Úterý

To byl zase den, a to teprve úterý,měla jsem fakt radši zůstat v posteli.Chlad vkradl se mi do dušea smutek u srdce mě kouše.  

Moudrého pána dnes srazilo auto,
já stresuji se zatím, že nemám úkol,
dítě se svou matkou zle se pohádalo,
mě u srdce zase znovu zabolelo
a už nevěřím, že vše je prostě proto.

Přicházím ke škole, na stožáru černá
vlajka visí, další děsivá zpráva se blíží.
Mladý muž ve věku devatenácti let,
byl ještě včera ve škole – ach, naposled.

Já těšila jsem se na svou nejoblíbenější
paní profesorku, avšak taky nebylo nic,
neb málem skolil ji zápal plic
a já čekala, zdali může přijít zpráva lepší,
poněvadž prý vítězí ten, kdo stále věří.

Je večer a zázrak se zatím nekoná,
jak snadno člověčí duše vevnitř okorá!
Já proklínám se, protože to, kvůli čemu
dělám si starosti, není ani zdaleka nic.

Nevím, co měla bych právě nejlépe dělat,
neboť bojím se, že valí se toho na mě
čím dál víc a já jsem chtěla být veselá,
avšak pocit nynější - porazit se nijak nedá.
Snad zítřek bude jiný, vždyť bude středa…