Byla jsem přesvědčená, že jiné než geniální dítě prostě mít nemůžu. Genetickou přeurčenost k průměru jsem se rozhodla obelstít věcmi jež jak známo IQ dětí zvyšují.
Jako zarytá fanynka skupiny Kabát jsem celé těhotěnství trpěla při poslechu Bacha a Beethovena a prakticky v bezvědomí absolvovala několik oper (zkuste vydržet tři hodiny sedět s nateklýma nohama v podpadcích a metrovým objemem pasu našponovaným v o dvě čísla menší sukni, která drží silou vůle na tři spínací špendlíky). Četla jsem pouze hodnotnou literaturu, jako je Nejšťastnější dítě v okolí, Co očekávat v prvním roce vašeho dítěte, Jak vychovat budoucího Einsteina a Znakovou řeč pro děti od jednoho měsíce (Danielle Steelovou a jí podobné jsem odložila do nejzaššího rohu knihovny, kam stejně nedosáhnu, protože jsem nechtěla géniovi vštípit vlohy k bujaré promiskuitě)
Náhodě jsem nehodlala ponechat ani chuťové buňky budoucího potomka. Pravidelně jsem doplňovala kyselinu listovou v čerstvém stavu, takže manžel měl při otevření lednice pocit, že se ocitl na pastvě. Jedla jsem spoustu čerstvého bio ovoce i bio zeleniny (zaručeně bez dusišnanů), ač jen pomyšelení na rajčata nebo brokolici vyvolávali nutkání na zvracení. Věděla jsem, jak jsou důležité čichové vjemy, proto jsem zahlédnutí McDonalda či Burger Kinga přecházela na druhou stranu silnice. Pila jsem hektolitry prametité vody a masochisticky potlačovala chuť na coca colu nebo decku vína. Nemínila jsem ohrožovat zdraví líhnoucího se génia kofeinem či alkoholem.
Budoucí génius měl být nadán i pohybově (tady jsem potřebovala genetiku obelstít docela, ještě dnes si pamatuju, jak jsem se v modrých trenkách a jarmilách vždy rozeběhla, mohutně se odrazila a po patnácticentimetrovém výskoku rozplácla PŘED kozou nebo jak mě nikdy nikdo při vybíjené nechtěl do družstva, protože jsem šla ven jako první a jako jediná s prasáckou modřinou na stehně). Přihlásila jsem se na jógu, ale po dvou lekcích usoudila, že s jógu cvičí stejně jen ženy a gayové a přesedlala na sledování sportu v televizi (pasivní sport taky sport)a procházky po lese (čerstvý vzduch dělá s mozkem divy!).
Večery jsem trávila koukáním do blba a představováním si, jak si můj sotva třicetiletý génius pospíchá po finálovém zápasu NHL se Stanley cupem v ruce převzít Nobelovu cenu za fyziku. Probírala jsem se nabídkami vysokých škol a manželovi oznámila, že až půjde náš génius na Harvard, přestěhujeme se s ním, abychom mu po vzoru paní Jágrové zaručovali nutričně bohatou domácí stravu a teplo domova.
A pak se narodil. A vypadal tak nějak.... normálně. Byla jsem ale trpělivá, věděla jsem, že má někde v hlavě uložený plánek na perpetum mobile nebo složení univerzálního léku na rakovinu... jen co začne mluvit, tak se projeví.
PO DVOU LETECH:
Někde se stala chyba. Jsou mu dva a ještě neumí ani Archimedův zákon. Při předčítání Shakespeara vždycky usne a zeleninu nesnáší. Hokejkou, co dostal k prvním narozeninám, rozbil sousedovic dcerce hlavu a na opeře řve, že chce Krtka a čokoládu. Kde je můj génius????
PO DALŠÍCH DVOU TÝDNECH:
Přečetla jsem úžasný článek. Byl o vlivu Omega 3 mastných kyselin na rozvoj dětského mozku. Už vím kde se stala chyba - jedla jsem v těhotěntsví málo mořských ryb!
PO ROCE:
Přestěhovali jsme se na Aljašku. V panenské půdě nezamořené chemikáliemi pěstuji zeleninu a saláty a manžel přesedlal na rybářství na plný úvazek. Čekáme dalšího génia. Tentokrát to musí vyjít!
