Monsterky jsou vlastně úžasný všechny

„Ty musíš bejt babiččinej miláček,“ nadhodil muž. „Možná znáš i její oblíbený domácí schovky, třeba kam si na noc dává zuby,“ ušklíbl se, „nebo kde má recepty na vaření. Nebo kam si třeba schovává peníze?“ Další šálek černé kávy

„Zase se couráš,“ řekla by matka.

Pomalu vyšla na chodník. Šoupala nohama a odřenými špičkami zimních bot nakopávala drobné ostré kamínky.

Kde je? Nerozhlédla se, ale bylo jí jasné, že číhá někde poblíž. Nesmí poznat, že o něm vím.

Sehnula se a docela pomalu si zavázala tkaničku. Jak může být ulice plná spěchajících lidí, a zároveň tak dokonale pustá?

Stmívalo se. Sledovala, jak měkké světlo pouličních lamp pozvolna rozkrajuje nastupující šero a maluje na chodnících rozmazané nažloutlé pruhy.  Domy se v té naporcované temnotě začínaly ztrácet, splývaly dohromady a holčičce chvilku připadalo, že mění tvary, najednou vypadaly docela jinak, jako v jiném městě a jiném čase, jako v lese, napadlo ji. V divokém lese, plném nejrůznějších zvířat, ale všechna se rozprchnou a žádné z nich ti nemůže pomoci, když je nablízku vlk.

...

Narovnala se a posunula popruhy školní tašky na ramenou tak, aby ji netlačily. Nic by jí nemělo odvádět pozornost. Teď už se soustředila jen na tiché kroky v zádech. Každý den byly trochu blíž. Už to dlouho nepotrvá, napadlo ji. Co udělám, až se vynoří ze tmy vedle mě?

Nedá se říci, že by se bála. Karolína se vlastně nebála nikdy, ne, že by si tolik věřila, spíš to bylo nedostatkem zkušeností, nebo možná nadměrnou četbou a sledováním pohádek s nevyhnutelně dobrým koncem - možná jen zatím nedokázala myslet víc dopředu, jako každá malá holčička v jejím věku.

Jsem na to sama - tohle ale věděla Karolína dobře.

Začínalo přimrzat, narazila na uši huňatou červenou čepici a schoulila se do bundy. Červené, samozřejmě, byla to její oblíbená barva. Jsi v tom jako Karkulka, smál se vždycky babiččin soused Šibík. Vlastně jsi taková naše Karkulína.

Skoro každé odpoledne odcházela z družiny k babičce. Nechci mít dítě s klíčema na krku, říkala matka. Někdo by si jí mohl vyčíhat a… Nikdy nedořekla, a nechala tak Karolíně prostor k divokým úvahám.

„Vždyť mám klíče,“ vzdorovala, „od babičky.“

„Ale ta je doma,“ setřela ji matka. „A v tom je sakra rozdíl.“

...

Zrychluje, došlo jí. Popoběhla, aby se mohla sklouznout po dlouhé zamrzlé louži vedle obrubníku. Klouzačku si užívala vždycky a dnes k tomu navíc nenápadně získala i několik vzácných metrů rozestupu. Pak se rozhlédla a rychle prokličkovala mezi auty na druhou stranu silnice k obchoďáku. Chodník před supermarketem, jasně ozářený ostrými světly výkladních skříní, přece jen sliboval určité bezpečí. Karolína chvíli postávala před výlohou hračkářství a žádostivě si prohlížela vystavené Monster High panenky. Babička mi jednu slíbila, pomyslela si. K Vánocům, když budu hodná, ale stejně jsem ji nedostala. Prej jsou hnusný, ohodnotila je máma, a taky předražený. Ale slyšela jsem, co pak řekla tátovi, že si baba sedí na penězích a ani tu blbou panu holce nekoupí.

...

„Chtěla bys taky takovouhle panenku, holčičko?“

„Jo,“ řekla klidně. „Ale je moc drahá.“

Stál těsně vedle ní. Pomalu vzhlédla.

...

Ze školy odcházela mezi posledními. Nespěchala. U babičky byla vždycky jen nuda a pořád to samé: nedělej to, támhleto taky ne, kam zase lezeš, na tohle nesahej, seď slušně, nesrkej…

V družině to sice také nebyla žádná sláva, ale Karolína se alespoň mohla těšit na Editu. Jestli proto, že byla z vychovatelek nejmladší a nestyděla se zapojit do hry společně s dětmi, nebo spíš pro všechny ty strašidelné a malinko morbidní pohádky, jaké dětem četla během deštivých studených odpolední, kdy nebylo možné vyjít ven - kdo ví? Říká se, že každý by měl mít vedle sebe blízkou bytost, a malé holčičky takového člověka potřebují možná mnohem víc, než ostatní. Pro Karolínu představovala Edita autoritu na rozhraní světa dětí a nepřehledného hájemství dospělých. Někoho, jako starší sestru. Velkou Sestru, která si vždycky poradí.

„Když,“ zeptala se před nedávnem a upřela na učitelku pátravý pohled. „Když by třeba Karkulka  v ě d ě l a,“  zdůraznila to slovo. „Kdyby si byla jistá, že ji v lese sleduje vlk, a že jí touží sežrat a její babičce chce taky ublížit?...“ na chvíli se zamyslela. Seděla nad knížkou s prstem zapíchnutým uprostřed barevného obrázku. „Věděla by to. Taky by jí bylo jasný, že je v lese sama. Rozumíte mi, paní učitelko?“

„Jistě,“ Edita se pousmála. „Ale jestli to Karkulka ví, asi nebude zrovna hloupá. Takže možná záleží hlavně na tom, jak moc se bojí.“

„Nebojí se,“ řekla zamyšleně Karolína. „Ale - může mít v lese proti vlkovi vůbec nějakou šanci?“

„V lese ji nesežral,“ namítla vychovatelka. „Jen vyzvídal. Vlk byl hamoun, jedna malá holčička by mu nestačila. Nechtěl Karkulku samotnou, chtěl i babičku, jenže nevěděl, kde bydlí. Potřeboval vyzvědět, jak na to. Proto se vyptával.“ Pomalu otočila list v knížce.

...

„A kam jdeš, tak sama?“ zeptal se.

Kolik mu asi je?, blesklo Karolíně hlavou. Všichni chlapci i muži od patnácti do osmdesáti jí připadali téměř stejní, prostě staří. Muž se jí zdál vysoký, ale už si dokázala uvědomit, že to může být jen dojem vyvolaný prostou skutečností, že ona sama ještě nestihla dost vyrůst. Měl na sobě špinavé džíny a šedou uválenou bundu s nápisem NIKE. Rozšmajdané zablácené tenisky. Divně páchne, napadlo ji ještě. Jako vlk.

...

„Karkulka se přece v lese vyzná,“ otočila se na Editu. „Musela tam chodit od malinka. S mámou i s babičkou. Určitě spolu celý prázdniny sbíraly borůvky a maliny a houby. V zimě sáňkovala na louce vedle babiččiny chaloupky. Zná tam každou myší díru. Ani vlk se v tom lese nemůže orientovat líp, než ona.“

„Máš pravdu,“ usmála se Velká Sestra. „Jistě ho dobře znala. Jenže - Karkulka chodila do lesa vždycky jen ve dne. Ale šelmy mají rády tmu. A v noci,“ poklepala na obrázek ulomenou špičkou pastelky. „Ve tmě se les změní. Vypadá jinak. Ten, kdo zná les v noci nejlíp, je vlk.“

...

„K babičce,“ řekla s pohledem upřeným do výlohy. „Po družině chodím vždycky k babičce.“

„A kde ta tvoje babička bydlí?“ zeptal se muž opatrně. „Já jen, že bych tě doprovodil, aby ti třeba někdo neublížil. Je už tma a lidi jsou různý, to bys mohla vědět. Každej není jako já.“

„Díky,“ hlesla Karolína. „Budu ráda.“

Má špinavý nehty, napadlo ji s pohledem na mužovy ruce. Dlouhý, olámaný a nechutně zahnojený. Obličej mu mizel ve stínu pod kšiltem ušmudlané modročerně vzorované čepice.

„Je to daleko?“

„Kousek,“ řekla Karolína. „Mám klíče, babička bude určitě koukat na televizi a neslyšela by mě zvonit. Koupila si novou, hodně velkou a pouští si jí děsně nahlas, protože je nahluchlá.“

„Babička je určitě v důchodu, co?“ nadhodil muž. „Asi ho nemá malej, když si pořídila takovou bednu.“ Oči se mu ve tmě chtivě zablýskly.

„Maminka říká,“ zašklebila se Karolína, „že si sedí na penězích.“

...

„Tak jak?,“ zavřela zamyšleně knížku. „Co když do toho lesa prostě  m u s í  za tmy. Copak je úplně bez šance? Čekat, jestli se čirou náhodou objeví nějakej myslivec, a před tím se navíc nechat sežrat, to přece nemůže nikdo myslet vážně.“

„Přemýšlej. V noci je v lese ve výhodě vlk. Proč?“

„Protože to tam líp zná. Umí se pohybovat ve tmě. Vyhne se každý pasti. Vyčuchá nepřítele. Noční les je jeho teritorium. Je to jasný, v noci všechno hraje jen pro něho.“

„No a co Karkulka?,“ usmála se Edita. „Opravdu nemá nic? Jsi si tím stoprocentně jistá? Kde by třeba mohla, na rozdíl od vlka, být ve výhodě zase ona? Co když v lese existuje místo, jaké vlk nikdy neviděl, kde nikdy nebyl, a tudíž se tam ani vyznat nemůže. Je něco takového možné?“

...

„Půjdu s tebou,“ řekl ten člověk. „Pro jistotu. Dovedu tě až k tý tvojí babičce. Bude překvapená, to si teda piš.“ Odplivl si a Karolína překvapeně sledovala, jak rychle slina na okraji omláceného obrubníku zamrzá. Věnovala poslední pohled vytouženým panenkám a neochotně se odtrhla od výlohy.

„Ráda si hraješ, co?“ ušklíbl se muž a zašátral po kapsách. „Já mám jednoho bezvadnýho panáčka, brzo ti ho půjčím, když nebudeš zlobit.“ Vytáhl z bundy cigára a zapálil si.

„Tak jdeme, ne? Babička už určitě netrpělivě čeká.“

...

„Jestli něco podobnýho zná,“ poznamenala zadumaně Karolína. „Něco jako to místo, o kterým jste mluvila, určitě by si měla udělat plán. Musí jí být jasný předem - a včas - co chce udělat. Taky by potřebovala vědět, jestli má ten plán nějakou aspoň docela malou naději, že by mohl vyjít.“

„Je to jen pohádka,“ řekla trochu znepokojeně vychovatelka. Kde na to ta holka chodí?„Možná jí moc prožíváš.“

Karolínina neutuchající pozornost jí někdy docela lezla na nervy. Zrovna teď , když by si potřebovala vyměnit pár důležitých SMS s Tomášem. 

„Vlci,“ nadechla se.

„Chtěla jsem jen vědět,“ Karolína nasadila nevinný výraz, „když budou ty šance fifty fifty - víte, když Karkulka i vlk dostanou vlastně stejný možnosti, jak potom ta pohádka dopadne?“

„No…“ Půl na půl. Stejné šance. Zrovna tahle holka na svůj věk přemýšlí opravdu zajímavě, napadlo zneklidněně vychovatelku. Copak to vůbec jde, aby mělo dítě stejnou, nebo minimálně podobnou šanci jako hladová bestie? Možná bych se jí měla zeptat co…  Ale to je hloupost, zaplašila vlezlou myšlenku. Blbost. Povzdechla si a sáhla do kabelky pro mobil. Nechám mu to sežrat, pomyslela si. Stejný šance, parchant.

„Pak už to bude záležet jen na tom,“ na okamžik se zarazila a mezi lopatkami ji proběhl neidentifikovatelný závan chladu. „Na tom, kdo z těch dvou je větší predátor.“

 ...

„Budu se vás držet,“ pousmála se Karolína a chytila muže za uválený rukáv. „Abyste se mi třeba neztratil.“

„Taky vypadáš jako panenka,“ řekl muž. „Ty dlouhý blond vlásky,“ zálibně vzal mezi palec a ukazováček světlý pramen, co Karolíně vyklouzl z čepice na límec od bundy.  Prsty se mu malinko chvěly. Dneska mám kliku. Baba je nejspíš zazobaná, a tohle, pohlédl na holčičku, tohle bude opravdovej bonus. Prémie, třešnička uprostřed šlehačkovýho zákusku. Olízl si rty.

...

„Našli další starou ženskou,“ zaslechla včera mámu. „Jako ty ostatní, nejspíš zazvonil a ona mu normálně otevřela. Tyhle hajzlové se vydávaj třeba za pošťáky, nebo bábě namluvěj, že přišli odečíst elektroměr. Prej tam ležela minimálně tejden. Pro pár korun, který pak takovej zmetek obratem prohraje v automatech… Teda, nezávidím tomu, kdo jí našel.“

„Jaký hajzlové?“ zeptala se Karolína.

„Neposlouchej,“ odsekla matka. „Tohle není nic pro děti. Běž si hrát!“ Nervózně odhodila na židli nákupní tašku.

 „Mám strach o matku, je v tom bytě taky sama…“

„Prosimtě,“ ušklíbl se otec. „Baba je podezíravá jak berňák. Ta nikomu jen tak neotevře. Navíc - přece je u ní každej večer Karolína.“

...

„Ty musíš bejt babiččinej miláček,“ nadhodil muž. „Možná znáš i její oblíbený domácí schovky, třeba kam si na noc dává zuby,“ ušklíbl se, „nebo kde má recepty na vaření. Nebo kam si třeba schovává peníze?“

„Jasně,“ usmála se zeširoka Karolína. „Ale nesmím o tom vyprávět nikomu cizímu. Je to tajemství.“

Je vážně roztomilá, napadlo muže. Možná je dobře, že už nevyroste. Jak dospějou, stanou se ze všech jen hnusný vypočítavý svině.

„Já myslím, že už nejsem úplně cizí,“ zkusil to. „Přece tě doprovázím, jsi moje kamarádka.“

„Když ti budu tykat,“ pronesla zadumaně Karolína, „Tak už cizí nebudeš. Jak se jmenuješ?“

„Kámoši mi řikaj Tony.“

Sledoval, jak holčička brousí špičkou boty omrzlý asfalt a zaujatě rozkopává zmrazky na chodníku.

„Tak jo, Tony,“ zaculila se.

...

„Kdyby byl doma aspoň starej Šibík,“ poznamenala matka, zatímco krájela papriku do leča. „To je pozornej soused. Jenže…“ Povzdechla si.

„Jo,“ ucedil otec. „Dědek byl horší než policajt, ten snad u těch dveří i spal, aby mu neunikla ani myš. Tomu řikám psychóza,“ zašklebil se nad novinami. „Furt čekat, kdy tě někdo přijde vykrást. Jak to s nim vypadá?“

„Jak asi. Je po mrtvici,“ konstatovala rezignovaně matka. „Nejspíš se už nevrátí, půjde do eldéenky. Jsem zvědavá, kdo po něm dostane ten byt.“

„Potrhlej důchodce,“ dodal otec. „ Šíblík. Nemaj co na práci,“ uzavřel debatu.

 ...

„Jdeš babičce pro brambory, co, Karkulínko?“ zeptal se nedávno pan Šibík. „Něco ti ukážu, chceš?“ Stáli ve sklepě, Karolína s malým plastovým kbelíkem.

„Jasně,“ rozzářila se. Měla Šibíka ráda. Občas mu nosila nákup, a on pak doma vytahoval šuplíky a předváděl jí svoje zašlé poklady - staré fotografie, výstřižky z novin, sbírku minerálů - a vždycky si od něho, kromě peněz zasloužených za donášku, něco zajímavého přinesla.

„Ale budeš o tom mlčet, slibuješ? Nikomu ani slovo.“

„Ani mámě,“ zadušovala se Karolína. „Ani Editě.“

Tak po mě opakuj,“ usmál se Šibík: „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.“

 ...

„Něco - nějaký peníze schovává doma v konvici na kafe. Má jednu starou, ve který už nevaří, ale nechává jí na sporáku. Jako aby na to nikdo nepřišel, víš?“ Karolína obrátila k muži velká tmavomodrá kukadla.

„A to ostatní? Říkalas něco, tak toho asi bude víc, ne?“ Zastavil se. „Sme kámoši, mně můžeš věřit.“

„Když ti to řeknu, koupíš mi tu panenku?“

„Si piš,“ řekl muž netrpělivě. „Koupím ti, kterou budeš chtít.“

„Chtěla bych Drákulku. Nebo Frankrštajnku,“ zasnila se. „Nebo…“

„Tak už to vyklop,“ zavrčel muž.

Nesmím zapomínat, že je to vlk, napadlo Karolínu a chytila se muže za ruku.

„Ve sklepě,“ řekla. „Má to ve sklepě.“

...

„Pořád sem lezou, Karolínko.“ Pan Šibík si otřel zapocenou pleš. „A kradou. Čmajznou, na co přijdou. Už ani neměním zámek,“ ukázal na odřené dveře před jeho sklepní kójí. „Klidně tam nechám viset ten uštípnutej, aby viděli, že už tady před nima někdo byl. Aby jako poznali, že už to nemá cenu, víš, Karolínko. Že už je vybráno. Kde nic není, ani smrt nebere. Ale,“ zaculil se. „Věřila bys, že jsou i takoví, kterejm nedocvakne ani tohle? Možná jim je to jedno, seberou, co zbyde.“

„Vy jste takovej chytrej,“ řekla Karolína. „To mámě tady ukradli kolo. Byla děsně naštvaná. Říkala, že by jim za to nechala sekat ruce. A co jste mi chtěl ukázat?,“ vzpomněla si.

„Ty jsi taková zvědavá šmejdilka, Karkulínko,“ usmál se polichocený důchodce. „Ale sem,“ ukázal ke kóji, „sem nikdy nechoď, i když není zamčeno. Mrkni dovnitř.“

Normální binec, pomyslela si dívenka. Světlo padalo dolů úzkým sklepním okénkem a odhalovalo změť předmětů typických pro shánčlivého důchodce. Pár děravých plechových kýblů (mohly by se ještě někdy hodit), konev, několik náhradních násad ke smetáku. Složené hadry a pytle. Zavařovací sklenice. Balíky novin, převázané provázkem. Papírové krabice od domácích spotřebičů. Špína a bedny navršené jedna na druhé až k nízkému začernalému stropu.

„Sem,“ ukázal na bednu ve výši Karolíniných ramen, plnou starých naklíčených brambor. „Sem nikdy, nikdy nesahej.“

...

„To musí bejt úplně blbá,“ ujelo muži. „Ve sklepě dneska nikdo nic nenechává, a k tomu tady, dyť zrovna tady se vykrádaj furt.“

„Ba ne,“ řekla Karolína. „Babička tvrdí, že zlý lidi choděj k důchodcům domu a všechno jim tam vemou. Protože,“ otočila se k muži. „Takovej starej člověk je strašně slabej a neumí se bránit. Ale ona je chytrá, má to vymyšlený.“

„A co si tam teda schovala?“ zajímal se muž.

„Má spoustu prstýnků,“ poznamenala zadumaně Karolína. „Zlatejch. A taky pěkný tlustý řetízky, a přívěsky. Náramek s takovejma nádhernejma kamínkama, co se třpytěj jako zmrzlá rosa.“ Vzdychla. „Princeznovský náušnice. Nikdy mi nedovolila, abych si je aspoň vyzkoušela. Táta tvrdí, že by za to byl barák, ale ta hamtavá baba si to nejspíš chce vzít sebou do rakve.“

„A tohle všechno podle tebe jen tak strčila do sklepa.“

Něčemu takovému se muži ani nechtělo věřit, ale ze zkušenosti už věděl, jak neobvyklá místa si některé lehce senilní a podezíravé seniorky vybírají za úkryt pro svoje poklady.

„A ty víš kam?“

„Má to zamčený v takový velký plechový krabici,“ řekla Karolína.

Trezor, ruční trezor, to by odpovídalo, pomyslel si muž. S tím si snadno poradím.

 „A moc chytře schovaný. Když tam stojíš, nic by tě nenapadlo… Ukážu ti to.“

„Fajn,“ stiskl holčičce rameno. „Tak jdeme.“

...

Nic zvláštního neviděla. Jen jednu velkou, k protější zdi připlácnutou bednu, plnou nahnilých brambor. Odporně smrděj, nakrčila nos. Nad nimi na polici trůnila hromada halabala naskládaných papírových krabic, plných všemožných určitě nesmírně důležitých věcí. Máma by řekla - odpadků, napadlo trochu neuctivě Karolínu. Úplně nahoře, těsně pod průzorem sklepního okénka, se v mihotavém denním světle leskly dva hliníkové hrnce a omlácený smaltovaný kastrol s pokličkou.

„Co v nich máte?“

„Právě, že nic,“ zašklebil se fikaně starý pán. „Ale nikdo to neví.“

...

Sklep páchl plesnivinou. Karolína měla pocit, že dveře ten zatuchlý vzduch rozhrnují jako zkyslou polévku. Muž jí zabouchl za zády, vytáhl z dětských prstů svazek klíčů a zamkl zevnitř. Chvíli váhal, ale nakonec klíč nevytáhl. Takhle to bude jistější. Zvenku se sem nikdo nedostane, a ta holka - přeměřil si Karolínu, délku schodů a vzdálenost sklepních kójí - i kdyby se jí nějak povedlo začít zdrhat, tak než doběhne ke schodům, nahoru ke dveřím, a než stačí odemknout, už ji budu dávno mít.

„Jsem teda zvědavej na tu úžasnou skrejš tvý babičky,“ sykl muž trochu znervózněle.  Holka nejspíš kecá. Moh bych si s ní užít rovnou tady, a pak ji zahrabat pod ty pytle, uvažoval. Ale bez ní se k babě zase tak hladce nedostanu, a než najdu ten správnej klíč, pohlédl na těžký svazek ve dveřním zámku, někdo si mě všimne.

„Třetí dveře vpravo,“ řekla klidně Karolína. „Ty s tím uštípnutým zámkem. Babička tvrdí, že vykradenej sklep nikdo zas tak moc prolejzat nebude.“

Stála ve vchodu a dívala se, jak kalně žluté světlo slabé žárovky barví špinavé ornamenty Tonyho čepice na zeleno.

„V tý bedně,“ upřesnila. „V tý velký, s bramborama. Je tam mezera, zamaskovaná starejma pytlíkama,“ ukázala. „Krabice leží na dně.“

Mohl bych jí zvednout, aby to vytáhla, napadlo muže. Jestli kecá, rovnou ji zmáčknu.

„Už jsem ji zkoušela vyndat,“ uculila se Karolína, jako by muži četla myšlenky. „Nemysli si, že jsem ňáká zlodějka, zase bych to všechno vrátila,“ zakroutila provinile špičkou boty v nánosu špíny na podlaze. „Jenže je moc těžká, neuzvednu jí.“

Jestlipak se někdy vrátí, pan Šibík. Možná by bylo lepší, kdyby ne, povzdechla si pro sebe.

Pozorovala muže, jak si, obklopený stříbrnou aurou zvířeného prachu, stoupá na jeden z balíků starých novin, aby mohl pohodlně prohrabat bednu.

„Nechystáš se doufám zdrhnout,“ otočil se podezíravě na holčičku. Jde to nějak podezřele hladce.

„Claudína Wolfová by asi byla nejlepší,“ řekla Karolína. Drákulka je taky dobrá, ale Claudína se mi líbí víc.“

...

„Karolínko,“ mlaskl hrdě Šibík, „zíráš, co? Mám ji od moc dobrýho starýho přítele, a ten ji zase sebral v lese pytlákům. Opatrně pohladil špičkou prstu lesklé a ostré hroty. „Jako nová. A taky dobře nastavená. Jestli ty hrnce někoho zlákaj a stoupne si sem…“

Vytáhl z rohu kóje ulomenou násadu od koštěte a zašťoural s ní mezi brambory. Karolína fascinovaně sledovala děsivé cvaknutí masivních želez. Přeražené kusy dřeva vyletěly do vzduchu a s chrastivým klepáním dopadly na podlahu.

„Jen ať přijdou,“ ucedil pomstychtivě důchodce. „Nestačej ani napočítat do tří. A škodná,“ dodal, „se odjakživa chytá do pastí.“

...

Panenky, napadlo znechuceně muže. Nemyslí na nic jinýho, než na ty podělaný panenky. Ta neuteče. Uklidnilo ho to. O nic nepřijdeš, ty mrňavá potvoro. Nemůžu se dočkat, až si spolu konečně pohrajeme.

Dívala se, jak Tony s odporem noří ruku mezi brambory. Neměla strach. Ještě včera, než odešla k babičce, se tu byla podívat. Plány se nikdy nesmí nechávat náhodě. Musela přece vědět, jestli je ta věc pořád na svém místě. Teď je to fifty-fifty. Navíc, i kdyby to třeba nevyšlo, než se Tony vzpamatuje, pořád může zkusit utéct.

Půl na půl, slyšela v duchu vychovatelku. Stejný šance. Pak už bude záležet jen na tom, kdo z těch dvou je větší predátor. Na okamžik zatajila dech.

...

„Taky by na tu bednu nemusel stoupat, pane Šibík. Moh by se o ní třeba jenom zapřít rukou, aby se vytáhnul nahoru.“

„To bych mu teda nedoporučoval, děvče,“ zašklebil se starý pán. „Určitě jsi už někdy louskala vlašský ořechy, ne?“

...

Monsterky, pomyslela si Karolína, než začala počítat. Monsterky jsou vlastně úžasný všechny.