Donedávna jsem si myslela, že všechny děti jsou prostě děti, roztomilé a nevinné, minimálně dokud neudeří puberta. Nedělní zážitek mě ale přesvědčil o tom, že děti jsou obrazem svých rodičů a někdy je to obraz nepříliš povedený...
Vyvedla jsem o víkendu naše dva kluky na hřiště. Jako obvykle po příchodu nadšením zahýkali a rozběhli se na klouzačky a do louží zaprasit dosud čisté a voňavé teplákovky.
Chvilku po nás dorazily dvě maminky s dětmi asi čtyřletými. Jedna jako já ve sportovním a druhá typ gazela - blonďaté vlasy, dokonalý make-up, dlouhé nohy (tady ze mně mluví závist, za takové nohy bych vraždila) narvané v minisukni číslo 0 a patnácticentimetrových jehlových podpatcích. Opravdu to příhodný oděv na hřiště, ale proti gustu žádný dišputát. Naopak chlapeček měl v třicetistupňovém vedru oteplováky - ano, opravdu oteplováky - gumáky a tílko bez rukávů. Zřejmě si outfit vybral sám.
Odešla jsem za rozsoudit svoje děti ve veledůležité hádce o koně - je jich tam šest, navlas stejných, ale oba chtěli samozřejmě na toho samého. Zřejmě věci mezi nebem a zemí, které jsou nám dospělým utajeny. Po chvíli slyším rány. Chlapeček v oteplovácích tříská o zem bagrem, který patří k "erárním" hračkám. Očima vyhledám jeho maminku, nedá to příliš práce, protože sedí tam co před deseti minutami, usrkává své latte, nepochybně netučné a bez cukru a živě se baví s kamarádkou. Synka ovšem zjevně vidí, protože mu právě zamávala, ale to že ničí hračky, které navíc nejsou jeho, ji asi netrápí.
Vydržím se dívat další chvilku, než těžce zkoušenému bagru cosi odlítne. Pak za chlapečkem dojdu a zeptám se ho, proč hračku ničí.
"Protože chci"
Hm, na to se těžko hledají argumenty. Zkouším mu jemně vysvětlit, že to bagr bolí, když mu ubližuje. Můj citlivý dvouletý synek začne natahovat, že nechce aby měl bagr bebí. Chlapečka to nedojme.
"Nejsi moje máma... tak drž hubu"
A mám to. Nejsem příznivce fyzických trestů, ale ruka mě pekelně svrbí. V tu chvíli k nám ležérně a s elegantně kroužícími boky přichází matka gazela. Od pohledu sympatická jako prasečí chřipka a dle vysunuté brady bojovně naladěná.
"Co se děje?!" vyštěkne.
"Snažím se vašemu synovi vysvětlit, aby neničil ten bagr, ale neposlouchá"
"A proč by měl poslouchat? Nejste jeho matka, tak mu dejte pokoj a starejte se o svoje"
Nesměle - přece jen gazela je v podpadcích o hlavu vyšší než já a kdyby rozhodila ruce s nalakovanými nehty, mohla by mi snadno vypíchnout oko - pípnu
"Ale ta hračka patří k hřišti, když jí váš syn zničí, jiné děti si s ní nebudou moci hrát"
"Je to snad vaše hračka? Není! Tak vidíte!" Ano, jak logický argument. Popadla chlapečka, ten ještě před tím do bagru s vítězoslavným pohledem kopl a tak abych to nemohla přeslechnou mu říká
"Příště až tě bude někdo takový otravovat, tak na mně hned zavolej a já to vyřídím". A ke kamarádce pohodí hlavou "blbá kráva" a z povzálí zaslechnu ještě něco o tom, že moje děti musí být chudáci, jestli jim bráním v uvědomování si vlastní individuality a kreativity.
Kde jsem až doteď žila, že jsem nevěděla, že ničení cizích věcí je vlastně bránou do Louvru?
PS: Tajně doufám, že chlapeček v oteplovácích počmárá mamince kabelku od Luise Vuitona lihovým fixem.
PS2: Ale ona by se nejspíš nad jeho výtvarným talentem zaradovala a vesele chvátala koupit novou kabelku.
PS3: Moje děti jsou milé a slušné a projevit se dokáží dostatečně hlasitě, pokud něco chtějí. Ale veškeré jejich destruktivní záměry hatím už v počátcích.
