Jak zkrachovat na poli výtvarného umění

…v Americe právě vypukla hospodářská krize, v Čechách se o ní zatím hlavně mluví, ale lidé už zavřeli své peněženky, a taky svoje srdce… Začíná těžký čas pro umělce a všechny nepřizpůsobivé jedince, kteří dávají přednost svob

 

„Kosa,“ řekne a zhnuseně kopne do omrzlého obrubníku. „Snad to dneska bude aspoň o trošku lepší,“ zadoufá. „Minulej tejden jsem si nevydělala ani na benzín.“

Navlékám bezprstové rukavice a foukám si do dlaní. Jsem nabalená jak pumpa před zimou a stejně je mi to houby platné. Začíná se rozednívat. Stánek jsme s mužem postavili docela rychle. „Přijedu večer,“ položí poslední krabici, strčí mi dva rohlíky a jogurt a nasedá do auta. „Vytáhnu z postele kluky, vlakem tu budou kolem desátý. Na hovno,“ rozhlédne se kolem. „Třeba i prodáš,“ opraví se, když vidí můj výraz. „Pusu…“ Odjíždí.

„Kdyby tu zůstal ten můj,“ řekne zhnuseně Marie. „Stejně by celej den jen chrápal v autě.“ Otočí se na mě. „Stejný,“ řeknu.

Marie vyrábí úžasné skleněné šperky, vinuté perle nejrůznějších tvarů a dekorů. To, že stojí vedle mne, znamená, že dnes rozhodně nevydělám. Určitě si zase odnesu některý z jejích výtvorů.

„Máš to pěkný,“ řekne. „Škoda, že si nemůžu nic koupit. Možná večer, jestli utržím. Tenhle hrnek,“ ukáže do rohu. „Ten by se mi fakt moc líbil.“

„Stejnej problém,“ usměju se. „Večer nastane výměnnej obchod.“

Chechtá se a pořád podupává.

„Na,“ řeknu a strčím jí kus papírové krabice. „Dej si to pod nohy.“

Kolem desáté se začínají trousit první potencionální zákazníci. Už mám v sobě termosku horkého čaje a dvě medoviny.

„Je to zloděj zlodějská,“ vrčí Marie. „Medař,“ dodá opovržlivě. „Sere do toho sladkou vodu, minimálně půl na půl. Hnus.“

Rezignujeme a po zkušenosti s krabicovým svařákem kupujeme jednu neotevřenou lahev medoviny, tam je aspoň naděje, že nebude pančovaná. Kolem půl jedenácté dorazí dva nejmladší synci a pár jejich kamarádů.

„Seš tu s Beďanem?“ ptám se toho mladšího, ačkoli přece jasně vidím, s kým přijel. Jen mozek si ten fakt musí trošku přebrat. Dneska to nebude nejjednodušší den.

Šklebí se. „Mami, dáš mi na limču?“

„Dole v krabici je voda.“

„Tak na zmrzlinu,“ nedá se, navzdory teplotě lehce pod nulou. „Na horkej čaj…“ opravuje se. „Taky je tu kolotoč.“

Rezignuji a sahám do kasičky. „Kroť svý touhy,“ poučuju ho. „Ještě jsem nic neprodala.“

Jestli tě miláčku načapám, jak někde za stánkem s Beďanem chlemtáte pivo, nebo nedej bože ještě něco jinýho, tak poznáš netušený věci…

Zmiznou tak rychle, jak se objevili, jen občas je vidím mihnout se v zorném poli průzoru mezi stánky.

„Tohle není pravda,“ slyším někoho povykovat. „Čí to je, doprdele, čokl?“ Kolem stánku mi prosviští bílý flekatý boxer, kromě uší za ním vlaje i kus utrženého špagátu, který měl zřejmě sloužit jako náhražka vodítka. Za ním se vynoří rozzuřený prodejce trdelníku. „Komu ten hajzl patří, ať se radši hned přizná,“ ječí a marně se snaží rozverného uslintance dostihnout, nebo mu aspoň přišlápnout volný konec špagátu.

„Pochcal mu stánek,“ chechtá se Marie. „Normálně čuchal kolem a pak zved nohu,“ dusí se, „ a pokropil mu tu jeho vzácnou plachtovinu.“ Směje se, až si musí sednout na bobek. „Chytrej pejsek.“

 Nemá trdelníkáře ráda. Nafrněnej blb. A to těsto. „Chápeš to?“ říká. „Kousek kynutýho těsta namotanej na plech, zvenku přiškvařenej, vevnitř syrovej, vymáchanej v trošce cukru a pár oříškách, reálná cena tak do jedný koruny. Čtyřicetpětkorun,“ rozčiluje se. „A oni to žerou, stojej na to fronty.“

„Mami, koupíš mi trdelník?“ Filip s Béďou se opírají o stolek a dělají na mě psí oči. Dám jim rohlík a vyexpeduju je. „Kde je Míla?“ stačím se ještě zeptat. „Dlouho jsem ho neviděla.“

„Jezdí na miminbajku,“ dozvídám se.

„Co?“ Nechápu. Přijeli přece vlakem. „Jakej miminbajk, co to je?“

Dozvídám se, že cestou od nádraží minuli skládku železného šrotu a vytáhli z ní jedno fakt zachovalý dětský kolo.

„Nemá jen šlapky, mami. A brzdy, ale jinak je v pořádku,“ uklidňuje mě Filip. „Jezdí fakt skvěle.“

Nechci to vidět. Neměli mi to říkat.

„Co to máš pod bundou?“ ptám se.

„Kuličkovku,“ říká neochotně. Dozvídám se, že doma vybrakoval kasičku a zde na místě u šikmookého stánku výhodně nakoupil bezvadnou, vážně skvělou zbraň a celý zásobník kuliček navíc.

„Běda ti,“ zmáčknu ho lehce pod krkem, „jestli se zase něco dozvím.“ Mám už své zkušenosti.

„Neboj mami,“ usmívá se jak andílek. „Nic se nedozvíš.“

Vypadnou na první vystoupení místních šermířů.

„Vidělas je, mami?“ Míla se na mě přišel podívat. Nikde nevidím miminbajk. Radši se neptám.

„To nedopadne dobře,“ konstatuje. Už to zná. Od jeho prvních krůčků jsme jezdili na všechny možné šermířské akce, dokud můj chlap nevyměnil historický šerm za lezení do jeskyní.

„Jsou to bitkaři,“ ucedí opovržlivě. A vidělas ty kostýmy?“ Viděla, samozřejmě. Mlčím. Kusy prostěradla a rádoby historické hábity ze šatníku prababiček. Na nohách botasky.

„Jsou to kluci,“ říkám. „Zkoušejí to, hrajou si.“

„Zabijou se,“ oponuje mi. „Mlátěj do sebe řemdichama jak pitomci.“

Má pravdu, samozřejmě.

„Dostal pecku přímo doprostřed čela,“ přijde mi sdělit asi po půl hodině. Lidi si nejdřív mysleli, že to je součást programu,“ směje se. „Až když ho kamarádi sebrali a s hadrem na hlavě odtáhli pryč, došlo jim, že je něco špatně.“

„Jak to dopadlo?“ zajímám se.

„Odvezli ho do špitálu,“ řekl. „Co jinýho. Pár stehů a od tý doby sedí v hospodě.“

Před polednem se prostranství začíná plnit, rodinky se řvoucími potomky a tlusté baby, co za sebou vlečou svoje otrávené dědky. Korzují kolem zboží, hrabou se ve věcech a odcházejí se občerstvit ke stánkům s pivem (a pančovanou medovinou). Prodala jsem jeden hrnek, Marie dvoje nejlevnější náušničky. Už je umluvená. Pokládá na stůl olemtané zrcátko a nalévá si další kelímek medoviny.

„Ožeru se,“ řekne. „Tímhle svinstvem. Třeba mi pak nebude zima.“

„Sáhněte si, paní,“ vybízím jednu zarudlou, předem zpruzenou domorodkyni. „Jsou to originály, ani jeden hrnek není úplně stejně malovanej.“ Když už drží tu věc v ruce, je jistá naděje, že si ji i koupí.

„Stejně sou to obtisky,“ ucedí. „Takovejch peněz.“ Odkráčí na buřta.

Udus se, myslím si.

„Nepoužívám formy,“ snažím se. Dáma středních let. Drahá bunda, v ruce svařák. Odloží mi ho na stolek a pocintá ubrus.

„Všechny ty potvůrky jsou dělaný ručně, každá jiná. Máte jistotu, že nikdo druhej už stejnou věc mít nebude.“

„Jo, říká, „pěkný.“ Odporoučí se.

„Vy ste taková šikovná,“ opičí se Marie. „Ale já toho mám doma už spoustu. Všechny poličky plný. Vona mi dcera furt něco dává. Moc hezký vážně. No já vám přeju, ať prodáte.“

 „Co to je?“ Matinka s dětičkama. Taková ta vystajlovaná panička, bílá, růžová, zlato a blond přeliv.

„Ňáký dinosauři,“ ucedí zhnuseně.

„Jé,“ zazáří synek. „Voni plivou voheň?“

„Já tyhle mrchy nemůžu,“ řekne matka. „Hadi… a takový. Mám z toho husí kůži.“

„Anorektická žirafa,“ ucedí Marie. „Píča.“

„Hele, Luďku, tohle,“ paní ve středních letech. Očí jí svítí jak dítěti pod stromečkem. „Koupíš mi hrneček, Lůďo? S drakem?“

„Máš málo krámů?“ ucedí Lůďa. „Myslíš, že budu utrácet za kraviny?“ Surově chytne dámu pod křídlem a vleče ji pryč.

„Nebuďte škrt, pane!“ volám za ním. Je mi jí líto. Tohle mít doma. Dědek na mě vrhne vražedný pohled. Ignoruju ho. Naser si, ulevím si v duchu. Chudák tvoje žena. Vždycky to tak není, jednomu se moje věci opravdu líbily a chtěl naopak udělat manželce radost. Neprošlo mu to, evidentně ho potřebovala podusit. Tohle ne, Jirko, to se mi zdá drahý. Támhleto taky ne. A ta ženská, co to prodává, se mi taky nelíbí, Jiříku. Možná mu dovolila, aby jí koupil pivo, kdo ví.

„Pohlaďte si je, pane, nekoušou, už jsou domestikovaný, říkám, a po sté zapaluju knoty u dračích lamp, aby děti viděli, jak jim hoří z nozder. Vítr jim tu radost zase rychle zfoukne.

„Doufám, že se z tý medoviny poserou,“ utrousí Marie. „Každopádně aspoň kilo přiberou,“ řekne pomstychtivě.

Chápu ji. Obě si před vánoci musíme vydělat na pojištění prvního čtvrtletí příštího roku. Minimálně do dubna, než se začne zase jezdit. Jezdit, ne vydělávat. Dneškem je jasné, že se to letos nepovede.

„Já končím,“ říkám. „Letos končím. Mám toho dost. Hledám si práci.“ Marie se na mě dívá.

„Není to jednoduchý. Už stárnu a přitom mám ještě děti. Pořád někam píšu, ale ani mi neodpověděj. Je mi devětačtyřicet.“

„Nedávej tam datum narození,“ radí Marie. „Nevypadáš na to, tak jim to nevnucuj.“

„Jasně,“ říkám. „Tak do druhýho kola. Než budu muset ukázat doklady.“

„Hezký, Pepíčku.“ Další chytrá baba. „On náš Pepíček chodí na keramiku,“ vysvětluje. Předem vím, co bude následovat. „Ty seš takovej šikovnej, Pepíčku, ty mi něco takovýho taky uděláš, že jo?“ „Já nevim babi,“ kroutí se Pepča. Očividně má víc soudnosti než pramáti. „Tohle asi nebudu umět…“

„Ale di, brouku,“ povzbuzuje ho babička. „Takovýhleho něco…“

Odpoledne. Lehké mrtvo, domorodci odešli na oběd a dát si šlofíka. Budou zpátky tak kolem třetí. Pár rodinek ještě zůstává, jedna maminka zápolí s rozzuřenou asi čtyřletou dcerkou a vláčí ji za sebou za ruku.

„Já to chci,“ vřeští brunátné dítě a pokouší se válet po zemi. Dupe a boxuje matku, a nakonec sebou plácne přímo do mých hrnků. Něco zachrupe.

„Dělej,“ sykne matinka. „Jdeme.“ Chytne prevíta pod křídlem a bleskově mizí. Sčítám škody. Dva hrnky na kousky, jeden lehce odražený, ale spravit to už nepůjde.

„Vysmahla jak smrad, co?“ komentuje to Marie.

„Dala bych jí ho zadarmo,“ říkám. „Kdyby se aspoň omluvila. Co s tím. Mohla by si do toho dát třeba kaktusy.“

„Seš měkká,“ šklebí se. Chvíli přemýšlí. „Uvědom si, co pro ně seš,“ říká potom. „Je nezajímá, že něco umíš, seš trhovkyně. Blbá kráva, co stojí u stánku a čeká, až si nějaká zazobaná pipka jako tahle, nebo nějaká úřednická krysa, nebo kdokoli jinej, co má normální práci – zdůraznila, koupí něco z toho, co jsi ty doma uplácala. Seš na spodku toho jejich žebříčku, možná ještě za uklízečkama a hajzlbábama.“ Povzdechla si. „Tvůj problém, že se chceš živit něčím, co tě těší.“

Chvíli jen tak stála a mnula si promrzlé prsty.

„Po každý takovýhle akci zjišťuju,“ řekla pak, „že přestávám mít ráda lidi.“

Někdo řve. Filip s Beďanem přiběhnou celí zpocení a vrhnou se rychle pod stůl.

„Pšt…“ ukazuje Filip prst před pusou. „My tu nejsme…“

„Kde jsou ty smradi?“ ječí zarudlý folklorista z místního souboru a podezíravě se rozhlíží kolem. Pod stánek mi, naštěstí, nenahlédne.

„Jestli je chytnu…“ Chvíli nerozhodně přešlapuje a pak se rozběhne na druhou stranu.

„Co,“ marně se pokouším chytit Bédu za rukáv.

„Díky,“ špitnou vysmátě a mizí.

„Co zase vymysleli?“ ptám se Míli, který se právě objevil v dosahu. Trochu pajdá.

„Kde máš miminbajk?“ ptám se.

„Nepřežil,“ ušklíbne se. „Trochu se rozpad, kola, a tak…“ tře si natlučenou holeň.

„Ty sis vzal taky kuličkovku?“ ptám se naivně. „A co jste tady celou dobu dělali?“

„Potřebujou vytřít,“ bere do ruky hrnek. Nemá rád špínu. „Trochu do něj napršelo.“ Vezme hadr a obětavě leští.

„Tak co jste dělali?“ nedám mu šanci. Naposledy jsem ho viděla, jak se prohání na tom krámu s dýmovnicí přidělanou u zadního kola.

„Malá bitva,“ utrousí. „Kluci ze třídy, a tak…“

„Byl tam nějakej rachot,“ řeknu opatrně.

„Jo,“ připustí. „Ten pitomec z béčka, Píša, víš, (znám Píšu, ač bych ho raději nikdy nepoznala), došly mu kuličky a chtěl se před náma schovat na toytoji. Tak jsme mu tam seshora hodili dýmovnici. Vykouřili jsme ho,“ usmívá se spokojeně.

„To není všechno,“ sonduju.

„Ještě jeden chlápek,“ dodá Míla neochotně. Byl nalitej. Mára ho trefil do plešky, když chcal do křoví v rohu za kolotočema. Von si ze začátku myslel, že ho štípou komáři, jenže pak mu to došlo.“

„Ze začátku,“ řeknu, „takže ne jen jednou. Dokud se vám na to nepřišlo, že jo?“

„Nám se špatně zdrhalo, protože jsme pálili seshora z kačerů,“ přiznal. „Ale von taky zrovna neběhal…“

Radši přestávám vyšetřovat.

„Mami,“ ukazuje se znova Filip. „Támhle v tom stánku maj úžasný patrony na krk, i s kulkou.

„Vybral sis kasičku,“ odrážím výpad.

„No jo, jenže už nic nemám. Mami, kluci už si je všichni koupili…“

Kapituluji, teprve později se ukáže, že to byla chyba.

„Co ten rozzuřenej folklorista?“ ptám se. Rychle mizí.

„Čuměli jim do stanu,“ chechtá se Míla. „Jak se holky převlíkaj. Byli tak zabraný, že mě vůbec neviděli. Trošku jsem do nich strčil,“ zubí se. „Rozplácli se jim přímo pod nohama.“

Začíná se pomalu šeřit. Místní přestávají korzovat mezi stánky a usedají s klobásami a držtkovou  na lavičky před pódiem. Jedno pivo, druhé pivo. Rum a zelená. Dechovka. Třetí pivo.

Zraněný šermíř s ovázanou hlavou se potácí uličkou mezi stánky a zoufale zvrací trdelníkovi na pomočenou plachtu.

„Přehnal to s anestézií,“ směju se.

Stmívá se. Začínám pomalu balit. Další řev kolem přenosných záchodků už nevnímám. Jsem vymrzlá a otrávená. Domů…

„Aspoň něco,“ komentuje tržbu Marie. Benzín je doma. Jinak hovno.“

„Na,“ říkám. „Vem si ten hrnek. Máš ho k vánocům.“

„Tak si vyber náušnice,“ směje se. „Jako vždycky, výměnnej obchod.“

Rozkládám zbytky novinového papíru a opatrně rovnám keramiku do krabic. Možná je to na dlouhou dobu můj poslední trh. Míla mi pomáhá, mladšího synáčka nikde nevidím. Trošku mě to znervózňuje. Přijíždí muž a nakládáme bedny. Rozmontovat stánek, složit plachtu. Zebou mě ruce.

„Kolik jsi toho prodala?“ ptá se.

„Hele,“ říkám. „Mám hezký náušnice. Koukni. Moh bys mi je dát k vánocům.“

Chvíli se na mě dívá.

„Najdi si normální práci,“ řekne potom. „Konečně.“

Ze tmy se vynoří Filip s kamarádem Beďanem a rychle se nacpou do auta za krabice. Uleví se mi.

„Že nevíš,“ cení se Míla, „na co využil tu patronu?“ ukazuje Filipovi na krk.

„Bonzáku!“ syčí Filip naštvaně. „Hnusnej bonzáku.“

„Zjistil,“ šklebí se Míla, „že na hajzlech, na těch toykách, když se někdo zavře, tak zvenku, jak je ten půlměsíček, co se střídá zelená s červenou, je taková dírka.“

„Drž hubu,“ ucedí Filda.

„A do tý dírky,“ chechtá se Míla. „Přesně pasuje špička tý jeho nábojnice.“

Pořád mi to nedochází.

„Počkali si,“ pokračuje Míla, „až na ten hajzl zaleze nějaká tučná baba nebo dědek, a pak s tím ty dvířka prostě zvenku otevřeli.“ Směje se, až mu tečou slzy.

„Přál bych ti to vidět, to vážně nemělo chybu…“

„Měj se,“ loučí se Marie. „Třeba si to rozmyslíš a příští rok se zase někde potkáme.“ Strká korálky do krabiček a zadumaně se u toho usmívá. „Chtěla jsem počkat do deseti, prej bude ohňová šou… Aspoň jednou to vidět. Ale je mi děsná zima, tak na to kašlu.“ Háže krabice na zadní sedadlo a odjíždí chvíli před námi.

„Koupím si flašku,“ říkám. „V Lídlu, po cestě. Dobrýho červenýho. A napustím si vanu horký vody. A nebudu myslet na nic smutnýho, na nic beznadějnýho. Budu veselá a optimistická, jak to má být.“

Prostě si ožeru hubu, blbečkové. Bolí mě hlava.

Nasedáme, venku je tma a drobný déšť namrzá na předním skle.

„Vánoce,“ šeptá Filip zasněně, „brzo budou Vánoce…“

Tohle se stalo vlastně dávno.  Uběhlo pár let, hledání práce (zase někdy příště), děti zestárly a vyrostly a na trhy se už jezdím jen dívat. Každý rok sleduju, jak se vytrácejí kumštýři, jak mizí to, co vytvářelo atmosféru řemeslných trhů, posvícení a poutí. Stánků je čím dál víc, sortiment čím dál chudší. Zmizely krásné dřevěné hračky, (ony tam jsou, ale šunty z Polska), keramiků nejezdí ani třetina, skoro nenarazíte na klasické řemeslo. Uzené sýry střídají šperky z chirurgické oceli, mezi tím klobásy, medovina, sem tam nějaký nešťastník s pomalovanými triky, jeden dva keramici, co to ještě nevzdali. Historické sklo, ale to už také mizí. Malí výrobci to zabalili, nic jiného jim nezbylo. Drží se už vlastně jen pár velkých rodinných dílen a pak lidé, kteří mají ještě nějaký jiný příjem, třeba důchod a jezdí se svými věcmi jenom na přilepšenou. Mizí ti nepolepšitelní blázni, umělci a nadšenci s neobvyklými nápady. Za pár let už je nejspíš vůbec nepotkáte.

„Nějak je to čím dál slabší,“ posteskla si loni jedna paní na nejmenovaném pražském havelském posvícení. „Je toho tu tolik, a přitom se není na co koukat.“

Jistě, milostivá, chtělo se mi říci. Dokud se budete jen chodit koukat a přehrabovat, lepší to nebude… Ti lidé sem nejezdí na výstavu. Mělo by je to živit, probůh. Zaplatí za cestu, za místo, tady ještě k tomu navíc, což považuji za vrchol, mimo poplatek za místo na stánek ještě další za zábor veřejného prostranství. Umělci stejně jako stánky s buřtama. Plať, šmejde, ať si obec polepší. Jak dlouho může trvat, než se propadneme zpátky do bolševické šedi?

To je tak asi všechno. Vzpomínky. Spousta krásných náušnic. Pár fotek k tomu. Hezké pokoukání.