Jávinka, až se rozprší

aneb - jedna noční na parkovišti. „Bude bouřka,“ konstatoval Tonda. „A pořádná, to je jistý.“ S povzdechem vytáhl kapesník a přeleštil si zarosenou lysinu. „Vždycky, když se tu objeví, je pak pořádná čina. Už aby to začalo, než .

„Je tu zase,“ poznamenal Tonda s pohledem na jeden z monitorů.

Vedro, naplněné pachem spalin z výfuků a benzínovými výpary, zhoustlo do dusivé konzistence mazlavé šlichty ze školní jídelny. David měl pocit, že mu doslova slepuje nosní dírky, ještě chvíli - napadlo ho, a nedokážu se nadechnout. Jako kluk školní jídelnu nesnášel, nenáviděl ty blafy, smrad, pobryndaný stoly, blbý kecy kuchařek. Nemáš zaplaceno, sorry, nebo - dojídej, když ti máti výjimečně cvaká.

„Už se dlouho neukázala.“

„Kdo?“

„Bude bouřka,“ konstatoval Tonda. „A pořádná, to je jistý.“ S povzdechem vytáhl kapesník a přeleštil si zarosenou lysinu. „Vždycky, když se tu objeví, je pak pořádná čina. Už aby to začalo, než tady úplně zhebnu.“

„O čem to meleš, prosimtě?“

David se cítil podrážděně. Tahle práce… Byl samozřejmě rád, že ji má, že má aspoň něco, jak se vyjádřila jeho matka, že nedřepí jako lempl doma u počítače a nevyžírá rodinnou kasu. Dokonce do ní přispívá. Ze začátku, několik krátkých dní, zakoušel dokonce jistý pocit hrdosti. Ale teď… Odplivl si otevřenými dveřmi na rozpálený povrch betonového chodníku a zhnuseně sledoval, jak rychle se plivanec v tom hicu vypařuje. Ostraha patrovýho parkoviště, ušklíbl se. Za pár šupů, dvanáctky, noční, smog. Bezohledný zazobaný parchanti v nablejskanejch fárech. Tady, kousek od centra samí právníci a doktoři.

„Kdo se dlouho neukázal?“

„Jávinka přece. Bouřková bába, vole.“

„Jávanka?“

„Já-vin-ka,“ zvedl Tonda oči od monitoru. „Jako od Jawy, od tý motorky, vole. To snad znáš,“ dodal trošku opovržlivě. „Je nahoře, mrkni.“

„Ta babka?“

Musí tam bejt hrozný vedro, napadlo Davida. Horní podlaží není zastřešený, taky je dneska skoro prázdný. Nevěřícně sledoval drobnou stařenku, jak rázuje malými krůčky mezi zbylými auty z jednoho okraje ploché střechy na druhý, a pak zase zpátky.

„To nemůže bejt nikdo jinej. Už ji chvíli sleduju, je to ona. Zavolám Aleně do léčebny, ať si pro ni přijedou.“

„Proč zrovna Jávinka?,“ David se musel smát. Jávinka, kdo tohle vymyslel.

„Ty seš tu vlastně novej, vole,“ došlo Tondovi. „Nemůžeš to vědět. Je to tak čtyři, možná už pět let,“ zaculil se s rukou na telefonu, „co jsme ji tu našli. Bouřka jako kráva, vyhodilo nám to i proud. Když naskočil záložní generátor, Vašek, ten co tu pracoval před tebou, ji uviděl na monitoru. Bůh ví, jak a kdy se dostala až nahoru. Došli jsme si pro ni. Stála v tom dešti, docela mimo, zmatená jak lesní včela a úplně nahá. Byla zamotaná jen do plachty na motorku, kterou si tam jeden ze zákazníků přikryl svojí Jawu. Proto ta Jávinka,“ šklebil se. „To vymyslel Vašek, vole. Vypadala v tý plachtě jak tanečnice na Bali. Vtipný, co?“

„Jo,“ utrousil nejistě David. Kdybych moh, tak ti šlápnu do ksichtu.

„Zážitek jak noha, vole. Ti nepřeju. Nahatá zmoklá senilní baba. Odvezli ji do špitálu a pak do cvokárny.“ Tonda si pod košilí zamyšleně poškrábal vyvalený pupek, „Nikdo se k ní nepřihlásil a na ulici ji jen tak vyhnat nemohli, když je na tom takhle, tak jim zkejsla na oddělení.“ Zvedl sluchátko a vyťukal číslo. „Von ten alzheimr je pěkná svině.“

„Vrací se sem?“

„Občas to na ni asi přijde,“ uchechl se Tonda. „Pak jim zdrhne z léčebny, ale tam se tím nijak nestresujou. Vědí, že ji najdou zase tady. Na střeše.

„Alenko,“ šveholil do telefonu. „Bude bouřka! Hádej, koho tady dneska máme?“

David cítil, jak se v něm zvedá vlna nevole. S odporem sledoval Tondův tučný zarudlý zátylek. Tlustý prase, obyčejný nechutný tlustý prase. Potlačil touhu do toho odulého obličeje vrazit pěst. Vedrem, napadlo ho, musí to být tím vedrem, to je jistý.

„Prej, jestli to vydržíme tak ještě dvě, tři hodinky. Maj tam zrovna nějakej šrumec. Vona baba určitě nikam neuteče. Tak,“ Tonda se zlomyslně zašklebil. „Mně za deset minut končí šichta, takže je to na tobě, vole. Jestli začne chcát, zkus ji dostat dolů, sem do kanclu. Uvař jí třeba čaj. A že se rozprší, to je víc než jistý. Živelní pohroma minimálně do hodiny,“ odtušil. „Vichřice, proudy vody. Měl bych sebou hodit, ať to stihnu domů.“ Pověsil do skřínky firemní sako a natáhl si čisté, nepropocené tričko. „Nedělám si srandu,“ utrousil ještě mezi dveřmi. „Když je tu Jávinka, je to jasný.“

- - -

Stmívalo se. Vzduch se už téměř nedal vdechnout. David seděl vyčerpaně před monitory a sledoval drobné krůčky stařenky na střeše. Připadalo mu, že přechází pořád stejným tempem - neuvěřitelné, pomyslel si, ta babka snad ani není unavená. Střecha už byla úplně prázdná. Kdo může, padá domů, napadlo ho s povzdechem. Vyšel ze dveří a pohlédl k nebi. Obloha nabrala tmavě olověnou barvu s nádechem do zelena a Davidovi se chvíli zdálo, že snad leží přímo na střeše a pomalu zatlačuje celou tu rozpálenou budovu včetně garážových stání hluboko pod zem. Kde sakra je, ta zatracená sanitka, zaklel. To čekaj, až mi tam ta baba exne?

Zamkl prosklené dveře (jen ať si každej trhne, stejně mě tu nikdo zas tak moc nepotřebuje) a přivolal si výtah. Nahoře se do něho opřel vítr, vůbec netušil, že už tolik fouká -  kdy to, probůh, začalo? Nebe ztmavlo do téměř antracitové černi, chvíli bezmocně stál a pokoušel se v té temnotě rozkoukat. Kde je, kam se ta křehká stará dáma mohla zašít?

„Haló,“ pokusil se. „Jste tu někde?“ Vítr mu rval slova od úst, na okamžik měl nepříjemný pocit, že ho musí z nízkého okraje střechy doslova smést.

„Chlapče,“ řekl někdo. „Mladý muži, zdravím vás.“

Usmívala se. Davida to rozhodilo. Bouře jim řádila skoro nad hlavami, ale ta stará ženská se tvářila, jako kdyby se nic zvláštního nedělo.

„Paní,“ neslyšel se. „Paní!“ zařval do toho rámusu. „Musíte se mnou dolů. Za chvíli to tu nebude bezpečný!“

„Nechte mě tady,“ řekla k Davidovu úžasu docela tiše, ano, tiše i v tom kraválu všude kolem. „Nechte mě tady, chlapče. Musím domů, musím se vrátit domů, než tady umřu.“ Měla v očích slzy.

„Pojďte,“ chytil ji za loket a strčil do výklenku výtahu. „Prosím, já vám nijak neublížím.“ Pohladil její promáčený rukáv. „Potřebujete do sucha. Nastydnete. Uvařím vám teplej čaj a počkáme, než si pro vás někdo přijede.“ Cítil se hrozně, nevěděl proč. Možná to bylo tím, jak se dívala. Měla zvláštní, krásné a jiskrné oči, jako by patřily úplně jiné osobě, než staré a popletené ženské s psychiatrickou diagnózou.

„Jste moc hodný chlapec,“ poznamenala smířeně, když v kanceláři usedla na židli těsně vedle něho. „Jak se jmenujete?“

„David,“ řekl sevřeně. Pořád se ho držel ten divný, naprosto irreálný pocit. „A vy?“

„Není to jedno?,“ pousmála se. „Vaši kolegové mi tuším říkají bouřková baba.“

Co to je?, napadlo Davida. Neměl zase tolik zkušeností se stářím, ale to, že alzheimer přece jen vypadá trošku jinak, už věděl.

„Mohl byste přivřít oko,“ navrhla. „Třeba si nevšimnout, že jsem se vytratila a odešla nahoru. Mohl byste usnout.“

„To nejde.“ Bylo mu jí líto. Vypadala nějak zvláštně bezradně a opuštěně. Připomínala mu dítě.

„Všude jsou kamery. Nahrává se to. Stálo by mě to práci,“ bezmocně pokrčil rameny. „Tohle si zrovna teď nemůžu dovolit.“

„Chápu,“ šeptla rezignovaně.

Poslouchal, jak déšť buší do velkého proskleného okna kanceláře a po očku ji zvědavě pozoroval. Držela v dlaních hrnek s kouřícím čajem, ale skoro nepila, jen opatrně usrkávala. Byla docela malinká a křehká, seděla na židli schoulená do klubíčka po způsobu malých holčiček a zamyšleně si Davida prohlížela. Provlhlé vlasy jí pomalu začínaly schnout, David fascinovaně sledoval, jak jejich drobné světle vyšisované kudrlinky vytvářejí kolem jemného vrásčitého obličeje něco jako bílou svatozář.

 „Brzo pro vás přijedou,“ řekl David. Okamžitě by si za to nafackoval. Cítil se čím dál hůř.

„Chtěl bys vědět,“ přešla na tykání. „Chtěl bys vědět, proč sem vlastně chodím?“

„Ano,“ hlesl David, skoro proti vlastní vůli.

„Když ti to povím, necháš mě jít nahoru?“

„Nevím,“ řekl docela upřímně. „To nemůžu slíbit.“

„To nevadí,“ povzdechla si. „Vlastně je to jedno. Možná už nemám, co ztratit.“

- - -

 „Jezdívala jsem k babičce,“ pousmála se. David měl pocit, že z těch slov, navzdory jemnému úsměvu, smutek doslova prýští. „Bývala jsem u ní skoro celé léto.“

Kdo vlastně ne, napadlo ho. Pokud teda nějakou použitelnou babičku vůbec měl.

„Já taky,“ řekl nahlas. Pravda byla, že u té svojí, na sídlišti v paneláku, trčel každé prázdniny naprosto nedobrovolně. Babička žila na podpoře, na rozdíl od matky měla volno. Krabicák, laciná vodka, cigára, věčně puštěná televize. Nenáviděl to tam. Stařenka na vedlejší židli musela mít v dětství očividně jiné zážitky.

„Toulala jsem se po lese. Celé dny.“

Starý lidi, napadlo Davida, nevzpomenou si, co ráno snídali a kolikátého je, ale svoje dětství si pamatujou přesně. Celej den v lese. Všichni někam jezdili, jen já smrděl tak maximálně na balkoně a pozdějc ještě na chodníku před barákem.

Moje babička dokázala nasávat jako Silver z Ostrova pokladů - chtěl rádoby vtipně poznamenat, ale nakonec prozíravě mlčel.

„Jeden horký den jsem se dostala příliš daleko.“ Zadumaně hladila červené puntíky hrnku a soustředěně přitom sledovala odraz zářivek na umakartové desce stolu.

„Představ si, chlapče, že stojíš uprostřed lesa, vůbec se neorientuješ a dochází ti, že ses ztratil. Do zad ti dýchá bouře, valí se od severu jako souvislá černá stěna. Vítr sviští, řve v korunách stromů a ohýbá je skoro k zemi, sem tam nad tebou něco praskne a kolem hlavy ti proletí utržená větev. A než konečně začne padat déšť, všude se rozlije studená tma, naprostá temnota, roztrhaná jen bílou klikatinou blesků.“

Potřásla hlavou. „Třeseš se zimou a s hrůzou sleduješ, jak se žene smršť.“

Chvíli mlčela.

„Měla jsem strach.“

Jako bych ji viděl, napadlo Davida. Malou holčičku uprostřed bouře. Taky bych se bál. „Kde jste se nakonec schovala?,“ zeptal se.

„Zahlédla jsem v trávě vyšlapanou cestičku a pustila se po ní. Doběhla jsem ke zdi,“ řekla rozechvěle. „Byla celá oprýskaná a někde už chyběly cihly, ale… Našla jsem vrátka.“

Další skoro neznatelný úsměv. Uvědomil si, že jí visí na rtech.

„Samá rez, ta branka a napůl vyvrácená, ale odemčená. Vrazila jsem dovnitř a rychle proletěla zahradou až k domu. Starému domu,“ zdůraznila. „Kdybych neměla v zádech ty blesky, určitě bych do něho nevlezla.“

David letmo zkontroloval hodinky. Ti jen tak nepřijedou, venku se doslova ženěj čerti. V tomhle kentusu nikdo normální do auta nepoleze, a už vůbec ne zrovna kvůli ní.  Pohlédl na stařenku. Nakonec – bábinka je zjevně neškodná a chvilku tu s ní ještě vydržím. Aspoň tady nejsem sám.

„Dveře byly pootevřené a já rychle vstoupila. Šero,“ ponořila se do vzpomínky. „Takový zvláštní přísvit a spousta prachu. Pamatuju si, jak se mi do něho bořila chodidla. Nikde se nesvítilo, ten dům musel být opuštěný už celé roky. Chodba mi připadala strašně dlouhá, příliš dlouhá na tak malý domek. Víš, chlapče, možná si ještě trochu pamatuješ, jak jsi viděl svět očima dětské fantazie. Šla jsem opatrně, abych nezakopla. Přidržovala jsem se dlaní popraskané stěny a cítila pod prsty, jak se mění. Najednou byla hladká a vlahá a strop jako by se vyklenoval někam vysoko a začínal se ztrácet v prostoru. Je to zvláštní,“ oči jí za vějířem vrásek mladistvě zasvítily. „Ale vůbec jsem se nebála.“

„A dál?,“ zeptal se David. Tohle je vážně zajímavá babka, napadlo ho. Jávinka, ušklíbl se. Senilně zrovna nevypadá. Staře – to ano. Ale dementně? Člověk si chvílemi skoro není jistý, jestli má před sebou starou ženskou, nebo děvčátko chytře schované za vrstvami svrasklé vrásčité kůže. Navíc se nemohl ubránit znepokojivému pocitu, že už ji někdy musel vidět. Jasný nesmysl, ale stejně ho to lehce znervózňovalo. Uvědomil si, že na ni zírá, až skoro přestává vnímat, co mu vypráví.

„Promiňte,“ omluvil se zahanbeně. „Možná to tak nevypadá, ale poslouchám vás.“

„…schody,“ pokračovala. „Prošlapané a pokryté sutí. Klapalo to, jak jsem po nich stoupala, ale téměř nezavrzaly. Z dálky jsem slyšela dunění hromů, bylo mi jasné, že musím brzo vyjít ven, ale už jsem z toho neměla strach. Světlo se chvělo,“ usmála se. „Tak krásně mihotavě modře, a bylo pořád jasnější. Zářilo snad všemi odstíny tykysové, zelené i zlaté. Hrálo si. Tryskalo. Jiskřilo. Třepetavě se vlnilo. Připadala jsem si jako potopená pod sluncem prosvícenou mořskou hladinou. Stála jsem na předposledním schodě a fascinovaně hleděla ven.“

Nepřítomně se usmívala.

„Musela jsem se dostat přímo do středu bouře. Stála jsem v otevřeném prostoru a viděla jen souvislé zářivé proudy vody. Jako by byla živá a plná energie,“ vzdechla. „Dala se nahmatat, dala se dýchat. Slyšela jsem svoje srdce. Taková krása…“

Zavrtěla se na židli a váhavě odložila hrnek.

„Pak jsem spatřila toho člověka.“

„Člověka?,“ vyhrkl David. Stařenčin popleteně fantazijní příběh z dětství ho začínal trochu zmáhat. „Jakýho člověka?“ Co by kdo na takhle opuštěným místě a v takovým počasí mohl dělat? Babka možná nemá zrovna azheimra, ale…

„Uprostřed plošiny,“ pokoušela se osvobodit vzpomínky. „Stál uprostřed plošiny - mladý muž, zdál se mi strašně velký, strašně vysoký. Byl úplně nahý,“ stydlivě se pousmála. „Mně to tenkrát nepřišlo nijak divné, Davide, byla jsem ve věku, kdy se ještě děvčata o mladé muže moc nezajímají. Voda,“ pokračovala zlehka,“ mu stékala po těle a vítr mu rozhodil vlasy kolem hlavy. Zvedl ruce, vypadalo to, jako když má z toho zářivého, modrého průsvitného světla vymodelované celé tělo. Ohromilo mě to. V ten okamžik mi bylo docela jasné,“ zarazila se. „Jednu prchavou chvíli jsem byla přesvědčená, že on, světlo, vzduch, voda i zem pod jeho bosýma nohama mají stejnou podstatu.“

Neušel jí Davidův pobaveně nevěřícný pohled a omluvně pokrčila rameny., „Jako když jsou jedno, chlapče,“ přidala váhavě. „Zablýsklo se, a pak jsem… uviděla tu věc?…“ Těžce si povzdechla.

„Jakou věc?“

Jen ať vypráví, pokradmu zkontroloval čas. Uteče jí to a nebude mít tendence chtít se vypařit, prát se tu se mnou, nebo něco podobně praštěnýho. Poslouchal skučení větru v zádveří, bouře, proběhlo mu hlavou, se jistě musela stočit a plnou silou se vrací zpět. Nepochybně hned tak neskončí, možná se bude honit kolem města až do rána. Prásknutí hromu někde hodně blízko rozvibrovalo okenní tabule, dokonce i deska stolu, u kterého se stařenkou seděli, se drnčivě rozechvěla.

„Leželo to na zemi kousek od schodů. Nevím, co to bylo, ale v bílém světle blesků to zářilo jako diamant – jako samotná hvězda stržená tou pohromou z nebe přímo na zem.“ Přivřela oči. „Strašně jsem toužila vyjít až ven a dotknout se toho, zvednout tu věc a odnést si ji s sebou zpátky dolů. Nemyslela jsem na nic jiného, pustila jsem z hlavy i toho muže uprostřed deště.“ Usmála se. „Pak jsem zvedla hlavu a všimla si, že se na mě dívá. Strašně jsem se lekla. Ty by ses nelekl, Davide?“

„Zdrhal bych už dávno,“ řekl David a tentokrát to myslel upřímně.

„Otočila jsem se na patách a seběhla po schodech a chodbou až ven, jak jsem uměla nejrychleji. Venku už byla noc, ale nepršelo, schoulila jsem se mezi dveřmi a únavou usnula. Ráno,“ zadívala se na Davida. „Samozřejmě jsem tam chtěla vlézt za dne a celou tu stavbu si prošmejdit. Za denního světla se nebojíš, a já hlavně chtěla znova vidět tu věc – jestli tam ještě leží. Vždycky jsem byla hodně zvědavá.“ Poposedla a protáhla si chodidla.

„Dveře za mými zády byly zazděné. Už hodně dlouho chlapče. Omítka byla celá oprýskaná a opadaná místy na holé cihly. Žádná chodba, natož nějaké schody do neznáma.“

„Zdálo se vám to,“ poznamenal David.

„Vrátila jsem se na pěšinu a celý ten dům si obešla.  Neměl vůbec okna, dokonce ani střechu. Jako by byl postavený jen za  jediným účelem. Aby skrýval chodbu, Davide.“

Seděla tiše, s dlaněmi položenými na obličeji – možná, napadlo Davida, nechce, abych jí zrovna teď viděl do očí.

„Zahradní vrátka jsem našla zamčená, musela jsem přelézt zeď.“ Dlouze se zahleděla z okna, do inkoustové černi té zběsilé noci.

 „Celou cestu domů jsem si dělala značky, zářezy na stromech, panáčky z kamenů, protože mi bylo jasné, že se tam musím vrátit. Že to místo musím znova najít, až na to budu připravená, že musím znovu vyjít ty schody a dotknout se tajemství. Chytit ho do prstů. Skrýt v dlani a odnést si ho domů. Ty se usmíváš,“ podotkla měkce. „Ale já nemohla spát, jíst, nemohla jsem myslet na nic jiného. To léto jsem se tam ještě několikrát vrátila, ale vždycky jsem narazila jen na zeď. Pak mi došlo, že musím přijít za bouře, a ne jen tak ledajaké. Čekala jsem, ano, dlouho jsem čekala…“

David si pohodlně natáhl dlouhé nohy a poslouchal, jak těžké kapky kovově bubnují do okenních skel a plechů parapetů. Příhodná stafáž pro podobnej příběh, napadlo ho. Babka si nemohla vybrat lepší.

„Napodruhé jsem v té bouři proběhla vrátky, aniž bych si všimla, jestli jsou vůbec odemčená. Nedívej se tak, mladíku. Některé věci ve skutečnosti nejsou tak důležité, jak si myslíš. Otevřela jsem dveře. Zeď tam byla, ale já šla dál. Normálně jsem šla, jako by nic.“ Šibalsky jí svitlo v očích. „Někdy zdi stojí jenom uvnitř mysli, chlapče, stačí si jich pouze nevšímat. Nahoře to vypadalo jako tenkrát. Nerozhlížela jsem se. Hledala jsem jen to, pro co jsem si přišla. Vichr tu věc vzal a posunul ji daleko z mého dosahu. Musela jsem opustit bezpečí schodiště a rozběhnout se pro ni. Udělala jsem to bez rozmýšlení.“

Zmlkla. Najednou vypadala nesmírně staře a unaveně.

„Jak to bylo dál?,“ pobídl ji jemně David, ačkoli tohle už přece věděl.

„Tma,“ řekla. „Kolem se roztahovala neprůhledná tma, déšť... Vítr se mnou bezohledně cloumal a ve chvíli mě smetl na zem. Klečela jsem tam úplně promáčená a promrzlá, kolem mě všechny ty věci…“ Ukázala hubenou rukou ke stropu.

„Ty vaše věci. Smradlavé krabice, neobejdete se bez nich. Na zemi, ve vzduchu, na moři i pod ním. Vyrábíte je a pak jim sloužíte. Jako kdyby to nešlo jinak.“

„Jinak,“ ušklíbl se David. „No tak mi řekněte, jak se to teda dělá tam u vás, když se chcete setkat s někým, kdo je daleko? Jak bez toho chcete třeba cestovat?“

„Nerozumím ti,“ řekla těžce. „U nás není nikdo daleko. A když se chci někam podívat, prostě na to jen pomyslím. Jen u toho domku v lese, tam to nešlo. K němu se vždycky musí dojít…“

Škoda, pomyslel si. Ze začátku vypadala docela normálně. Ale teď je jasně vidět, že tu svojí diagnózu nemá jen tak.

„Pak mě tam našli,“ dodala rezignovaně. „Ničemu jsem nerozuměla, byla jsem vystrašená, úplně zmatená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zavřeli mě do léčebny.“

„Je to víc než čtyři roky,“ namítl. „Tvrdíte, že jste byla děvčátko. Kde jste nechala všechen ten mezičas?“

„Čas,“ ušklíbla se. „Co to je? Možná veličina, kterou jste si na sebe vymysleli, abyste si ještě víc zkomplikovali život. Napadlo tě někdy, Davide, že možná všichni žijeme jen v jednom jediném okamžiku, a ten je zároveň nekonečný, jako celý vesmír?“

- - -

„No tak, babi,“ řekl někdo. Pootevřenými dveřmi vtrhl do místnosti závan ledového mokrého vzduchu, převrhl papírový kelímek se zbytkem kávy a rozházel papíry na stole.

Alenka, došlo Davidovi zhnuseně. Kdo jinej by mohl bejt tenhle dvoumetrákovej žok sádla.

„Zase zlobíte,“ drapla stařenku pod ramenem. „Až Evžen dokouří, půjdeme,“ ukázala do zádveří, kde z polotmy červeně svítil konec řidičovy cigarety. S heknutím rozložila mohutný zadek na Davidově kolečkové židli a obřadně načechrala všechny svoje žaludky, nadité v propocené bílé uniformě. „Podejte jí svetr,“ houkla na něho. „Ať se zatím obleče. Baba nám dává sodovku,“ ulevila si. „Zdrhá, vykládá lidem pohádky. Co tak civíte? Vsadím se, že vás taky oblbovala, nebo ne? Korsakovova psychóza se tomu říká, kdyby něco, mladíku. Na alkoholičku nevypadá,“ zafuněla. „Mohla by to bejt nějaká nevyléčená neurologická záležitost. Zážitky z dětství,“zašklebila se. Totálně vycucaný z prstu. Vymejšlí si. Nejspíš tomu sama věří.“ Pohlédla ke dveřím. „No jo, Evžo,“ zaječela podebraně. „Už deme! Vždycky,“ otočila se k Davidovi, pokaždý v takovýmhle počasí - někdy mám pocit, že nám to dělá schválně.“

Odcházeli, Davidovi připadalo, že se stařenka v masitých pazourech té ženské sesychá, že se smrskává do žalostně dojemného uzlíčku bezmoci, sledoval ten šouravý krok, tak odlišný od cupitání nahoře na střeše, ve dveřích se otočila a on naposledy spatřil její oči, ten zraněný laní pohled, musím domů, slyšel znovu, musím domů, než tady umřu.

 „Padáme, babi, no tak, fofry fofry z vejletu, už ste nás zdržela dost!“

Bláznivá Jávinka. Jak se jmenujete? Není to jedno? Vaši kolegové mi říkají bouřková baba…

Prásknutí dvířek, zvuk motoru. Prázdno. Spustil závoru. Najednou mu bylo skoro líto, že je pryč, že ji nechal odejít s těmi lidmi. Proč cítím vinu?, napadlo ho. Vždyť jsem nic neprovedl. Nic jsem neudělal.

Nic…

- - -

Pořád pršelo. Zkontroloval monitory, chvíli bezcílně přecházel po místnosti sem tam a pak strnule nastoupil do výtahu. Vichr na střeše ho nemilosrdně přišpendlil ke zdi, i pod malou stříškou nad výtahem byl okamžitě naskrz mokrý. Srdce bouře, napadlo ho, když začal prochladlými prsty rozpínat knoflíky uniformy, samotné srdce bouře.

Stál uprostřed střešní parkovací plochy a déšť mu bičoval prochladlé nahé tělo. Na malý okamžik se cítil jako dokonalý blázen. Když už jsem tady, blesklo mu zaťatě, dotáhnu to do konce. Možná do mě praští blesk a bude po ptákách. Bylo mu to jedno. Zvedl ruce. V tu chvíli město pod jeho nohama zhaslo.

Najednou mu nebyla zima, naopak, cítil se dobře, nesmírně příjemně, lehce, pevně a jistě. Vítr ho švihal jeho vlastními mokrými vlasy do tváře, jak je to možné, pomyslel si, vždyť já chodím už pár let ostříhaný zásadně na ježka, to světlo, modrozelené světlo jiskřilo, taková síla, napadlo ho ohromeně a pak se podíval dolů a spatřil to děvče, stála ve vchodu na střechu, těsně pod schody, velké sladce tmavohnědé oči, panebože, panebože, a viděl tu věc, zářivou jako krystalická mince, vítr ji vzal a mrštil jí směrem ke schodišti a holčička ji chytla, v mžiku se otočila a prchala po schodech dolů, běž, pomyslel si, běž co to dá, hlavně utíkej rychle, utíkej, co nejrychleji můžeš.

Tma, všude kolem úplná tma, kam zmizely ty schody? Oslepující déšť a vítr podrazily Davidovi nohy, dopadl tvrdě na kolena - krvácím, blesklo mu poplašeně hlavou, možná se už odsud nikdy nedostanu, možná mě tady najdou až ráno, nebo zmizím a nenajdou mě nikdy, možná…

Instinktivně se přitiskl břichem k zemi a po paměti dolezl zpátky k výtahu, k opuštěné hromádce promáčených svršků. Kamery, napadlo ho, když sjížděl dolů, zaplaťpánbůh, záložní zdroj naskočil spolehlivě, ale něco možná budu muset stejně smazat, jo smažu to, bože, jsem to ale kus idiota, jedna stará ženská a já… co se to vlastně stalo?

Seděl v kanceláři a projížděl záznamy, ale nenašel nic, nikde nic, jen prázdná stání, tmu a déšť. Taková bouřka už tu dlouho nebyla, napadlo ho stísněně, já vlastně podobnou ještě nikdy nezažil, až teď. Pustil topení a uvařil si vařící čaj. Uklidni se, nařídil si. Byla to jen jedna divná noc. Styděl se za sebe.

- - -

„Vzbuď se, vole!“ Tonda stál nad stolem a třásl Davidovi s ramenem. „Moh bych tě nahlásit, vole, ale vzhledem k tý včerejší bábě to neudělám.“

„Jávinka,“ utrousil David neslyšně. „Nářez.“

„Ráno se u mě stavila Alenka,“ zapředl Tonda. „Kocour v troubě, však víš,“ slizce zavrněl.

Nevím a vědět nepotřebuju. Ani si to nechci představit, napadlo s odporem Davida. Kristepane, tihle dva, to teda musela bejt jízda.

„No, ode dneška budeme mít konečně klid. Bába v noci umřela,“ oznámil přes rameno Tonda. „Alena jí ráno našla. V první chvíli se strašně lekla, protože to prej vypadalo, jako když na tý posteli leží dítě, a ne stará ženská.“ Zašklebil se. „Jo, a tohle ti posílá.“ Natáhl ruku a položil Davidovi do dlaně kovový knoflík od saka uniformy. „To měla ta baba v ruce. Můj není. Takže ho musela šlohnout tobě, když tu s tebou v noci seděla.“

Když jsem se nahoře svlíkal, sevřel se Davidovi žaludek, něco chruplo. Sundal z ramínka proschlé sako. Včera ho pečlivě pověsil, aby pěkně uschlo a nezůstala na něm ani stopa po jeho noční eskapádě.

„Přišiju si ho zejtra,“ řekl staženě. „Ráno, až přijdu.“

Knoflík, napadlo ho. Blbej knoflík. Kristepane. Možná musí člověk, aby prošel, všechno odložit. Možná právě proto byla nahá, když ji našli.

Úzkost, svíravá úzkost. Ždíme žaludek. Můžu za to já? Není možné si cokoli vzít s sebou, když procházíš mezi světy. Dětská zvědavost, bože. Proč? Kdyby ho nesebrala, kdyby ten zasranej knoflík nezvedla… Můj knoflík, a ona zůstala v půli cesty.

Jak dlouho, uvažoval, může trvat, než přijde znovu podobná bouře? Rok, dva, deset let, půl století? Možná už za mýho života nepřijde nikdy.

„Hele mladej,“ zeptal se nejistě Tonda. „Máš snad nějakej problém?“

Někdy zdi stojí jenom uvnitř mysli, chlapče, stačí si jich pouze nevšímat.

Měl bych jít domů, napadlo Davida. Vyspat se. Máma už asi bude pryč. Stárne, pomyslel si málem s něhou. Je toho na ni moc. Je udřená.

Pomalu zvedl batoh a zamířil ke dveřím. Vykašlat se na to, na všechno. Jenže, co pak? Jiná práce, jinej kretén, stejnej vopruz…

„Tak zase zejtra, vole,“ otočil se k Tondovi a vyšel do bouřkou vyčištěného, chladně průzračného ranního vzduchu nového dne.

„Zejtra.“