Kraťasovo zmrtvýchvstání

Navzdory názvu, který svádí k lecjakým asociacím, o erotice to tentokrát nebude. Jestli o lásce – to připouštím. A přiznávám se, že lžu. Vážně. Ani se nezačervenám. Tak to prostě bylo. Hanba mi, ano, hanba natřikrát.

Pokud máte děti, určitě jste už minimálně jednou zažili třeba tohle:

„Mami, Kuba má krásnou bílou myšku. Že máš ráda myšky, mami?“ „Ne,“ odvětíte rázně.

„Stojí jenom pět korun,“ vece synáček. „Ty mám. Můžu, mami?“

„Jen přes mou mrtvolu,“ nedáte se a myslíte, že vše je uzavřeno. Člověk se holt pořád učí.

„A tohle je co?“ začenicháte nad utěrkou zakrytou skleněnou pětilitrovkou, nepochybně odcizenou u babičky ve špajzu. Je tu sotva dvě hodiny a už smrdí, dojde vám krutá pravda. Mrňavá bílá laboratorní myš. Synátorova vyčkávající, nevinně zvlhlá kukadla. Zhluboka se nadechnete. „V tomhle ji přece nemůžeš nechat,“ slyšíte samu sebe. „Trápila by se.“ Pak jdete, zakoupíte menší kryté akvárko (aby, probůh, nevyskočila) a po opadnutí dětské euforie už se jen staráte, čistíte, krmíte a doufáte, že ta zapáchající potvora brzo chcípne. Takhle je to skoro vždycky. Skoro.

~

Zvířat se u nás vystřídalo hodně. Morčata dnes již nezjištěného počtu, zmíněná bílá myš, kudlanky, strašilky, černobílý potkan, rybičky, ohavné akvarijní žáby, vodní želvy a jedna želva čtyřprstá, kterou máme dodnes, králíci, psi… a Kraťas.

Prvního křečka přinesla dcerka ze školy. Byl velký, chlupatý, rezatý a zdál se poměrně krotký. Jeho krátká návštěva u nás začala vypuštěním do staré dětské vaničky vystlané hoblinami a senem, aby se tam měl dobře a skončila nad jeho první nedokousanou mrkví návštěvou našeho boxera, který byl dětmi naivně přiveden za účelem vzájemného seznámení. To sice proběhlo, ale podstatně jinak, než si potomci představovali. Po vyproštění oslintané mrtvolky z tlamy zahanbeného hlídače (on to neudělal schválně, určitě si chtěl jen hrát, nemůže za to, že má tak nešťastně velikánskou hubu) a následném pohřbení zavražděného nešťastníka, jsem byla postavena před těžké dilema. „Koupím ti jinýho,“ pravila jsem neprozřetelně, chlácholíc zoufale vzlykající děvčátko. „Ještě hezčího a hodnějšího. Opravdu.“ Naštěstí kamarádka měla doma celé hnízdo malých džungarských křečíků a jednoho mi ještě ten samý večer věnovala. Křeček byl hebký, malinký a pruhovaný jako selátko od divokých prasat. A byl očividně zvyklý na děti, takže se nechal muchlovat, nosit a krmit a jako bonus radostně probíhal pevností postavenou z lega po cestičce z vyskládaných obilných zrnek, torby za ušima nacpané k prasknutí. Zemřel po dvou letech zřejmě sešlostí věkem a byl rychle nahrazen novým, jak jsme naivně očekávali, podobným životním optimistou.

~

Tohle byla jen taková upřesňující vsuvka. Nejen mezi lidmi, ale i mezi ostatními tvory, dokonce i mezi tak malinkými zvířaty, jako jsou křečíci džungarští, se najdou všelijaké charaktery. Některá z osvícených osob, co trousí moudra a citáty na fejsbuku a všude možně jinde, by možná řekla, že nás měl někam posunout. Prý je to tak vždycky, když vesmír usoudí, že jsme se jaksi zasekli a tak dál, bla, bla. Třeba je to reinkarnace vaší babičky, se kterou jste si lezli na nervy, nebo tak něco? Já si myslím, že jsem ho dostala za trest.

~

Vypadal tak nevinně. Nic mě nevarovalo, vůbec nic. Nezarazilo mě ani, jak opatrně ten prodavač sahá do akvárka, aby mi ho vylovil. I malí hlodavci dokážou mást tělem. Kožíšek. Proužky. Očička jak korálky. „Jé,“ hlesla natěšeně dcerka. „Ten je sladkej!“

Poprvé se mi zahryzl do prstu hned první den, sotva jsem ho vysypala do čerstvě vypulírované klece. „Jau!“ zařvala jsem. „Je nervózní,“ podotkla smířlivě dcerka. „Nemůže za to. Prohlídne si to u nás a za chvíli se uklidní.“ Natřela jsem ukazováček jodovou tinkturou a pokusila se do klícky vložit mističku s potravou. Z domečku se ozvalo zlověstné prskání. Tedy prskání – ono to znělo spíš – jako když k sobě přiblížíte dva dráty elektrického napětí. Ten zvuk, co se ozývá uprostřed oslepujícího jiskření. „Mohli bychom mu říkat třeba Zkrat,“ navrhla jsem. „Ne, to je blbý – Kraťas by byl lepší.“

„Prská jako vzteklej důchodce nad obsazenou sedačkou,“ poznamenal pobaveně majitel bílé myšky a strčil ruku do klece. „Auvajs, jau, jau, jau, co to je, sakra?“ Sundala jsem mu to zvířátko z prstu a odeslala ho do koupelny, aby se ošetřil.

 „Já si koupím potkana,“ nadhodila nejstarší dcera a opatrně na mě pohlédla. „Ty nekoušou.“

„Mají ocas,“ ucedila jsem. „Hnusnej, hladkej a dlouhej. Nic s takovým ocasem mi nesmí do baráku.“

„Co se děje?“ zaslechla jsem manžela. „Po celý koupelně je vybryndanej kysličník a jodová tinktura.“ Pohlédl na roztomilý čumáček, číhavě vyhlížející z domečku v rohu klece. „Koupili jste novýho křečka? Tak se ukaž, potvůrko…“

„Zejtra přinesu novej kysličník,“ řekla jsem chlácholivě. „A náplasti.“

„Von se jen bojí,“ hájila před otcem tu bestii dcerka. „Von si zvykne. Ochočím ho, fakt…“

~

Zažila jsem během času poměrně hodně procesů „ochočování“ s různými procenty úspěšnosti, ale Kraťas vedl. Už po několika dnech bylo jasné, že o nějaké sbližování ani trochu nestojí a nejspíš stát nikdy nebude. Ve dne se držel zalezlý v domečku, kde pospával rozcapený nad zahrabanou zásobou pšeničných zrn a na každé, byť jen potencionální vyrušení reagoval vzteklým prskáním a bleskovou hryzací protiakcí. Zato večer, když se domácnost konečně ponořila do tmy a všichni obyvatelé usnuli spravedlivým spánkem, křeček ožil. Nastoupil do kolečka, pořízeného za účelem udržení hlodavčí kondice a neúnavně šlapal. Chyba byla jen v tom, že kolečko skřípalo. Vrzalo nezávisle na množství a druhu mazadla, kterým jsem se pokoušela ho umlčet, vrzalo setrvale, pronikavě a čím dál hlasitěji, prostě vrzalo furt. Kolem půlnoci většinou na okamžik ztichlo, protože křeček se buď unavil, nebo ho to momentálně přestalo bavit, ale důvod k radosti rozhodně nebyl na místě. Pruhovaný terorista pouze na chvíli vyměnil mučicí nástroj. Rychle pochopil, že stačí jen sevřít mezi hlodáky mističku na zrní, vyklopit neodnesené zbytky a začít talířkem vytrvale mlátit do drátů a skleněné výztuže klece.

„Zašlápnu ho,“ bručel manžel s hlavou omotanou polštářem. „Spláchnu ho do záchoda. Udělám z něj pochoutku pro sousedovic kočku!“ a další komentáře, pro zaznamenání zcela nevhodné.

~

Zajímavé bylo, že dcerka to nikdy nevzdala. Trpělivě pokračovala v marných pokusech o křečkovu socializaci a podařilo se jí vyvinout značné mistrovství v Kraťasově odchytu. Naučila se být prostě rychlejší než psychopatický hlodavec. Sledovala jsem s obdivem bleskové akce malé dětské ručičky a zneškodněné prskající zvíře, vztekle kulící očka z drobné holčičí dlaně. Zásadně odmítala podnětné návrhy typu – co kdybychom ho nechali venku trochu proběhnout po travičce, to by se mu určitě moc líbilo (sousedovic kočka to jistí) – a podobná, čistě nouzová řešení a statečně vedla svou. Je to milej drobeček, jen trochu bázlivější a ona – ona si ho časem jistě ochočí. Pak přišel týden školy v přírodě.

~

„Budeš se mi starat o Kraťáska, mami? Aby se mu nic nestalo.“ Úzkostná očka. Ten mrzoutskej zmetek si tě snad ani nezaslouží, dítě, pomyslela jsem si. Abys k němu takhle přilnula.

„Jasně,“ řekla jsem. „To víš, že budu. Neboj se.“ A myslela jsem to opravdu upřímně a vážně. Skoro celý další týden jsem poctivě sypala zrní, měnila vodu, nosila dobrůtky a varovala se sahat příliš blízko k domečku. Ve čtvrtek večer mi došlo, že vyčištění zasmraděné klece už nesnese odkladu. „Vyměním mu podestýlku,“ nadhodila jsem. „Ale kdo ho chytne?“

„Já to teda nebudu,“ zašklebila se starší dcera. „Nejsem sebevrah. Ještě mi uhryzne ruku. Dostanu zánět. Otravu. A musím se učit,“ vyhrkla rychle a opustila prostor.

„Já se jdu mejt,“ vychrlil synáček s děsem v očích. „A spát. Fakt jsem dneska šíleně unavenej.“ Zmizel jak mlha nad blaty.

„Vem si tohle,“ pravil manžel a odložil na stůl tlustou koženou pracovní rukavici. „Bejt tebou, bez toho bych tam nechmatal.“ Odešel.

~

Koženou rukavici – zhnuseně jsem s ní poklepala o stůl. Vždyť v tom pomalu ani nesevřu ruku. Cit v prstech veškerej žádnej. Jak s tím to zvíře budu lovit? Navíc, stejně ji určitě prokousne. Bude to chtít plán.

Po necelé půlhodině nerozhodného obcházení kolem křečkova bydlení jsem se odhodlala k ofenzivě. Musí to být rychlé, vzpomněla jsem si na dcerčiny bleskové hmaty. Chytit, strčit do náhradní sklenice a zaklapnout propíchaným víčkem. Zhluboka jsem se nadechla.

Asi jsem chodila kolem moc dlouho. Určitě. Musel něco tušit. V každém případě byl připraven. Zařvala jsem a cukla prokousnutým ukazováčkem ven z klece. Křeček, dosud pevně zahryznutý ve špičce mého prstu podlehl zákonům gravitace, odtrhl se, opsal ukázkový oblouk nad stolem, dopadl na dlaždičky a nenávratně zcepeněl.

Co budu dělat, napadlo mě s hrůzou. Budeš mi ho hlídat, mami? Aby se mu nic nestalo. Návrat ze školy v přírodě je za dveřmi a křeček v pánu. Co budu, sakra, dělat?

Mohla bych ho na ten jeden den schovat do ledničky, aby nezasmrádl, uvažovala jsem. A pak ho nenápadně strčit do klece. Jé, ráno byl ještě v pořádku. Asi už byl starej, víš. Nebo sněd něco, co mu nesedlo. Ne – to je jasná blbost. Tím bych přece vůbec ničemu nepomohla.

Tak jinak. Přece by neměl být takový problém, sehnat někde podobného křečka? Vytáhla jsem telefonní seznam (dnes bych sedla k internetu, ale tahle zlatá doba byla tenkrát ještě v nedohlednu) a vypsala adresy a telefonní čísla všech uvedených pražských zverimexů. Budu na to mít jen jeden den. Hned zítra ráno se do toho dám.

~

„Ty někam voláš?“ zeptal se synek zvědavě. „A kde je Kraťas?“

„Je zalezlej,“ řekla jsem znepokojeně.

„Ani neprská,“ zaťukal natěšeně na sklo.

„Ukaž tašku,“ přešla jsem do protiútoku. „Máš všechno? Kde je žákajda?“

„Já už musím jít,“ zrychlil tempo. „Kluci na mě čekaj.“ Zmizel. Oddechla jsem si. Tohle bylo o fous.

~

Neřekli byste, jaký problém je, sehnat džungarského křečíka, když ho nutně potřebujete. Po obtelefonování většiny zvěrimexů, tedy těch, kde zvedli sluchátko, jsem byla na stále stejném místě (takovém tom, kam se rádi navzájem posíláme, ale do textu to příliš nepíšeme). Jinými slovy – pořád na začátku. Asi takhle:

• no, my je normálně máme, ale teď zrovna nejsou
• včera jsme prodali posledního
• křečků máme spoustu, teda těch zlatejch
• zavolejte si za tejden.

~

Zbyly mi pouze čtyři prodejny, kam jsem se nedovolala. Vytáhla jsem batůžek, nacpala do něho pleny, dětskou přesnídávku a čaj, strčila mimino do kočárku a vyrazila. Smíchov, Vinohrady, Žižkov. Kupte jí zlatýho, paninko, třeba to nepozná. Má mě snad za idiota?

Poslední šanci představoval krám se slibným názvem Ráj zvířat v Klimentské ulici. Jestli se to nepodaří ani tady, jsem vážně nahraná. Narvala jsem kočárek mezi prosklené dveře a s bušícím srdcem vešla.

BYL TAM! Moje záchrana. Křečík džungarský, zapomenutý v zastrčené bedně pod velkým akváriem. Hladký, pruhovaný, očička jak korálky, jen…

„Je trošku větší, ne?“ nadhodila jsem opatrně. Není to nějakej kříženec?“ Pravda byla, že jsem v životě neviděla přerostlejšího křečka.

„Chcete ho, nebo ne?“ odsekl prodavač. „Je poslední, dám vám slevu.“

„Jo,“ hlesla jsem, zavalená smíšenými pocity. „Jasně, že ho chci.“ Děkuju ti, Bože. Ale jestli mi tohle projde, tak už asi všechno.

~

Překročila jsem batoh pohozený v předsíni a nenápadně nahlédla do pokoje. Stála před klecí a zírala dovnitř.

„Jé,“ hlesla ohromeně. „Ten ale vyrost…“

„Pořád se cpal,“ řekla jsem mírným hlasem. „Asi ze stesku.“ Nenápadně jsem se rozhlédla, jestli se ode mě náhodou nepráší. „Nedělal nic jinýho, než žral. Některý lidi to maj stejný.“

„Je tak, špitla. „Tak obrovskej? A… Ani neprská?“

„Vidíš,“ konstatovala jsem. „Jak je rád, že tě má zpátky. Chyběla jsi mu. Asi šel do sebe.“ Bože, došlo mi. Já lžu tak strašně, a ani se nezačervenám.

„Vážně si myslíš, že ti to spolkne?“ zaculila se mi zlomyslně za zády starší dcera.

„Kup si toho potkana,“ sykla jsem přes rameno. „Ale jestli něco kvákneš, okamžitě ho odnesu zpátky do zverimexu.“

„Kraťásku,“ pronesla něžně dcerka. „Mně se po tobě táák stejskalo.“

Cítila jsem, jak něco ze všeho nejvíc podobného těžkému šutru, nebo spíš kusu žabincem porostlého oslizlého kusu betonu, klouže z mých ramen, padá a kutálí se ven na ulici a pak pořád dolů, přes železniční koleje a tříští se kdesi na dně koryta řeky Berounky.

„Na,“ řekla jsem. „Dej mu mrkvičku. Na uvítanou.“

~

Kraťas II. byl poslední křeček v naší rodině. Když v pánu zesnul v požehnaném věku tří let a byl uložen do rohu zahrady mezi ostatní zemřelé domácí mazlíčky, následovala pro změnu dlouhá éra morčat. A co se týče té nehorázné lži, trvalo hodně dlouho, než jsem se dokázala přiznat. Až jednou, nad skleničkou vína, když už byla dcerka dávno dospělá.

Hele, jestlipak víš, jak to tenkrát bylo s tím tvým křečkem?

A to je ke Kraťasovi tak nějak vše.