Dlouhé okamžiky jsem pak postávala u okna a klidně jsem se nechávala unášet pocity ze západu slunce. A podobně jako oranžové mraky nad Hněvínem pluly mou hlavou i myšlenky. Už dávno jsem o tom chtěla napsat. Jako Karel Čapek napsal „Obyčejný život“ nebo Byrne Rhonda „Tajemství“; chtěla jsem napsat o tom, že i ty zdánlivě nejobyčejnější chvíle života v sobě skrývají tajemství. Potom však slunce náhle zmizelo, oranžová barva se rozplynula v šeď a mně se jakoby rozbilo srdce. Cítila jsem to – jen prázdno a divný chlad – ačkoliv byl horký letní den.
Těch tisíc kousků se roztříštilo na zem a já jsem se je snažila posbírat. Sáhla jsem si pro ně opravdu hluboko, dost možná až na dno. Dávat dohromady něco, co z nějakého důvodu selhalo, vyžaduje vždycky velké úsilí, jenže proč neuvěřit tomu, že taková věc může později opět fungovat, zvláště když na začátku oprav bylo odhodlání a záblesk naděje?
Poslední dobou, vážně víc než kdy jindy, jsem podléhala tíze. Té tíze světa, který je prostě těžký, ba i složitý. Že prý je to tak již od věků. V domnění těžkosti a složitosti je člověk nepřímo nucen přemýšlet, jak ve zdraví vyváznout, zatímco přehlíží prakticky veškeré dění kolem sebe. Smysl svého bytí a pocity především. Jestli je svět těžký a složitý… má vůbec smysl? Lze vůbec něco hezkého cítit?
Člověk není na světě sám, díky Bohu, avšak i tenhle fakt s sebou přináší jeden „problém“ – mezilidské vztahy. Řeší se téměř ustavičně; co o mně kdo řekl, proč to řekl, jak to řekl, co tím myslel, proč to tak myslel, jak to doopravdy myslel?
Své „já“ podvolujeme tomu, co si myslíme, že si o nás někdo myslí. Neskutečné. Těžké a složité. Vlastní „já“ hladoví na úkor ega, jehož moc sílí s každou pochybností o tom, kdo vlastně jsem?
Poněvadž se bojíme věřit, odpouštět, cítit a prožívat, častokrát pro jistotu podezíráme, obviňujeme, nenávidíme a pohrdáme. Dveře tak nevědomky otevíráme strachu a mnohdy až na poslední chvíli sobecky zachraňujeme nebohé „já“, které ví velmi dobře, kdo je, avšak je takřka udušeno egem. To zase dalšími egy. Přitom… dalo by se dýchat bez pocitů, že nám pomalu dochází kyslík?
Určitě, neb ono je to ve skutečnosti jednoduché a ke všemu Jedno, jenom na to člověk nesmí zanevřít a hlavně – zapomenout. Rozumím tomu, kterak všichni lidé nejsou na pohled stejní, což je dobře, ani uvnitř stejní, což je dobře jakbysmet, ovšem… ten Vesmír stejný je, je v něm místo pro všechny, obýváme ho zkrátka všichni, a to bez rozdílu. A čas nikam nespěchá. Ten tu byl, je a bude.
Jsem přesvědčená o síle pozitivního myšlení, třebaže v negativní náladě kolikrát vskutku plavu. V moři pomluv, zlosti, závisti, pokrytectví… Do takového moře si oblékám skafandr upřímnosti, radosti, přejícnosti a vroucnosti – stavím tak ostrůvek štěstí, naděje, bohatství a lásky, protože jsem se naučila jednat tak (a učím se tomu stále), abych toho později nemusila litovat; s vděčností a pokorou. Připadá mi, že tahle slova, leč je známe, neumíme naplnit jejich významem – přitom to není těžké ani složité – v době „bojů za mír“, „bojů za spravedlnost“ je to však divné a zvláštní. Nabízíš lásku a přátelství. Co za to chceš?
Díky dítěti, které napočítá do dvaceti, které ještě nemá „dospělácké“ zuby a které má hned po probuzení veselou náladu a energie na rozdávání, vidím, jak je TO krásné. Pokusit se, nevzdat se, dávat (se), požádat o pomoc, poděkovat, dívat se, usmát se, pohladit, říct „mám tě rád“, obejmout… Docela obyčejné věci dávají světu neobyčejný rozměr, nesmírnou hodnotu. A právě život v takovém světě smysl jistojistě MÁ.
„Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“
(Henry Ford)
