Slíbila jsem vám ho v předchozím blogu, a jemu také. On trošku boří vžité představy o andělech. Je přece jen dost sám a nudí se. A rád si popovídá. Krátký příběh s úplně miniaturním fotoblogem, abyste ho také našli. Jediného Zlatého Anděla v Praze.
„Víš, že mi dalo docela práci tě tady najít?,“ zeptala jsem se ho.
Mlčel a tvářil se lehce nezúčastněně. Pubescent v medové říze s kadeří nedbale odhozenou stranou. Nebo jen tak vlaje ve větru nad mraky, jako to jeho dlouhé andělské roucho? Křídla, samozřejmě. A palmová ratolest v ruce.
Je to jen freska, napadlo mě zklamaně. Sejmutá ze štítu dávno zbouraného domu, vyčištěná, zrestaurovaná a nacpaná za sklo na kovové podestě před vchodem do pizzerie. Ale dívá se tak živě, něžnýma měkce hnědýma očima.
„Co děláš zrovna tady?“
Nesmím to vzdát. Poslouchá mě. Prohlíží si mě.
„Už se mnou dlouho nikdo nemluvil,“ povzdechl si po chvíli. „Vyšel jsem ze cviku. Překvapila jsi mě.“
Vypadal posmutněle.
„Sem nikdo nechodí,“ poznamenal. „Teda za mnou. Choděj naproti, na jídlo. Ale nedívaj se na mě. Možná děti,“ zasnil se. „Ty ještě, ale jen někdy. Jen ty malý. Ostatní mě ani nevnímaj.“
„To mě mrzí.“ Nevěděla jsem, co bych mu na to řekla, a nic lepšího mě nenapadlo.
„Přežil jsem válku,“ řekl. „Nálety, bombardování. Pořád jsem tady nad tím držel ruku.“ Lehce mávl palmovou ratolestí.
„Dneska jsem tady. Nepotřebujete anděly, nacpali jste nás tak leda mezi ty vaše esoterický sračky…“
Jeho slovník mě, přiznám, trošku překvapil. Od anděla něco takového přece jen neočekáváte.
„Máte ty vaše hračičky,“ pokračoval zasmušile s pohledem upřeným na skupinku, co právě čerstvě nasycena vypadla ze dveří pizzerie s pohledy nalepenými na displeje mobilů.
„Chytrý,“ ušklíbl se. „Čím dál chytřejší. Dívám se na ně dovnitř. Čuměj do toho i u jídla. Vytáhnou noutbuk a postavěj ho vedle talíře. Tablet.“ Odfrkl si. „Už spolu ani neumíte normálně mluvit. Jak byste potom mohli komunikovat s anděly? A přitom,“ v očích se mu zablesklo. „Přitom jsme pořád vedle vás. Tak blízko, že byste si na nás mohli sáhnout, kdybyste teda chtěli…“
Trochu zahanbeně jsem mlčela.
„Celá ta vaše úžasná civilizace,“ řekl škodolibě. „Chtěl bych vás vidět, kdyby jen na pár tejdnů na celým světě vypadla elektřina. Kdo z vás,“ ucedil. „Kdo z vás aspoň trošku ví, proč a jak ty věci fungujou, jak se vyráběj, co je to vlastně takovej tištěnej spoj? Jen používáte. Do dvou tejdnů byste se propadli do chaosu.“
„Jsi zahořklej,“ řekla jsem. „Protože tě šoupli sem.“
„Možná by to bylo dobře,“ zauvažoval. „Třeba byste nakonec zase našli cestu k sobě.“ Lehce máchl ratolestí, jako kdyby mě chtěl malinko přetáhnout. „Konzumenti.“ Uskočila jsem.
„Pořád pobíháte,“ zamračil se. „Míjíte jeden druhýho. Nezastavíte se. Proč?“
Moc toho tu nevidí, napadlo mě. Schody, zábradlí, vchod do stanice metra, malý výhled na chodník. Dřív se vznášel nad náměstím, měl ho jako na dlani. Na jeho místě by se mi tu asi také moc nelíbilo.
„O čem sníš, když jsi tady pořád takhle sám?“
Jaké asi touhy mohou mít andělé?
„Mohli by ke mně chodit třeba milenci,“ přestal se tvářit zatrpkle. „Líbali by se přede mnou a já bych jim požehnal.“
Celý se rozsvítil, až se mu křídla neznatelně zavlnila. Třpyt v očích. „Láska,“ řekl měkce. „Láska je boží jméno. Láska uzdravuje duše.“
„Jako že se tu obejmou, a ty jim za to slíbíš věrný milování až do konce?“
Cukalo mi v koutcích. Že by i andělé byli naivní?
„Jsi praštěná?,“ pohodil hlavou, ale oči se mu smály. „My vás chráníme, stojíme vám za zadkama, ale stejně můžeme udělat vždycky jen to, o co nás vy požádáte. Nebo co nám dovolíte.“
Je osamělý, je mu z toho smutno, ale smysl pro humor mu určitě nechybí. Padlí andělé musí být hlavně ti, co tuhle důležitou vlastnost ztratili a svět pro ně zčernal.
„Požehnání je přece svatá voda k zavlažení srdce,“ culil se. „První důkladná zálivka, takový pohnojení,“ smál se už docela nahlas. „Ale dál musí pěstovat každej sám. Opečovávat, okopávat, rosit, přistřihávat, sklízet a nenechat shnít. Starat se. Chránit, odpouštět, když se některej rok nevyvede a zrovna se neurodí… Přece to znáš.“
„Jo,“ řekla jsem. „Dřina.“
„Život musí bejt pestrej,“ cvrnkl mě tím palmovým klackem přes nos. „Jinak by ses děsně nudila.“
Odmlčel se a zamyšleně pohlédl dolů, na chodník.
„Radovat se z něj. Ze života.“ Vzdechl. „Dokonce i když tě zavřou do takovýhle industriální jeskyně. Do týhle píczzerie mizérie.“ Vážně se nezdá, chlapec.
„Všechny, co sem ke mně takhle přijdou, tou vodou pokropím, když o to budou stát, slibuju. Jako dřív, na náměstí. Ale…“ Nedořekl.
Rozhovor je nejspíš u konce, došlo mi.
„Můžu si tě vyfotit?,“ zeptala jsem se ještě opatrně. „Na památku.“
Narovnal se s něžným pousmáním. Je vážně fotogenický. Na chvilku se mi, v těch odlescích bodovek ze stropu na skle zdálo, že už se chystá odletět.
„Co jsi myslel tím ale?“ nedalo mi to ještě.
„Vlastně nic,“ trochu cukl, „jen…“
„Jen?“
„Možná jen člověk si dokáže splést boží slzy s deštěm, víš…“
Řekl mi toho ještě víc, než jsem odešla zpátky do světla a mezi lidi, protože andělé jsou moudří a laskaví a vidí do srdcí. Co bylo určené veřejnosti, jsem tady pro vás zaznamenala. Ostatní si nechám pro sebe.
Jestli někdy půjdete na Andělu na pizzu zrovna sem, nezapomeňte ho také navštívit.
Stačí jen vyjít po schodech, a takhle ho tam najdete. Čeká. Těší se.
Třeba se něco dozvíte i o sobě. A možná se i něco stane…
Na závěr docela malá sonda do historie:
Dům čp. 222 na křižovatce ulic Plzeňské a Nádražní byl zbourán v únoru 1980, když musel ustoupit výstavbě metra (stanice dříve samozřejmě Moskevské, co také s nějakým Andělem, ať zlatým, nebo jiným, v reálném socializmu). Autorství fresky je připisováno malíři Václavu Brožíkovi, což je velmi pravděpodobné, vzhledem k tomu, že maloval i kulisy pro místní, ve stejném domě sídlící ochotnické divadlo. Brožíkovo autorství fresku nejspíš zachránilo před demolicí, byla sejmuta, zrestaurována a po ukončení nové výstavby umístěna na podestu před pizzerií u stanice metra. Lepšího místa se Zlatý Anděl, symbol starého Smíchova, už asi nedočká.
