Anděl Picchu

nebo třeba Machu Anděl? Nebo možná... A jak to vůbec bylo s Andělem, kde skončil? Komu chybí, mimo mě?

Zlatý Anděl. Od malinka si uzurpuje kus mojí srdeční komory. Tady vylezete z metra a najednou - Andy.

A ty BARVY! Jen se mi pořád nechce věřit, že by staří Inkové byli barvoslepí. Nebo ano?

V každém případě, dál to bude lepší černobíle.

Možná si ty kostýmy přivezli z karnevalu v Riu, a hudbu taky. Ale je dobře, že tu jsou, barevně kýčovitá skvrna uprostřed šedi velkoměsta.

Kupte si CD. Nejsou nijak vlezlí, jen pískají to svoje karaoke a dupou. Blbec z Evropy stejně nepozná rituální tanec.

A ta pera. Takovouhle čelenku mít, když jsem byla malá. Tenkrát frčel Vinnetou, to je přece jen někde trochu jinde.

Schody. Dřív schodiště vedlo do chrámu, v Andách, nebo tady. Dneska jsou tu banky. Supermarket.

Jsem znovu malá, dívám se z okna na tramvajové koleje a sleduju proslavenou Sloní nohu, jak se táhne z průjezdu naproti ven, na sluníčko. Můj Anděl dřív vypadal jinak. Nejsem natolik zachvácená nějakou nablblou nostalgií, abych tvrdila, že líp. Prostě jen jinak. Lidé si přizpůsobují město svému obrazu.

Bouralo se tu. Nejdřív pro stanici metra, pak pro další moderní výstavbu. A lidé se stěhovali, dobrovolně i nedobrovolně. Anežka, v jedné z mých krátkých prvotin - Svaté noci, něco podobného viděla asi takhle:

... jezdila jsem se tam dívat, dokud všechno nezbourali. Domy stály opuštěné, dveře i okna zatlučená prkny, aby se nikdo nedostal dovnitř. Možná ani ven…  Co se asi stalo s mým svatým? Měl by vyjít a natrhnout jim prdel.

Myslela jsem na prázdné výklenky odpočívadel, na ten andělův, co se otevíral až do nebe.

Jednoho dne tam najednou nebylo nic, jen hromady sutě a bagry, co ty zbytky nakládaly do náklaďáků, aby je odvezly do neznáma. Spousta žlutohnědého prachu. Cihlová drť. Pusto a prázdno.

Tady nemůžeš stát, holčičko. Tady se bude stavět.

Dívala jsem se na to holé prostranství, najednou vypadalo tak malé, kam se dřív všechny ty byty vešly? Taková spousta lidí? A domy za prázdným místem, jak se najednou narovnávaly v nezvyklém slunci. Poprvé po dlouhých desítkách let mohli všichni, co se dřív dívali do dvora, pustit okny dovnitř světlo.

Slunce a stín a teplo a chládek, kytky v truhlících na miniaturních balkonech a na pavlačích, nakrátko otevřených do světa. To, co tam stojí dnes, už za sebe nepustí ani paprsek. Obrovské prosklené krabice plné obchodů, kanceláří a bank. Kšefty a banky. Samý banky, na co jich proboha potřebujeme tolik?

Město mého dětství zmizelo, ještě než jsem stačila dospět…

Vlastně v tom takový rozdíl zase není. Anežka to možná ještě neví, ale já ano. Banky a supermarkety na sebe jen vzaly opuštěnou roli novodobých katedrál. Vyjdete schody a položíte zbytky svého srdce na oltáře nových bohů. Nic víc, nic míň. 

Prázdno.

Spěch.

Tahle fotka je zmetek. Stejně jako všechny naše promarněné prospěchané životy. Kousek ještě tady a kus už někde jinde. Jsi tu, a zároveň nejsi. Jako odraz na skle.

Takovým, co dávno nemají kam pospíchat, zbývá jen sedět a spoléhat na lidskou solidaritu. No...

Stařenka by možná mohla vyprávět.

A kdo se přece jen bojí konce, tihle pánové mu to určitě vysvětlí. Dokonce dostanete výtisk zdarma.

Pokud byste to třeba viděli jinak, a zamýšleli se výhledově například reinkarnovat, tak naproti za sloupem občas stávají krišnáci. Docela pěkní kluci.

Muzikant. Dneska přišel jen jeden, ale jindy jich tu bývá celé kvarteto. Dokážou zmrzlýma rukama hrát jako bohové. Krása.

Kupte si med, je zdravej. Do čaje, se zázvorem... No nic, aspoň si dám cigáro.

Na Andělu máte na výběr.

Nechci, aby to vypadalo, že proti dnešnímu Andělu něco mám. Líbí se mi. Ta skleněná vlna na rohu křižovatky, popsaná básničkami... Jen mi pořád něco chybí. Jenže to není v architektuře, je to v lidech.

Hledala jsem Anděla, toho původního, co dal místu jméno. Dnes o něm málokdo ví. Zavřeli ho do tmy a ponechali osamění. Tráví dny sněním a meditací, ale přesto mi poskytl malé interview. Věnuju mu příští blog, aby měl také nějakou radost.

Pošmourný den. 

A červená. Možná vnímáme barvy i proto, abychom dokázali mít ze života radost.

Anděl tu byl, je a bude. Za dalších čtyřicet let, kdo ví, co zbyde ze všech těch bank a kanceláří. Obchody tu nejspíš zůstanou. A možná se tu znova zabydlí lidé. Budou chodit na procházky beze spěchu. Popíjet ve vinárnách a hospůdkách. Hrát si se svými dětmi sami, v klidu a bez stresu, bez nutnosti cpát je někomu cizímu. Milovat se v parcích bez kamer. Dokážou nemíjet muzikanty na nárožích, tancovat. Možná...

Koho by zajímalo něco víc ze zmíněné "Svaté noci", může se na blogu podívat na Ukázky - Dotek anděla, nebo třeba Nutnost křídel.