Nevím, zda jsem tou správnou osobou, která by měla psát o tématu více než citlivém, ale pokusím se. Totiž, už dost dlouho držím své pocity uvnitř sebe, protože nikdo není momentálně schopen se o tomto nepříjemném tématu bavit. Já se vlastně vůbec nedivím, avšak potřebuji své emoce někomu svěřit a vypsat se z nich. Dále v sobě pocity úzkosti a ošklivého napětí dusit nemohu… A nyní konečně to, o co se vlastně jedná…
Sebevražda. Okamžitě mi naskakuje husí kůže. Vám zřejmě taky. Člověka hned napadne otázka: „Proč by někdo chtěl páchat sebevraždu?“ To máte tak… Lidé jsou zázrakem přírody. Pohání je srdce, jsou z masa a kostí, přitom se však liší v mnohých znacích od zvířat. A to nás teprve činí jedinečnými. To, co je ukryto v nás, to, co máme schované uvnitř sebe. Někdo si představí dejme tomu mozek, jiný srdce, další duši. Člověk je zkrátka bytost více než složitá. V lidském těle probíhá tolik procesů. Ač již některé z nich dokážu přesně pojmenovat, jsou pro mě doposud nepředstavitelné a jakoby cizí…
Žití. Kde jsme se tu sakra vzali? Jaké má člověk důvody k bytí? Vždyť nikdo z nás není nesmrtelný a nic není navěky. Jenomže jsme. Dýcháme, my žijeme! Nyní není třeba hledat hlubší význam smyslu života, poněvadž o to ani nejde. „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl…“ Tato moudrá slova pronesl Člověk, který se jmenoval Jan Werich, vzpomínáte? Já myslím, že určitě ano. A jak to, že si ho vybavujete? Žili jste v jeho době? Znali jste jej? Já ne, a přesto moc dobře vím, o koho se jedná. Vidíte. On už svůj život prožil, leccos zažil a ve stáří dožil. Víme, že byl, protože byl tím, čím byl a ne tím, kým nebyl… Krásný příklad toho, jak člověk dovede chápat život a jeho podstatu. Nač jsou člověku rozsáhlé teoretické kecy o životě a lidském žití? Člověk musí skutečně žít a poznávat, co všechno takový život obnáší. Jednou se ocitáme dole, jindy nahoře, někdy vyjedeme z trati, ale po čase se na ni stejně opět vrátíme, protože trasy jsou tu proto, aby po nich lidé šli, což znamená, že člověk musí znovu najít svou ztracenou cestu. Ovšem, čas se někdy nekonečně vleče.
Na člověka čas od času přijde takový pocit, kdy nevidí smysl v ničem. Nemá důvod se dále zdržovat na tomhle světě, zato důvodů ke smrti má podstatně více. Jenomže to máte tak. Každý občas zabloudí, prožívá smutek, zármutek, neštěstí, prudký pád dolů a tam se jen těžko bývá déle. Proto, byť se někdy vyhýbáme přemýšlet nahlas, možná uvažujeme o konci. O konci, ptáme se sami sebe, co přijde, když se vším skončím? Tma, nebo lepší život? Možná i nový život na onom světě… Promiňte, že to takhle říkám, avšak takhle to vidím já.
V té největší depresi a nejsvízelnější situaci člověk prostě nevydrží a jednoduše si řekne „dost“, „končím“, nebo „nemá to cenu“. Je smutné, že člověk v samém rozčílení najde už jen tu odvahu se vším skoncovat. Navždy si lehnout, zavřít oči a spát…
Tohle už je tedy konečná. Člověk ztratil víru v lepší zítra, ztratil třeba i lásku, přátelé, žije v rodině, která jej nepodpoří, nevyslechne, nepochopí. I takhle to, bohužel, někdy bývá a je.
Často mívám pocity, že lidé si starosti pouští snad příliš blízko k sobě. Mnoho věcí řešit musíme, ale mnoho také ne. Svět dnešní jeví se mi velice rychlý, stresující, až depresivní. Lidé spolu nějak přestali komunikovat, poslouchat se, prožívat každý den, užívat si každé chvíle. Jasně, člověk je ovlivněn jednak svým okolím, prostředím, v němž žije a ještě tím, v jaké rodině vyrůstá. Jak veledůležitá je láska! Může mít tisíce podob, a přece je stále stejná. Jediná. Srdce bez lásky snadno churaví a stává se prázdným.
Co vnímám už delší dobu je fakt, že umíme dokonale přijmout jakoukoli radost, jenomže ta v nás postupně vyprchá. Oproti tomu takový smutek – ten se v našich srdcích drží ještě velmi dlouho. Proč to nemůže být zařízené naopak!?
Návod na žití nemám žádný. Asi jen - nechat věci přicházet, odcházet, čas – ten ať si plyne, důležitější je, koho máme kolem sebe. Hlavně nezapomínat na druhé. Jednou podáme ruku mi jim - vytáhneme je ze dna, podruhé oni podají tu ruku nám. Vyslechnou nás, pochopí, pomůžou, poradí, podpoří – vrátí zpět chuť žít. Nic v beznadějném stavu není krásnější než hezké slovo.
Jak zbytečná je ztráta lidského života! Někdo se narodí postižený a nemůže žít naplno, a přece má chuť k životu. Je vděčný za každý nádech!
Lidi, poslouchejte, nevím, jaké starosti a problémy máte právě Vy, avšak vím velmi dobře, že všechno má své řešení, na všem dá se najít cosi pozitivního. Nemá cenu končit, když Váš život přeci ještě neskončil! Neblázněte! Existuje mnoho důvodů ke smrti – kolik jen romantických hrdinů skončilo svůj život pro nešťastnou lásku, kolik lidí už nesneslo žití ve své rodině, kolik lidských životů už jsme takhle promrhali a ztratili!
Chápu – dokud člověk nezažije – nepochopí. Jenomže já zažila a pochopila.
Pamatujte, že všechno lze řešit, o čemkoli lze mluvit, komukoli můžeme podat pomocnou ruku, však jen jedno nelze – vrátit čas, ve kterém se odhodláme skončit se svým životem. Co tu po nás zbude? A co si bez nás počnou lidi, kteří nás milují? Vždycky by člověk alespoň někomu chyběl. Věřte mi. Každý má na světě své místo. A tak je to správné. Jakmile odejdeme, zbude po nás prázdné místo, které nikdo jiný už nikdy nevyplní…
Ať je počasí jaké chce, pojďme, budeme žít! To my tvoříme si ve své hlavě počasí, které pak na světě panuje. Vždyť i v dešti může svítit slunce.
Věřit... milovat... ŽÍT.
Na památku mladému muži, který sám odešel, ještě tak mladý, a už se nikdy nevrátí. Přestože jsem ho neznala, chybí mi tu…
