Město, muzikanti

a tanečnice, které dokážou rozehřát i studené české čumáky. Zavři oči, zakloň hlavu, člověče a roztoč se, vítr ve vlasech...

Tihle pánové jsou skuteční mistři pouliční muziky. Procítěnou klasiku zahrají stejně dobře jako čardáš a navíc krásně od srdce.  Když mám zrovna cestu kolem, vždycky se těším, že je možná na jejich obvyklém místě najdu.

Někomu, kdo si potřebuje  jen trochu přivydělat, stačí zakleknout do stínu a bubnovat. Přítelkyně může třeba tleskat do rytmu. 

Tady máme jiný nářez. Na ulici je asi často neuvidíte, jen si tu něco natáčeli.

Ale docela si to hoši užívali. Chce to barvu.

V metru člověk potká leccos, od monotónních bubínků, jejichž vlastník má v krevním oběhu nejspíš už léta krom THC jen jeden jediný rytmus, přes vrzaly na různě rozladěné hudební nástroje, vlastníky kvílejících tahacích harmonik a slepé pištce, po opravdu dobré hráče. Dokonce i dole pod eskalátory můžete občas zaslechnout něco pěkného. Tihle dva jsou muzikanti.

Indiány už jsme tu nedávno měli, za těch pár měsíců se nijak zvlášť nezměnili, jen možná trošku vytunili opeření. Ale ty tanečnice...

Nadechnout se a roztočit se na špičkách, hudba hraje a holčička se vznáší, je jiná, je indiánská princezna, malá šamanka na jevišti života. 

Děvčátka byla tak rychlá. Než mi cvakla spoušť, už skákala někde jinde, větinou zády ke mně. Rytmus jim nedělal potíže.

Konec představení. Prosím, ještě chvíli, ještě chvíli hrajte.