Navzdory inspiraci vyvolané zprávami v tisku i na internetu, je tohle čistá fabulace, jiný příběh, jiný let.
Pravda o zmizelém letu č. QS 2359
aneb utajený příběh pražského důchodce Karla Kadeřábka
Pohodlně se rozvalil na proutěné židli hotelové terasy a objednal si další pivo. Času dost, napadlo ho s úlevou, autobus na letiště dorazí až za hodinu a Božka ještě balí kufry v apartmánu. Aspoň se tenhle potenciálně poslední kousek obejde bez jejího hlasitého mentorování. Opřel se a nastavil tváře dopolednímu sluníčku. Doma si dám gambáč, zasnil se, nebo plzničku. Žádnej serovar, jako tady.
Možná bych tam měl vrazit ještě panáka, zamyslel se. Božena plaší, co se ztratilo to letadlo, pořád mele, že ji do toho zpátky nikdo nedostane. Jak se teda chceš dostat domů, řek jsem jí. Klidně si tady zůstaň, ale za svoje, a se mnou nepočítej.
Pořád to mezi lidma jede, zaposlouchal se do diskuze u vedlejšího stolu. O ničem jiném se vlastně ani nemluví. Očekávaný odlet z dovolené tím dostal příchuť nevyžádaného dobrodružství.
„Unesli ho arabáši,“ pronesl důležitě otylý čtyřicátník a otřel si zpocené oloupané čelo. „To je jasný jako facka.“
„Skoro čtrnáct dní a nic?“ oponoval mu od pohledu dobře situovaný důchodce s černými brýlemi a výraznými kouty v prošedivělých vlasech. Tlustý zlatý prsten na prostředníčku.
Kasíno, odfrkl si v duchu pohrdavě Karel. Hogo fogo, i s tou jeho babou, chytrej jako rádio.
„Kdyby je unesli teroristi,“ pokračovaly zazobané kouty, už dávno by s tím vyrukovali. Al Kaida by triumfovala Hamas, a hlásili by se k tomu jeden přes druhýho, včetně takovejch, který ani nikdo nezná. A už dávno by předvedli spoustu nereálnejch požadavků, jako že třeba vyměněj těch sto třicet lidí na palubě za nějaký svoje prominentní vězně. Anebo by to už dávno naprali někde do věžáku. A ne, skoro čtrnáct dní, a pořád nic.“ Poťukal ozdobeným prstem na sklo. „Podle mě normálně spadli a ležej i s tím strojem někde na dně moře…“
„Nestrašte,“ vypískla zmalovaná ošperkovaná diblice na židli vedle a nervózně zahrabala v kabelce po cigáru. „Budu se bát celou cestu.“
Jen si v letadle nenadělej do šortek, pomyslel si nepřejícně Karel. Ty poslední smažená velrybo z týhle pláže.
Otravoval se tu. Po snídani na pláž, lehátko, pivo, noviny, oběd, lehátko, pivo, večeře, pivo, pivo, pivo. Když plná penze, tak nic nevynechat. Pásku na ruku a sežrat všechno. Nebavilo ho to. Doma by si v klidu zašel na ryby, pak za klukama, do hospody. Tady měl celou dobu vedle sebe Božku, svou milovanou ženušku, rozkynou na lehátku jak vařenou bramboru. Zvedla se jen, aby se namočila, ani si nešla zaplavat. Prej, aby měla barvu, ušklíbl se. Jako kdyby jí to ještě mohlo nějak pomoct. Aby všechny ty slepice z bejvalý práce hned viděly, že byla v Řecku. Až doma vleze na váhu, pomyslel si zlomyslně, to zas bude antré…
„Ještě jedno,“ zamával zhnuseně na číšníka, „Van bír, fofrem!“ Než dorazí Božena. Představil si, jak Božka právě teď souká svoje vykrmené kýty do květovaných letních kalhot v marné snaze zatáhnout zip a otřásl se.
„Třeba je unesli mimozemšťani?“ zaculil se nejistě vychrtlý obrýlenec a majetnicky k sobě přivinul svou pobledlou vyplašenou ženušku. Splihlý vlasy a dlouhá barevná sukně, změřil si ji Karel pohledem. Praštěná ezoterička. Paka, pomyslel si. Trávožrouti. Celou dobu se tu cpou jen samejma salátama a snad dokonce nějakejma kořínkama, to si můžou vyhrabat na louce v parku a nepotřebujou jezdit někam k moři. Navíc se tu tak poctivě mazali všema těma superfaktorovejma sračkama, že ani nejsou opálený. Intelektuálové.
„Máte tady volno? Můžu si přisednout?“
„Mimozemšťani,“ utrousil opovržlivě Karel. „Slyšel jste to? Samozřejmě, že si můžete přisednout.“
Muž byl poměrně mladý, Karel ho odhadl tak na třicet. Toho už jsem musel někde vidět, napadlo ho. Ale v našem hotelu určitě nebyl.
„Neznáme se?“ zeptal se. „Já jsem Karel.“
„Štefan,“ řekl muž. Přitáhl si židli a položil na stůl svou sklenici piva. Ruce se mu zřetelně chvěly.
Vypadá vyplašeně, usoudil Karel. Nebo spíš tak nějak – uštvaně. Tmavý, krátce střižený ježek. Je špatně oholený. Černé kruhy pod očima, jako někdo, kdo už nespal pěknou řádku nocí. Mužův vytřeštěný výraz Karla lehce zneklidňoval.
„Na zdraví,“ řekl, aby řeč nestála a zvedl sklenici. Oba se napili, ale Karel si nemohl nevšimnout, jak muži tenké sklo zacvakalo o zuby. Vážně se mu dost klepou ruce.
„Letíte s námi?“ Možná je tak rozhozený z toho letu, jsou i takoví. Poseroutka.
„Ne,“ odpověděl muž a přidal náznak pokřiveného úsměvu. „Ještě tady nějakou dobu zůstávám.“
V Karlovi se probudil vášnivý čtenář detektivních paperbacků. Tenhle člověk se skutečně chová divně, a k tomu i divně vypadá , už jen to jeho oblečení. Má na sobě tříčtvrteční kapsáče a tričko, a obojí vypadá jako něco, co koupil v obchodě u pláže víc než před týdnem a celou tu dobu, dokonce ani na noc, to ze sebe nesvlékl. Tričko bylo navíc docela nechutně cítit potem.
„Lidi jsou plný toho pitomýho ztracenýho letu,“ nadhodil Karel. „Nedokážou mluvit o ničem jiným.“
Muž jen pokrčil rameny. Mlčel.
Sklenici drží levou, zaznamenal Karel. Celou tu dobu, co tu se mnou sedí, má pravou ruku sevřenou v kapse. Uvědomil si, že ho ten člověk začíná znervózňovat. Nakonec budu paranoidní jako ta moje praštěná baba, napadlo ho otráveně. Poprvé za celou dovolenou mu Božena začala chybět.
„Přistane,“ řekl muž a víčka mu nad vybledlýma očima úzkostně cukala. Napil se. „Cestující vystoupěj a řeknou, že měli úplně klidnej a bezproblémovej let.“
Postavil poloprázdnou sklenici na stolek tak prudce, až pivo vystříklo.
„Promiňte,“ omluvil se tiše.
„Trochu jste mě zklamal,“ zakřenil se Karel. „Takže zase mimozemšťani, co? Jako ten zelenáč vedle? Vrátěj letadlo i s posádkou a nikdo si nebude nic pamatovat. Jen budou mít za krkem dírky,“ rozchechtal se.
„Co?“ vyhrkl zmateně muž. Vypadal naprosto nechápavě. „Jaký…?“
Určitě ho znám, lámal si hlavu Karel. Ale odkud?
„Musím jít,“ řekl ten člověk zastřeně ochraptělým hlasem. „Přeju vám příjemný let, Karle.“ Pečlivě po sobě zastrčil židli a zamířil na pláž. Karel se za ním díval, jak kráčí zálivem směrem k útesu s pravou rukou stále zabořenou v kapse a vlny mu mokře ošplouchávají sandály.
„Kdo to byl?“ zeptala se Božka.
„Nevím,“ Karel rychle dopil svoje poslední pivo. „Ňákej cvok.“
„Přijel autobus,“ řekla Božka. „A ty už zase chlastáš.“
Muž přebrodil záliv a vyšplhal po skále až nahoru. Celý ostrov měl jako na dlani. Letiště. Moře. Nekonečnou tmavou modř oblohy. Křik racků. Vítr se mu opíral do trička a sušil zpocené čelo. Zhluboka se nadechl, našpulil rty a pomalu vydechl. Ještě jednou, a znovu bez úlevy.
Dítě se na něho dívalo. Veliké, čokoládově hnědé oči. Tak pět let, ne víc.
„Co tu děláš?“ zeptal se. „Kde máš mámu? Tady to není bezpečný, mohl bys spadnout dolů.“
Nerozumí mi, napadlo ho. Jsem cizinec.
„Někdy si něco strašně přeješ,“ řekl. „A pak…“ Znovu si těžce povzdechl.
Chlapec mlčel a upíral na něho temný pohled obrovských, skoro černých očí.
Chceš žít jinak, pomyslel si muž. Nemá cenu o tom mluvit, ne s dítětem, ne tady. Jinak...
„Něco ti dám,“ sáhl do kapsy a vyndal malý model letadla. Opatrně si ho položil na dlaň a čekal, až ucítí ozvěnu jemných vibrací.
„Už nemůžu,“ zašeptal. „Možná se některý věci daj v životě zvládnout jen jednou.“
Zářící dětské oči. Děti ještě dokážou věřit.
„Boeing 737,“ řekl, když chlapci opatrně vkládal model mezi drobné prsty. „Zvedni ruku. Musíš myslet na to, že chceš, aby letěl. Potom hoď.“
Odvrátil se, otočil se k dítěti zády. Nechci to vidět, napadlo ho. Nechci. Znaveně dosedl mezi stébla tvrdé trávy a položil hlavu do dlaní.
„Uletěl mi,“ ukázalo dítě prázdné dlaně. Možná ani nemluvilo, ale muž mu rozuměl. „Je pryč.“
Klekl si, podíval se směrem k moři a zhluboka nadechl slaný vzduch.
„Proč pláčeš?“
Zavrtěl hlavou.
„Kam teď půjdeš? Vrátíš se domů?“
„Možná taky poletím,“ řekl muž. „Běž dolů, zpátky za mámou. Ať se ti nic nestane.“
„Už to vím,“ poznamenal Karel, když opouštěli letištní parkoviště a mířili domů. Zaplať pánbu, napadlo ho. Let byl klidnej, turbulence skoro žádný a Božena celou cestu spala, protože se narvala stilnoxem.
„Co, jako?“
„No ten člověk, ještě před hotelem. Ten pošuk, co tvrdil, že to zmizelý letadlo přistálo a nikdo nic nevěděl. Kdo to byl.“
„A kdo, teda?“ zeptala se otráveně. Karel je starej magor. Pořád s něčím otravuje. Budu dělat, že poslouchám, jinak se ho nezbavím.
„Přece pilot,“ zaculil se Karel. Druhej pilot toho letu, co jsme s ním letěli před čtrnácti dnima tam. Viděl jsem ho v kokpitu, když jsme nastupovali. Srandista. Já ho hned nepoznal, protože nebyl v uniformě.“
„To nemoh bejt on, Karle, to ses splet,“ řekla Božka.
„Byl to on. Já si lidi pamatuju.“
„Já vim, ty seš ten Šerlok,“ ušklíbla se. „Ale teď se pleteš. Nemoh to bejt on, protože to letadlo se pak hned vracelo zpátky. A nikdy nedosedlo, brouku,“ dodala škodolibě. „To byl ten let, co někde zmizel.“ Spokojeně se zavrtěla na sedadle. Dědek, pomyslela si. Bude na mě dělat chytrýho, a přitom má hovno pamatováka.
„Hele,“ ukázala stranou. „Na starým letišti jsou ňáký manévry.“
Let QS 2359, boxing 737 společnosti Travel Service, který před dvěma týdny záhadně zmizel z radarů, právě přistál na starém Ruzyňském letišti…
Karel seděl v křesle u zpráv, zatímco Božena v koupelně ládovala pračku a zíral na obrazovku s pocitem, že mu právě nějaká ledová spára sevřela žaludek těsně vedle srdce. Ještě dostanu infarkt, zalil ho ledový pot.
Posádka uvedla, že let proběhl bez problému…
Bez problému, napadlo Karla, kde už jsem to slyšel.
…nabízí se otázka, kde vzal stroj palivo, jestli byl ve vzduchu celou tu dobu, což je logicky nemožné… pilot i posádka byli převezeni k výslechu, cestující prozatím čekají pod dohledem ve staré letištní hale. Jsou rozhořčeni, protože nikdo z nich zřejmě vůbec netuší, že přistáli o celých čtrnáct dní později, než měli…
„Božka,“ zasípal Karel. „Božka, slyšíš to?“ Semetrika jedna, chtěla by ze mě dělat vola.
Posádka i cestující jsou v naprostém pořádku, jedinou záhadou je, že chybí druhý pilot Štefan Janíček. Byl celou dobu se mnou v kokpitu, tvrdí kapitán, ale před přistávacím manévrem se najednou ztratil, nejdřív jsem si myslel, že si jen odskočil na toaletu…
Panebože, pomyslela si Božena ztuhlá nad pračkou se svazkem Karlových podvlékaček. Snad se z toho mýho dědka nestane na starý kolena nějakej ten senzibil. Ale, honilo se jí hlavou, nakonec, na tom by se dali i trhnout slušný prachy. Takový přilepšení k důchodu.
„Ty jsi tvrdil, že se ten pošuk jmenoval Štefan, že jo?“ zahalekala z koupelny.
Nedá mi pokoj, napadlo Karla. Znám ji. Jestli to přiznám, už nikdy nebudu mít klid.
„Ne,“ řekl důrazně. „Já se splet. To musel bejt nějakej místní blázen.“
„A už zase nasáváš,“ zaryla Božena zklamaně.
„Jdeš o víkendu na ryby?“ zeptal se Karlův nejlepší kamarád Pepa. „Už ses z tý dovolený trochu vzpamatoval?“
„Božena,“ utrousil Karel. „Znáš to. Dáme ještě jeden kousek, ne?“ zamával k výčepu.
„Už ho našli,“ zapíchl Pepa ukazováček do novin. „Píšou to v Blesku. Prej ho před pár dny vyplavilo moře. Utopil se.“
„Kdo, prosimtě?“
„No Janíček, ten druhej pilot, co zmizel. Identifikovali ho. Na to z jaký vejšky musel spadnout - teda nechápu, jak se mu to povedlo - prej ani nebyl rozmáznutej. Taky je pro ně záhada, že byl v civilu, a ne v uniformě. Musel se někde převlíct.“
„Ňáká kachna,“ utrousil Karel. „Novináři asi nemaj o čem psát.“ Zapálil si a zhluboka nadechl kouř. „Vokurková sezóna,“ uklidnil roztřesená kolena dalším mohutným šlukem a oklepal popel do zamatlaného popelníku.
„Kachna.“
