Jak zabít manželku, aby se vám nevracela

varování určené frustrovaným partnerům příliš asertivních žen. Takhle to rozhodně nedělejte. Kategorie: „čerňák“.

X+

„… řek sem si, že je to už vlastně jedno, pane doktore.“ Podepřel si hlavu v dlaních a přejel mě dlouhým a lehce nepřítomným pohledem.

„Když se to stalo poprvé,“ rezignovaně si povzdechl, „seděla v tom křesle. Večer tak sedí vždycky, víte, aby mohla čumět na ty svoje bejkárny v telce. Zrovna dávali Ulici. Můžu se napít?“ zeptal se zkroušeně a přitáhl si po stole sklenici s vodou.

Vzduch zkapalnělý vedrem plnil dýchací cesty jako hustý vývar na zalití sulcu. Po zabíjačce, vynořila se odněkud surová asociace.

„Naše nejlepší křeslo,“ odfrkl si. „Ušák. Vždycky si tam rozvalí ty svý přerostlý šunky, vobloží stoleček křupkama a otevře si víno. Dřív chlastala krabicák,“ ulevil si. „Teď už jí není dost dobrej. Kupuje si v penny lahvový šardoné,“ protáhl znechuceně. „A mně by vyčítala každý blbý pivo, který vypiju.“

„Co na mě tak civíš, blbečku,“ povídá. „Sem si na to vydělala. Kdybych měla čekat, co uvidim od tebe, to bych neměla ani na šumivou kohoutkovou. A odval to slizký panděro, máš tlustý sklo!

Šumivou kohoutkovou, pane doktore,“ postěžoval si hořce. „Já sem slušnej důchodce, makal sem celej život. Osumatřicet let na dráze, jak ten kokot, aby měla všechno. Prej slizký panděro – a co před sebou tlačí vona? To si myslí, že je ňáká modelka?“ Pohoršeně si odfrkl.

„Stará kráva to je. Plastiku by chtěla, to by se jí líbilo. Jenže to by jí museli vyměnit celej ksicht.“

Začínal brunátnět v obličeji. „Že smrdim,“ zafuněl. „Prej se mi nepostaví, ani kdybych sežral kilo viagry. A kdyby náhodou, stejně by mě na sebe nenechala vlézt.“ Nadzvedl na židli masité půlky. „Nešáhneš na mě ani bidlem, řekla. Protože seš úplně blbej vyžranej vylízanej nýmand.“

Potil se a začínal opravdu docela nepříjemně páchnout.

„Měl sem koupenou novou prodlužovačku, pane doktore. Kvůli vrtačce. Ty mrchy dneska dělaj všechno pořád kratší. Šetřej,“ postěžoval si.

„Takhle sem jí držel,“ napřáhl ruce. Vona seděla v tom křesle, zády ke mně a furt něco podobnýho mlela.  No tak sem…“

Bezmocně pokrčil rameny. „Vona sebou dost škubala, až všechny ty krámy sletěly na zem. Brambůrky. Cigára, jak hrabala nohama. I to její čůčo se rozlilo. Ale já, když už sem ji měl omotanou… Uznejte, doktore – neudělal byste to samý?“

...

Venku se zablýsklo, až se celá obloha sinavě rozsvítila a do oken začal bušit déšť. Konečně, napadlo mě. Dědek nabral docela mrtvičnatou barvu, skoro jsem se bál, že mi ho tu ještě klepne.

„Kdybych tušil…“ řekl ochraptěle. „Vona prostě nikdy neuměla včas sklapnout.“ Otřel si orosenou pleš a váhavě sáhl po nabízené cigaretě.

„Pak sem si před ní sednul. Vypadala teda dost hnusně, celá taková fialová, jazyk venku, tepláky obalený tím rozházeným bordelem. Růžo, povídám jí. Zrovna ty můžeš na někoho nasazovat, že smrdí. Nic neřekla, jen furt vyvaleně civěla na telku.

Zapálil sem si, jako teď. Asi je vážně po ní, napadlo mě. A je klid. Ale že bych se zrovna chtěl nechat zavřít, a ještě k tomu kvůli ní, to teda ne. Co s tím?

Počkal sem do tmy a pak sem ji zkusil zvednout, jenže byla těžká jak metrákovej pytel brambor. Sebral sem z chodby běhoun, odvalil ji na něj a odtáhnul to celý do garáže. Nevěřil byste,“ zašklebil se, „jakou námahu dá starýmu člověku nacpat takovej objem do kufru od auta. Navíc sem musel nenápadně, poněvadž ta baba Bučinová odvedle je horší než policajt.“

Chvíli seděl, poslouchal ťukání kapek na sklech a zamyšleně přejížděl prsty po odřeném umakartu stolu. Škvíru po škvíře, než je projel všechny.

„Nejdřív sem uklidil a zamet ten rozházenej binec,“ pokračoval trochu rozechvěle. „Pak sem vytáhnul ze skříně její kufr, vrazil do něj doklady, ňáký malovátka a řetízky a pár lepších hadrů. Ještěže mě trklo, dát tam taky podprdu a spoďáry, zapomenout na tohle by teda byla chyba, ale včas mi to došlo. Nejsem zase takovej blb, jakýho ze mě dělala.“ Samolibě se ušklíbl. „Čtu detektivky.“

„A dál?“

„Ráno sem vycouval ven. Bučinová stála samozřejmě ve vrátkách a čuměla. „Dobrej den, pani Bučinová,“ pozdravil sem slušně. „To bude dneska krásně, co?“

„A kampak se chystáte?“ vona na to. „Na ryby?“

„Jedu se podívat za matkou,“ řek sem jí. „Asi tak na tejden. Růženka zůstane doma, bude zalejvat kytky a odpočívat – že jo, Růžo?“ houknul jsem směrem k pootevřenýmu oknu. „Slyšíte jí?“ povídám pak tý vlezlý šmírácký babě. Pak sem se k ní naklonil, jako že tajně, aby mě manželka neslyšela: „vona Růža matku moc nemusí, dyť víte.“

„Božínku, cenila se ta drbna, „v každý rodině je něco, já sem svojí tchyni taky radši viděla na druhým konci republiky. To nesmíte mít svý pani za zlý.“

„Med kolem huby, tak se to s nima musí.“ Byl na svoji mazanost očividně pyšný.

„Zabalil sem ji do igelitu,“ dodal spokojeně. „Měl sem v garáži takovou tu velikou stavební roli, tak sem jí do toho zavinul od hlavy až k patě, motal sem, dokud tam něco bylo. Vypadala,“ ušklíbl se, „jako nějakej divnej hnusnej tlustej kokon. Asi dvacet kilometrů vocuď, na jednom totál opuštěným místě u řeky, kam sem dřív jezdil sám na ryby, sem ji navlík ještě do pytle a přidal k tomu pár pořádnejch šutrů, omotal sem to všechno řetězem a šoupnul to celý do tůně.

...

Po pár dnech mi volali k matce. Že prej k nám šla Bučinová na návštěvu a čumí - barák odemčenej, neuklizeno, kytky zvadlý a manželka nikde. Jestli prej nevím, kde je. Policajti si mě teda proklepli, ale baba se zadušovala,“ spokojeně se zaculil,“ že s manželkou ještě mluvila, když sem odjížděl.“ Očka mu v tučné tváři samolibě zasvítila. „A já byl pak přece celou dobu u mámy. Má už chudák skoro devadesát, potřebuje péči.“

„Jsem váš advokát,“ upřesnil jsem situaci. „Jestli pro vás mám něco udělat, musíte ke mně být naprosto upřímný.“

...

„Pár dní byl klid,“ povzdechl. Sledoval jsem, jak mu žíla na čele začíná znovu pomalu nabíhat.

„Docela mi šlo, předvádět zdrcenýho nic netušího manžílka, co mu bez vysvětlení frnkla žena a Bučinová mě chodila oprašovat. Furt otravovala, baba jedna. Má kliku, že…“ Zdálo se mi to, nebo na mě opravdu mrkl?

„Jenže,“ najednou jakoby se na židli scvrkl. Klepou se mu ruce, došlo mi.

„Jednou, asi dva tejdny potom vejdu večer domů, a ona tam sedí.“

„Bučinová?“

„Ne,“ změřil si mě pohledem jako úplného blba. „Přece Růža.“ Položil roztřesené ruce do klína. „Kdo jinej.“

„Hodil jste ji do vody,“ upozornil jsem ho. „Zabalenou v igelitu. Byla mrtvá.“

„Seděla tam,“ zasípal. „V křesle a čuměla na telku jako tenkrát. Otočila se ke mně a povídá: Kde ses coural tak dlouho? Že si zase nasával s těma debilama z práce?“

Najednou mu z tváří docela vyprchala barva.

„Byla celá taková nazelenalá a slizká. Nateklá. Kapala z ní voda!“ skoro vykřikl.

„Byla všude,“ zašeptal schlíple. „Ta voda, louže na koberci, před televizí. Zařval sem a vyrazil ven, zpátky do auta a pryč. Za vesnicí jsem se trochu uklidnil.“

Posunul jsem před něho sklenici s vodou.

„Díky,“ zvedl ji roztřesenou rukou kousek nad stůl, a zase položil. „Vodu teď nemůžu ani vidět.“

„Nemůžu vám nabídnout nic jiného, to jistě víte,“ poučil jsem ho. „Co jste udělal pak?“

„Vrátil jsem se k řece,“ zafuněl. „K tý zátoce, co sem jí tam potopil. Vlez sem tam, do tý špinavý ledový břečky. Šátral sem bidlem po dně, dokonce jsem se potopil a celý to bahno prohrabal. Nikde nebyla. Vona tam nebyla, doktore!“ zasténal.

„Já nevěděl, co mám dělat. Co byste dělal vy, na mým místě?“ otočil se na mě.

„Nevím,“ řekl jsem. Možná bych se šel přiznat, aby se mi ulevilo.“

„Jste blázen?“ odfrkl si. „Vrátil sem se domů. Doufal sem, že se mi to jen zdálo. Přece jen jsem ten večer dal u Chcíplý štiky pár piv.“

„A?“

„Křeslo bylo prázdný, docela se mi ulevilo. Vytáhnul jsem z lednice lahváč a dal ještě jedno – na spaní,“ pousmál se. „Pak sem si šel lehnout.“

Stiskl mi na stole ruku. Dlaň měl studenou a ulepeně zpocenou.

„Vlezl sem do postele. Ležela tam, vedle mě.“ Hlas se mu klepal. „Otočila se ke mně. Přitiskni se, pupíčku, řekla. Byla ledová a mokrá a strašně smrděla bahnem, rybinou a ještě něčím.“ Roztřásl se. „Z nosu jí teklo něco hnusně slizkýho a vlasy,“ dodal znechuceně, „vlasy jí v chumáčích slejzaly, jako kdyby jí na tý opuchlý hlavě ani nedržely. Hodil sem z toho šavli,“ přiznal. „Otočil sem se k ní zády a vona se ke mně tim lepkavym studeným tělem přitiskla a já tam takhle ležel v tom smradu a ve vlastních blitkách až do rozednění. Ráno, ještě za šera sem vstal, šel jsem do garáže.“ Polkl. „Vyndal sem z auta lopatu, vrátil se do ložnice a tou lopatou sem jí rozmlátil hlavu. Co se na mě tak díváte?“

„Nic,“ řekl jsem. „Jen klidně pokračujte.“

„Zahrabal sem jí za domem na poli, bylo mi už skoro jedno, jestli mě někdo uvidí. Jen aby už byla pryč.“

Nervózně se na mě zahleděl. „Proč se vrátila, řekněte mi to, proč mi, probůh nedala pokoj?“ Vytáhl z krabičky další cigáro, ale ruka se mu tak třásla, že si nedokázal zapálit. Nechal jsem mu chvíli čas.

„Bál sem se jít si lehnout,“ přiznal. „Ale ten večer nepřišla. Strašila tam jen Bučinová, pořád jestli něco nepotřebuju, a že mi přinesla vajíčka. A že prej by mi uklidila. Vidim, řekla, že ste byl na rybách, celý ste si to tady zabahnil a zamokřil. To se hned pozná osamělej mužskej. Měla kliku,“ poznamenal, „že nakonec přece jen vypadla.“

„Ale to není všechno, že ne?“ nadhodil jsem.

„Myslel sem, že už bude klid,“ třaslavě vyfoukl kouř. „Ale za dva dny tam seděla zas. U televize. Civěla na Ordinaci a šklebila se na mě. Ta hlava, co sem jí upravil lopatou, byla plná hlíny. Doktore,“ zasténal. „Něco jí lezlo z očních důlků. Cenila na mě zuby. Zase si chlastal, povídá, ty si nedáš pokoj, ty tlustej kreténe.“

„Jak jste s ní naložil tentokrát?“ zeptal jsem se opatrně.

„Navlíkl jsem jí na hubu igelitovej pytlík a odvez sem jí dost daleko,“ přiznal. „Já byl celej život nádražák, vím, co dokáže vlak. Položil jsem ji na koleje, hodně daleko vocuď. Doufal sem, že jí to rozmašíruje na malý kousky, a ty že se ke mně už vrátit nedokážou.

Doma mě pak napadlo,“ típl rozklepanými prsty zbytek cigára, „jestli se nevrací, protože má ve skříních ještě spoustu svejch věcí. Taky všechny ty laciný šmuky a nejrůznější smrady, co na sebe lila. Já jí do toho kufru dal jen nejnutnější věci, jako že jede jen na chvíli, nebo tak něco. Teď sem si řek, že jí to třeba chybí. Že se pro to vrací. Dyť,“ zaslzel, „dyť mě nesnášela, tak proč by měla chodit za mnou?“

Podal jsem mu kapesník. Hlučně se vysmrkal.

„Napytloval sem to,“ řekl. „Bylo toho plný auto, odvez sem to sakumprásk, nenechal jsem doma ani nit. Všechno sem to vyložil na skládce za městem, všechno. Pak jsem zapad ke Štice. Aby se mi dobře spalo, víte?“

„Jistě,“ neodporoval jsem mu. „A jak to dopadlo?“

„Jak sem si moh myslet, že mě nechá na pokoji,“ skoro se rozplakal. „Samozřejmě, že tam byla, stála v kuchyni a povídá, že jsem už určitě dost hladovej, když mi tak dlouho nikdo pořádně neuvařil, a že upekla kuře. Měla na sobě ty puntíkovatý letní šaty, co vypadaj jak ušitý ze závěsu na hajzl a páskový boty. Furt smrděla, ale aspoň si z ksichtu oklepala tu hlínu.“

Otřásl se. „Ale kuře bylo dobrý, to jo. Já zatím nenápadně přemejšlel, co s ní. Už mi došlo, že mi asi nedá pokoj nikdy. Budu muset bejt rafinovanější.“

Rezignovaně pokrčil rameny. „Sedla si do křesla, jako vždycky a pustila si telku, ňákej ten posranej Hlas, nebo jak se to protivný ječení jmenuje. Vokusovala to kuře, chlastala mi moje poslední pivo a povídá: Dyť to je jasná věc, Josefe, že potřebuješ ženskou, aby se o tebe starala. No a já…“

„Co jste udělal?“ zeptal jsem se opatrně, i když jsem to už samozřejmě věděl.

„Ležel tam nůž na chleba,“ zachroptěl. „Na prkýnku. Tak sem do ní píchnul. A znova. Furt a furt. Už konečně chcípni, ty mrcho!“

Polkl jsem.

„Teda byla tam pěkná paseka,“ přiznal. „Došlo mi, že tohle už jen tak neuklidím. Taky dost řvala. Bylo mi jasný, že ji Bučinová musela slyšet. Přitáh sem si před ní židli. Proč to furt děláš? Povídám jí. Proč?“

Zmateně se na mne zahleděl.

„Mně už bylo jasný, že to nemá cenu. Oddělám ji, potopím, nebo ji někde zahrabu a do tejdne ji mám večer zpátky doma. Vždycky se vrátí, protože mě chce zničit.“ Sebelítostně popotáhl.

„Vytáh sem z lednice jednu z těch jejích flašek bílýho, otevřel to a oběma nám nalil. Dáme si spolu, co řikáš, Růžo. Nic ve zlým, ale dneska ti to zrovna nesluší. No a co. Tak na zdraví, holka.

Ani sem neslyšel, kdy tam vlezla Bučinová, až když začala ječet. Kvičela, jako když píchnete prase,“ ušklíbl se opovržlivě. „Vymázla ven, jen se jí prášilo za patama.“

„A vy, co jste udělal?“

„Nic,“ řekl už kupodivu klidně. „Přece sme spolu museli dopít to víno. Seděl jsem tam a čekal, pak přijeli policajti a odvezli mě. Dál už všechno víte.“

Paradoxně na mě dělal dojem, že se mu ulevilo.

„Už nepřijde, že ne?“ zadoufal.“Když už sem vám všechno vyklopil.

...

„To teda musel bejt strašnej zážitek, pani Bučinová,“ pravila paní Moravcová v místní samoobsluze a zvědavě zaryla zrak do sousedčina nákupního vozíku. „Ani se nedivim tomu rumu,“ okomentovala ho jedovatě.

„Chudák Mařka,“ řekla sklesle paní Bučinová.

„Jaká Mařka?“ Moravcové se rozšířily zornice zvědavostí.

„No přece Mařena, ta ze skládky,“ ucedila Bučinová. Moravcová je nestydatá drbna, slepičí prdel, pomyslela si. Ale co, stejně je to jedno.

„Mařka Vondráčková, co ji starej vykopnul na ulici a vona se zabydlela na skládce, v tý boudě,“ dodala napruzeně. „Viděla Josefa, jak vyhazuje ty věci po Růže. A napadlo ji,“ trochu se zarazila. O mrtvejch jen dobře, že. „No, že mu sice slušně hrabe, od tý doby, co se Růžena ztratila, ale že je to vlastně takovej bulík, co potřebuje jen trochu opečovat. Já jí varovala, ať to nedělá. Dyť měl ten dědek poslední dobou takovej divnej pohled. A jí ještě ke všemu nenapadlo nic lepšího, než se navléct i do těch jejích hadrů. Že prej byly hezký a jako nový. Aby tomu tlustýmu parchantovi nesmrděla. Holka nešťastná,“ povzdechla si. „Život není spravedlivej.“

„Prej už jí našli,“přidala se stará Konůpková. „Růženu. Byla zamotaná v igelitu a nacpaná do pytle, ve kterým ji ten magor hodil do řeky. Hledali, kde jim to ukázal, ale tam nic nebylo - řek mi to syn,“ pochlubila se. „Dělá u městskejch. Našli ji až pár kilometrů po proudu, odnes ji, jak těch pár dní hodně pršelo.

Už to má za sebou,“ odplivla si.

„Ale že to byla mrcha,“ dodala Moravcová, za souhlasného pokyvování.

„Pěkná mrcha.“

„Ba, teda to ona byla.“