Smát se, nebo plakat? Občas slzy smáčející tvář oživí smích, ovšem někdy smějící se ústa vyústí až v pláč, jelikož i výhledově slunečný den může být nepředvídatelně zahalen do černého hávu. Jako třeba dneska.
Ráno jako malované – zpěv ptáků, probouzející se slunce, snídaně ve společnosti dvojčete a písniček z cédéčka Proměnamě – i přes tolik časných důvodů ke spokojenosti, jež poněkud neobvykle vzniká z obvyklých, byť malých, radostí, člověku zkrátka tu a tam není přáno, by byl šťastný, třebaže on by byl schopen být právě takovým, avšak determinace sociální v tomto případě hraje roli kata.
Úloha pozorovatelky mi padne, v kůži soudkyně jsem pořád nesvá. Neumím soudit lidi za jejich jednání, poněvadž na různé věci hledím z vícerých úhlů pohledů – ne, zavrhnout člověka nedovedu. Moje schopnost empatie nezamrzla na bodu apatie, a proto, vlastně vlastní vinou, trpím za jiné, ačkoliv sebelitování neuznávám, neb pochopení toho, oč běží, je skutečně důležité.
Vždycky jsem si vážila toho, co mám a co mohu. Že se mohu vzdělávat, že mohu žít pro druhé, pro ty, co miluji, i když si uvědomuji, kterak „vzdělání“ a „láska“ zní v pojetí moderní společnosti jaksi kýčovitě, což mě ale příliš netíží, protože já po pocitu sounáležitosti s takovou, přestože „moderní“ společností, věru neprahnu. Dost často pozoruji změnu v chování člověka, který je zasažen bezmeznou arogancí a nezdravým sebevědomím. Například žáci jsou tak sžíráni nudou a pasivitou, jelikož se domnívají, že ví a jsou víc než člověk, ke kterému by bylo nádherné vzhlížet, k učitelovi. Později se beztak ukazuje, kterak pýcha předchází pád – žáci se stávají neurotickými a nejistými – nikoliv pokornými a moudřejšími. Myslím, že je škoda, kterak se většinou musí něco stát, aby si člověk uvědomil, co má a co může. Ať se jedná o cokoliv – o vzdělání, o vztahy, o zdraví… Život najednou nabývá na ceně a všechny majetky jsou takřka bezcenné.
Pochopila jsem konečně, že vážně nezměním svět, a proto měním sebe. Ne, nepřizpůsobuji se, pouze se stávám lepším člověkem a cítím… cítím ráda. Nevěřím na zázraky, ni v Boha, věřím v činy a v lidi. Stále. Slyšela jsem již tolikrát „nebaví mě žít“, „nemám pro co žít“… Ano, život je možná nesmyslný, beze smyslu, hodně jsem nad onou absurditou přemýšlela, avšak došla jsem k závěru, že je to právě takto, abychom jej my, lidé, naplnili smyslem, přičemž záleží na postojích a hodnotách každého z nás. Poznala jsem, jak chutná bezstarostnost, ba dokonce i bohatství, jenže i chudý člověk, i starý člověk, může být šťastný, protože si to jednoduše dovolí – zejména na niterní touze záleží – vždyť ty nejlepší věci jsou zadarmo – teď už to vím. Má-li život smysl, je to správně. Rozhodně přeci nežijeme kvůli tomu, abychom při cestě naším osobním příběhem umírali.
Vida, jak z jediné slzičky vzniká moře písmen! Z potoků slov i věty, z nich potom lidské světy. Komunikace jako termín sociologický znamená mnoho, jako prostředek mezilidský mnohem víc. Domnívám se, že upřímnost, důvěra, aktivní naslouchání, trpělivost a chtění pochopit, je klíč pro zajizvená ústa. Leč i krása beze slov může být kouzlem okamžiku.
A touha po boji? I ta jistě povolí. Člověku, který nepřeje, závidí, nenávidí, země postupně vzdálená je. Jedině srdečnost a přejícnost otevírá dveře do světa lásky, jež často odslepuje oči, jimiž náhle vidíme, jaký svět skutečně je – je krásný, je malou továrnou na sny, kde nehrají žádnou úlohu peníze, jakožto vůle, vytrvalost, přátelství a blízkost duší, neboť láska – to slovo je pastvou pro uši. Nechť srdce se rozbíjí láskou - člověku, přijmi ji.
S příchodem dalšího dne odhaluji sebe. Nemohu přitom nevěřit, že zemřela veškerá naděje. Pohlédla jsem na nebe. Je stejně nekonečné.
„Budete svobodni, však ne až vaše dny budou bez starosti a vaše noci bez touhy a zármutku, ale až starosti, touhy a zármutek obepnou váš život a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.“
