... Zajímalo by mě, zda vás skutečně a dostatečně zaujal titulek „Sprostý článek“. Ono totiž jen to slovo „sprostý“ jakoby vyzývá člověka ke kliknutí. Sprostá slova – pravda, možná trošku zavání čímsi nemorálním, a proto nás, koneckonců, na tom může cosi přitahovat. Musím se přiznat, že u mě je to celkem obvyklé, nikoli záměrné, i když nehoda není náhoda.
Proč sprostý článek? Vysvětlení jest prosté. To máte tak, že lidi dneska jsou více sprostí. Všimli jste si toho taky? Nebudu se momentálně pitvat v tom, co nás vede ke sprostotě, avšak spíše jak se tato určitá... řekněme, že nemorálnost, projevuje.
O něco konkrétněji. Vulgarismy, hanlivá slova, negativní postoje – vzdor a bouře. Lidé se mi takoví zkrátka jeví, i když, naštěstí, ne všichni, poněvadž to by nebylo milé, a proto jsou sprostí jenom někteří, nebo alespoň si to myslím, třebaže člověk o něco rozumnější, když už je sprostý, tak je sprostý tam, kde ho není vidět, ni slyšet, aby se nemohlo mezi ostatními morálními lidmi říkat, že ten a ten je člověkem sprostým. Sprostí lidé to mají těžké.
Začnu jemně. Sranda. Tohle slovo miluju a přitom není spisovné! Nechápu, co je na tomto slově nespisovné. Má se říkat legrace, přičemž legrace přeci vůbec není totéž, co sranda. Slova sranda bych mohla nahradit ještě slovy: psina, bžunda, prča, čurina a ještě několika dalšími výrazy (jeden univerzální zmíním později). Jenomže sranda je ještě něco jiného. Sranda je podle mě ještě více než legrace, jakýsi vyšší stupeň legrace. A proto toho, kdo dosud nepoznal srandu, je mi líto, poněvadž o dost přichází a navíc z takového člověka mám srandu já a upřímně mu ji přeju alespoň jednou poznat.
A teď dále. Hovno. Svět stojí za hovno. Je to na hovno. Vím hovno. Jsem hovno. A co ještě? Celý svět je hovno? Nu, nevím, ale představa to není zrovna příjemná. Co myslíte? Tedy hovno. Často jej vypouštíme z úst, přitom praxe je jaksi opačná. Když si tohle uvědomím, tak se musím smát! Ono to hovno obecně nějak zlidovělo a už malé děti jej klidně říkají. A to je, přátelé, skutečně na hovno. Přitom – vyřknete-li slovo exkrement, tak se na vás hledí jako na vulgárního jedince (to povídal už Werich a měl pravdu), nebo jsou dokonce tací, co ani nevědí, co onen exkrement znamená (vědí tedy hovno?). Toliko o hovnu.
Ještě výše (nebo spíše níže). Prdel. Do ní posíláme snad všechno a všechny, ať jsme kdekoli a kdykoli. Je to v prdeli. Jsem v prdeli. Prdel – tedy tma, vedro a co dál? Děláš si prdel? Polib mi prdel (proč zrovna tu a tam?). Je to sranda = je to prdel! Tak já vám nevím, ale neznám snad univerzálnějšího slova! Já se občas taky vyjádřím takto, poněvadž jsem již tak v tom, že nelze jinak. Když si fakt potřebuju ulevit, tak hlavně to "r" v tomhle slově je prostě zázrak! Ne, nejsem vulgární, samozřejmě už jen z toho důvodu, že jsem žena, avšak čas od času cosi pošlu kamsi... Však již víte. Nu, jenomže vezměte si, jak vám je, když pravíte, že jste v řiti. To zní mnohem hůře než ta prdel. Řiť – to je to místo, kde bych se chtěla ocitnout úplně naposledy.
Mám pokračovat? Raději víc ne, protože znáte lidi. A já je taky znám. Jen ještě k tomuto: co vás více naštve? Jste: blbec, idiot, kretén, nebo jste: husa, káča, hloupá? Mě paradoxně více uráží ta druhá možnost. Vím, proč tomu tak je. Blbců, idiotů a kreténů je dostatek a jsou všude a já už jsem si i zvykla a nic si nedělám z toho, když se takto mluví, protože jsou to pro mě jen slova, která jsou sice vulgární (o to je to horší!), ale mě prostě nedokážou urazit. Je to vlastně i svým způsobem smutné, že se mluví o lidech takto, přičemž právě lidé mluví.
Tímto končím svůj výklad (?). Vůbec si nemyslím, že jsou vulgarismy a hanlivá slova správné, ba spíše naopak! Věřím v dobro a dobré lidi, přičemž jedině hezkými slovy lze získat přítele, jedině krásnými slovy lze vyznat lásku, třebaže Baudelaire dokázal i opak, a jedině milá slova potěší a jsou nám skutečnou útěchou a projevem lidskosti a snad i poukazují na lidské stránky nás a na jakousi vzdělanost či prestiž, i když.... Nebudu vám lhát, srandu zažívám často a ráda, zatím hovno vím a do prdele cosi občas posílám. Měla bych se stydět? Promiňte, já se nestydím, přesto se tímto neobhajuji, byť nejsem pokrytec. Tohle je můj postřeh.
