Jak by to vypadalo, kdyby se Ježíšek narodil v EU

kolem 2013 a ještě k tomu v Česku (aneb jak jsme v Čechách přišli o Spasitele. Pořád nám tu nějak chybí).

( )

„Trochu je nalámej,“ řekl Josef a přiložil do ohně. Vlhké klacky špatně hořely a dost to čoudilo. Hajzl, pomyslel si. Ať se těma prachama zalkne, utrousil v duchu na adresu majitele penzionu. Vyčerpaně si otřel čelo.

„Na, tati,“ Kuba přivlekl další otep nasbíraných větví. Z klacíků opadávaly kousky mokrého mechu a zahnědlé listí. Sakra, napadlo Josefa, ale mlčel. Je to malej kluk, a snaží se.

„Bezva,“ řekl. „Je na tebe spolehnutí.“

„Vždycky,“ hlesl Jakub a díval se přitom přes rameno na Marii. „Vždycky to takhle bolí? Myslím, když se narodíme?“

Je mu teprve devět. Josef ho pohladil jemně po vlasech. „Jo,“ řekl.

„Se mnou taky?“

„Vždycky,“ řekl Josef. „Prostě to tak je.“

Dívá se na ni jinak, napadlo ho. Jinak než dřív. S takovou směsí obdivu a úcty. Snad se teď všechno srovná. Holky s Marií neměly problém. Rozuměly si od začátku. Žofce je deset, pomalu přichází do puberty, potřebovala doma ženskou, něco mezi matkou a kamarádkou. A Terezka maminku, je ještě malinká. Jen ten Kuba, tolik visel na mámě. Když umřela… Povzdechl si. Všechno se časem srovná.

„Jsou mokrý, protože venku prší,“ řekl Kuba omluvně. „Neumře, že ne?“ Zašťoural do ohniště. „Ani to mimino?“

Měl jsem je moc brzy, Josef se ztěžka zvedl. Když přišla Žofka, bylo nám se Sašou teprve osmnáct.

„Máma umřela, když se narodila Tereza.“

„Marie to zvládne,“ pousmál se Josef. „Neboj se.“ Otevřel dveře od stáje, aby vyvětral kouř. Venku hustě pršelo, takové ty mokré cucky deště se sněhem. Vlezlá zima. Koho sakra napadlo, cestovat takhle těsně před porodem a ještě v tomhle počasí? Nafackoval bych si, to bych měl.

„Stmívá se,“ řekl. „Ráno my chlapi,“ usmál se na Kubu, „dáme auto do pořádku a vrátíme se domů.“

Marie usnula, zkontroloval, jestli moc nekrvácí, potom nastrkal do žlabu čerstvé seno, zakryl ho svetrem, vzal Žofce z náručí chlapečka zachumlaného v dece a opatrně ho tam uložil.

Právě se snažil uklidnit a uspat Terezku, když uslyšel na cestě před salaší zvuk motoru a prásknutí dvířek. Ostražitě vyskočil a popadl kus dřeva. Kdo může v dešti a za tmy přijet na takové opuštěné místo, a proč? Nic nemám, došlo mu s úzkostí. Jen ženu těsně po porodu a čtyři malé děti. Navíc jsme skoro bez peněz. Sevřel klacek, až mu zbělely klouby a vyhlédl ven.

Žena měla kostýmek myší barvy a právě lovila jednu lodičku zapadlou v bahně na cestě. Muž ji podpíral, aby neupadla a tvářil se otráveně. Řidič, došlo Josefovi. A ta ženská bude Úřednice. S velkým Ú. Dobrodila až ke dveřím a zhnuseně sledovala svoje zadělané boty. Z vlasů jí do obličeje padaly husté nacucané kusy mokrého sněhu a narušovaly vrstvy dokonale naneseného líčidla. Josefovi zacukalo v koutcích.

„Magistra Herodesová,“ zasyčela zpruzeně. „Sociální odbor, ochrana dětí a mládeže. Dostali jsme hlášení, že tu bydlíte s těhotnou ženou a malými dětmi.“

„Bydlíme?“ Josefovi ztuhl úsměv na tváři. „My přece…“

„Doklady,“ natáhla studeně ruku a vecpala se dovnitř. „Co to je za ženskou?“ ukázala na Marii. „Ona snad rodila tady?“ dodala zhnuseně. „Socky,“ otočila se k Řidiči. „Houmlesáci, panebože, a ještě v pátek večer, doufám, že dostanu aspoň příplatek.“

„To je moje žena,“ řekl Josef. „A nejsme…“

„Josef Davidův, vdovec,“ ucedila Herodesová studeně. „Ustřižená. Takže neplatný občanský průkaz,“ zatetelila se. „Jestli je ovšem támhleta opravdu vaše manželka. Máte sebou oddací list?“

„Oddací list?“ stále nechápal Josef. „Vy si snad berete cestou na dovolenou oddací list?“

„Dovolenou,“ ušklíbla se. „V chlívě u salaše.“ Rozhlédla se. „Takže si to shrneme. Tři malé děti a novorozenec. S čím si to hraje?“ ukázala štítivě na Terezku, která se nenechala rušit a právě se pokoušela z kozích bobků postavit postýlku pro barbínu.

„Fekálie,“ drolila slova skrz zuby. „Zvířata. Ovce,“pronesla štítivě. „Kozy, dokonce snad osel. Mezi tím rodička. Děti se na to dívaly?“

„Přece je nenechám venku, na dešti,“ řekl Josef. Ta ženská ho štvala, ale ovládal se.

„Můžu se zeptat, jak jste se o nás dozvěděla?“

„Majitel penzionu „U Betléma“ je slušný občan,“ poznamenala studeně. „Je to občanská povinnost, upozornit v takovém případě příslušný sociální odbor.“

Slušný občan. Josef těžce polkl. Ten zmetek má štěstí, že je daleko. Kartu mi to nebere, asi na ní máš málo. A hotovost? Taky málo, blbečku. Vem si ty haranty a vypadněte. Jo vona je těhotná? Mě nezajímá, že čekáš, až ti zaplatěj za práci. To by moh říct každej.

„Kleklo mi auto,“ řekl Josef ztuha. Ta kráva určitě nejezdí starou škodovkou. „Než jsem ho opravil, byla skoro tma. A ten váš slušnej občan nás nepustil dovnitř, protože mi chyběly dvě stovky. Dvě stovky. Ať prej jdeme do salaše.“ Ještě teď se třásl vzteky, když na to jen pomyslel. Kvůli Marii, jen kvůli ní mu nedal přes hubu, aby ji ještě víc nerozrušil, když viděl, že jí není dobře.

„Salaš je zamčená, dveře i okna zamřížovaný. Proto jsme v chlívě.“ Marie se probudila a omluvně se na Herodesovou usmála. „Chlapeček pospíchal, Josef za to nemůže. Měl se narodit až za tři týdny.“

„Kolik jí je?“ otočila se sociální spravedlnost na Josefa.

„Šestnáct,“ řekla Marie.

„Tak šestnáct,“ ucedila Herodesová, „ale svatba byla, jo? Tři děti, vdovec a zbouchne si šestnáctku. A vám je kolik? Znovu nahlédla do občanky. Dvacet osm. Máte slabost pro holky pod zákonem?“

„Není Josefův,“ znova se usmála Marie a opatrně vyndala chlapečka ze žlabu.

„Čím dál líp,“ zafrkala Úřednice a otočila se na Řidiče. „Budeme, mimo jiné, muset ještě prošetřit, jestli tady nedošlo ke styku s nezletilou.“

Marie je statečná, napadlo Josefa. Je krásná a chytrá. Milá, strašně zvláštní. Má tak nádherný oči. Moc ji miluju. Nikdy nedovolím, aby jim někdo ublížil. „Budeš ho mít rád jako svýho?“ ptala se, když jí toho mrňouska poprvé položil do náruče. Dost zkusila, ale ani nekřičela. Jen na konci, když už to nešlo. Blahořečil si, že byl u všech porodů svých ostatních dětí. Moc se mu nechtělo, ale Saša na tom trvala. Teď se to dost hodilo. „Marie,“ políbil ji něžně. „Vždyť jsem ho právě vlastníma rukama přivedl na svět. Je můj.“

„Jak se to dítě vůbec jmenuje?“ zeptala se Mgr. Důležitá.

„Ježíš,“ řekla tiše Marie.

„Co?“ ušklíbla se Herodesová a znechuceně špičkou boty odkopla kozí bobek. „To nejde, takové jméno určitě nemáme na schváleném seznamu. To byste ho taky mohli pojmenovat Půlnoční vítr, nebo nějakou jinou podobnou kravinu.“

„To je židovský jméno,“ odsekl Josef. „Já i Marie pocházíme ze starýho královskýho rodu…“ Zmlkl. Vlastně jsme vzdálený příbuzný, napadlo ho. Radši o tom ani nebudu mluvit.

„Musíte si podat žádost o vyjádření do Ústavu pro jazyk český, nebo doktorce Knappové, napsala o tom knížku. Ale to jste měli udělat už dávno“ dodala komisně. „Takhle mu nemůžou vystavit ani rodný list. S tímhle jménem,“ proložila to opovržlivě. „Královskej rod…“

„A co tam teda bude mít?“ zeptal se Josef.

„Neurčeno,“ ucedila Herodesová. „Bude tam mít Neurčeno Davidův.“

„Josefe,“ stiskla mu Marie ruku. „Prosím, nekřič. Oni na to čekají.“

„Jen ztrácíme čas,“ pronesla Herodesová úředně. „Konečně to uzavřeme. Takže,“ zamyslela se. „Salaš byla zamčená. A chlívek?“

„Urazil jsem zámek,“ přiznal Josef.

„Násilné vniknutí do objektu. Poškozování cizí věci,“ řekla Herodesová. „Pište si to,“ houkla na Řidiče. Nemůžu za to, zahleděl se mlčky na Marii. Hezká holka, škoda. Taková mlaďounká. Já do tohohle nemluvím, obhajoval se zadumaně. Jen řídím, vozím jezinku, kam mi to nalajnuje. Jsem moc malej pán. Navíc, ona je skvělá, když se navleče do latexu a kůže. Ale poslední dobou trochu ztloustla. Kdyby si vzala do pusy červenej balónek, moh bych si představovat, napadlo ho trochu zhnuseně, že šukám lachtana.

„Děti byly u porodu. Kdoví, na co se ještě dřív dívaly. To se zjistí, od toho tu máme odborníky,“ ucedila. „Pište – dále ohrožování mravní výchovy mládeže, obecné ohrožení, vloupání. Možná tady taky něco ukradli, majitel si bude muset objekt dobře zkontrolovat a vyčíslit škodu. Takže krádež. Dál.“ Odkašlala si. „Zanedbané děti…“

„Cože?“ naježil se Josef. „Moje děti nejsou zanedbané, ani nikdy nebyly.“

„Mimino uprostřed fekálií, narozené na dece přímo na podlaze. Všude shnilá sláma, seno a bobky.“

„Jste ve stáji, madam,“ řekl nasupeně Josef. „Jestli jste si nevšimla.“

„Tahle bouda neodpovídá směrnicím EU ani pro dobytek. Naprosto nevhodné místo pro jakkoli dlouhý pobyt dětí, natož pro porod,“ dodala Herodesová ostře. „Špína, ostré předměty, můžou se zranit, něco vdechnout.“

„Jasně,“ Josef už se přestával ovládat. „Evropská unie má určitě nějakou normu pro velikost hygienicky nezabalenýho kozího bobku, aby ho někdo náhodou nevdech. Třeba jeden a půl krát dva centimetry.“ Začínaly se mu klepat ruce.

„Jste nezaměstnaný?“ otázala se Herodesová. „Berete dávky?“

„Jsem řemeslník,“ ohradil se Josef. „Tesař. Postavím vám roubenku a klidně vám do ní vyrobím nábytek na míru. A žádný dávky neberu. Kdyby mi zákazníci platili včas, jak mají, nikdy bych se s vámi nevybavoval tady ve stáji. Já platím daně i z toho, co jsem nikdy neviděl.“

„To si vykládejte u soudu,“ odtušila Herodesová. „Jste na drogách? Vypadáte na to. Vychrtlej, vlasy, vousy…“

„Tati,“ rozplakala se Žofka. „Pojď pryč.“

„Zavolám do nemocnice a strážníky,“ uzavřela to Herodesová. Mimino půjde po ošetření do kojeňáku, ostatní děti rozmístíme podle věku.“ Štítivě dvěma prsty nadzvedla Josefův svetr ve žlabu. „Odveďte někam toho osla, tlačí se na mě,“ osopila se na Řidiče.

„Marie,“ zašeptal Josef. „Běž ven. Vezmi děti. Počkejte u auta.“  Vytáhl zaskočené Herodesové mobil z ruky, rychle ho zašlápl do hnoje a zatlačil ji i s Řidičem mezi pár vyplašených ovcí v rohu stáje. Kašlu na to, myslel si Řidič, přece se s tím velkým hovadem nebudu prát, proč bych to dělal, já jsem tu od řízení, a ne jako bodygárd nějaký hysterický baby. Herodeska si poradí a parchanti mě nezajímaj. Ku…, zase jsem šláp do hovna, prohlížel si zhnuseně podrážku vykartáčované semišky. Josef ještě postrčil zjančeného osla a dvě ovce do mezery mezi dveřmi a vnitřkem stáje, vyběhl ven, zabouchl vrata a na poslední chvíli stihl zapřít kliku kusem prkna.

„Omezování osobní svobody,“ slyšel zevnitř ječení. „Ublížení na zdraví!“ bušila Herodesová okovanými jehlovými podpatky lodiček do omšelých prken vnitřní strany dveří. „Útok na veřejnýho činitele!“

„Na,“ podal Josef Kubovi zavírací nožík. „Udělej, co musíš, než je naložím do auta.“ Opatrně usadil Marii s miminkem na zadní sedadlo a Žofku s Terezkou vedle ní, zatímco služební fabie vedle pomalu klesala na ráfky propíchaných gum. Až vylezou ven, pomyslel si spokojeně, hezky se pár kilometrů projdou v dešti.

„Tos nemusel,“ pleskl lehce Jakuba po čupřině, když si bral zpátky nožík a otíral o kalhoty zbytek béžového laku.

„Aspoň si můžou myslet, že jezděj renaultem,“ zašklebil se Kuba.

Asi budu muset poprosit někoho z příbuzenstva, aby nás založil, uvažoval Josef s rukama na volantu. V Čechách ne, tady mi nemůžou odpustit Marii. Chápeme, že se chceš oženit, aby ty děti měly matku. Ale zrovna s ní? Každej ví, že je zbouchnutá a nikdo neví s kým to má. To si zatáhneš do rodiny? Co když ti porodí nějakýho góje?

Zastavil na odpočívadle a chvíli se díval, jak holky vzadu všechny spí, i chlapeček, pevně zavázaný v šátku na Mariině břiše. Mám tě moc rád, Marie. Je mi úplně jedno, koho to dítě je a nikdy se tě na to nebudu ptát, dokud mi to nebudeš chtít říct sama. Já ti věřím. Věřil bych ti, i kdybys tvrdila, že je ten klouček syn samotnýho Boha.

Usmál se. Pojedeme. V Egyptě mám bratrance, tak nejspíš za ním. A potom, až se trochu zmátoříme a vyřídíme papíry, tak do Izraele, do starý vlasti. Sice se to tam pořád nějak mele, ale Marie si myslí, že i přesto nám tam bude líp. Oni si ještě váží dětí a rodiny, řekla, a rodiče, co mají víc potomků než dva, nepovažujou hned za dementy nebo nepřizpůsobivý. Nikdo mu tam ubližovat nebude.

Snad, povzdechl si a sevřel klíček k zapalování. Snad máš pravdu, Marie. Bože, kéž bys ji měla.

„Vidíš ty hvězdy, tati?“ obrátil Kuba hlavu k nebi. „Jak zářej, jako kdyby se úplně zbláznily.“