Sklep

Rex stál zády k domu. Mručení, které vycházelo zpoza jeho vyceněných zubů, se Antonínovi ani trochu nezamlouvalo. „Rexíčku,“ zachraptěl. Strach mu svazoval nohy. „Pojď, potvůrko. Dostaneš buřtík."

Jmenuju se Alžběta Pírková. Je mi jasné, že vás to možná trochu mate, ale jedná se skutečně o pouhou náhodu. Jen to podobně zní. Ale vím, že to mají rádi. Jako bych patřila do rodiny.

 ?   ?

Stavba, co se vynořila ze změti dlouhých stvolů kapradin a houštiny rozbujelého ostružiní, vypadala, jako by ji tam nějaký zfetovaný džin přenesl rovnou z předměstské čtvrti začátku devadesátých let. Zmenšenina podnikatelského baroka toho nejhrubšího zrna, olepená nesourodou řadou přístěnků a přístavků. Architekt takové zvrhlosti, napadlo realitního agenta Netušila, musel být dokonalý egomaniak. I když…, kde není žalobce, není soudce. Každý, kdo ten barák koupil, k němu jednoduše něco připlácl. Naposledy koncem devadesátek, a od té doby už jen chátrá.

„Jsme na místě,“ řekl s úlevou. Fyzičku má, to se musí nechat. Uznale zhodnotil šlachovitou figuru svého čerstvého klienta. Šedivej ježek, maskáčová bunda a jen docela malinký pivní bříško. Starej sportovec.

Antonín Brabec vytáhl z mokrého mechu zabahněnou kanadu a tlumeně zaklel. Nohy už ho začínaly bolet. „To je ono?“ řekl trochu nevěřícně. Na to, aby ho ta bizarní stavba nadchla, v sobě neměl patřičnou dávku romantiky. Zarazila ho, to ano. Chvíli mlčel a rovnal si myšlenky. Hlavně, že je za pár šupů. Antonín byl vždycky realista.

„Doufám, že jste nezapomněl klíče,“ poznamenal. „Určitě to chci vidět zevnitř. Jak dlouho už sem nikdo nejezdí?“

Přejel rukou po studeném kovovém rámu sklepního okénka a zatlačil. Nejde dovřít. No, člověk se tímhle otvorem určitě neprotáhne. Tak leda kuna. Jedna tabulka chybí. Nic,
s čím bych si neporadil. Antonín se s heknutím narovnal. Je to dobrá chalupa, usoudil. Stará, ale bytelná. Kuchyň, veranda, ložnice. Kůlny. Záchod s koupelnou. Septik. To stačí. Poctivý kamenný základy. Bude tam možná trochu vlhko, hlavně v zimě. Ale střechu má dobrou, zaklonil hlavu. Střecha a komín – to je základ. A sklep.

„Chybí příjezdová cesta,“ namítl. „Vláčet se v zimě kilometry přes kořeny s batohem na zádech – vám by se chtělo?“ Zašklebil se. „Zásadní věc, pane Netušil.“ Možná ještě sundá cenu. Jo, to by mohl.

„Letní bydlení,“ řekl realitní agent. „Rekreační objekt, pane Brabče.“ Dal si záležet na správném skloňování. Na buranismy tohoto typu byl citlivý. „Nikdy to jinak nesloužilo. Ovšem, co se týče cesty, jistě se s Lesní správou nějak dohodnete. Kdysi tu určitě byla, jen za ty roky zarostla. Zatím můžete parkovat na poli u lesa, stejně jako dnes.“

Svůj byt pronajmu, zamyslel se Antonín. Paneláku už mám dávno po krk. Zásoby nanosím v létě. Tři kilometry tam a tři zpátky s plným batohem pro mě zatím naštěstí nepředstavujou větší problém. Elektřina je zavedená – cvakl vypínačem – takže vláčení propanbutanových lahví sněhem nehrozí. Nábytek tu zůstal. Lednice, sporák s troubou. Dokonce televize. A funguje. Fajn. Nebyl zrovna příznivcem nechtěných černých hodinek.

„Voda je nezávadná.“ Agent ukázal na studnu. „Ve sklepě máte čerpadlo. Jak říkám, je to chata jen na léto. V zimě…“ Otočil se k domku zády a sevřel rty. „V zimě je odtud všude daleko,“ dodal po chvíli. „Lékař, pošta, obchody – nejbližší vesnici máte tři kilometry.“

„To mi nijak zvlášť nevadí,“ odtušil Antonín. „Tu boudu beru.“

 ?

Ochladilo se. Antonín prošel domem a pečlivě pozavíral okna. Malou chvíli pokuřoval ve dveřích a sledoval, jak se stmívá. Mlha lepkavě kličkovala mezi nízkými větvemi a mísila se s narůstající tmou. Chvíli třeštil oči do přítmí mezi stromy. Pohybuje se tam něco, nebo se mi to jen zdá? Léto bylo příjemnější, pomyslel si. Houby, borůvky. Večerní pivko a cigárko u stolku pod borovicí. Lidé mu nechyběli, měl přece Rexe. Sousedka z města, Venclíková, přijela jeden víkend v srpnu. Zavařila pár sklenic hříbků a také ostružiny. Čerstvá důchodkyně, vdova a pěkná drbna. Nechal ji přespat na verandě a druhý den jí důrazně naznačil, že by se měla co nejdřív vrátit domů. Vám by se tu nelíbilo, řekl. Tohle není nic pro ženskou. Starej chlap jako já. Samota, les plnej divokejch zvířat… Věděl, jak se bojí prasat. Pravda byla, že kolem chalupy nikdy nezahlédl ani kopýtko. Ani zajíce nebo obyčejnou veverku ne, natož divočáka. Vlastně ještě nikdy neviděl tak dokonale mrtvý les. Život začínal až na jeho kraji, na poli, kde parkoval s autem. Ale zrovna tohle vědět nemusíš, ušklíbl se. Ještě, aby ses mi sem nakýblovala. Babo.

 ?

Stál na schodech do sklepa a naslouchal. Nikdy sem nechodil rád. Posledních pár dní se odvážil dolů jen za světla. A jen do prvního podlaží, jak říkal.

Kňučí. Něco se v něm zatetelilo. Zase kňučí.

Sklep měl dvě patra, první jen o pět schodů níž, než podlaha verandy. U zdi se krčila malá domácí vodárna. Antonín vedle ní uskladnil dvě bedny brambor a pár košíků s kořenovou zeleninou. Zelí. Konzervy vyrovnal na polici u zdi. Petky s pivem. Dalo mu práci, všechno sem v batohu nanosit, ale během léta to zvládl. Darlingu se Antonín instinktivně vyhýbal. Fobie z dětství, už tenkrát se toho nevyzpytatelného čerpadla bál. Spustilo vždycky, když musel pro něco do sklepa, jako když se mu vysmívá. Posero. Někdo nahoře právě docela prostě otočil kohoutkem, víme? Stejně kolem něho chodil obloukem.

Žárovka nad jeho hlavou zaprskala a zhasla. Pokolikáté už? Budu sem muset dotáhnout elektrikáře. Chytil se zdi a zkontroloval prudké úzké schody do spodní místnosti. „Nedávno jsem to okýnko přesklil,“ bručel nasupeně. „Jestli je zase venku…“ Naštvaně slezl dolů. Spodní místnost měla maximálně jeden a půl krát dva metry a podlahu z velkých kamenných desek. Byla prázdná, protože, jak Antonín hned zkraje léta zjistil, nic tu nevydrželo déle než dva dny, aniž by to namrzlo nebo zplesnivělo. „No jasně,“ zavrčel. Jedna ze čtyřech malých tabulek stropního okénka ležela na zemi a v přítmí připomínala loužičku špinavé vody. Nechal ji tam.

Když procházel kolem čerpadla, vrčivě se rozechvělo. Je to blbost, pomyslel si Antonín. Srdce mu poplašeně tlouklo. Jsem tu přece sám. Vyběhl schody jako mladík a vrazil do koupelny. Voda prýštila z kohoutků a rozstřikovala se na otlučených dlaždicích. V kuchyni to samé. Špatnej tlak, přesvědčoval sám sebe. Chce to seřídit ventil. Nemohl popadnout dech. Rex drápal na dveře a zuřivě štěkal. Odemkl a pustil ho ven. Psík vyrazil jako blesk a zmizel ve tmě.

„Rexi?“

„Rexi!“

Antonín zíral do mrznoucí tmy, ale neviděl nic, než černé obrysy keřů. Blbeček, napadlo ho. Někam zalezl. Tohle mi dělá poslední dobou skoro každou noc. A zrovna teď, když začíná zima. Zavřel dveře a po chvíli zaváhání otočil klíčem. Zaškrábe si. Usedl před televizi, ale ztlumil zvuk, aby psíka nepřeslechl. Zas se nevyspím. Kolikátá noc už to bude? Copak tomu psovi úplně hrabe? Možná cítí fenu. Dole ve vesnici nejspíš hárá nějaká čubka. Přivřel oči. První barák je odtud minimálně tři kilometry. To je teda sakra dobrej čich. Úplnej policejní pes… Usnul.

 ?

Vzbudil ho chlad. Kalné ranní světlo se dralo skrz ojíněné tabulky. Antonín ztěžka vstal. Po noci strávené v křesle před poblikávající televizí ho bolelo celé tělo. Cítil tlak na prsou. A v kamnech je tma. Budu muset znova roztopit. Znepokojeně si odchrchlal. Možná měl ten Netušil pravdu. V zimě je to tady pro starýho člověka těžký. Vytáhl mobil a zkontroloval displej. Bez signálu. Poslední dobou se to stávalo čím dál častěji. Kdybych třeba uklouzl, pohlédl na schody u sklepa, nebo se mi jen udělalo špatně, najdou mě až na jaře. Pes! – došlo mu najednou. Celou noc byl venku. Dobelhal ke dveřím a chvíli zápolil s přimrzlým klíčem. „Zaplaťpánbu,“ ulevil si. Rex seděl na prahu a třásl se zimou. „Troubo,“ řekl Antonín. „Ty malej pitomej troubo.“ Nejde na pelech, sledoval zvíře znepokojeně. Motá se uprostřed kuchyně a klepe se jak sulc. Rezignovaně sbalil deku a přenesl ji Rexovi co nejblíž ke kamnům. „Zatopím,“ řekl a zabalil roztřeseného voříška do svého teplého županu. „Doufám, že ses konečně poučil.“

 ?

Utíká každou noc. Vyhlédl z otevřených dveří. Ani se nepokoušel volat. Nepřijde, to je jasné. Hlavně, že zatím nenastydl. Antonín zaklonil hlavu k tmavé obloze a zhluboka nasál vzduch. Noc byla cítit vlhkým chladem, jako by každou chvíli mělo začít sněžit. Vrátil se do kuchyně a přiložil. Omlácená replika venkovské pece už měla nejlepší léta za sebou. Chtěl jsem akumulačky, práskl litinovými dvířky. Ale zdejší příkon na ně nestačí. Museli by sem natáhnout nový vedení. Lesem, pane Brabče? Šklebili se mi do očí. Kvůli jedný chatě? A vy si to zaplatíte? Navíc, jak pravil jeden z těch důležitejch ouřadů. Tohle je chráněná krajinná oblast. Vy jste to nevěděl? Antonín si zlostně odfrkl. Ještě si popovídáme, Netušile. Ale ta cesta tam určitě byla, bránil se. Je ve starejch mapách. V lese je ještě chvílema vidět průsek, kudy asi vedla, než úplně zarostla. Vždyť tam dole, pod kopcem musela stát vesnice, dokonce i teď místy zakopávám o zbytky základů. Chtělo se mu řvát. K čemu by asi měla zahrada tak velký vrata, kdyby vedly jenom mezi stromy? Možná po digitalizaci, zacenil se ten hnusnej červ. Pak bychom se o tom možná mohli začít bavit. Zatím…

 ?

„Rexi!“ Sledoval hustou bílou páru, co se mu zvedala od úst. S večerem silně přituhlo. A ten zatracenej vořech zase dřepí venku. Pes seděl uprostřed zahrady a černě se odrážel od slabého sněhového poprašku. Nehýbal se. Ještě že je tak huňatej. Matka jezevčice a otec? Nikdo ho neviděl, ale musel být o dost větší a určitě pořádnej chlupáč.

„Pěknej samec,“ konstatoval. „Tak už pojď domů. Dyť tady zmrzneš. No tak, ke mně!“ Vážně, řekl si. Tentokrát se mi to určitě nezdá. Něco se tam hýbe, v lese, mezi stromy. Něco jako stín. Napnul uši, ale nezaslechl ani zapraskání zlomené větvičky. Jen… Malou chvíli měl pocit, že slyší píšťalku, jen kratičce, čistě a jasně uprostřed zmrzlého vzduchu. Ne, to je pitomost. Píská mi v uších. Stárnu. Hluboké chladné ticho lesa ho skoro dusilo.

Přituhuje, usoudil. Zvířata se začnou stahovat k lidskejm obydlím. Radši bych měl toho ňoumu odtáhnout domů. Opatrně došel až k Rexovi. Klouzalo to a o jednu namrzlou větev si málem podvrkl nohu.

„Rexi?“ Vrčí, uvědomil si, když ho chytal za obojek. „Co děláš?“ Stažený obojek ho studil v ruce a na ušlapaný sníh kolem zvolna kapala krev.

„Ty zmetku!“ zaječel Antonín. „Tys mě kousnul, magore jeden!“ Byl v šoku. Za celých jedenáct let, co Rexe měl, se mu nic podobného nestalo. „Chcípni si tam!“ zařval ještě mezi dveřmi, než zabouchl.

 ?

Uvařil čaj a dolil ho rumem. Pyžamo a ohřívací láhev do postele. Zítra musím dojít nakoupit. A zajdu do lékárny. Nějaký náplasti se vždycky hoděj. Kysličník.

Ruka kupodivu nevypadala nijak hrozně. Jen škrábnutí, to se rychle zahojí. Vyčistil si ho jodovou tinkturou, ale pořád na to musel myslet. Co to do toho čokla vjelo? Takovej starej ňouma, ani zuby už nemá všechny, pomyslel si, než usnul.

Vzbudilo ho cvakání za dveřmi do sklepa. Jako když se tříští sklo. Hodil na sebe župan a opatrně otevřel, ale hned mezi dveřmi se zarazil. Nějak drhnou. Všiml si vrstvy jinovatky a ledu těsně u prahu. Schody jsou omrzlé, uvědomil si. Jak je to možný? Zdola se vyhrnul řezavý chlad. A žárovka zase nesvítí.

Vy tady sháníte volnou nemovitost? Najednou se mu vybavila prodavačka z koloniálu v nejbližší vesnici. Tady v okolí nic není. V Sýcově za lesem, tam jsou pěkný chaloupky, ale jestli je nějaká na prodej, to vám neřeknu. Držela v ruce oschlý preclík a lámala ho na malé kousky. Slepičkám, řekla, když si všimla, že se na ni dívá. Dám vám kontakt na místní realitku, vytáhla papír a propisku. Hlavně si nekupujte tu boudu v lese. Proč? – zeptal se. No, zaculila se ta ženská. Dřív tam byl hřbitov. Patřil k vesnici, po válce ji celou srovnali se zemí. Koncem šedesátejch let ho koupil nějakej bolševickej zbohatlík, zelinář, či co… Nechal to tam vybagrovat; kosti naházeli do lesa, ať si je zvěř přebere. Na některejch prej ještě byly vlasy. Bejvalou kapličku, včetně vedlejší hrobky, si dal ten buran přestavět na rekreační chalupu. Že z tý hrobky bude skvělej sklep. Ušklíbla se. Tady máte telefon na pana Netušila, řekla. Ten vám něco sežene.

Proč jsem ji neposlouchal? Žvanila a žvanila.

Hned první zimu, dodala ještě s uspokojením. Jel zkontrolovat vodu a pořádně to tam pozamykat. Když se pár dní nevrátil, začali ho hledat. Našli ho ve sklepě, ležel až dole, ztuhlej a nataženej jako v rakvi, ruce zkřížený na prsou. Ale, zvedla další preclík a chvíli do něj hleděla jako do krasohledu. Všechny kosti měl zlámaný. Takhle – s gustem přelomila vyschlé těsto. Chruplo to a na pult se snesla sprška tvrdých drobků. Tady tomu baráku nikdo neřekne jinak než…

Jedním uchem tam, druhým ven. To máte z Blesku? – zeptal se jízlivě. Každá obec má nějaký legendy, řekla klidně. Dobře pořiďte.

Sklep. Hrobka.

Zabouchl a pečlivě zastrčil závoru.

 ?

Sklenice, které zavařovala Venclíková, seděly na policích roztržené mrazem a na zem pomalu odkapávaly zbytky ostružin a naložené houby. Ale čerpadlu se nic nestalo, oddechl si Antonín. I zbytek brambor v bedně u zdi vypadal nedotčeně. Nedokázal si to srovnat v hlavě. Kompoty na policích rupnou mrazem a jinak nikde nic? Antonín byl ryzí pragmatik, podobné nelogičnosti ho vytáčely. Jako by ty zavařovačky něco sevřelo ledovým dechem a vzápětí vyvanulo sklepním okénkem zpátky mezi stromy. Blbost.

Uklízel. Dával pozor, aby se nepořezal o střepy. Už to stačilo, pohlédl na čerstvý obvaz. V pokousané ruce mu začínalo škubat. Nejdřív vytřel a potom vynosil do předsíně všechny zbylé konzervy. Pivo v petkách zmrzlo na kost – bude to humus – usoudil, ale vyhodit ho nedokázal. Venku svítilo slunce. Rex seděl za dveřmi, vrtěl ocáskem a tvářil se jako by nic. Antonín mu navlékl obojek a dopřál mu jednu z posledních zbylých konzerv. Pak vyšel ven a několikrát zvolna obešel dům. Rozbitého sklepního okénka si nevšímal. Díval se na kamenné kvádry v základech domu. Většina byla z pískovce, ale viděl i žulu, tmavou, tvrdou a lesklou. Přidřepl a opatrně sloupl mech z jednoho většího kamene. Jsou tam písmena, zamrazilo ho. Omšelá a skoro nečitelná, ale… Elizabeth Birke. 1852. Je něco takovýho možný? Rychle očistil další. „Anton Veit?“ – slabikoval s námahou. „Kristepane. Copak je ten barák postavenej ze samejch náhrobních kamenů?“

„Tohle musíme nějak vyřešit,“ řekl psovi. „Zítra si uděláme procházku. Nakoupíme.
A taky zavolám tomu křivákovi. Jméno nevyslovil, ale byl si jist, že pes ví, o koho se jedná. Nebude to jednoduchý. Byt jsem pronajal s výpovědní lhůtou na dva měsíce. Ale pak odtud hned vypadneme. Jestli už nebude pozdě. Pozdě? Rychle tu myšlenku zaplašil.

 ?

Sněžilo celou noc. Zamkl a nepustil Rexe ven. Zavřel se do ložnice a uši si zacpal polštářem, aby neslyšel to zoufalé vytí a škrábání na dveře. Pěkně je zrychtuje, napadlo ho, než usnul. Budu je muset znova natřít.

Ráno bylo jasné, že z výletu do vesnice nebude nic. Les zmizel v načechraných závějích a na zapadané smrčí se neustále sypal další těžký sníh. Antonín stál rezignovaně ve dveřích a sledoval čenichajícího Rexe. S rozedněním se uklidnil, ale pořád se tvářil uraženě.

„Podívej, co jsi udělal,“ ukázal Antonín na dveře. „Hanba! Ještě chvíli, a vyhryzal bys do nich díru.“ Vytáhl z dřevníku kus plechu a spodek dveří zatloukl. „A máš po srandě,“ sykl. Stejně mě nevnímá, uvědomil si. Civí do lesa. Že by poslouchal, jak trylkujou ptáci? Teď, uprostřed zimy? Píšťalka – došlo mu. Zabouchl a rychle vyběhl na půdu. Schody bral po dvou. Jestli tam někde ten vtipálek je, shora ho budu mít jako na dlani.

Les pod jeho nohama byl bílý, čistý a tichý a dokonale prázdný. Přestalo sněžit a závěje pod stromy mizely v hlubokých odpoledních stínech. „Sakra!“ zařval Antonín. „Do prdele! Táhni do prdele!“

Už slézal dolů, když si všiml proutěných košů ve stínu u zdi. Naskládal jsem je do sebe, vzpomněl si. A otočil jsem je dnem nahoru. Teď stál největší koš ve tmě za komínem, lehce zaklopený popraskaným víkem. Pomalu k němu došel a otevřel ho. „…žíši!“ vyjekl. „To snad?“ Ani v půdním přítmí nemohl pochybovat o tom, co vidí. Koš byl plný kostí. Dlouhé i krátké, obratle, prstní kůstky, dokonce zbytek čelisti s  jedinou zachovalou plombou a vypadanými řezáky. Antonín ji vzal do ruky a na bříšcích prstů mu ulpěla hlína a suché jehličí. „Panebože,“ zašeptal otřeseně. „Kde jsem se to octnul?“

 ?

Nepamatoval si, jak se dostal dolů, ale seděl v kuchyni, s panákem posledního rumu před sebou. Pořád ještě se mu trochu klepala kolena. Pomalu vstal a převlékl se do pyžama, ale neulehl. Rex šramotil v předsíni a kňučel. Antonín pootevřel kuchyňské dveře, aby ho zavolal, ale když viděl psův zběsilý výraz, raději zase rychle zabouchl. Měl bych jít spát, usedl do křesla. Do zítřka stejně nic nevyřeším. Připadal si jako ochromený.

Nahoře někdo chodí, uvědomil si v polospánku. Nahoře…

Z dřímoty ho probralo až zařinčení skla. Opatrně nahlédl do předsíně. Rozbitým oknem dovnitř protékal mrazivý vzduch a slepoval Antonínovi nosní dírky. Venku bude dobře deset pod nulou, blesklo mu hlavou, ne-li víc. Rex zmizel, jen na zbytcích okenních tabulek ještě povlávaly cucky chundelaté srsti. V měsíčním světle jasně viděl krvavé střepy a drobné tmavé cákance na sněhu pod oknem. Antonínovi se roztřásly ruce. Proč to udělal? Pořezal se. Vždyť to zvíře se chová, jako když je bez sebe hrůzou.

Rex stál zády k domu a zadní nohy se mu třásly jako v horečce. Mručení, které vycházelo zpoza jeho vyceněných zubů, se Antonínovi ani trochu nezamlouvalo. „Neboj se,“ řekl rozechvěle. „Já tě v tom nenechám.“ Sundal z hřebíku vodítko a pomalinku vyšel na zahradu.

„Rexíčku,“ zachraptěl. Strach mu svazoval nohy. „Pojď, potvůrko. Dostaneš buřtík.“

 ?

„Dej mi čtvrt kila gothaje.“ Oplácaná mladá žena s mastným culíkem nacpala do sáčku posledních deset rohlíků a hlasitě si povzdechla. „Furt žerou. Mám v mrazáku ještě pár rajčat s paprikama, udělám jim lečo. Hele,“ otočila se na prodavačku. „Nevíš, co to bylo minulej tejden u lesa za manévry, Bětko? Prej tam někoho našli.“

„To byl ten dědek, co si koupil Márnici,“ odtušila hubená odbarvená blondýna v růžové bundě. Před chvílí vešla a teď se prohrabovala sáčky s gumovými medvídky. „Říkala mi to Polanská, bydlí kousek od lesa. A nech mi tam aspoň dva rohlíky, Jíťo.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ podotkl mastný culík.

„Našel ho hajnej. Seděl u auta. Měl na sobě jen pyžamo, župan a na bosejch nohách crocsy. Nepochopím, proč takhle oháknutej bloumal lesem v patnácti pod nulou. Nemáš oříškovou Milku, Bětko? Kluci zalehli s chřipajznou, ale stejně zloběj jako čerti.“

„Nejseš v Lídlu,“ poučila ji Bětka. Vem jim velký lentilky.“

„Prej měl v ruce vodítko,“ pokračovala blondýna. „Asi se mu zaběh pes. Nejspíš zabloudil, když ho hledal. Prej když ho saniťáci strkali do auta, nemohli mu to vodítko vyndat z ruky, aby mu ty zmrzlý prsty neulámali,“ dodala natěšeně. „Nevíš, jestli to přežil?“

„Nemám tušení. Nic se ke mně nedoneslo,“ řekla nezúčastněně prodavačka.

„Četla jsem ve Zpravodaji, že je ten barák zase na prodej. Ty furt couráš po lese, nechceš si ho koupit?“ Jíťa zabublala, až se jí macatá prsa pod bundou nebezpečně vzdula. Prdne ti zip, pomyslela si Bětka. „Máš pocit, že nevím, co s penězma?“ opáčila.

„Vlastně měl ten dědek kliku,“ poznamenala zamyšleně majitelka růžové bundy. „Toho předchozího našli v lese až na jaře, a to už byl pěkně načatej. Myslíš, že tam straší?“ zeptala se najednou.

„Těžko říct,“ prodavačka pokrčila rameny. „Nakonec – proč by nemohlo? Jednou tam byl hřbitov, to tomu baráku nikdo neodpáře. Je to posvátný místo.“ Vytáhla z krabice dvě roksová lízátka. „Dej je klukům. Ať se brzo uzdravěj.“

  ?

Sledovala, jak odcházejí. Když zmizely ve tmě, zamkla a stáhla rolety. Posvátný místo, povzdechla si. Kdo vám řekl, že s něčím takovým se dá kšeftovat? Pomalu natáhla oteplovačky a tlustou bundu. Čepici, šálu a rukavice položila na pult. Vezme si je až na odchodu. V lese bude zima. Otevřela šuplík, vyndala kostěnou píšťalku a notýsek ze zažloutlého papíru. Okraje některých listů se už začínaly sypat, ale úhledné, bledě fialové písmo šlo přečíst ještě docela dobře. Anna Bazall. Anton Blachke. Elizabeth Birke. Stovky jmen. Jsou tam všechna, seřazená pěkně podle abecedy.

 ?   ?

Jmenuju se Alžběta Pírková. Nenechte se mýlit, nejsem s nikým z nich nijak spřízněná. Je to jen vzdálená fonetická podoba. Jsem sběračka kostí. Tenhle úkol se u nás dědí z babičky na vnučku, stejně jako křestní jméno. Stěhujeme se, kde je nás zrovna potřeba. Procházíme krajinou, píšťalka tence trylkuje, a když zmáčkneme tu správnou dírku, odpuzuje mrchožrouty; třeba zrovna ve psech probouzí záchvaty panického děsu.

Pískám, a mrtví poznají, že jsem to já. Ukážou mi místa, kde prudký déšť nebo jarní tání slouply tenkou vrstvu zeminy a nabídly světlu jejich opuštěné kosti. Divili byste se, kolik jich po těch desítkách let ještě nacházím. Sbírám je a suším; k tomu účelu nejlíp slouží koše na trávu na půdě toho hnusného stavení. Musím to stihnout, než napadne sníh. V zimě, když kosti proschnou, prošlapu si cestu až do domu, roztopím pec a jeden kousek po druhém pomalu přikládám. Nevím, které jméno komu náleží, přečtu je tedy všechna. Nad ránem vezmu teplý popel, požehnám ho a uložím v místech, kde kdysi stály jejich hroby. Musí to být dřív, než přijde další tání. Musí to být na posvěcené půdě.

 ?

Vy pořád něco prodáváte, něco kupujete. Ani hřbitovy se tomu nevyhnou. Potřebujete spoustu zbytečností. Nové supermarkety, parkoviště, chalupy… Co s nějakými kostmi?

 ?

Čekají, dokud se poslední kůstka nerozpadne v prach. Nechali jste je bloudit po lese.

 ?

Budu mít někdy vnučku, kdo ví? Možná právě ona pomůže odejít poslednímu z těch nešťastníků. Nakonec spálí notýsek. Píšťalku předá dál. Je tak jemná a hladká. Je prastará, vyrobená z dívčí kosti. Nikdo ji nesmí zničit. Nějaká práce tu pro ni vždycky zbude.