Toto je čtení pro trenéry. Pochopí, že „v tom” nejsou sami. Také pro ty, kteří si trenérskou práci malují v růžových barvách „naprosté a oddané součinnosti po linii rodiče – sportující dítě – trenér“.
A také pro rodiče těch sportujících dětí. Zde se dozvědí, co vše ještě „jejich“ trenér, kromě toho co po něm požadují oni sami, ještě musí.
Tedy hurá do toho:
Trenére, musíte omluvit našeho Míru, že už potřetí za sebou nepřinesl tréninkový deníček.
Trenére, musíte už přece vědět, že každou první sobotu v měsíci jezdíme celá rodina navštívit moji maminku a tak Petr na ty dva důležité zápasy v sobotu prostě hrát nebude.
Trenére, musíte našemu Pepovi domluvit, aby se zlepšil v té češtině. Musíte mu pohrozit, že ho vyřadíte z týmu. On na vás dá, my to s manželem udělat nemůžeme, to by se na nás zlobil.
Tak přátelé, to je jen takový „malý předkrm“. Nedávno jsem četl, bohužel autora výroku i odkaz na něj jsem již zapomněl, že hlavní příčinou postupné ztráty pozic, které naši sportovci ještě nedávno v evropském či světovém měřítku zaujímali, jsou z velké části rodiče toho zbytku dětí, které ještě sportují. Nejsem náchylný ke generalizaci, tedy házení všech do jednoho pytle. Bohužel, a ještě jednou bohužel, ty dnešní rodiče jsou většinou ještě geniálnější než ti, o kterých jsem psal blog před 5 lety.
Pojďme pokračovat, neboť zdaleka nejsme na konci:
Trenére, musíte tréninky dělat tak, aby se nám z nich nevracel Ládínek unavený a usínal nám, když se jako rodina díváme na Modrý kód.
Trenére, musíte pochopit, že já ani moje manželka jsme nikdy nesportovali. Musíte vědět, že o basketbalu víme jen, že jde o to hodit ten míč támhle do toho koše. Poslal jste nám mail, že náš Vašík má podle Vás talent a tak jsem ho přivedl. A o 1 - 2 měsíce později tentýž otec …Trenére, musíte zásadně změnit strukturu tréninků. Více než tomu driblování a přihrávání se musíte věnovat organizaci hry, musíte ty 10leté kluky naučit nějaké ty akce ….
Trenére, musíte respektovat, že Jirka má poruchy metabolismu a tak ho na tréninku musíte zatěžovat výrazně méně než ostatní. Pozn. Jirka je značně obézní vlivem nadměrné konzumace sladkostí.
Trenére, musíte zajistit, aby se v té Plzni hrálo později. On náš Kryštof si v sobotu rád pospí.
Zdá se vám, že přeháním? Věřte, že ani náhodou. Zde (https://www.bezfrazi.cz/takhle-ne/) najdete až hororový příběh mého mladšího kolegy z jeho působení v jednom renomovaném pražském klubu.
A zde je várka závěrečná:
Trenére, musíte si uvědomit, že o tom, za který tým bude náš Fanda hrát, rozhodujeme my rodiče a nikdo jiný. Tady nejsme ve škole, aby když je třeťák, tak chodí do třetí třídy.
Trenére, musíte chodit na trénink dřív než 20 minut předem. Včera jsme jeli na nákupy, a tak jsme Tomáše vyložili u haly půl hodiny před tréninkem a on tam chudák 5 minut čekal, než jste přišel.
Trenére, musíte si přepočítat tu evidenci docházky. Matyáš v pondělí na trénink nemůže, protože má kroužek, ve středu chodí až na nějaké absence pravidelně a ve čtvrtek má do 16,15 angličtinu, a tak se na trénink v 16,30 už nedostane. Tedy docházka ne 28% ale 94%!
Trenére, musíte koupit pro kluky rozlišovací dresy, aby neměli strach, že doma zapomenou tmavé a světlé tričko, které je nutíte, aby na trénink nosili.
Trenére, musíte akceptovat Vašíkovu hyperaktivitu a nechat mu na tréninku volnost, aby se vyřádil.
Trenére, musíte přece vidět, že …………., je až k neuvěření, co vše musí trenér vidět.
Divíte se mi, a to jsem zdaleka nevyčerpal rodičovský repertoár, že jsem alergický na imperativ „musíte“. Slyším ho stále častěji a častěji a sám sebe se ptám, jak je možné, že všichni ostatní, v drtivé většině jde o ty, kterým bych mohl být nejen otcem, ale mnohým i dědou, vědí lépe než já, co všechno vlastně musím. Čest těm rodičům, od kterých jsem "musíte" nikdy neslyšel !
Trénuji aktuálně 9 - 12 leté kluky basketbal a jde nám to spolu poměrně dobře. Jak v rámci kraje, tak i republiky. Je to už bůhví kolikátá generace, kterou připravuji nejen k basketbalu, ale i k životu. Často se ptám sám sebe, stejně jako to dělá většina mých kolegů, trenérů mládeže, proč to vlastně děláme, když povětšinou od lidí, kteří nikdy basketbal nehráli a o tom, co obnáší trenérská práce, nemají ani tušení, slyšíme jen to, co „musíme“.
Trénovat děti ve věku, kdy se seznamují se sportem jako takovým, vést je přes první záludnosti zvládání potřebných pohybových dovedností, pěstovat v nich lásku ke sportu a pozitivní vnímání týmovosti, společně se radovat z vítězství a společně také překonávat hořkost porážek, věřte, to není práce, to je poslání. A to je i odpověď na to, kde my trenéři nacházíme sílu k překonání toho „musíte“.
