Nestačily hrnečky, teď už zdaleka ne "naše", ale nevím čí vojsko, vyrukovalo s trhacím kalendářem. Opravdu skvost.
Když mi můj otec, tehdy 9letý, popisoval jak 1.října 1938 přišli do „české čtvrti“ v jeho rodných Svitavách němečtí vojáci a přikázali jeho rodičům, aby si do hodiny zabalili osobní věci a opustili své domovy, kde kromě toho, co se jim podařilo naložit na dvoukolák, museli vše ostatní zanechat, bylo mi o něco méně než tenkrát jemu. Nikdy, když jsme si hráli jako kluci „na vojáky“ nechtěl být nikdo Němec a vždy jsme museli losovat. Proto, a nejen proto, prostě s mnohým, co je dnes motivováno buď obyčejnou lidskou hloupostí a snahou se zviditelnit i za cenu opovržení drtivé většiny lidí, nebo honěním politických bodů, které se mohou třeba hodit v nějakých budoucích volbách kamkoliv či pseudohrdinstvím psa, který statečně štěká na kolemjdoucí díky tomu, že je za vysokým plotem, se jaksi nemohu srovnat.
Jsem ve věku lidí, pro které, jak jsem se dnes dočetl, již není ve Švédsku místo v nemocnicích a kterým by někteří naši politici chtěli odebrat řidičské průkazy a také volební právo. Trápí mě hlavně ten řidičák, protože 3krát týdně trénuji 3 basketbalové týmy kluků mezi 9 až 12 roky a od října do května je také o víkendech vozím autem na zápasy. A to volební právo? Zde zastávám názor, že pokud by volby něco zásadního rozhodovaly, tak už by je dávno zrušili.
Mám ale i čas přemýšlet o té dnešní neskutečné a absurdní lidské komedii a proto se, v posledních měsících poměrně často, v duchu sám sebe ptám, co by na to, co se dnes v naší rádoby svobodné a demokratické zemi děje, řekli ti, kteří právě za tu svobodu a demokracii položili své životy. Jak by asi reagovali vojáci Svobodovy armády bojující proti německým vojskům na východní frontě, českoslovenští stíhači a československé posádky bombardérů bojující na západní frontě? A co teprve čeští studenti popravení po uzavření českých vysokých škol po atentátu na německého nacistického říšského protektora? A další stovky, ne-li tísíce českých příslušníků domácího odboje a všichni ti mrtví z Lidic, Ležáků, ale i z Javoříčka a dalších obcí vyhlazených německými fašisty. Jak by přijali fakt, že se armádě bojující několik let společně s armádou německou a pak, doslova na pouhých několik hodin, když už je vše rozhodnuto, se rychle překabátí na stranu vítězů, v české Praze odhaluje pamětní deska? Jak by reagovali na skutečnost, že dnes kdejaký 30letý historik popisuje události a dobu, kterou „oni žili a prožívali“, v rozporu s jejich vlastní zkušeností?
Jak jsem naznačil výše, čas mi nedovoluje se více věnovat blogu. Muset se rozhodnout se mezi dvěma zájmy bylo těžké. Nakonec jednoznačně převážil ten basketbal, ti kluci jsou pro mě důležitější než někteří zde diskutující, kteří zaujímají k blogům postoj ne podle jejich obsahu, ale podle jejich autora. A nejsou schopni vidět svoji malost, když bílou zeď vydávají za černou, protože bílou ji označil někdo, kdo má „na věci“ kolem nás odlišný názor než oni. K tomu, abych dnes sedl a napsal tyto řádky mě přiměla informace, která mě doslova zvedla ze židle. Opravdu bych chtěl vědět, jak by zareagovali všichni ti, o kterých píši výše na toto ( zde ). A jak by se dívali na ty, kteří si to za čtyři stovky koupí? Jestli toto má být demokracie, pak by se všichni ti, kteří tvrdí, že ano, měli naučit řecky.
Někdo asi dostal rozum a odkaz na nacistický kalendář z dílny jednoho našeho vojenského nakladatelství s vyobrazením hlavních válečných nacistických zločinců již nelze otevřít.
