Noc Jezdce

„Do prdele,“ klela Sylva. „Já už se s tou krávou odmítám táhnout. Když neumí chlastat, tak ať příště pije limonádu.“ Sundala si z ramene Zuzany ruku a zhnuseně se usadila do mokré trávy. „Kristepane, nenabli si přímo do klína!“ zuřila. Hrabala se po kapsách a hledala cigára, aby se uklidnila. Najednou se zarazila. Ruka se zapalovačem zůstala strnule napřažená uprostřed pohybu. „Slyšíte to? Sakra, slyšíte to taky, nebo hrabe jenom mě?“ - malá ukázka z "Přejití". Knížka jako celek nese základní rysy hororových románů, ale její děj probíhá a vyvíjí se přece jen jinak, než by čtenář čekal. Takže vítejte u Jezera položeném uprostřed neudržovaných lesů, s partou mladých lidí na archeologických vykopávkách, v místě, které z každého doslova vytahuje jeho ukryté nejtemnější stránky. Jezero, kaple, strach a všude kolem Nepřekročitelná Temnota...

Noc jezdce

I.

Následující den jsme strávili částečně v opatství, kde Vacík zapečetil hrobku a potom jsme všichni společně odešli do Všechleb. Intoš a ostatní kluci včetně Františka třídili na faře fotky a psali podrobnou dokumentaci nálezu. My s holkama jsme dostaly volno, jen tak jsme se poflakovaly kolem a válely se na sluníčku a pak se šlo hromadně do hospody. Klasická pařba. Oslavovalo se. František se nezúčastnil. Nikdo nevěděl, kam odešel, jen já tušila, že bude nahoře na kopci. V kostele… Rozhodně neměl náladu na oslavy. Hledá protijed, napadlo mě. Necítila jsem se bez něho dobře, ale nahoru jsem za ním nešla. Určitě potřeboval zůstat sám, aby získal čas a klid na přemýšlení. Že s námi nebude slavit ani Daniel bylo předem jasné. Večer odešel beze slova z fary, nerozloučil se ani s Františkem. Z jeho divného pohledu na mě šla úzkost. Bude sám v kapli… Copak se vůbec nebojí? Není mu těžko, samotnému před tím hrozným obrazem? Bylo mi ho líto, a zároveň jsem k němu cítila lehký odpor. Je tak divný, že se člověk v pocitech k němu vůbec nedokáže vyznat. Sáhla jsem za tričko a lehce stiskla kančí zub. Najednou mě něco napadlo. Ty znaky kolem kříže, kde jsem je už viděla. Udělalo se mi špatně. Nebudu na to myslet, ne, nebudu se tím zabývat. To nemůže být ono, přece ani nejsou pořádně vidět. Je to nesmysl, dokonalá pitomost…

Po půlnoci jsme odcházely z hospody. Jen holky, kluky by odtamtud dostalo, jen kdyby došlo pivo a rum. Romana i Zuzka byly slušně nametené a my ostatní, co jsme na tom byly jen o trošku líp, jsme je nějak musely dostat lesem zpátky k Jezeru. Nevypadalo to zase tak složitě, obloha byla úplně jasná a svítil měsíc. Navíc Sylva měla silnou baterku. Dotáhly jsme ty dvě nahoru ke kostelu a chvíli seděly a dívaly se na hvězdy. Hodně se ochladilo. Dala se do nás zima. Holky začínaly pomalu střízlivět.

„Jdeme, nehodlám tady kvůli těm dvěma slepicím zmrznout.“ Karla měla jasno. „Jestli se tu chtěj válet do rána, nic jim v tom nebrání.“ Zuzanu jsme musely chytit mezi sebe, protože pořád padala, ale Romana už fungovala sama. Takhle jsme slezli dolů z největšího srázu a na louce si udělaly pauzu na zotavenou.

„Do prdele,“ klela Sylva. „Já už se s tou krávou odmítám táhnout. Když neumí chlastat, tak ať příště pije limonádu.“ Sundala si z ramene Zuzany ruku a zhnuseně se usadila do mokré trávy.

„Kristepane, nenabli si přímo do klína!“ zuřila. Hrabala se po kapsách a hledala cigára, aby se uklidnila. Najednou se zarazila. Ruka se zapalovačem zůstala strnule napřažená uprostřed pohybu. „Slyšíte to? Sakra, slyšíte to taky, nebo hrabe jenom mě?“

Ztuhly jsme. Romana stála vedle mě, její voskově bledý obličej vystupoval ze tmy a rty se jí neslyšně třásly.

„Kůň,“ řekla tiše Martina.

„To je Jezdec,“ probrala se Zuzana. „Věděla jsem to, já to věděla,“ kňučela. „Neměly jsme sem chodit, vůbec jsme sem neměly chodit, nikdy jsme neměly jít samy v noci přes les… nikdy jsme neměly otvírat tu hrobku…“ Mlela pořád dokola, oči vytřeštěné hrůzou.

„Drž konečně hubu! Drž hubu! Buď už sakra zticha!“ Karla jí zezadu dlaní zacpala pusu. „Schováme se do stínu. Jestli je tu někdo, kdo by o nás neměl vědět, tak když přestaneš kvičet jako podsvinče, určitě nás neuvidí.“ 

Schoulily jsme se k sobě na kraji paseky do stínu vysokých smrků a ztuhle třeštily oči do tmy. V lese panovalo naprosté ticho, byl slyšet jen vítr vysoko v korunách stromů. Dole u země se nehnulo ani stéblo. Nevím, jak dlouho jsme tam tak strnule a bez pohnutí stály.

„Blbnem,“ řekla opatrně Romana. „Prostě blbnem.“ V hlase jí zněla úleva.

„Jdeme,“ Karla se opatrně rozhlédla. „Pomalu, potichu a hlavně pořád ve stínu. Držte se ve tmě.“ Pořád šeptala.

Obezřetně jsme vyšly na cestu, pořád v chumlu vedle sebe. Slyšela jsem, jak Jitce drkotají zuby. Mlčela, ale k hysterickému výbuchu neměla daleko. Mlč, proboha, myslela jsem si. Ještě to chvilku vydrž. Aspoň chvilku, než vypadneme z lesa.

Paseka naproti cestě byla stříbrně ozářená jasným měsíčním světlem. Veliký kotouč měsíce svítil přímo proti nám. Snažily jsme se držet ve stínu, ale tady, na cestě mezi loukami se to zrovna nedařilo. Najednou Martina vedle mě potichu vykvikla, jako když kvílí vyděšený pták, právě probuzený ze spaní. Podívala jsem se na ni. Oči jí z popelavého obličeje svítily hrůzou. Pevně svírala rty, aby už nevydala ani hlásek.

Stál proti nám. Štíhlá mužská silueta na černém koni s obličejem zahaleným do kapuce nebo vysokého límce. Seděl v protisvětle, rozeznávaly jsme jen obrysy. Pomalu se k nám blížil. Kůň neměl sedlo ani otěže, ale jezdec ho vedl vysokou trávou sebejistě a bez zakolísání. Několik metrů od nás se zastavil. Romana se tiše rozvzlykala. Muž na koni si zvolna sundal látku, která mu zakrývala obličej. Skoro jsem vykřikla. Vypadalo to, že nemá tvář. S bílou plochou ostře kontrastovaly černé oční důlky a prázdné místo, kde bývá nos. Lebka, obličej smrti… Slyšela jsem, jak se Jitka za mnou začíná potichu hystericky smát.

Jezdec, tak teď je tady. Kdo se ještě odváží tvrdit, že nic takového nemůže existovat? Zvláštní bylo, že jsem necítila strach. Prohlížela jsem si ho. Vyčkával. S ozářenou oblohou kontrastovala rozcuchaná hříva vlnitých vlasů. Bylo mi to povědomé.

„Je to Daniel,“ konstatovala s úlevou Sylva. „Ten idiot si z nás dělá prdel…“ Popošla kousek dopředu.

„Ne, počkej,“ zarazila ji Karla. „Nevím o tom, že by Daniel někdy jezdil na koni…“

„Tak je to třeba nějakej jinej pitomeček ze Záměstí,“ otřepala se Iveta. „Natřel si ksicht na bílo a myslí si, že se z toho poděláme,“ ucedila. „Nadrženej blbeček, co ví, že tu pracujeme a chce nám nahnat strach… Buran.“

Jezdec jemně pobídl koně a popošel kousek k nám. Plynulý a lehký pohyb toho velkého zvířete mezi dlouhými stébly působil docela zlověstně. Dělal dojem, že se snad ani nedotýká země. Uvědomila jsem si, že se mi třesou ruce. Kůň už od nás nestál dál než tři metry, ale jezdcovu tvář jsme pořád nerozeznávaly. Iveta se oddělila z našeho vyděšeného hloučku a popošla co nejblíž ke koňské hlavě.

„Danieli, ty blbečku,“ řekla. „Máš nás za pitomce?“ Viděla jsem, jak zvedá obličej a dívá se nahoru.

Najednou mě Jitka křečovitě chytila za ruku. „Nůž, má nůž…“

Jezdec seděl klidně, pravou ruku položenou na koňském krku, levou volně svěšenou dolů. Něco se v ní ve světle měsíce zatřpytilo. Dlouhý, úzký a špičatý nůž. Dlaň pevně sevřená na střence. Ve střehu. Připravená…

„Stůj,“ vykřikla Karla. „Iveto, ty náno, stůj!“

Stalo se to hrozně rychle, tak rychle, že jsme ani nedokázaly postřehnout všechny jeho pohyby. Iveta najednou seděla na koni, těsně před jezdcem. Pevně ji držel pravou rukou, musel mít jistě velkou sílu, protože se nedokázala ani pohnout. Zůstaly jsme doslova ochromené strachem. Jezdec otočil koně skoro na místě a zmizel v neprostupné tmě mezi vysokými stromy.

„Zabije nás všechny!“ Romana se schoulila na zemi do klubíčka a kvílela jak zvíře. „Zabije nás, všechny nás oddělá, jednoho po druhým…“ Kňučela a schovávala si obličej do dlaní.

„O kom proboha mluvíš?“ cloumala jsem jí s ramenem.

„Daniel,“ křičela ochraptěle. „Chce spravedlnost! Zabije nás všechny, protože neví, kdo z nás to byl!“

„Drž hubu! Drž konečně hubu!“ Karla chytila Romanu za vlasy a vrazila jí několik pořádných mlaskavých facek. „Hysterko! Blbá hysterko!“

„Co teď budeme dělat,“ řekla Sylva sklesle. „Co budeme dělat?“

„Sejdeme dolů k Jezeru.“ Karla už se začínala vzpamatovávat. „Romanu, Martinu a Jitku necháme ve stodole. Jsou na sračky, byly by nám k ničemu. Ať se tam třeba zabarikádujou. My ostatní vezmeme další baterky a půjdeme Ivetu hledat. Jestli to skutečně byl Daniel,“ řekla nejistě, „a jestli si dělal legraci, najdeme ji nejspíš u kaple.“

„Co když ne?“ Vladěna se snažila tvářit statečně, ale byla bílá jako stěna.

„Budeme muset počkat na kluky, až se vrátěj z Všechleb.“

„Ale to bude nejdřív zejtra dopoledne… To už může bejt pozdě…“

„Tak vymysli něco chytřejšího,“ uťala Karla nekompromisně debatu. „Jdeme.“

II.

Uložily jsme Jitku a Romanu do spacáků, Martina už vypadala lépe, ale byla ochotná s nimi zůstat a hlídat je.

„Zavřete se,“ řekla Vladěna. „Neotvírejte nikomu, jen nám, až se vrátíme nebo klukům. Ne Danielovi,“ dodala tiše. Vypadala dost otřeseně.

Hladina Jezera se ve světle měsíce oslnivě třpytila. Ostré bílé světlo, ve kterém všechny stíny vypadají delší a černější. Z temnoty za kuchyní se ozval zvuk kamínků, rozhrnutých něčíma nohama. Ztuhly jsme uprostřed cesty.

Vyšla ze tmy podobná stínu, cizí, neznámá osoba, vůbec jsme ty mátožné pohyby nepoznávaly. V půli cesty ztěžka dosedla na zem.

„Iveto…“

Skoro se nepohnula. Seděla schouleně a jen se tak pokyvovala… dopředu, dozadu, sem tam, pořád dokola. Vykřikla jsem.

Rychle jsme ji zvedly.

„Bože,“ hlesla Sylva. Iveta byla celá od krve. Svetr, tričko i džíny měla doslova nasáklé. Odnesly jsme ji do kuchyně a rozsvítily. Mlčela, upírala oči strnule a skelně do světla a zdálo se, že nic nevnímá.

„Musíme zavolat policajty!“ zasípala Zuzana. Sednu na kolo a dojedu pro ně. A pro záchranku.“

„Ne,“ Karla ji nekompromisně uťala. „Vůbec zatím nevíme, co se vlastně stalo. Pomozte mi ji svlíknout, podíváme se, jestli je zraněná a jak moc. Musíme jí nejdřív ošetřit.“ Otočila se na Zuzanu. „Přece ji nechceš nechat vykrvácet. Konečně se vzpamatuj.“

„Já toho hajzla zabiju,“ šeptala Vladěna. „Já toho magora zasranýho, to pako vyšinutý oddělám. Proboha, proč jsme ho už dávno nezahnaly někam do cvokhauzu? Vždyť každej soudnej člověk musel jasně vidět, jak mu hrabe…“

„Přines teplou vodu a desinfekci. A ňákou gázu. A sklapni.“

„To nebyl Daniel,“ řekla najednou tiše Iveta. Ještě pořád se pokyvovala. „To nebyl Daniel… Daniel má jiný oči…“

Svlékly jsme ji do naha a Karla ji omývala teplou vodou.

„Nemá skoro škrábnutí,“ řekla stísněně. Jen na krku, kolem celého hrdla se táhla vlasově tenká čárka, jako by ji někdo jen lehce nakreslil opatrným tahem nože.

„Z tohohle rozhodně nemohla tak krvácet,“ pronesla Karla znepokojeně. „Jestli to není její krev, tak koho?“ Udělalo se mi zle.

„Zabila jsem ho,“ řekla Iveta skoro neslyšně. „Myslím, že jsem ho zabila…“