Venku se rozchumelilo, když postarší muž právě hleděl z okna do tiché ulice. A sněhová vánice jako by přivála jeho vzpomínky. Otevřel okno.
Josef Zíma. Věk: 81 let. Povolání: důchodce. Životní úděl: vysloužilý voják. Josef pocházel z chudší rodiny, avšak vystudoval gymnázium, ze kterého narukoval rovnou do armády. V té době byl tak mladý. Toužil po tom stát se malířem, neboť rodiče by ho v jeho úmyslech jistě podporovali. Jenže válečný stav je výjimečná situace. A mění se vše. Politický a hospodářský systém, ba i životy prostých lidí. Josefovy dvě mladší sestry byly odvezeny do Ruska, zatímco jeho rodiče byli deportováni do Polska. Josef měl štěstí, byť o tomto radostném okamžiku lze jen stěží v takovémto neštěstí hovořit. Jeho nejlepší kamarád a spolužák z gymnázia, Eduard Vyskočil, byl synem vrchního velitele československé jednotky působící v Anglii. Oba přátelé, Josef a Eduard, proto společně emigrovali do relativně svobodné země za účelem bojovat po boku Spojenců. Podmínky pro život ani zde však nebyly jednoduché. Dva mladí kluci se ocitli daleko od domova, bez znalosti jazyka a bez větších životních zkušeností. Jak Eduard, tak Josef navíc opustili i své lásky. Eduard byl čerstvě ženatý a Josef šťastně zamilovaný. Toho navíc silně trápila beznaděj po náhlé ztrátě rodiny. Eduard měl zatím oporu ve svém otci. Pouhý okamžik obrátí naruby celý život, rozvrátí rodiny! Kdoví, zdalipak se Josef někdy znovu shledá se svými blízkými, již byli nekompromisně zavrženi – a jakým právem!?
Vojenský výcvik probíhal velice tvrdě a intenzivně. V kasárnách nováčků byla cítit nechuť a odpor. Vlastně ke všemu. Eduardův otec jezdil bojovat na frontu. Mladí rekruti se teprve bojovat učili. Jednalo se vesměs o Čechy, ale i Slováci zde působili. Tato speciální jednotka fungovala zejména jako vojenská pomoc, nýbrž i, byla-li příležitost, jako aktivní odbojové hnutí. Méně početné skupinky se čas od času vypravovali do Čech, kde dodávali potřebné zásoby jídla, rovněž klíčové informace pro další vývoj dlouhodobé situace. Avšak – šlo to stěží a po málu. Ovšem i menší pomoc byla tehdy ceněná, neboť rozhodně nebyla samozřejmostí. Eduardův otec zemřel. Padl při snaze odvrátit německou ofenzívu. Eduard byl zdrcen. Několik následujících dní pouze chodil po tábořišti a v rukou svíral dopis o otcově smrti a plakal. Josef a Eduard – ti, kteří si zbyli a byli hlavně po citové stránce odkázáni jeden na druhého, zůstali sami, dočista siří. Postupem času se sblížili natolik, že by mohli být bratry. Mladší vojáci každým dnem fyzicky i duševně rostli, poněvadž i jich se válka neodmyslitelně týkala – změnila vše; přerušila jejich studia, zmařila sny o budoucnosti a vzala rodiny. A kde jsou nyní? Pryč od domova, od místa, které jediné stále existovalo, přesto nebylo jejich. Tohle přeci musí skončit! „Musíme to změnit a jedině my to taky dokážeme!“ konečně i nezkušení vojáci v sobě našli sílu a motivaci bojovat, bojovat za národ, bojovat za dobro.
Vítr prudce přibouchl okno. Josef pouze hleděl skrze něj. Uličkou nyní procházel mladý kluk. Kam asi jde? A odkud asi? Josefovi vyhrkly slzy do očí. Tiše stál opřený u parapetu a domýšlel si, co by se mohlo stát, kdyby bývala nikdy válka nezačala, kdyby se býval narodil do urozené rodiny, kdyby byl deportován spolu se svou rodinou – byl by šťastnější? A co kdyby se narodil o mnoho let později nebo snad raději vůbec?
Starý muž se po chvíli odebral do své pracovny. Usadil se ke stolu, ze zásuvky vyndal zaprášené desky. Něžně je otřel a lehounce otevřel. Vtom na něj vypadla černobílá fotografie. „To je maminka,“ culil se Josef. S láskou zalistoval albem a našel další rodinné obrázky. „Hle, Kristýnka a Hedvika. A tatínek!“ všechny fotografie srovnal na stůl. Odsunul židli, zvedl se a z výšky si prohlížel svou rodinu pohromadě. „Zdalipak se i vy na mě koukáte odkudsi shora?“ ptal se sám sebe starší muž a věřil, že určitě ano, zároveň totiž natočil svou hlavu směrem k nebi. Přivřel oči.
Josef si začal vybavovat poslední okamžiky prožité v bytě svých rodičů. Tehdy právě večeřeli, když....
Prudce oči otevřel. Svižným krokem se vydal do svého provizorního ateliéru. Voněl barvami. Josef si po válce plnil svůj dávný sen. Maloval. Musel malovat. Našel obraz, kde do detailu vyobrazil onu večeři – on, maminka, tatínek, Kristýna a Hedvika. „Ach,“ povzdychl si, „mít tak v moci vdechnout nakresleným postavičkám život.“
Josef se po válce zabydlel v bytě svého strýce a od té doby tady pořád žil. I jeho strýc však již nebyl. Josef zůstal na světě sám. Bez rodiny, bez přátel. A Eduard?
Psal se rok 1944. Úterý. Ten den pršelo a hustá mlha zahalila bojiště do svého závoje. „Tenkrát,“ upravoval si Josef brýle na nose, „se konala naše poslední vzájemná spolupráce.“ Eduard byl víc než kdy jindy oslaben nemocí. Přesto šel bojovat, nasadit život. Nehodlal ustoupit. Zatoulané dvojici Josef – Eduard vpadl do zad německý voják. „Kdybych byl býval zemřel,“ vykřikl Josef, „Eda mohl žít!“ vyčítal si Josef. „A navždy si to budu vyčítat. Navždy před sebou uvidím jeho. Umírajícího Edu, mého zachránce a hrdinu. Skonal mi v náručí. Toho hajzla jsem ve vzteku hned potom ubodal svým kapesním nožíkem!“ objasňoval sám sobě moment na bojišti Josef a doufal, že alespoň z části tak pomstil svého přítele. Josef si sundal brýle a položil je na stůl. Rozžehl svícen. Jak dlouho ještě bude muset bloudit ve svých černých myšlenkách? Jak dlouho jej ještě bude pronásledovat minulost, jež si nevybral? „Minulost člověka stejně dožene. Ať je kdekoliv.“
Ranní paprsky rozzářily voňavý ateliér. Josef kráčel mezi svými obrazy. Tady krev, pot, slzy a válka, támhle poslední večeře, zde zase polibek milenců kdesi na lesní cestě. „Ach, je to tak dávno,“ konstatoval Josef. Zároveň myslel na vojáka, jenže zemřel rukou Josefa. „Válka je válka. A smrt si nevybírá,“ snažil se o zdůvodnění svého činu.
Po kruté válce se vrátil do své vlasti. Nikdo jej však nečekal. Nikomu nechyběl. Zoufalý Josef samozřejmě sháněl informace o své rodině; navštívil Polsko, Rusko, pátral na úřadech, v archívech. Bez úspěchu. Josef zbyl sám. Zprvu se chtěl připravit o život, a to mnohokrát, jenomže nikdy v sobě nenašel dost odvahy vzít si holý život, ten, jenž mu dala maminka a tatínek. Milovaní rodiče.
Válka tedy nakonec definitivně skončila. Prý úspěšně. Josef však byl zklamán. Očekáváním i nadějí. Tedy stál na straně vítězů, ale co z toho má on, konkrétně on? „Řády, vyznamenání, uznání a hrdinství?“ Josef pohlédl na stěnu. Visel na ní jakýsi papír s jeho jménem. „K čertu s papírem! Ten mi nevrátí mou rodinu, ani přátele! Nevrátí mi mládí, sílu a chuť žít!“ bušil se pěstmi do kolene.
Josefovi dnové plynuli vesměs pomalu a stejně. Starému mužíkovi se každý den zdál jako věčnost, každá sekunda jako hodina. Maloval. Četl. Maloval.
Po válčeném hrdinovi pes neštěkl. Josefa trápilo, jak lidé snadno zapomínají. Jak rychle zapomínají. Během víkendu se šel projít do parku. Zahlédl mladé kluky hrající si na vojáky. „Zmizte, parchanti, nevíte nic o krutostech války! Nevíte nic!“ kluci zpozorovali rozčilujícího se dědu, drze se mu vysmáli a raději z místa zmizeli. Josef došel až k plácku, který měl představovat základnu. Josef spatřil dřevěnou pistoli. Sehnul se pro ni. „Vida, člověk svírá v ruce zbraň, jež ničí, jež vraždí. Člověk si ani nestačí uvědomit, jakou zodpovědnost nese. Podlehnout povelu lze lehce a třeba hned. Poslechnout srdce a zeptat se rozumu, ba i položit si tu nejprostší otázku „Proč?“ je v mocných chvílích nepodstatné. Je nebezpečné držet v rukou takovou moc!“ uvažoval Josef.
Zima postupně odešla. Vlády se chopilo jaro, které měl Josef tolik rád. Brzy ráno podnikal obchůzky do lesů. Kolikrát se zastavil a poslouchal šumící stromy, jak si vypráví, pozoroval zvířata, jak se začínají vzpamatovávat ze zimy a aktivně žijí. „Krásné!“ kochal se Josef. „Příroda, jak čistá a moudrá,“ těšilo jej, „kéž bychom byli právě jako ona!“
Jednoho dne kdosi zaklepal na Josefův byt. „Koho to sem čerti nesou? Nikoho jsem nepotřeboval, nikoho taky nepotřebuju!“ brblal si pod vousy. Klíčovou dírkou zpozoroval muže. „Tady pošťák!“ ozvalo se za dveřmi. „Tedy dál, prosím. Jsi-li posel dobrých zpráv?“ otázal se Josef. „Dobrý den, vážený pane, cizí psaníčka nečtu, pouze je nosím těm, kterým patří. A na obálce stojí vaše jméno. Jste snad pan Josef Zíma?“ „To věru jsem,“ starší muž se natáhl pro dopis, „děkuji.“ „Nemáte za co,“ usmál se pošťák. „A copak je to s vámi za psíka?“ s nadšením prohlásil Josef a prohlížel si hnědé stvoření. „Inu, to máte tak. Je to tulák. Nikomu nepatří.“ „Nádherný pes. A ty oči!“ rozplýval se Josef. „Myslíte vážně, že byste si ho ponechal, pane Zímo?“ pošťákovy oči se rozzářily. „To víte, že nechal. Ovšem co pejsek, chce i on?“ pošťák poodstoupil, když náhle hnědý zázrak vpadl Josefovi přímo do náruče. „Vidíte, chtěl!“ „Pěkně tě u mě doma vítám, můj milý nový příteli.“ Josef se s pošťákem rozloučil, zdvořile poděkoval a zabouchl dveře. „Tak kdo nám to píše, Edo?“ starý muž pojmenoval psa podle svého zesnulého přítele. „Mám se dostavit do Prahy. Další vyznamenání! Nechci je! Nechci! Sebezářivější medaile mi nedá to, co je na světě nejcennější!“ Josef dopis zmuchlal a zahodil na zem.
Tu nastalo léto. Josefovi se zdravotně přitížilo, a proto trávil většinu času doma. Nebyl však sám. Pobýval se svým Edou. Jak si ti dva rozuměli! Josef byl po dlouhé době šťastný, třebaže fyzicky oslabený. Duševně se cítil dobře a vyrovnaně. Do noci vysedával v ateliéru a maloval. Nyní jakoby veseleji. Používal světlé barvy a maloval s radostí, což bylo vidět na jeho tazích štětcem. „Září,“ pousmál se Josef, „toto letí,“ pohladil svého Edu jemně po hlavě.
Několik týdnů minulo, zatímco Josefovi se už vedlo o něco lépe. Chodil totiž nyní na bylinky. Ze svého šuplíčku v pracovně vyndal herbář po Kristýnce. „Šikulka moje,“ vděčně pokyvoval Josef. Tajemství jeho sestry bylo oživeno. „Nebýt ta válka, mohla se Kristýnka stát lékárnicí, a že by byla sakra dobrá! A Hedvika? Jémine! To by teprve byla paní učitelka. Jaké ta měla dobré srdce! A jakou pak trpělivost!“ naříkal nad osudy svých sester Josef.
Podzim vál ulicemi listí. Vše ve vzduchu létalo a točilo se ve víru. „Podzim. Přeskočil bych jej. Připomíná mi minulé časy. Proč to jenom vidím jako včera? Stáli jsme s Evičkou támhle. Namoutě, zcela jistě! Drželi jsme se za ruce. Do našich boků dul vánek. Koukali jsme si do očí. Vyznávali jsme si lásku. I ta musela zemřít!“ rozkřikl se Josef.
Neděle. Josef se vydal na procházku k té cestě, do toho lesa, kam chodíval se svou Evičkou. Chtěl to místo ukázat svému příteli, Edovi. „Koukej, Edáčku, tady to je,“ vzpomínal Josef. Náhle zahlédl vysoký strom. Smrk! „Vždyť,“ nemohl uvěřit Josef, „vyryté je to tu stále, podívej!“ volal k sobě Edu. „E + J,“ Josef se rozplakal.
Starý muž a jeho pes se posadili pod strom, pod ten strom, jenž v sobě tolik let uchovával lásku. Dlouhou chvíli seděli. Josef po chvíli promluvil. Mluvil avšak velmi zmateně. K tomu potichu a chladně. „Neboj, Edáčku, opět se shledáme. Cítím to. Volají mě. Volají mě k sobě. Konečně! Edáčku, neboj se, to bude.... dobré.... mám tě.... moc rád.... příteli,“ Josef se předklonil a jeho tělo jej strhlo celou svou vahou na zem. Eda začal štěkat, škrábat, kousat, výt! Josef již nereagoval. Ležel nehybně. Ústy se dotýkal země.
Zvedl se vítr a barevné listí rozpohyboval. Nad starým mužem kroužilo na tisíce listů – z různých částí stromu, tolika rozmanitých velikostí a barev! Pes seděl dál v pozoru, věrně vedle svého přítele. Josefa po chvíli nebylo téměř vidět. Přikryly jej ty listy. Dost možná duše všech kdysi zatracených?
Byl pozdní večer. Starý muž splynul se zemí.
