Ach, ti proroci! Tyto osobnosti, nejčastěji muže, si úzce spojuji s náboženstvím. Nejsem věřící, zač se nestydím, avšak Kniha knih a jiné publikace ve mně přeci jenom vždycky cosi magického zanechají. Den byl snad příliš dlouhý, a tak jsem opět po čase zabrousila svými zraky do knihovny, která už doslova praská ve švech. Okamžitě mě zaujala kniha ve žlutém obalu, které byla situována vedle nenápadné menší knížky, jež byla v obalu bílém. Nevím, ale už jen ty barvy jako by mi říkaly, abych konečně sáhla po těchto dvou dílech, které jsem kdysi dávno dostala darem od svého táty.
Venku začalo pršet. Bylo dešťové dušičkové odpoledne a já jsem usedla na pohodlnou židli v blízkosti hřejícího topení a začala se čtením knihy bílé, jež zabývá se životními zásadami Mahátmy Gándhího. Jak jsem tak četla, uvědomovala jsem si toliko důležitých věcí. Stále jsem žasla. Dál, dál a dál. Co strana – to nějaké moudro, které vzešlo z hlavy tohoto pána – svým způsobem mudrce. Mým cílem není propagace, ni literární rozbor díla knihy od Henriho Sterna, ale určitě bych Vám chtěla třeba jen doporučit toto poutavé, zajímavé a přínosné čtení, ve kterém můžete objevit mnoho a mnoho myšlenek Mahátmy, který během své životní cesty dovedl Indii až k nezávislosti, a jehož myšlenky byly vybudovány na nenásilí.
Znovu se cítím tak malinká. Trpaslíček mezi světem na Zemi a ve Vesmíru, trpaslíček pohybující se uprostřed myšlenek Života a Smrti.
Déšť přestal bubnovat na okno mého pokoje. Venku panovala tma a já jsem odložila knihu bílou a se vší chutí otevřela výtisk ve žlutém přebalu. Uvnitř stál nápis: PROROK a ZAHRADA PROROKOVA. Zaujal mě portrét muže, který byl, dle mého názoru, mužem řekněme renesančním. Básník, buřič, buditel, povídkář, malíř a kdo ví co ještě, pocházející z Libanonu, Chalíl Džibrán. Se vším soustředěním jsem se ponořila do čtení. Netrvalo dlouho a mé srdce jako by plesalo, duše ukryta hluboko ve mně náhle jásala a venku bylo najednou takové světlo!
MUSTAFA, vyvolený a milovaný, který byl úsvitem svého vlastního dne, dvanáct let čekal ve městě Orfalu na loď, aby ho odvezla zpět na rodný ostrov. A v dvanáctém roce, sedmého dne měsíce sklizně jelúlu, vystoupil na horu za městskými hradbami a zíral na moře; a spatřil s mlhou připlouvat loď. Tehdy se otevřely dokořán brány jeho srdce a jeho radost se rozletěla daleko do moře. Zavřel oči a modlil se v tichu své duše.
Tak krásně to všechno začíná. Najednou otáčím stránku a ocitám se u epilogu. Je již hluboká noc. Rozhlížím se kolem sebe. To úžasné ticho. Klid. Nic mě nedokázalo přerušit, nic mě nedonutilo ani na chvíli odtrhnout oči od písmen, ze kterých Prorok sestavil moudrá slova a věty.
Zde je několik málo ukázek pokrokových myšlenek velikého Proroka:
A jako jediný list nezežloutne bez tichého souhlasu celého stromu, tak ani zločinec nemůže páchat zlo bez skrytého souhlasu vás všech.
Všichni putujete společně jako procesí k božství, jež je ve vás. Vy sami jste cestou i poutníky.
Když jeden z vás upadne, upadne kvůli těm, již jsou za ním; je to výstraha před kamenem úrazu. Ba, on upadne i kvůli těm vpředu, kteří ač rychlejších a jistějších nohou, přece kámen z cesty neodstranili.
A vy, kteří byste rádi spravedlnost pochopili, jak jí můžete porozumět jinak, než že všechny činy prohlédnete v plnosti světla?
Jen tak poznáte, že vzpřímený a padlý jsou jediným člověkem, nacházejícím se v šeru mezi nocí svého trpasličího já a dnem svého božství. Jen tehdy poznáte, že úhelný kámen chrámu není vyšší než nejnižší kámen v jeho základech.
A mé srdce krvácelo. Protože svobodni můžeme být jen tehdy, když se vám i sama touha po hledání svobody stane jhem, a když přestanete mluvit o své svobodě jako o cíli a naplnění.
Budete svobodni, ne až vaše dny budou bez starostí a vaše noci bez touhy a zármutku, ale až starosti, touhy a zármutek opásají váš život a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.
A chcete-li zahnat strach, pamatujte, že sídlo strachu je ve vašem srdci, ne v rukou toho, koho se bojíte.
Ve skutečnosti všechno ve vašem nitru je v neustálém poloobjetí, žádané i obávané, odporné i chované v lásce, pronásledované i to, čemu byste chtěli uniknout. To vše se ve vás pohybuje v nerozlučných dvojicích jako světla a stíny. A když stín zbledne a zmizí, světlo, které zůstane, se stane stínem jiného světla.
Učitel, který se prochází mezi svými žáky ve stínu chrámu, nedává ani tak ze své moudrosti, jako spíše ze své víry a láskyplnosti. Je-li opravdu moudrý, nevyzývá vás, abyste vstoupili do příbytku jeho moudrosti, ale spíše vás vede k prahu vašeho vlastního myšlení.
Váš přítel je odpovědí na vaše potřeby. Je vaším polem, které oséváte s láskou a sklízíte s díkůvzdáním. Je vaším stolem a krbem, neboť k němu přicházíte se svým hladem a vyhledáváte ho pro svůj klid.
Vysloví-li vás přítel své mínění, nebojíte se nesouhlasit, ani se nebráníte mu přitakat. A když mlčí, vaše srdce nepřestává naslouchat jeho srdci.
Přítele hledáme proto, abychom s ním čas prožili. Přátelství ať oslazuje smích a sdílené radosti, neboť srdce nalézá své jitro a osvěžuje se v rose maličkostí.
Jste dobří, když jste sjednoceni sami se sebou. Ale ani když nejste sjednoceni sami se sebou, nejste zlí.
Jste dobří, když se snažíte dávat ze sebe. Avšak nejste zlí, snažíte-li se pro sebe brát.
Nechť ten, kdo mnoho touží, neříká tomu, kdo touží málo: “Proč jsi tak pomalý a váhavý?“ Neboť opravdu dobrý se nezeptá nahého: „Kde máš šaty?“ ani toho, jenž nemá přístřeší: „Co se stalo s tvým domem?“
Modlíte se ve své úzkosti a bídě; kéž byste se také modlili v plnosti své radosti a ve dnech hojnosti.
Někteří z mladých vyhledávají rozkoš, jako by to bylo všechno, a jsou pro to odsuzování a káráni. Já bych je neodsuzoval ani nekáral. Chtěl bych, aby hledali, neboť mají najít rozkoš, ne však jen rozkoš.
Což jsem dnes mluvil o něčem jiném? Není náboženstvím každý čin a každá myšlenka, ba i to, co není činem, ani myšlenkou, nýbrž divem a překvapením věčně tryskajícím v duši, zatímco ruce lámou kámen nebo pečují o tkalcovský stav?
Chtěli byste poznat tajemství smrti, ale jak je můžete najít, když je nehledáte v srdci života?
Vaše tichá znalost onoho světa spočívá v hlubinách vašich nadějí a přání.
Nejvíce vám žehnám toto: dáváte mnoho a vůbec nevíte, že dáváte. Věru, laskavost, která se zhlíží v zrcadle, se mění v kámen, a dobrý skutek, který se sám chválí, se stává otcem kletby.
Proč pátráš po nedosažitelném? Jaké bouře bys chtěl lapit do své sítě? A jaké snové ptáky lovíš ne nebi? Pojď a buď jedním z nás. Sestup a ukoj svůj hlad naším chlebem a žízeň uhas naším vínem. To mi říkali v samotě svých duší. Ale kdyby jejich samota byla hlubší, věděli by, že jsem hledal jen tajemství vaší radosti a vašeho bolu a že jsem lovil jen vaši hlubší podstatu, která kráčí po nebi.
Nepokládáš snad za ohyzdnost to, čeho ses nikdy nesnažil dosáhnout, a to, do nitra čeho jsi nikdy nezatoužil vstoupit? Je-li ohyzdnost vůbec něco, pak to jsou je šupiny na našich očích a vosk ucpávající naše uši.
Toho, kdo takto přemýšlí, vnímá sebe a druhé, a navíc se podle svých idejí i chová, toho já považuji za moudrého a pokrokového člověka, jenž ví.
KS
