Vykašlete se na to.“

„Byl jste tam sám. Nejspíš jste usnul. Dlouhá cesta. Únavná, to jistě.“ Podal muži kufřík a zatáhl dveře kupé.

„Dneska jsme vezli málo lidí pane, měl jste opravdu štěstí, že jste cestoval tak pohodlně.“

- - -

„Jak se ti jelo?“ Renata právě vyndávala nákup z tašek a cpala ho do lednice.

„Dobrý,“ řekl nepřítomně.

„Dej to sem,“ vzala si od něho kufřík. „Pyžamo hodím rovnou do pračky.“

Probůh, pomyslel si. Tvoje starosti na moji hlavu.

„Co je?“ zeptala se. „Co se ti stalo? Nějakej problém v práci?“

„Jo,“ odsekl nevrle. „Problém v práci.“ Lezla mu na nervy. Poslední dobou mu na nervy leze pořád.

„Kam jdeš?“

Neodpověděl. Dveře zabouchl možná až příliš razantně. Bylo mu to jedno.

Léto. Venku je dlouho světlo. To je dobře, napadlo ho trochu nesouvisle. Projdu se. Jen si vyčistím mozek.

Bolí, hlava mě vážně bolí. To ta divná ženská. Všechny jsou divný. Jak uvažujou. Normální člověk se v něčem podobným nemůže vyznat. Normální člověk takhle nepřemýšlí. Moje žena. Jak přemýšlí moje žena? Chtěl bys vědět, na co myslí tvoje žena?

- - -

Stál na mostě. Za chvíli určitě projede vlak. Lidi, uvnitř budou sedět lidi. Někam je to poveze. Jejich životy. Jak jsou postavený, jak si je zařídila ta spousta ostatních jiných, odlišných lidí? Možná tam sedí s nima, ta divná ženská. Nebo taky ne. Možná je jen moje, možná patří pořád a jen ke mně.

Otřásl se. Je léto, večer, ale slunce ještě svítí. Za obzor se uloží až tak za hodinu, dřív určitě ne. Proč nejsem doma?

Díval se dolů, do matně špinavého lesku řeky. Jak můžu být vysoko, kolik asi metrů. Jak dlouho člověk letí, než se dotkne hladiny. Co přitom cítí? Křičí, než ho spolkne ledová voda? Plave a bojuje, přemůže ho pud sebezáchovy, než konečně nadechne tu chladnou mokrou tíhu? Jak vypadá smrt? Co se stane potom? Stane se vůbec něco, nebo je to jen jako když znenadání hluboce usneš?

Ona mě znala.

Zhluboka se nadechl. Husí kůže. Tak dobře, tak podrobně mě znala.  Sevřel v dlaních chladný kov zábradlí. Nehýbej se, stůj.

I já ji musím znát, řekla to. Odkud přišla, co chce?

Možná mám umřít, pomyslel si. Třeba to byla samotná smrt.

- - -

„Co tu děláš, vole?“ Znepokojený hlas. Kdo to je?

„No tak, Pepane, kam civíš? Stalo se něco?“

„Nic,“ řekl muž s trochou úlevy. „Jen jsem se šel před spaním projít. Těžkej den, vole. A kde se tady bereš ty?“

„Máme s klukama spicha u ”Suchý dásně”, vole.“

Jirka, došlo muži. Střední. Takovej třídní pitomeček, všichni si s ním vytírali prdel.

„S bejvalejma spolužákama,“ řekl znepokojeně Jirka. „Zachlastáme, vole.“ Vypadá divně, napadlo ho. Teda vážně. Nemůžu ho tady jen tak nechat.

„Co se ti stalo?“ chytil muže kolem ramen.

„Ta ženská,“ zašeptal muž. „Potkal jsem takovou divnou ženskou, …“

„A Renata ti na to přišla, co, vole,“ usmál se chápavě Jirka.

 „Pojď,“ odtrhl muže jemně od zábradlí. „Vona se s tím nějak srovná, a ty, … co bys tu dělal, na blbým mostě, vrazíš tam pár piv a bude zase dobře.“

„Renata,“ hlesl muž. „Nevím, já,… Nevím, jaký má oči…“

„Na to se vyser,“ řekl Jirka. „Zejtra je taky den.“

- - -

„Prší,“ řekla Renata. Rychle sbírala prádlo z balkonové šňůry. A přitom svítí sluníčko.

„Duha!“ zavolala na děti.

„Vole,“ slyšela z pokoje. „Zase si mě zabil. Jak je to možný? Ten kretén se vůbec nekreje… No to snad,… už zase. Jak to dělá?“

Sedí na tom krámu, napadlo ji. Pořád. Holka taky. Ta zas mastí jiný kraviny. Proč nejdou ven? Proč nechodíš s klukama někam, kamkoli, proč třeba, probůh, nechodíš chlastat, jako jsme zamlada chodili my? Proč nešoustáš doopravdy? Vybavila si ty hromady papírových kapesníků rozházených po podlaze dětského pokoje. Co je tohle za svět, co je to za zasranej ubohej život, jak to může pokračovat dál?

- - -

Taková krásná, neobvyklá duha, už hrozně dlouho jsem takovou neviděla. Dvojitá duha. Zasnila se. Když jsem byla malá, věřila jsem, že právě duha tvoří most mezi dvěma úplně odlišnými světy, takovou hranici, kde jedno končí a druhé začíná, ano, pomyslela si, ale ta duha - duha je lávka, co všechno spojuje, duha je jistota, že nikdy nemůže přijít chvíle, ve který by bylo všechno ztracený, tak nějak to bylo, ano, a tomuhle bych chtěla věřit dál, věřit tomu pořád…

Otřela si oči a hodila do košíku poslední osiřelou ponožku, zase je tu jen jedna, napadlo ji, to jsou ti chlapi, nedávaj si pozor a všechno zabordelej, co s tim, jiný to nebude…

- - -

„Mám ji strašně rád, vole,“ řekl muž neobratně ztěžklým jazykem, „neumím si představit, že by myslela na někoho jinýho, že by mi na ni někdo jinej šahal.“

„Já vím, vole.“

Má dost, napadlo Jirku. „Vezmu tě domů, pojď.“

„Renata,“ odsunul muž židli. „Renata je moje ho…“

„Jasně, vole, tak jdeme. Opatrně, hele, já tě radši povedu.“

„Lucka má hnědý voči,“ šeptal ochraptěle muž, kupodivu už mu bylo i docela rozumět. „Má je hnědý, víš, vole?“

Zastavil se na chodníku před hospodou a chvíli chytal rovnováhu. Pořád jemně pršelo a drobné kapky vytvářely ve světle pouličních lamp zářivou mlžnou clonu.

„Ty krávo!“ zařval muž do rozhoupané tmy. „Hnědý, má je hnědý, a ty mi můžeš, víš co! Víš…“

„Chyť se mě,“ řekl jemně Jirka. „Půjdeme domů.“