Ne úplně o nich. Spíš během nich. Tak nějak nevím, jak začít a taky kde, ale zkrátka musím, jakožto i chci. Jelikož jsou prázdniny, které si mimochodem velmi užívám, najdu si čas i na věci, na něž si čas v běhu školního roku nenajdu. Přesněji řečeno najdu, avšak myslím, že jaksi jen povrchově. Čili ne na sto procent, abyste úplně chápali. Pro příklad: noviny, koncerty, filmy, kulturní akce, knížky.... Záležitosti, které neskutečně baví a neméně obohacují.
Na začátku prázdnin jsme navštívili dědu a babičku. Babička je na svůj věk stále energická žena, jež je upřímná, spontánní a milá. Zajímá se o mnoho věcí, hlavně o jídlo a je šťastná, když všichni dobře jedí, a to pak tvrdí, že má radost. Já mám radost, že mohu tvrdit, že jsem na ni nesmírně pyšná a vážím si jí za takovou spoustu věcí! Děda je klidný a mírumilovný člověk. Je starostlivý, rozvážný a moudrý. Pokaždé, když si s ním povídám, cítím se povzneseně, přitom si připadám jakoby strašně malinká! Děda je rovněž veselý a vtipný člověk a legraci si dělá z lecčeho, ba i sám ze sebe, což také obdivuji. Naposledy jsem se ho vyptávala, jestli je všechno v pořádku, byl totiž u své lékařky, ke které chodí jen nerad. Povídal, že jej prohlédla a ke konci prohlídky jej dokonce pochválila, že vypadá dobře a že je pěkně opálen. Dědě se na ni usmál a zcela klidně a vážně odpověděl, že se připravuje na kremaci. Touto poznámkou rozesmál celou rodinu, ale já jsem se smála chvíli, poněvadž pak mi došlo, co tím chtěl v podstatě říci.
Vypozorovala jsem totiž v poslední době, jak strašně jsme se my, jako lidé, upnuli na věci, které já nazývám materialistickými výdobytky a váhu jim pokládám minimální. Stali jsme se konzumenty a povrchnost nám není cizí. Někdy, když to na mě přijde, tak je mi ohromně zle, když to všechno vidím! Kolem vidím falešnost, neupřímnost, pýchu, zlo, nenávist, sobectví, sebestřednost, pokrytectví a je mi úzko, protože nevím, co si s takovou bezmocí mám sama počít. A je neméně špatné, že ztrácíme zájem. Obecně. O vzdělání, o zábavu, o přátelství, o upřímnost, o druhé.... Zkrátka jsme posunuli hodnoty kamsi, a tak jsme protivní, zlí, nemorální, agresivní, nenaplnění a můžeme si za to jedině my sami. Namísto úcty, respektu a uznání dokážeme vyjádřit pouze pohrdání, netoleranci a kritiku. Připadá mi, že už ani nevidíme to krásné, co je kolem nás, že bychom klidně mohli být šťastní a spokojení, přesto takoví nejsme, jelikož nechceme. A je to o tom chtění. O tom jít si za svým snem, mít svůj cíl a věřit sobě, zrovna tak ostatním. My sice umíme jít za svým, přičemž však ušlapeme všechny, kteří jsou kolem. Škoda, že už se vyhýbáme i tak obyčejným věcem jako je pozdrav, poděkování, omluva, pochvala. Nějak nedokážeme překonat to naše sobecké „já“. Dovedeme člověka ponížit, zesměšnit, urazit, přitom naprosto zapomínáme na pozitivní kritiku, jak tomu říkám. Člověka slušného a zdvořilého považujeme za hlupáka, člověka, jenž je poctivý a chytrý, považujeme za pitomce. Jak se to mohlo stát? Proč ti chytří lidé o sobě pochybují, zatímco blbec je si tak jist sám sebou a svou výjimečností?
Víte, taky občas dělám chyby, ale snažím se z nich poučit. Když udělám něco, co mě potom mrzí, tak se jdu omluvit a snažím se příště chovat tak, aby mě to nemrzelo. Žiju jenom jednou a díky dědově sarkastické poznámce to vím zase daleko víc, a proto se snažím žít naplno – pláču a hodně se směju, nevím a hodně se učím, někdy bych vraždila, tím spíše miluji, stále se snažím nesoudit lidi a všímat si toho hezkého, co v sobě mají ukryto a co je kolem, den co den se pokouším posouvat dopředu. Ne na žebříčku popularity, ne na žebříčku materiálna, nýbrž na žebříčku opravdových hodnot, které jsou pro mě skutečně důležité, a proto se jich nehodlám vzdát. Nikdy.
O své budoucnosti vím jen tolik, že je plná nejistot. Nevím, co zkrátka bude. Mám samozřejmě své sny a vize, přesto nevím.... Co však vím – chci dělat lidem radost. Ne proto, abych z toho něco měla já, avšak proto, aby z toho něco měli ti druzí, kterým já dám.... A jestli jsem kdy hledala v životě smysl a ne a ne jej najít, tak právě teď jsem jej nalezla ve třech pouhých slovech: žít pro druhé. Vždycky mám radost, když je radost.
A Vám ze srdce přeji to samé!
