Neuvěřitelný příběh Baltazara Bílého

Jak by to vypadalo, kdyby se Ježíšek narodil v EU, a k tomu ještě v Česku - tříkrálové pokračování k malé vánoční povídce ze začátku prosince 2013

Musel jsem se nakonec sebrat a jet se podívat, pomyslel si Baltazar. Jestli se opravdu narodil někdo takovej, tak ho přece vidět musím. A taky mu něco přinést, takový osobnosti by se přece měly dávat pořádný dary. Těžce si povzdechl. Kdo taky mohl tušit, jak to všechno dopadne. Karty mě sice varovaly, že si mám dát pozor, ale…

„To určitě ta zmalovaná baba,“ zabručel si pro sebe. Herodesová - dal by krk za to, že celej ten mezinárodní debakl má na svědomí ona. „Magistra,“ ušklíbl se. Taková přestříkaná ojetina. Nepřefik bych jí, ani kdyby mi za to zaplatila. Zhnuseně si odplivl a sledoval, jak slina v blátě u silnice rychle zamrzá.

„Ještě k tomu je taková kosa,“ řekl nahlas. „Kosa!“ zařval do mlčenlivé oblohy. Tma a spousta hvězd. Tak nízko. Štvaly ho. Tichá noc, vole. Navíc ani nevím, kde jsem a jak je to daleko někam do města, do tepla. Nejlíp do hospody.

Nemám žádný prachy, chvatně proklepal beznadějně prázdné kapsy. Zbejvá mi jen vlézt někde na nádraží (jestli tu nějaký vůbec bude) do odstavenýho vagónu a doufat, že do rána neumrznu. Nebo do kurníku ke slepicím, v některý z těch děr tady. Otřásl se. Chytnul bych tak leda rýmu a čmelíky.

„Vole“, povzdechl si těžce. Kristepane, jsem takovej vůl. Dyť já sebou vzal všechny ty šmuky, co mi zbyly po bábě. Nebylo toho zas tak moc, uvažoval, ale něco přece, ona stará mama až do smrti nosila všechno u sebe, jako v trezoru. Zaculil se. Žádná správná cikánka svý jistý neodkládá. Pár těžkejch prstenů, řetězy. Všechno zlatý. A teď? V řiti.

Rozepnul zmrzlými prsty kalhoty a těžce se vymočil do zbytků blátivého sněhu. Stárnu, napadlo ho. Pořád ostře foukalo. Raději zase chvatně zatáhl zip. Necítil se zrovna nejlíp. Nikdy nebyl rád sám, navíc v neznámé studeně pusté krajině. Nacpal prochladlé ruce do kapes starého vaťáku a suše polkl. Děsná žízeň, uvědomil si. Jak je to dlouho, co mě vykopli ze služebního auta na krajnici a odjeli?

V tom mrňavým penzionu pod kopcem, „U Betléma“, nebo tak nějak se ten pajzl, co si hrál neúspěšně na provinční luxus jmenoval, potkal ty druhý dva. Hned poznal, že jsou něco fest podobnýho, jako bývala jeho bába. Pohladilo ho to u srdce. Drnčeli sice nějakejma cizíma řečma a pořád zírali do počmáranejch map s hvězdama, ale Baltazarovi zrovna tohle nijak nevadilo, vlastně si docela rychle porozuměli. Že hledají to samý. Toho samýho. Stačilo vytáhnout karty. Hořce se usmál. Jen nikdo nevěděl, kde přesně, a jak by měl ten dotyčnej vlastně vypadat. Malý dítě? Chlapeček, to bylo všechno.

Zaposlouchal se, jestli třeba odněkud nezaslechne zvuk motoru nějakého opozdilého auta, ale slyšel jen chroupání zmrzlého bláta pod nohama. Silnice byla typická rozrytá okreska mezi zapadlými dírami o pár číslech popisných, po jaké se v noci prohání leda studený vítr. Proč by taky měl mezi těmahle prdelema, usoudil Baltazar, někdo jezdit uprostřed noci. V tomhle počasí. Musel by se zbláznit. Nebo táhnout z diskotéky, ale ty by mě stejně nevzali. Co si vůbec namlouváš, zafuněl do límce od bundy. Stejně by tě nikdo nevzal. Nikdy tě nikdo nevezme, s tou tvojí vizáží. Seš nedůvěryhodnej. Seš černej vzadu.

Měl jsem ty karty číst pořádně, zalitoval. Dát si majzla.

Ale tohle začalo už dávno -  sevřel na okamžik víčka, aby ochránil oči před poryvem ledového vichru. Snad někdy v létě, nebo zkraje podzimu. Seděl jsem na ubytovně, popíjeli jsme a já vykládal klukům karty. Z prdele, samozřejmě. Jako vždycky. Ale jejich baby tomu věřej, prej se jim ode mě skoro pokaždý všechno splnilo, teda tvrdily to…

Na chvíli se zastavil a sledoval, jak mu od úst stoupá pára. Dal bych si cigáro, zaryl znovu v marné naději ruku do hloubi kapsy. Prázdno. Šmejdi, nic mi nenechali. Jen občanku, abych prej nebyl bez dokladů. Dělaj si ze starýho člověka srandu? K čemu mi tady bude. Aby mě identifikovali, až mě tu najdou zmrzlýho?

Když se někdo s černou hubou jmenuje jako já a chce práci, tak bere všechno, zanořil se Baltazar zpátky do vzpomínek. Většinou někde kopu, fajn, nevadí mi to, vlastně mi to stačí. Vyhovuje mi to. Ale co umím opravdu dobře, to mě naučila moje prababička. Ona dokázala vykládat karty, jako nikdo jinej. Odkoukal jsem to od ní.

Vytáhl za chůze z kapsy umaštěný balíček a promíchal ho. Milovaná tlustá, mastná, mrňavá a bezzubá - moje starka. Jak ta dovedla řádit, když ji někdo našval. Ječela jak pravá furie, a jen cikánsky, jinak neuměla. Jedinej blízkej člověk za skoro celej můj život.

Zalistoval. Pravý a dost starý, stydlivě se zaculil, jako by ho v té pustině mohl někdo spatřit. Takový se už dneska neviděj. A ty pyči, co se s tím poslední dobou zkoušej živit, že jim to vůbec někdo žere. Volejte věštce, ty kráso. Jednou se na to díval, a nestačil se divit. Proč jen jsem takovej nepoužitelnej lůzr? Ty bys jim to tam natřel, řekla moje stará, jen kdybys chtěl, ty starej kokote. Kdyby ses aspoň trochu snažil.

Pro kámoše vykládal většinou jen za panáka. Jenže od konce léta mu vycházelo pořád to samý. Strašně ho to znervózňovalo, vůbec se nedokázal soustředit. Měli z něho srandu. Kdy už zvedneš prdel, a pojedeš hledat toho svýho krále?

„Ryli furt, babi,“ odfrkl si Baltazar, „párkrát jsme si dali po hubě. Jednoho vola jsem málem pošimral nožem mezi žebrama. Pak už jsem vytahoval karty jen pro sebe.“ Kéž bys mě slyšela. Ty by sis věděla rady.

Dojatě se vysmrkal, a se znepokojením sledoval, jak mu sílící mráz slepuje nosní dírky. Hlavně se nezastavuj, poručil si. Jdi dál.

Trošku jsme popili, zahulili. Co je na tom špatnýho. Oslava. Jen ta divná baba se do nás furt navážela. Jako že legrace, že prej půjde s náma. Že prej se taky pokloní. Královi světa. Cenila se jako misword. Pak na nás najednou ten kokot hospodskej zavolal benga. Všem nám dali dejchnout a vytřeli nám huby, prej na drogy a hned THC sem, THC tam a co prej to máte v těch balíčkách? Jo dárečky, chacha. Kadidlo, myrha. Máte nás za pitomce?

Sbalili nás. Je vyhostěj. Dovezou je na letiště a vyšoupnou. Nežádoucí osoby. Prali se s policajtama, dyliny.

Znova se vysmrkal a marně se pokusil dýcháním do dlaní rozproudit krev v prstech.

Všechno mi sebrali, ty kurvy, ulevil si v duchu. Prej jestli to třeba nepochází z trestný činnosti. Pak sepsali papíry a vykopli mě do mrazu.

Hustě se rozsněžilo.

Když Josef dole pod kopcem u první pumpy doplňoval za zbytek peněz nádrž, všimla si Marie jednoho staršího shrbeného pána, jak zmrzle podupává ve sněhu u krajnice.

„Vezmem ho,“ položila Josefovi dlaň na hřbet ruky. Moc jí to sluší, s tím dítětem, pomyslel si a něžně jí přejel dlaní po tváři. Je taková heboučká,  láskyplně jemná. Dívčí i mateřská. Má v sobě tak nějak všechno. Bože, až se mi svírá srdce. Zůstaň mi, zůstaň se mnou... Budu vás oba chránit, dokud budu žít.

„Kuba si posadí Terezku na klín,“  řekla. „Stejně jsme museli vyndat dětský sedačky, a jestli nás zastavěj, o jednoho navíc už nám neublíží. Přece ho tady v tý zimě nemůžeme nechat.“

„Baltazar Bílý,“ představil se ten člověk. Byl cítit trošku zatuchle, kouřem, pivem, mastnotou a starým potem a bílý tedy rozhodně nebyl. Josef si prohlížel jeho špinavé, od nikotinu zažloutlé prsty a skoro zalitoval, že se k té noční charitě nechal přemluvit.

„Neuvěříte, co se mi stalo,“ vzdechl pan  Bílý, sotva se uvelebil na sedadle. „Nebudete se mi smát, že ne?“

„Nebudeme,“ povzbudila ho Marie. Nespala a hladila jemné vlásky dítěte. „Jen povídejte.“

„Nevěřil byste, co se stalo nám,“ pousmál se Josef na Marii a pomohl jí přiložit chlapečka k prsu.

Vezmu si tě, řekla mu před pár měsíci. Budu se snažit, abych byla dobrá máma pro tvoje děti. A budu tě mít ráda. Usmála se tenkrát, tak zářivě, zevnitř, pořád to viděl před očima. Mám tě ráda, dodala. Moc. Jen jednu věc. Jen jednu. Dokud se to dítě nenarodí, nebudeš po mě nic chtít, můžeš mi tohle slíbit?

Povzdechl si. Je tak dokonale ženská, něžně křehká, a přitom má v sobě takovou úžasnou sílu. Obdivuju ji. Chodila nám hlídat děti, když Saša onemocněla. Už tenkrát jsem žasl, o čem všem se taková holčina dokáže bavit. Jak se umí dívat. Čemu všemu rozumí, jakej má přehled, jak má srovnaný myšlenky. Pak jsem jí dlouho nepotkal, až s tím malým bříškem. Bylo to jako rána do srdce, jako záblesk, obrovská síla…

Pořád jí to sluší, řekl si, když podával chlapečkovi dudlík. To Saša byla po dětech trošku jako bedna kitu, napadlo ho nepřístojně, až se zastyděl. Tohle se Marii určitě nikdy nestane.

„Neplačte, Baltazare,“ řekla Marie jemně, sotva pan Bílý skončil svoje vyprávění, a podala mu čistý kapesník. „Vždyť jste ho nakonec našel. Jistě by se ani trochu nezlobil, že jste mu neměl co dát a nám to rozhodně taky nevadí.“

„Je to zvláštní,“ zatroubil Baltazar do kapesníku. Určitě budu mít rýmu, napadlo ho. Musel jsem tam venku na silnici pořádně nastydnout. Hlavně, abych něco nenaprskal na to dítě. Ještě toho trochu. To by teda byl dárek.

„Je to vážně zvláštní…“ zopakoval zamyšleně. „Já,“ – na chvíli se, jakoby omluvně, odmlčel. „Že je to takovej drobek,“ dodal nejistě. „Takovej malinkej, tak – obyčejnej. A vy…“ dodal. „Neberte si to osobně. Ale krále celýho světa – a jeho rodinu, to si člověk představuje trošku jinak.“

Možná proto jsme ho nemohli najít, napadlo ho. Čekali jsme zazobanou famílii, drahej bourák, luxusní bydlení, ochranku. A on - někde v chlívě u salaše. Rodiče? Žádná sláva, napadlo ho. Otec obyčejnej ňouma se třema dalšíma dětma, co se živí dneska nevýdělečným řemeslem. A matka? Nedospělá holka, taky nic moc. Obyčejná šestnáctka. U nich je to na dítě teda dost brzo. Zavrtěl se na sedadle a na chvíli zavřel oči. Ošklivá není, pokračoval v myšlenkách. No, naše holky jsou v tom věku teda o něčem jiným. Ale, vzdechl, ty její zvláštní oči. Na co taková holka může myslet? A ten její, ten je do ní teda dokonale udělanej.

„Je takovej – bezmocnej,“ dodal trpce. Bezmocnej, to je to pravý slovo. A můj dárek, všechno to zlato po starý matce je dokonale v hajzlu, nacpaný někde v policejním trezoru. I kdyby mi ho časem vrátili, těmhle už určitě nepomůže. Vždyť jsou to holý zadky, skoro jako já.

„Něco mě napadlo,“ rozzářil se. „Vlastně pro vás můžu udělat takovou maličkost.“ Najednou měl obrovskou radost, skoro takovou euforickou.

„Vy chcete vycestovat, že jo? Co nejrychlejc, už kvůli tý Herodesce.“ Pořád se usmíval. „Jenže to mimino nemá pas.“ Najednou mu bylo dobře, zmizela zima, třesavka i absťák po cigáru.

„Když vykládáte karty,“ zaculil se, „to se poznáte se spoustou různejch lidí. Nechte to na mně. Zajedeme k mý starý, udělám mu fotku a zejtra večer můžete odfrčet.“

Možná jsem se narodil právě jen pro tuhle chvíli, napadlo Baltazara, když se o nějakých dvacet hodin později s Josefem i jeho rozvětvenou rodinkou loučil. Možná proto jsem černej, a proto mě moje bába naučila všechny ty fígle s kartama.

„Moc rád jsem tě poznal,“ políbil pan Bílý miminku růžová chodidla. „Hodně štěstí.“ Utřel si slzy a snažil se nevnímat udivený pohled své manželky.

Nikdy na tebe nezapomenu, pomyslel si, už jen pro sebe. Nikdo mi to neuvěří. To je vlastně jedno. Jo, je to jedno. Buď zdráv, Spasiteli. „Hodně štěstí.“

Jak by vypadalo, kdyby se Ježíšek narodil v Česku