Diskutér

letní povídka, prázdninová, lehce černá a malinko zlomyslná. A ne zase tak nereálná.

„Kamera sama udá váš přestupek,“ přečetl nahlas. „Bonzáctví na pořád vyšší úrovni,“ ulevil si zhnuseně. „Abych se za chvíli bál vylézt i na zahradu.“

Ty ne, pomyslela jsem si. Nakonec -  tady by se teda kamera docela hodila. A k tomu poplašnej systém. Alarm. Povzdechla jsem si. Ten by řval furt.

„Kape ti z huby,“ upozornila jsem ho jemně. „Na noviny.“

„Komu to vadí?“ odsekl. „Hele, ″buzerovat a prudit″, to sedí!“ nadzvedl pobaveně koutek.

„Kdybys nezved nohu na tu jeho naleštěnou holinku…“ zkusila jsem to.

„Nečekal jsem, že mu bude chybět i ten základní smysl pro humor.“ Položil packu na čerstvý prázdninově víkendový výtisk MF. „Přečti si to.“

Má na čumáku hlínu, napadlo mě znepokojeně. Někde hrabal. Jak to stihl? Před chvílí jsme dorazili z nákupu, měla jsem pocit, že ho mám pořád před očima.

„Hele, nevidělas mojí druhou tenisku?“ Marie za sebou flákla dveřmi a podezíravě si Tobyho přeměřila. „Tuhle,“ strčila mi pod nos osiřelou polovinu téměř nového páru. Moje sestra už má svoje zkušenosti, bohužel výhradně z kategorie těch nejtemnějších.

„To snad není možný, von si sedí u stolu a čumí do novin. Ty se s nim snad bavíš!“

„Má přehled,“ řekla jsem.

Nenápadně jsem z psího čenichu sklepla zbytek ještě vlhké prsti. Ve kterém ze záhonů mohl pohřbít trosky sestřiny předražené značkové plátěnky? Jak to vůbec tak rychle zvládl?

„Díky,“ zafuněl.

„Bau, bau bau,“ zavrčela sestra. „Skoro to vypadá, že se s tebou baví.“

„Pořád ho podezíráš,“ řekla jsem. „Vždyť tu ráno ani nebyl. Vzala jsem ho na nákup.“

„Už jednou mi uhryzal podpatky od mejch nejlepších lodiček,“ vrhla na Tobiáše mrazivý pohled. „Vždycky si vybere ty nejdražší, zmetek.“

„Dělá, jako kdyby je měla od Blahnika,“ zamručel Toby. „Mařena.“

„A ještě tu obludu pořád hájíš,“ ucedila. „Dyť ho vyrazili i ze cvičáku.“

Tobiáš dotčeně seskočil ze židle a natáhl se pod stolem. „Kdo je u ní obluda, u nádhery?“ slyšela jsem ho mrmlat. Ten cvičák ho mrzel, jemu se tam opravdu líbilo.

„Máte hyperaktivního psa,“ pravila při první návštěvě moudře paní cvičitelka. „Ale to se poddá. Unaví se…“ Očividně nevěděla, o čem hovoří. Když naše odhadem asi desátá návštěva na psím buzerplacu probíhala podle stále stejného scénáře v duchu:

a)      psisko odepnuté z vodítka se v okamžiku mění ve vystřelenou dělovou kouli

b)      vám zbývá jen sledovat rozmazanou hnědou šmouhu bleskově kmitající sem tam po trávníku mezi rozmetanými kamínky a nevěřícně zírajícími psy a jejich páníčky

c)       zatímco ostatní psi disciplinovaně cvičí, plní povely, chodí po lávkách a přeskakují překážky, ten váš běhá a běhá. Ani náznak nějaké únavy, ten se neunaví NIKDY – hyperaktivní zvíře, opakuje diagnózu pořád dokola znervóznělá cvičitelka, když jste si takovýho vybrali, no tak ho teda máte! (vybrali, musím se smát. Miláčka nám přivezla osobně sama předchozí panička, zřejmě nechtěla, abychom viděli její zdevastovanou domácnost a třeba si to ještě nerozmysleli. Položila nám štěně i s poblinkanou krabicí na podlahu, nasedla do auta a zmizela tak rychle, že si málem zapomněla říct o peníze)

d)      po nějaké době dojde na cvičáku trpělivost dvojici přerostlých německých ovčáků, nadeženou si zpovykané štěně a zastaví ho připlácnutím k zemi, zasednutím, znehybněním a temným vrčením, dokud si svého pitomce nepřevezmete. Díky těmto půlmetrákovým psím mastodontům můžete znovu připnout vodítko a nechat se stále nabuzeným štěnětem odtáhnout směrem na nádraží. Cesty vlakem zbožňuje a už se těší, jak se usadí na sedačce a bude spolucestujícím slintat za krk.

Takže, když podle nastíněného scénáře proběhl v pořadí asi desátý kurz, bylo nám jemně naznačeno, abychom dál neprudili. Přece jenom tam rozvracel morálku a disciplínu.

„Já vím, že dost divočí. Ale jinak je hodnej,“ řekla jsem nejistě. „On z toho vyroste. Časem.“ Proč to říkám, když tomu nevěřím?

„Má rád všechny živý tvory. Vždyť nežere ani kočky, Marie. Přece zatím všichni naši boxeři kočky nesnášeli. Miluje i naše morčata. Kvíkaj na něj, když prochází kolem klece, vystrkujou čumáky a on jim je olizuje…“

„Hraje si, to jo,“ ušklíbla se Marie. „Schválně vyndej jedno morče,“ vyzvala mě. „Jak dlouho tu jeho hru přežije. Kdyby ho rovnou zakous, bylo by to stejný. Neuděláš to - vidíš? Je to postrach," ucedila. „Tohle snad ani nemůže bejt pes. Pekelnej zmetek je to, kterej sežere a zničí všechno, co není přibitý aspoň kramlí nebo přivařený k podkladu.“

Cítila jsem, jak se Toby pod stolem zavrtěl.

„Neměla bys před ním takhle mluvit, sykla jsem tiše. „Slyší tě.“

„Předved se už jako štěně,“ nedala se rušit. „Když na Vánoce schramstnul přímo ze stolu adventní svícen i se svíčkama. Copak jsi zapomněla, jak jsme uklízely hovna plný červenýho vosku? Minimálně tejden, než to z něj všechno vyšlo. Vyplivnul jen ty pícháky pod svíčky.“

„Byl malej,“ snažila jsem se.

„Furt ho omlouváš,“ zavrčela Marie.  „A to z tebe skoro udělal vdovu.“

Tohle byla pravda, na kterou se nedá nic říct. Bylo to těsně. Sežraná krytka od vypínače cirkulárky, stejně jako ten odhryzaný kabel hned další den, z mých dětí málem vyrobily poloviční sirotky.

„Když já jsem chtěl,“ Tobík se pod stolem zvedl a položil mi hubu do klína, „abys už drbala jenom mě…“

„Je natuplej. Nařežeš mu,“ pokračovala nemilosrdně Marie, „chvíli na tebe čumí a pak jde a udělá to znova. To snad dokáže jen úplnej debil. Včera jsem ho přetáhla a on mi pak načůral do boty, prevít.“ Chvíli zamyšleně seděla a otráveně poklepávala zbylou teniskou o desku stolu. „To jsem zvědavá, kde ji najdu. Nebo spíš, co najdu. Určitě ji ztopil a zlikvidoval. Vždyť to zvíře vydá za jedno celý destrukční komando.“

„Pořád držkuje,“ postěžoval si Toby a obtiskl mi na kalhoty lesklý duhový oblouk podobný slimáčím cestičkám. „Nevím, na co si furt stěžuje, když jednu tu botu pořád má. Může si ji klidně roztrhat a zahrabat sama.“

„Ale ty kartáčky na zuby jsi vážně rozkousat nemusel,“ upozornila jsem ho trochu vyčítavě. „Tohle jsi udělal proč?“

„Chtěl jsem si vyčistit chrup,“ zalhal. „Chtěl jsem si vyzkoušet, co na tom všichni máte.“

„Jasně,“ zatahala jsem ho za chlupy. „Takže kelímky nádavkem jsi vlastně sežral docela omylem. Protože ti zaskočily mezi zubama, když sis chtěl vypláchnout hubu.“

„Vrr, blaf,“ opičila se Marie. „Z tlamy mu táhne jak z pitevny. Nejspíš už po ránu stihl u sousedů vybufetit popelnici.“

„Já jí mám rád,“ zafuněl Toby. „Tak proč ona mě ne?“

„Nemůžeš ho nechat doma samotnýho,“ konstatovala suše. „Nikdy, protože bys to tady potom nepoznala. Přinejmenším by vyžral díru do dveří. Když není doma máti, musíš uvolňovat děti ze školy, aby hlídaly psa. Dyť to je dokonalá pakárna.“

„Nemůžu zůstat sám,“ kníkl Toby zahanbeně. Rozložil se na záda, vystrčil nohy do vzduchu a pokusil se nasadit nevinně přiblblý výraz. „Potřebuju svý lidi, jinak se neznám.“

„Vymlouváš se,“ cvrnkla jsem ho do čumáku. „Dělá ti to radost, něco zlikvidovat. Tebe to baví.“

„Vyvařuješ mu,“ pokračovala Marie v přednášce. „To máš z toho. Srdíčka, držtky, rejžička,“ zapitvořila se, „těstovinky… Žere moc masa a pak je z toho odvázanej. Já bych mu trochu zkrouhla přísun. Navíc začíná bejt vyžranej. Vypadá jak baskervilská obluda.“

„Sama se podívej do zrcadla,“ odsekl zpod stolu. „Pětitunko!“

„Tohle snad vážně ani není normální pes,“ zopakovala Marie zamyšleně svou utkvělou myšlenku. „To musí bejt minimálně nějakej převtělenej rarach, co se dobře baví tím, jak nám tady celoplošně devastuje nervovou soustavu.“

Se znepokojením jsem sledovala, jak se v přivřených kávově hnědých psích očích začíná objevovat dobře známý záblesk potměšilé zlomyslnosti. Ne, o žrádlo se mu Marie skutečně otírat neměla.

„A ještě s námi zkouší diskutovat,“ dodala. „On si snad myslí, že mu někdo rozumí, pitomec.“

„Marie,“ řekla jsem zneklidněně, „to…“

„Kam letí?“ vyhrkla poplašeně. „Mám dole rozložený lehátko na opalování! Se slunečníkem. Nový!“

Vstávala tak rychle, až shodila židli. Pozdě, napadlo mě. Já tě varovala, že před ním o některých věcech nemáš mluvit. Chybí ti základní pud sebezáchovy, sestřičko.

„Ty parchante,“ slyšela jsem ze zahrady sestřin zoufalý křik. „Fuj!“

Tím si teda pomůžeš, pomyslela jsem si. Fuj.

„Necháš to! Ty smradlavá příšero! Hajzle!“

Pomalu jsem vyhlédla z okna. Po zahradě se válely trosky zahradního lehátka včetně rozcupované polstrované podložky, vytrhané tyčky zánovního slunečníku ležely chaoticky rozmetané kolem jako po výbuchu. Tobík běhal v kruzích kolem rozzuřené sestry a z huby mu trčela poslední zlomená šprušle, za kterou ještě vlál cár poslintaného proužkovaného potahu. Vždycky se k Marii přiblížil tak maximálně na půl metru aby pak střelhbitě odskočil a obkroužil sestru několikrát kolem dokola z bezpečné vzdálenosti minimálně dvou, tří metrů. Připadalo mi, že se to zvíře excelentně baví.

„Neměla mi nadávat do pitomců,“ utrousil v běhu směrem k mému oknu. „To teda trochu přehnala.“

„Zmetku,“ ječela Marie v slzách. „Magore! Do konzerv s tebou! Do žrádla pro kočky!“

„Vždyť je přece ještě skoro štěně,“ řekla jsem potichu a zatáhla za tím akčním obrazem zkázy záclonu. „Je to jenom pes.“

Nebo snad ne?

Tobiáš napínal rodinné nervy na skřipec do jednoho mrazivého lednového pozdního odpoledne, kdy prohryzal plot a rozhodl se změřit síly s vlakem. Plechová obluda měla ale pramálo smyslu pro jeho způsob hry, a tak nám po něm zbyl na zahradě jen malý hrobeček. Oplakala jsem ho jako dítě, ale zároveň musím s hanbou přiznat, že se mi, stejně jako zbytku rodiny i ulevilo. Trvalo celé tři roky, než odezněly všechny emoce a do naší rodiny se nastěhoval nový pes, tentokrát Tobův pravý opak, jako by nám ho ta jeho chlupatá dušička nějak dohodila, aby nás za ty lumpárny odškodnila.

Budiž ti země lehká, příšerko.