Když mi bylo osmnáct, byla jsem děsně drsná. Zelené vlasy, černé svršky i spodky a "cool" výraz v ksichtu. V kině na Titanicu, když se božský Leo potápěl, úplně mrtvý a úplně zmrzlý, jsem se řehtala jako zhulená kobyla a při scéně z filmu Slunce, seno, kdy Helenka Růžičková dojatě frká při Angelice, jsem si ťukala si na čelo a myslela si něco o psycho starší generaci. Jediné, co mě v té době dokázalo dojmout až k slzám bylo dočasné odstavení kapesného.
Čas plynul, maturitní vysvědčení v šuplíku, v obýváku místo rybiček dvě děti, zelené vlasy nahradil nebarvený domácí sestřih s roztřepenými konečky, a cool výraz jsem vyměnila za výraz zoufalé manželky. Akorát ty černé svršky mi zůstaly, neb jak všichni víme, černá zeštíhluje a to se vždycky hodí. A se mnou se za těch pár let něco stalo. Nevím, co to způsobilo (a nebyl to alkohol ani návykové látky), ale něco ze mně udělalo osobu těžce se dojímající.
Plakala jsem, když jsem myslela, že se naše pračka (model z doby kamenné) rozbila a ona se holka zase rozchodila.
Pláču při zjištění, že se kamarádce kamarádky mého kamaráda narodila dvojčata.
Pláču při pohledu na prázdný pytel od kočičích granulí, na které jsem si naučila toulavé zvířectvo z přilehlého okolí, protože chudáčci budou muset vyrazit na večeri do popelnic.
Pláču při jakémkoli televizním pořadu, kde k sobě za zvuku romantické písně hrdinové najdou cestu.
Také mě dojímají všechny filmy a seriály, ve kterých účinkuje jakýkoli živočich s výjimkou pavouků (chlupaté nohy v televizi jsou fakt OUT), případně jakékoli dítě (vždycky zapomenu, že kudrnatý andílek na plátně je doma nejspíš spratkem).
Dojmě mě, když manžel po půl roce naléhání vyluxuje auto, nebo opraví protékající odpad v koupelně. Také mě dojme, když si prohlédne výpis z účtu a nijak nekomentuje výdaje za moje čvtrté džíny (v těch předchozích třech mám fakt hroznej zadek), synků další autíčka, která stejně skončí zrezivělá na zahradě a úplně, ale úplně zbytečný elektrický vařič rýže, který jsem koupila, protože byl ve slevě a který sice vaří sám, jenže rýži jaksi nemáme rádi.
Dojalo mě, když můj bratr dostudoval a zjistila jsem, že nejenže je chytřejší než já, ale narozdíl ode mně má i lépe vychovaný protějšek, jelikož jeho přítelkyni ho očividně zbožňuje, zatímco můj manžel mě zbožňuje ze všeho nejvíc když jdu spát a může konečně na počítač.
Dojalo mně, když se mi synek drápe na klín a říká mi maminko (i když vím, že to dělá jen proto, aby nedostal po zadku za vytrhané petunie).
Dojmě mě, když se mladší batole probudí JEN 4x za noc a řve při tom tak, že vzbudí jen mně, nikoli i obyvatele sousední ulice.
Stále jsem přemýšlela, co mohlo tu změnu způsobit.
A pak jsem došla k převratnému zjištění - nezpůsobili to mimozemšťané, zvětšující se ozonová díra a dokonce ani rána do hlavy dětskou vidličkou. Dojímám se, protože jsem ženská a ženské jsou prostě občas ubrečené! A mám radost z toho, že jsem normální, i když to znamená vyšší investice do voděodolné řasenky.
