Lukáš, Sofie a dlouhá noc

Tenhle styl muziky upřímně nesnášel, ale nedívat se na Evu prostě nešlo. Má pěkně naváto, napadlo ho. Škubavě se svlékala. Fascinovaně zíral na pohyb jejích těžkých nahých prsů. Nedržej rytmus, blesklo mu. Opožďujou se. Příbě

X+

 Zaklapl za sebou dveře a sedl si na kraj postele. Necítil se dobře, jen nevěděl proč. Sáhl do kapsy u džín a vytáhl postříbřený řetízek s červeným skleněným srdíčkem. Chvíli si ho zmateně prohlížel, nic mu to neříkalo. Projel všechny ostatní kapsy, ale našel jen studentskou legitimaci a posmrkaný papírový kapesník. Legitimace byla zmačkaná a plná starých drobků. Připadala mu hnusná. Co je to, proboha, za ksicht? Je vůbec možný, že tohle jsem já?

Vyrval list s fotografií a pár minut ho jen tak držel v dlani. Nemyslel na nic. Pak ho přeložil. Na půlku, a znova a ještě jednou. Miluju tě, načmáral tam starou propiskou, skoro nepsala a “tě“ musel do papíru doslova vyrýt. Nakonec to omotal řetízkem s rudou kapkou malého srdce, vytáhl šuplík na spodní prádlo a celé to dílo zahrabal do trenýrek. Zítra, uvažoval, zítra to tam nebude. Ne, nebude to tam.

...

„Nechápu, vole, jak tohle mohlo dostat 46 lajků. Viděls to?“

Dupal na zastávce, špičkou promáčené tenisky zhnuseně rozkopával rozbředlé bláto a snažil se hlouček vedle sebe ignorovat. „Dyť Iveta je kráva, co čekáš.“ Většinou krafali o kravinách, cigáro v ruce, oči v ranní tmě přisáté na zářící displeje mobilů.

Jejich autobus měl zpoždění, normálně se tady nepotkávali. Byl rád, když ze základky vypadl, nikdy si s nimi moc nerozuměl. Nedusili ho, tak zlé to nebylo, spíš ho jen tak míjeli. Jednou četl takovou povídku – Neviditelný muž, nebo tak nějak se to jmenovalo. Líbila se mu. I na střední chodil jinam, než zbytek spolužáků. Vyhovovalo mu to, byl docela rád, že už je nemusí potkávat.

Přešlápl a v botě mu začvachtalo. Ve škole rozhlašoval, že nosí tenisky i v zimě, protože je to jeho styl, imidž, volové, prostě kašle na nějakou posranou módu. Hlídal si soukromí, ani ve druháku toho o něm nikdo moc nevěděl. Nebyl z těch, co o sobě na fejsbuk vyvěsí kdejakou ptákovinu.

Zábly ho prsty. Nový boty dostaneš, až na ně budu mít. Vem si tlustý ponožky.

„Matka,“ odfrkl si.

Letos ještě pořádně nemrzlo, a ani teď, těsně před Vánoci naštěstí nezačal padat sníh. Nasadil si sluchátka (nemusel sis za prachy z brigády kupovat takovej krám a moh si mít zimní boty), navlékl kapucu a otočil se ke skupince zády.

Tentokrát přišel moc brzo, většinou měl cestu z domova na zastávku vypočítanou právě tak, aby ještě stačil doběhnout ke dveřím autobusu a vmáčknout se dovnitř o sekundu dřív, než řidič zavře.

Matka, pomyslel si znova. Je už druhej rok na pracáku a hrabe jí. Trčí doma a nemá na práci nic jinýho, než mě furt sledovat. Kam chodíš, a s kým? Ať prej se učím. Abych měl dobrou práci. Furt se někde flákáš. Odplivl si a sledoval, jak slina pomalu mizí v šedém městském bahně.  Přitom sama od rána dřepí v kuchyni a chlastá víno z krabice. Kdyby mi koupila boty, nezbylo by jí na cigára. Zase chystala proslov, musel jsem vypadnout dobře o deset minut dřív, a teď tady klepu kosu.

Otočil se a sledoval, jak opožděný autobus spolkl rozjařený hlouček bývalých spolužáků. Z otevřených dveří na okamžik zavanulo příjemné teplo cvrnknuté zatuchlým pachem vlhkých kabátů. Díval se za autobusem, dokud mu nezmizel ve tmě za křižovatkou a pak zavřel oči.

...

„Kdyby sis je sundal,“ řekl někdo.

Držela v dlaních jeho sluchátka a lehce mu je nadzvedávala pryč od uší. Na okamžik zavadila malou horkou dlaní o jeho tvář, a Lukášem – docela paradoxně, projelo zamrazení.

„Kdyby sis je třeba sundal,“ usmívala se. „Možná by sis všimnul, že jsou tady lidi.“

„Jaký lidi?“ utrousil. Zastávka byla prázdná. „Ty snad nějaký vidíš?“

Byla docela maličká, špička huňaté bambule její tlusté čepice končila Lukášovi někde u klíční kosti.

„Třeba já,“ pousmála se.

Krásný vlasy, napadlo uznale Lukáše. Draly se zpod čepice v těžkých rezavých vlnách. První, čeho si všiml.

„Jezdíš odsud často?“ zeptal se opatrně. „Já,“ najednou nevěděl, jak dál. „Že tě neznám, teda nepamatuju se, že bych tě tady někdy viděl.“

Jaký má asi oči? Byla ještě tma. Ve světle lamp se zdály tmavé, ale nerozeznal, jestli jsou tmavomodré nebo hnědé. Najednou si uvědomil, jak na ni civí a trochu se stáhl.

„Nejezdím,“ řekla. Měla měkce sametový hlas a Lukáš cítil, jak mu zády probíhá slabé brnění, podobně jako když poslouchá vymazlený nářez od svojí oblíbené kapely.

„Chodím pěšky,“ znova se tak jemně pousmála. „Nemám ráda autobusy. Ani tramvaje ve špičce. Moc lidí, a tak,“ dodala zamyšleně.

„To chodíš sama? Každej den?“

„Jo,“ řekla klidně. „Tam, i zpátky.“

„Ale je tma,“ nedalo mu to. „Nebojíš se?“

„Někdy jo,“ dívala se na Lukáše. „Nechceš jít se mnou? Je to jen pár stanic, sotva půlhodinka.“

Přijdu pozdě do školy, napadlo Lukáše. A co, nebude to poprvé. Najednou si uvědomil, že ho přestaly zábst nohy.

„Jmenuju se Sofie,“ řekla a tázavě se na něho podívala. „A myslím, že ty budeš Lukáš?“

Nedokázal se zeptat, od koho to ví.

...

Druhý den podupával na zastávce ještě o trošku dřív. Přituhovalo. Choulil se do bundy s rukama v kapsách a sledoval, jak mu od úst stoupá pára. Sofie přišla, až když byla zastávka prázdná. Po cestě se klouzali po zamrzlých loužích, Lukáš první a pak Sofii chytal – „abys neupadla,“ ospravedlňoval to a oba se smáli jak pitomci. Než se rozloučili, nechala ho, aby ji chvíli držel za ruku.

...

Přinesl jí srdíčko. Bylo ze skla, nemělo žádnou skutečnou hodnotu, ale bylo to jediné, co večer dokázal doma po šuplících vyštrachat. „Na co to potřebuješ?“, zajímala se matka. Seděla u stolu nad zapatlanou sklenicí a měřila si Lukáše prázdným pohledem. Popelník plný vajglů, smrad z cigár. Podráždilo ho to. „To máš pro ňákou holku? Najdu ti k tomu řetízek,“ ztěžka se zvedla. Pak se rozbrečela. Zalezl do svého pokoje, nasadil sluchátka a pustil Metallicu co to šlo, protože ji nechtěl slyšet, nechtěl poslouchat, jak pláče.

...

„Červený srdíčko ke tvejm krásnejm vlasům,“ řekl a sundal Sofii čepici, aby jí mohl řetízek přetáhnout přes hlavu. Voněla zvláštně, bylinkami, nebo čím, nedokázal vůni jejích vlasů nijak rozklíčovat. Najednou ji držel, a ona se nechala, dovolila mu, aby ji do těch vlasů líbal, a potom i na rty. Vůbec si neuvědomoval, jak dlouho tam stáli, na chodníku, kus za zastávkou a kolem nich padal první sníh.

...

„Dovedu tě domů.“ nabídl se. To už ji doprovázel i večer. „Nechci, aby se ti třeba něco stalo.“

Zarazilo ji to. Jako by se stáhla do sebe. „Dojdu sama,“ řekla. Trochu se ho to dotklo. Byl zvědavý, kde asi bydlí. Všimla si, že se zamračil.

„Tak ještě kousek,“ usmála se. „Za křižovatku.“

Nechala Lukáše, aby ji doprovodil až na náměstí, tam se mu vysmekla a rychle zmizela ve tmě. Rozladilo ho to.

...

„Měli jsme s bráchou takovou tu chytrou plastelínu,“ řekla. Procházeli prázdnou ulicí a chytali sněhové vločky na vyplazený jazyk.

„Fialovou. Když jsi z ní udělal kuličku a praštil s ní o podlahu, skákala jak hopík. Dalo se z ní samozřejmě taky modelovat, ale ty ostatní možnosti byly daleko zajímavější. Třeba když jsi do ní praštil kladivem…“ Odmlčela se a podívala se na Lukáše.

Ty máš ženskou, vole?, vyzvídali kluci. Hlavně Tony. Už jsi píchal? Už si jí vomrdal, vole? Debilové. To jí mám voklátit pod pouliční lampou?, řekl jim. Styděl se za sebe.

Plastelína, panebože. Proč mi zrovna teď vykládá o plastelíně?

„Nikdy se ti nestalo,“ pokračovala, „že se ti nějaká věc najednou ztratila, jak kdyby se úplně vypařila? Zmizela z místa, kam jsi ji vždycky uklízel a nikdy jsi ji nestrkal nikam jinam?“ Zastavila se a stiskla Lukášovi ruku.

„Potom, třeba za rok,“ dodala opatrně,“ otevřeš ten šuplík, a ona tam je. Leží na svým místě, jako kdybys ji tam odložil včera. Nebo ji naopak najdeš někde úplně jinde, někde, kam bys ji ty sám nepoložil nikdy. Na místě, který jsi stejně stokrát před tím prohlídl, ale ona tam nebyla.“

Je tak hezká, když se rozohní, přemýšlel Lukáš. Navíc má v těch džínách moc pěknej zadek. Jaký má asi kozičky, a kundičku? Zapotily se mu dlaně a cítil, jak se v něm zvedá touha.

„Hodili jsme ji v kuchyni na zem, tu plastelínu, víš?“ otočila se na Lukáše. „Třikrát vyskočila a byla pryč. Prohledali jsme všechno. Odstrčili jsme i skříň, protože brácha děsně řval. Nechtěl jinou, chtěl tuhle, svojí, protože jí dostal ve školce od jedný holky…“ Usmála se. „Prostě zmizela. Divný. Byla to dost velká kulička, větší než pinpongovej míček a ostře fialová. Něco takovýho přece nepřehlídneš.“

Nebarví se. Jestli si neholí chloupky, zauvažoval, mohla by je mít taky rezavý. Co by udělala, kdybych se jí zeptal?

„Našli jste ji?“ řekl místo toho nahlas.

„Ne,“ usmála se. „Co když,“ na chvíli se zarazila. „Co když nežijeme jenom tady? Třeba v nekonečným vesmíru existuje nekonečný množství světů a v nich jiný Lukášové a Sofie. Co když existujou místa, kde se občas otevře taková škvíra, něco jako mezera, aspoň na chvíli, na malej okamžik  - nebo se prostě jen  všechno tak najednou prolne, prostor, čas… Taková malá černá díra v naší mysli.“ Chvíli přemýšlela.

„Ale myslím, že i tak nemůžou bejt úplně stejný, jako my. Žijou paralelní životy, ale rozhodujou se sami.“

„Jak to myslíš?“

„Možná jsme to pořád jen my,“ řekla. Vůbec jí nerozuměl.

„Žijeme všechny možný životy, který jsme mohli mít, protože v každým z těch životů se chováme trochu jinak.“

„Nekonečno Lukášů a Sofií,“ usmál se. „A nevědí o sobě. Jsou stejný, a přitom pokaždý úplně jiný.“

„Jo,“ řekla tiše. „Vlastně jsou pořád jedna a ta samá osoba.“

„Jsi cvok,“ řekl něžně. „Dej mi pusu.“

...

„Chtěl bych se s tebou někdy vidět i ve dne,“ řekl. „Proč to nejde? Ani nevím, jaký máš doopravdy oči.“ Přitáhl si Sofii pod lampu a otočil jí obličej ke světlu. „Jsou šedý,“ vydechl. Tmavošedé oči, takové ještě nikdy neviděl.

„Chtěl bych si bejt jistej, že se mi nezdáš.“

„Nech mě,“ řekla Sofie. Plakala. Nechápal to.

...

„Možná proto,“ řekla jindy, „nacházíš ty věci na úplně jiným místě, než bys čekal. Tvý paralelní já je prostě zvyklý uklízet jinam.“

...

 „Proč mi nechceš ukázat, kde bydlíš?“ Nedám jí pokoj, napadlo ho. Je to přece moje holka, nebo snad ne? Copak na to nemám právo?

„Tak jo,“ připustila váhavě. „Ale jen venku, dovnitř nepůjdeš.“

„To je fér,“ řekl. Uvidíme, pomyslel si.

Starý dům s malou předzahrádkou asi deset minut klikatými uličkami směrem od náměstí. V oknech se svítilo. Pocítil lehké zklamání.

„Stane se někdy,“ zeptal se, „že vaši třeba nebudou doma?“

Smála se. Sofie se umí krásně smát.

...

„Lidi stavěj svoje životy po kouskách,“ řekla zamyšleně.

„Někdo se očividně nepředře,“ ušklíbl se.

„Někdo to lepí jako kuklu,“ usmála se. „Neprojdeš ani dovnitř, ani ven.“ Povzdechla si. „Ale některý lidi – jsou jako katedrály. Vejdeš, a cítíš tu sílu. Můžeš zůstat stát, můžeš se modlit…“

Pořád se usmívala. Díval se na ni. Snad ještě nikdy mu nepřipadala tak hezká. „Mám tě rád,“ řekl. „Že seš taková trhlá.“

...

Zapadli do tiché, téměř neproniknutelné tmy za rohem výkladní skříně zrušeného obchodu jako do studené peřiny. Černá deka s hvězdami těsně nad hlavou. Stáli na chodníku před zrezlou roletou a líbali se, Lukáš Sofii rozepnul bundu a nedočkavě vyhrnul svetr i tričko. Voněla horce a nebezpečně sladce. Cítil, jak mu podklesávají kolena. Nebránila se. Rozepnul podprsenku a hladil její malé a pevné, krásně kulaté kozičky. Tuhé, drobné růžové bradavky v ústech. Zdá se mi to, myslel si. Tohle se ve skutečnosti neděje, jsem doma a spím. Točila se mu hlava. Tiskl se k Sofii, mačkal se k ní a pak se udělal, kousal ji do krku a zasténal jen tiše, aby ho neslyšela, protože se strašně styděl. Nesmí to vědět, myslel si, nesmí nic poznat. Měl pocit, že by ho přestala mít ráda, že by jím musela začít opovrhovat.

„Promiň,“ řekl, potupné mokro v kalhotách, panebože, snad si toho nevšimne. Co když mě bude mít za úchyla?

„Lukáši,“ řekla tiše. Neměl by nic vědět, nařizovala si. Neměl by poznat, co se tady se mnou před chvilkou dělo.

...

„Kdo si asi dneska hraje s naší plastelínou?“ řekla zamyšleně. „Až dodělám gympl, chtěla bych studovat fyziku. Víš,“ usmála se nějak bezbranně. „Abych se aspoň trošku dozvěděla, jak to všechno je.“

Přituhovalo. Sofie měla jinovatku ve vlasech. Jako stříbro, vypadalo to jako stříbro. Stříbrná krajka na vyleštěné mědi. Loučili se a Lukáš se díval, jak Sofie pomalu otevírá těžké domovní dveře. Jen tak to cvaklo.

„Přijď zítra,“ zašeptala mu do vlasů. „V noci. Ve tři ráno, na náměstí. Přijď přesně.“ Pohladila ho po rtech. Krásné oči. Horská jezera za měsíční noci. Horská jezera pod mlhou.

„Něco ti ukážu.“

...

Za křižovatkou narazil na Leoše a Tonyho s Petrem. Měli s sebou Evu, neustále mlela a lepila se chvíli na Petra a pak zase na Tonyho. Kurva, ušklíbl se pohrdavě Lukáš. Husa, co dá každýmu. Stáli za zastávkou a podávali si špeka.

„Počkej, vole,“ zaslechl Tonyho. „Kam se ženeš?“

Vlastně má pravdu, napadlo Lukáše. Kam? Matka bude dřepět doma na kanapi, civět na nějakou bejkárnu v telce a nasávat k tomu krabicák. Kdes byl? Parchante, to mám za všecko, dyť se už teď chováš jako tvůj fotr.

„Jdem k Leošovi,“ nadhodil Tony. „Papínek vypad na služebku a matka si válí kejty v lázních. Minimálně dneska máme kvartýr pro sebe.“ Vyfoukl Lukášovi kouř do obličeje. „Jdeš taky, ne?“

Vlastně proč ne, blesklo Lukášovi. Času mám dost. Na náměstí mám bejt ve tři ráno. Když nepůjdu domů, aspoň se zbavím všech těch dotazů kam zase a s kým.

„Fotr má slušně zásobenej bar,“ cenil se Leoš. „Trošku mu ho probereme. Nic nepozná. I kdyby, jemu je to stejně ukradený.“

Možná bych jí měl napsat, napadlo Lukáše. Matce. Jenom krátkou SMS, že spím u kámoše. Zase bude celou noc sedět v kuchyni a čekat. Ale nakonec to neudělal.

...

Točila se mu hlava. Hodně pili, moc rychle a víc, než co do sebe nalil kdykoli před tím. Taky hulil, všichni hulili. Neměl bych to kombinovat, uvědomil si bezmocně. Povaloval se nejistě na světlé kůži luxusní sedací soupravy a pozoroval Evino potácivé vykrucování v rytmu hiphopu. Tenhle styl muziky upřímně nesnášel, ale nedívat se na Evu prostě nešlo. Má pěkně naváto, napadlo ho. Škubavě se svlékala. Fascinovaně zíral na pohyb jejích těžkých nahých prsů. Nedržej rytmus, blesklo mu. Opožďujou se. Položil si ruku na poklopec a stiskl. Všimla si toho, viděl, jak si olízla rty. Srdce se mu bláznivě rozbušilo, až měl pocit, že omdlí. Sledoval, jak poskakuje a přitom se pokouší sundat si kalhotky, zamotaly se jí mezi nohy a zřítila se mu se zapištěním přímo na břicho. Vlhké horko jejího holého nahého klína Lukáše přibilo mezi pobryndané polštáře a úplně ho ochromilo. Byla cítit potem a ještě něčím, co neuměl identifikovat, její rozpuštěné vlasy polité pivem mu padaly do obličeje a jazyk chutnal ostře po posledním doušku papínkova výběrového koňaku. Lukášovi připadalo, že se propadá.

„Ty jsi ještě nešukal, viď, ty můj stydlivej chudáčku,“ žvatlala, zatímco mu stahovala kalhoty. „To bude nutný hned napravit.“

Měl pocit, že musí explodovat ještě, dokud ho drží v puse, ale líně se pod něho zasunula a zavedla si ho do klína.

„Ty seš takovej sladkej pejsánek,“ chichotala se. „Podvraťáček. Už tou prdelkou radši moc nevrť, brouku, nebo mě bude muset dodělat Leoš.“

„Krávo,“ zasténal poníženě a bezmocně se udělal. Smála se. Nenáviděl ji, v tu chvíli ji doopravdy nenáviděl. Nebo možná sebe – nevěděl, koho víc.

„Panáka?“ sáhla po lahvi a nacpala mu hrdlo mezi zuby. „Dej si, králíčku,“ lila mu vodku do úst a po obličeji. Krouživý pohyb tmy prostoupené šumem a cvakáním sklenic, jako obalených vatou a jen sem tam někde cosi záhadného cinklo, nedokázal už ani rozpoznat, o čem se ostatní baví. „Evo?“ vzdychl, bylo mu horko a měl pocit, že se dusí v hrobě, že se dívá ven skrz stále užší klíčovou dírku a venku je pořád větší tma a poslední, co tou škvírou viděl, byla Eva, jak před televizí hulí Tonymu péro.

...

Od malinka sleduju lidi, Lukáši. O čem si povídají. Jak si jeden před druhým pořád na něco hrajou. Jak strašně obtížně se rozhodujou. A pak nikdy nevědí, jestli to bylo správně.

Máš takový zvláštní oči, Sofie.

Kdy se dá ještě mluvit o tom, že jsme se rozhodli svobodně, Lukáši?

Šedý, ale ne studený.

A odkdy už se to, co děláme, nedá nijak ovlivnit? Lukáši, víš to?

Krásně voníš, Sofie, moc. Malinká cáklá potvůrka. Myslím, že tě strašně miluju.

Je to pro mě moc důležitý. Možná záleží na zkušenostech. Ale to by se potom člověk, co žádný zkušenosti nemá, musel rozhodovat jenom instinktivně. Jenže, dá se takhle ještě mluvit o svobodě?

Nerozumím ti, Sofie. Nerozumím ti. Už nemluv, lásko.

Máme na výběr, Lukáši? To chci vědět.

Moc se ptáš, Sofie.

Co když je život něco jako sen, Lukáši. Spíme, a všechny ty životy se nám jen zdají.

...

Sofie!

...

Probudila ho zima. Ležel na podlaze pod sedačkou, obličej zabořený v lepkavé louži piva, zbytků rozdupaných brambůrků a pizzy. V pokoji páchly zvratky. Peršan - upřel oči na komplikovaný vzor zasviněného koberce. Jednou jsem ho viděl v Ikei, s mámou. Takovej si jednou koupím, říkala a pořád hladila ty chlupy. I kdyby ho měla, dneska by byl prodanej. Ráno, když ji míjel v kuchyni, všiml si prázdného místa na zdi, kde dřív visely pendlovky po babičce. Bože…

Někde jsem měl bejt. Určitě někde jinde, než tady. Opatrně se posadil.

Sofie, proboha Sofie. Kolik je vůbec hodin?

Hlava ho zoufale bolela a strašně se mu chtělo zvracet. Klekl si, opřel se o opěradlo sedačky a pomalu vstal. Na pohovce ležel Leoš s Evou - museli mě shodit na zem, ušklíbl se zhnuseně. Leoš měl na sobě jen potřísněné tričko. Eva byla nahá a pod jejíma roztaženýma nohama vykukoval kousek nohavice Lukášových džín. Budu na ni muset sáhnout, otřásl se, abych je dostal ven. Budu ji muset odstrčit. Opatrně uchopil Evu za nohu, zatlačil a snažil se při tom nedívat na její odkrytý klín. Kůži měla celou olepenou a upatlanou a Lukášovi se znovu zvedl žaludek. Musím pryč, rychle. Měl jsem někam přijít. Na náměstí, jo, na náměstí, přesně ve tři. Sevřela ho hrůza. Nikde neviděl hodiny.

Hledáním trenek se nezdržoval, rychle navlékl džíny, sebral bundu, boty chytil do ruky - obuje se na schodech - překročil Tonyho a rychle vypadl z bytu.

Venku mrzlo, to ho celkem rychle vzpamatovalo. V noci nic nejezdí, bude muset pěšky. Rozběhl se.

...

Dlážděná plocha náměstí zívala ledovou prázdnotou. Stál s rozkročenýma nohama a těžce chytal dech. Teprve teď ho napadlo vytáhnout mobil. Pět ráno. Měl jsi přijít ve tři, idiote. Žádná holka nebude sama v noci a v mrazu čučet dvě hodiny, až se milostivě probereš z opice.

„Sofie,“ zakvílel.

Uvidím ji ráno, utěšoval se, až půjde do školy, jako vždycky, ale sám tomu nevěřil. Dala se do něj zima. Úzkost. Vždyť na ni nemám ani mobil. Nepotřebuju ho, řekla mu, když se poznali. Rozbil se mi, a já zjistila, že bez něj vlastně docela dobře obejdu.

Lukášovi se zakroutil žaludek a donutil ho potupně vyzvracet poslední zbytky alkoholu a pizzy do odpadkového koše vedle laviček. Bude doma, řekl si. Zůstanu před barákem, dokud nepůjde ven, přece tam nezůstane.

...

Ulice vypadala pustě, skoro ji nemohl poznat. Všude tma, jen v několika málo oknech svítily osamělé bludičky prvních chudáků, co budou muset za chvíli vypadnout do práce. Dům, zastrčený v dolíku daleko od pouliční lampy, se nořil ze tmy jako černý mys nějakého tajemného ostrova. Za okny temno. Váhavě došel před branku a vzal za kliku. Cítil, jak se mu pod prsty drolí stará rez. Rozvrzaná křídla vrátek držel pohromadě povislý řetěz, zamčený velkým visacím zámkem. Lukáš polkl a ledová úzkost mu pomalu klesla ze žaludku až do chodidel. Zvedl hlavu a chvíli zmateně zíral tmou do slepých oken prvního patra. Nechápal to. Žádné záclony, skla zalepená špínou. Vytáhl mobil a posvítil si na branku. S prorezlým zámkem už očividně léta nikdo nemanipuloval, jen na klice se něco mihotavě zablesklo. Lukáš sípavě vydechl. Ten řetízek, malé červené srdíčko, co se ve světle mobilu třpytí jako kapka krve… Udělalo se mu špatně a musel se opřít o sloupek.

„Hledáte něco, mladíku?“

Uvědomil si, že si té ženské vůbec nevšiml, přestože její hnusný jezevčík musel, soudě podle zuřivě ochraptělého ňafání řvát naproti na chodníku už docela dlouho.

„Bydlí tady jedna holka,“ hlesl bezmocně Lukáš. „Kamarádka.“

Baba byla evidentně podezíravá, nehnula se ani o krok a pátravě si ho prohlížela. „A jak se jmenuje, ta vaše kamarádka?“

Zastrčil řetízek se srdíčkem do kapsy a otevřel ústa, že odpoví.

„Já…“ najednou si uvědomil, že neví. Sylvie? Lucie? Cítil na zádech studený pot.

„No, tak aspoň jak vypadá, to si snad pamatujete,“ dodala uštěpačně, „když sem za ní jdete takhle brzo ráno.“

„Je,“ zarazil se. „Je hezká…“ Jaký má vlastně vlasy, a oči, modrý? Vysoká nebo malá? Chraptivě si odkašlal a vrhl na venčící babu zoufalý pohled. Nevzdala to.

„Tady dávno nikdo nebydlí, mladíku,“ řekla ostře. „Já se tu narodila a už tenkrát byl ten dům prázdnej.“

Probodla ho pohledem. Dej si odchod, podezřelý individuum. Dneska jsou to jen samý feťáci. Bůhví, proč se tady potuluje tenhle. Nenápadně stiskla v kapse mobil. Lukáš se otočil a váhavě zamířil ulicí zpátky nahoru. Sotva zvedal nohy a pořád se mu točila hlava. Už nikdy nesmím kombinovat trávu s chlastem, sliboval si. Pak blbnu. Pocit, že něco fatálně prošvihl, ho neopouštěl.

Co tu vlastně dělám?

Unaveně si klekl do sajrajtu na silnici a schoval hlavu do dlaní. Vzpomenout si. Něco se mu zarylo pod koleno, hrábl do bahna a zvedl to. Asi to bude kulička, napadlo ho. Nejspíš tu nějaký dítě ztratilo hopík. Teprve když tu věc držel v dlani, všiml si, že je to vlastně plastelína. Fialová, otřel ji od bláta, taková hnusná barva. Sledoval, jak mu mezi prsty pomalu ztrácí objem i zabarvení, jako by mu před očima vysychala a tuhla a scvrkávala se do zvrásněné špinavé kuličky. Divný pocit kolem srdce ho donutil se otočit a podívat se zpátky k domu. Nic se tam nepohnulo, jen ostražitá venčící baba s vyžraným chroptícím jezevčíkem stála pořád na chodníku a podezíravě si ho měřila.

Radši vypadnu, napadlo Lukáše. Než na mě zavolá policajty. Natáhl ruku a hodil kuličku do kanálu. Chvíli stál a čekal, jestli uslyší cvaknutí, až dopadne na dno, a počítal, jako počítal s matkou, když byl ještě dítě a házel mince do hradní studny, ale neslyšel nic.

Půjdu domů, uvažoval. Matka bude zase vyvádět. Musím se kolem ní co nejrychlec protáhnout, než si mě všimne. Beztak bude zase usazená v kuchyni nad sklenicí. Chlastá a brečí a ty šminky jí vždycky tečou po ksichtě až na bradu. Proč se maluje, když stejně nikam nejde?

Představil si ji, jak sedí u televize v tom svým zadělaným tričku a vytahanejch teplákách, ty tepláky nesnášel, i ty rozmazaný oči, stůj, řekne hlasem stejně vybydleným, jako to místo, kterýmu kdysi říkali domov, kde jsi zase byl, co bys dělal, kdybych si třeba jednou pustila plyn, skončil bys v ústavu, ty nevděčnej hajzle, to by ses divil…

Proběhne rychle, aby se jí nemusel dotknout, nechce ji slyšet vzlykat, nechce to vidět, mít ten hnusnej pocit viny že jí nedokáže milovat, že jí touží uhodit, stejně jako to dřív dělal táta.

Moh bych zavolat Evě, napadlo ho, třeba…

...

Zamkl se. Žaludek se mu ještě kroutil a únava mu drtila tělo, ale spánku se pořád bránil. Sedl k počítači a našel svoje oblíbené stránky. Než najely, zkontroloval papírové kapesníky a pohodlně se usadil. Pěkný holky, pořádný kozy, jo… Všechny maj oholený kundy a takový ty velký bradavky, nuda, no a co. Zíral zoufale do obrazovky a pořád mu to nešlo, tohle se mu ještě nikdy nestalo. Lidi stavěj svoje životy po kouskách, slyšel někde vzadu v hlavě. Kurva, kur… Dřel se skoro do krve, ale bez výsledku. „Po kouskách,“ zavyl. „Po kouskách!“

„Lukáši!“ Matka stála za dveřmi. „Lukáši, slyšíš mě? Co děláš? Lukáši odemkni! Neuděláš žádnou kravinu, že ne. Lukáši, slyšíš, otevři!“

Ležel na břiše na posteli, hlavu pod polštářem, a plakal. Po kouskách, vole. Jako katedrály…