Úsměv

Čmárám na papír progresem,jak lidi koukají bez výrazu,byť někteří uneseni patosem,já se však zlehka neoklamu.

Znám nic a znám víc,
hle, skicák a na něm Ritz.
Tak jako pěst na oko
tvrdá jest rána neupřímnosti,
pak padám dolů a hluboko,
cítím ve svém těle praskat kosti.
Dokáže zabít dosud živé,
netřeba střelných zbraní,
dovede léčit duše bolavé,
že všechny ledy rázem tají.
Naučil se však již, taky od lidí,
být opravdový jak falešné tóny.
Celou dobu řeč je o milém panu,
on přichází ke mně brzy k ránu,
aby mi pomáhal lépe vstávat
a kolem sebe radost rozdávat.
Je to on, vzácný don
a jmenuje se Úsměv.
Škleby a křečáky,
nucené i posměváky,
tito jsou jeho nepřátelé,
kteří však mají své nositele.
Nejkrásnější chvíle jsou,
když lidé společně jdou
a nemusí se přetvařovati,
neb stačí jim um se usmívati.
Úsměv je můj pán, přítel i lék,
Úsměvu patří celý můj svět,
jenž před optimismem dnes klek.