Jak nevydat knihu

Vážený XYZ,uchopte prosím svůj rukopis zlehka špičkami prstů pravé ruky a zvolna, krouživými pohyby, si s ním vytřete… Nedávno jsem ze zvědavosti projížděla starší příspěvky na blogu a zaujal mě článek, ve kterém se jedna mladá dívčina svěřovala, jak už od dětství ráda píše, a jen pořád doufá, že jí snad přece jednou někde alespoň něco vydají. Chtěla jsem jí dolů napsat, jak jí moc fandím, než mi došlo, že vlastně pořád ještě nemám registrovaný vstup do diskuze. Ale inspirovala mě k tomuhle malému sloupečku s návodem jak na to, pro všechny spolublogery, kteří se jako ona stále ještě nevzdali naděje, že se snad v zamlžené budoucnosti objeví vydavatel i pro ně.

Kdo se čas od času pokouší oslovit a uhnat některého ze stovek českých nakladatelů, bude vědět, o čem tady mluvím. Rozesíláte ukázky, píšete maily, a pořád doufáte, že si je třeba někdo přečte. Ozve se vám redaktor ohromený vaší osobitou prózou (poezií atd…) a okamžitě si ji natěšeně zařadí do nějakého svého edičního plánu, aby vám váš výplod mohl pokud možno co nejdříve vydat. Nějaké takové třesení žaludku při otevírání mailu, (že se třeba někdo chytne), už mám také za sebou. Doufáte marně, jako téměř všichni ostatní neúnavní bojovníci s větrnými mlýny. Klidně se dál snažte, oni to stejně nečtou. Většina příspěvků končí v koši neotevřená a panensky nedotčená. Dá se to pochopit, v Čechách něco tvoří každý druhý a polovina z těch, co píšou, je dobrá. Kdo to má všechno číst, páni redaktoři by se z toho museli zbláznit. Mně se z celkem asi třicítky naposled  oslovených nakladatelství ozvalo zhruba pět, vlastně čtyři, protože do jednoho jsem posílala dvakrát. Paní redaktorka má moji opravdovou úctu, ona jediná nejspíš ty věci i čte, než vás velmi slušně odmítne.

Před pár týdny mi odpověděl dokonce i jeden pan šéfredaktor asi v tomhle duchu: „Jedná se jistě o zajímavá díla,“ napsal, „ale v našem nakladatelství máme trochu jinou představu, jak by měla vypadat literární stránka textu.“

Dobře mi tak. Hned je jasné, kde je na pomyslném žebříčku moje místo, a příště už je otravovat nebudu. Alespoň odepsal, to ho ctí. Navíc mají opravdu pěkně udělané webové stránky, kde si můžete najet i na ukázky z nově vydaných knih, tak jsem si je otevřela, abych se poučila, jak má ta správná literární stránka vypadat, a hned na první si klikla.

„A o čem píšeš?“ ptám se jednoho nadrženýho kluka v tom darkroomu, zatímco si hraju s jeho ptákem.

Aha, polkla jsem, tak takhle… Čtu dál.

On mi ho zasadí hluboko do krku a sykne „O tomhle, synu!“

Chvíli pokračuju. "Táhne z tebe ču..k,“ řekl konečně…

Zavírám prohlížeč a mám jasno. Nic proti knížce ani jejímu autorovi, je dobře napsaná, kupovat ji sice nebudu, ale možná si ji i přečtu. Zároveň mi dochází, jak nepředstavitelně naivní jsem byla. Takže si to shrneme.

Jestli chcete vydat knihu a nejste Alois Jirásek ani Michal Viewegh:

-         musíte být známá osobnost, dále nejlépe dcera (syn) známé osobnosti, přítel(kyně) známé   osobnosti, nejraději intimní, nebo se o vás alespoň musí hodně mluvit.

-         musíte být dobrá známá(ý), přítel(kyně), milenka atd… šéfredaktora, případně majitele tiskárny.

-         nejste-li ani jedno, ani druhé, pište porno. Pozor, ale ne nějaké obyčejné upocené hetero, ledaže by v něm nechyběla alespoň trocha toho sado-masa. Lehké neletí. Navíc už je toho všude moc a i v Čechách má svoje zavedené autory. Neprosadili byste se. Přemýšlím. Takže buď gay, nebo lesbické, ale gay, jak sleduju, začíná být obsazené. A asi bych ho ani nezvládla. Přeci jen neznám všechny ty správné finty s ptáky. Tak třeba napsat nějakou dráždivě pikantní novelu o práci s jazykem na nádherné, intelektuálně znavené, lehce frustrované a pernamentně nažhavené rusovlásce… Ne, to by asi neprošlo. To bych si musela nejdřív vyzkoušet, a na tohle nejsem správně bi. Takže zase nic. Jedeme dál.

-         vrhněte se na politiku. Napište, jací jsou v ní všichni pitomci a zkorumpovanci. On to stejně každý ví, ale všichni si to navíc ještě rádi přečtou. Můžete to lehce okořenit nějakou pikantností, jako že jste třeba spal(a) s premiérem nebo rovnou prezidentem (jeho manželkou). To je jedno, že to není pravda, nikdo ji zkoumat nebude a vy se zviditelníte.

-         nemáte na to žaludek? Najděte si alespoň průměrně placené zaměstnání a šetřete. Spořte a spořte a pak si to vydejte sami. Budete si to muset taky sami prodat, což obnáší otravování známých a kamarádů a vnucování svého díla, takže před vámi rychle začnou utíkat. Později nastane zoufalé objíždění knihkupců, a nakonec nejrůznějších sezónních třeba řemeslných trhů se stolečkem a kufrem vlastní tvorby. Viděla jsem dost takových samonakladatelů, když jsem ještě jezdila s keramikou (o tom možná někdy příště). Byli šťastni, pokud se jim za den podařilo prodat třeba jeden výtisk. Oni si lidi na řemeslné trhy nejezdí kupovat knížky. Ve valné většině si nejedou koupit vůbec nic. Přijedou se tam courat, přerovnávat vám věci, kritizovat a vykládat vám, že v Tesku (Peny, Lídlu…) by si něco takového koupili za dvacku. Pak jdou, a s pocitem, že dobře zainvestovali, ty peníze, za které mohli pořídit nějakou hodnotu, prostě prožerou. Možná se před odchodem domů přijdou podívat i na vaše knížky, pěkně je těmi od klobás mastnými prsty projedou (takže si je pak můžete odložit leda na poličku na záchodě a při sezení na míse si v nich listovat a přemýšlet, kde jste udělali chybu), a oznámí vám, že jste teda vážně šikovnej(ná), jestli tohle píšete sami, ale oni už mají doma knížek fakt dost, určitě víc než deset, a navíc to máte drahý. Tak do dvacky, to by si ji možná ještě koupili. Vy tam stojíte a myslíte na vraždy, jako mladá Adamsová. Taky se můžete zkusit nacpat mezi zeleninu na farmářské trhy.

-         pište jako pánbůh (tomu Bible pořád ještě vychází), jestli to dokážete, a doufejte, že si vás někdo všimne dřív, než umřete a vydá vám to. Případně si umřete nějakou hodně divnou, záhadnou nebo morbidní smrtí, aby se o vás začalo mluvit. Ale musí to stát za to, jinak rychle z podvědomí vyšumíte. Dědicové to třeba časem zúročí. 

      Radši už dost. Jen doufám, že jsem vás moc neotrávila. A přeju hodně štěstí.