Život (je) jako Vir

Můj Samsung Galaxy Pocket mi právě nahlásil, že má Virus. Inu, ne nadarmo je to chytrý telefon.

A je mi potěšením, kterak právě já jej mohu odvirovat. Prostě mu pomoct.

On mi asi sice nepoděkuje, ovšem další dobu mi bude sloužit.

Je zvláštní si uvědomit, jak zodpovědné je držet takový telefon. Trošku symbióza.

Vy se celou dobu spoléháte na něj, avšak jednou za čas se on potřebuje spolehnout na vás.

Je to fér.

Jenom mě uvádí do rozpaků pomyšlení, že lidi se dneska radši spoléhají na ty mobily…

Neboť většina lidí drží ve vlastnictví telefon. Obvykle i s internetem.

Co když se ale za pár chvil člověk nebude moci spoléhat na člověka?

Tu a tam si pomáháme, poněvadž kdo jiný by nám měl vlastně potom pomáhat…

Upřímně však – nežijeme v symbióze.

Za něco vyžadujeme něco.

Je to fér?

Nevím, jelikož jsem přesvědčena, kterak člověk, na rozdíl od přístroje, má city, myšlenky a hlavně svědomí.

Pomáháme si tedy proč?

Zkuste si odpovědět.

Mnohdy na to dojedu. Ano, protože pomáhám, aniž bych žádala to něco.

Žiju pak totiž dle zásady, že když pomáhám druhému, pomáhám tím především sobě.

Jak?

Stávám se něčím lepším. Lepším člověkem.

Ne, vážně je mi jedno, co o mně v tu chvíli míní druzí, neb já potřebuji ujistit sama sebe že… v mnoha věcech.

Například, že se mohu bez výčitek podívat do zrcadla, usmát se na sebe a říct si „takhle je to správně“.

Netřeba očekávat stejný přístup od ostatních. Ostatní jsou jiní.

A nač vůbec pořád očekávat?

Víte, ustavičně mě překvapují reakce okolí na pouhé „děkuji“, „mám tě ráda“, „ano, udělám to“, „hezký den“…

Nejsme zkrátka zvyklí jednat srdcem, zatímco nám rozum přikazuje myslit čistě pragmaticky.

Taková je doba!

Prosím?

Takoví jsme my, nikoliv doba. Doba jde s námi. S lidmi.

Kam?

Možná ne zcela správným směrem. Záleží i na tom, kam chceme jít.

Zdá se mi snad příliš snadné žít na dluh, který stejně nikdy nemůžeme splatit.

Dávat. Dost možná poslání, ba i smysl - ten ze všech nejdůležitější.

Baví mě poslouchat srdce, přestože srdce každého člověka neslyší stejně.

Jenže tak to je.

Zodpovědné, nejisté, vysilující, proměnlivé…

Přitom krásné.

ŽIVOT.