Vracím se hladová domů, neb právě jsem dojela svou 20. jízdu v autoškole. Sestra již v „tanečním“ jest připravená, je namalovaná, učesaná – prostě jí to velmi sluší! Já se jdu nejprve najíst, poté mrknu na isport.cz, abych zjistila, co je ve světě sportu nového. Úkoly do školy teď nemá cenu řešit, protože prostě není čas ani chuť – zítra už je pátek a dneska se již soustředím jen na jedno – na první lekci tanečních. Sestra mě po chvíli laskavě napomíná, že bych se sebou taky možná mohla něco udělat. Zprvu nechápu. Co jako? Vzít si šaty, v nichž se cítím jako v pytli, na nohy boty, které si mi protiví už od pohledu a navíc ani netuším, jak se v tom chodí? Bezva. Tedy po pěti minutách úkol splněn – jestli úspěšně neřeším, prostě splněn. A co udělám s vlasy? Tuto, naprosto scestnou otázku, mi, prosím vás, položila má sestra poté, co po mně chtěla, bych navezla se do šatů a vzala si ty otřesné nepohodlné boty na klínku (čili podpatku, zda tomu rozumím dobře). Čas mi, však už, zkrášlit můj sympatický ksicht nedovolil, a tak jsem, smířena s tím, že budu mít zase jenom jeden obličej, vykročila levou nohou ze dveří, neboť nevyšel mi krok. Nutno podotknouti, že učesat jsem se stihla jen taktak. A venku začalo pršet. Následovala cesta autobusem, kterou jsem si užívala se sluchátky v uších a posloucháním uklidňujícího hlasu Jarka Nohavici. Vůbec se mi nechtělo vystoupit. Ale co mi zbývalo?
Ani nepřemýšlím, co dělám a co mě čeká, jen automaticky jdu. Boty na podpatku jsem schovala do igelitky, protože dorazit se hned na začátku chůzí na podpatcích a ještě k tomu v dešti by nebylo úplně ideální. Jsme u kulturního domu, kde se seskupují samí kravaťáci, motýlové, princezny, missky a zvědaví rodiče, babičky nebo prostě lidi, kteří nemají nic lepšího na práci, a tak se jdou podívat, jak nějací amatéři tančí. Mamce a všem těm, které by mohlo napadnout jít se na mě podívat hned první hodinu, jsem to, pro jistotu, ještě před začátkem kurzu výslovně zakázala. Ostatní lidi znát nebudu a oni nebudou znát mě, takže ať si o mně myslí, co jen chtějí. Mně je to fuk.
Tak mě napadá, že jsem vlastně nezmínila svůj názor na tuto tradici. Asi jste však poznali sami – je spíše negativní. Na druhou stranu se mi velmi líbí, že se člověk neučí jen tanci, ba i společenskému chování, což se mi zamlouvá. Do tanečních jsem se, společně s mou sestrou a kamarádkou, přihlásila až teď, tedy ve třeťáku, poněvadž ve druháku nás to vůbec nenapadlo, nějak nám to uniklo a navíc jsme možná kdesi ve skrytu duše doufaly, že se této tradici vyhneme. A ono se tak nestalo, poněvadž rodina řekla „běžte“, a tak jsme šly… Oni se těší, a to je nejdůležitější, neb co by člověk neudělal pro své blízké, že? Ještě jedna věc mě na tanečních přímo fascinuje. Totiž oblečení. Nic proti slušnému ohozu, neboť chlapci v obleku vypadají jako muži a děvčata v šatech jako ženy (ovšem jak které). Nechápu ale, když jde člověk něco trénovat, trdlovat, hýbat se a pohybovat, tak je takhle oblečen. Připadá mi nenormální nebýt v pohodlném a příjemnějším materiálu vůbec. Copak cvičím na tělocviku v riflích? A je to vlastně jedno. Jednou jsem už v tom, namočená až po uši, tak nebudu dělat předčasné závěry, protože ty akorát znepříjemňují lidem život. Stejně jako předsudky, v tomto případě takové, že je člověk zvláštní, divný nebo snad pitomý, když nechodí (nechodil) do tanečních. Větší nesmysl jsem neslyšela.
Konečně nastala ta chvíle. U tanečního sálu fronta jako hrom. Všichni se culili, až mi z toho bylo nanic. Pomalý pán v šatně nestíhal, a tak jsem zkusila prvních pár minut ve výšce, na podpatku. Když už nic víc – člověk je alespoň o trošku vyšší, má přehled a cítí se jako miss – to ty dlouhé nožky. Mě ze všeho nejvíce zajímalo, kde je nějaké občerstvení a záchody. Po nalezení těchto dvou nejdůležitějších místností jsem se uklidnila.
A jde se do sálu! Kráčím si tak způsobile, až narazím na místo, kde se podlaha prohlubuje a je řádně naleštěná. Cítím, jak se má tělesná váha přenáší na patu, levá noha trčí ve vzduchu a já ulehám na záda. Naštěstí už tam seděla má kamarádka, která mě hbitě přistrčila zpátky dopředu. Děkuju. Již také vím, co všechno se může stát. Jestli dneska nespadnu na hubu, tak to bude zázrak.
Konečně přichází pan Hoffman a Pátek plus další ženy, které působí celkem mile a smějí se (patrně se už nebudou smát, až zjistí, jakého tam mají talenta). Následuje celkem vtipná a trefná přednáška a poučení v podání pana Hoffmana. Ale co bude dál?
Pánská volenka. Ač děvčat a chlapců je zde zhruba stejně, já přesto pociťuji mírnou obavu z toho, že zůstanu jako jediná sedět. Upřímně by mi to vlastně ani nevadilo, avšak při pomyšlení na finanční částku za tento kurz raději doufám, že se alespoň něco málo přiučím. Svýma očima hypnotizuji staršího hocha, který jde chvíli směrem ke mně, jenomže nato vyzve svým „smím prosit“ mou sestru. Floutek jeden! Ale aspoň tak. Vůči sestře nechovám žádnou zášť. Po chvilce i pro mě kráčí jakýsi hoch, celkem voní, je o něco vyšší, starší a prý už chodil minulý rok. Tedy neváhám. Jdeme na promenádu, povídáme si – je to zatím příjemné. Sice mě zebou nohy, bo v Repre netopí, jen se plně soustředím na svou chůzi. Kontroluji ještě zbytek „výpravy“ a jsem v klidu. Nemám zrovna náladu učit se takhle večer tančit, avšak ještě na pár chvil budu muset zapojit mozek. Koukám nahoru, kde postávají zvědavci s vínem. Taky se těším, až budu doprovázet své děti na lekce tance!
Po dvou hodinách a půl umíme základy základních čtyř tanců. Během tančení jsem se přistihla, že mě to místy i docela baví. Polka sice nebyla nic moc, protože chápaví hoši nějak nechápali, ale časem snad pochopí. Bylo komické pozorovat, jak ženy vedou muže. Všichni jsou již rudí, páni mají propocené rukavičky, mě bolí nohy a těším se do postele. První lekce tanečních se blíží ke konci. Mé srdce jásá. 50 párů opouští zadýchaný taneční sál.
Ještě se loučím s novými známostmi, s holkama si vítězoslavně plácneme a jde se domů! Venku je krásná noc a temná tichá ulice, na kterou dopadají stíny dvou děvčat jdoucích poněkud těžkopádným krokem.
Zavírám dveře svého pokoje, jsem doma, jsem osvěžena sprškou teplé vody, v níž jsem omyla své vychladlé tělo. Zalévám kávu, se sestrou si vyprávíme své dojmy a živě diskutujeme o každém tanci. Nebylo to vlastně tak špatné. Tak tedy zase příště. Teď ještě pár úkolů do školy. To víte, mě jen tak něco nezastaví. Něco po dvanácté padám na postel, kontroluji budík a zhasínám světlo. Po pár výdeších bezstarostně usínám…
